Medvědí služby dětem

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Není to tak dávno, kdy jsem byl svědkem smutného příběhu. Karel utekl z rodiny, která ho adoptovala, k jedné romské rodině. U adoptovaných rodičů nechtěl být, protože jej údajně bili. A daná romská rodina se ho ráda ujala, protože zprvu věřili, že je to jejich vlastní syn. Proč si to mysleli? Inu, před patnácti lety matka porodila dítě a chtěla se o ně postarat. Jenže přišla sociální pracovnice a dítě jí odebrala. Vzniklo letité trauma - ztráta dítěte. Matka chodila po světě a pozorovala jiné romské kluky v okolí a říkala si: "Není tohle náhodou můj syn?" Takže, když najednou její mimochodem šikovná a chytrá dcera seděla v lavici ve škole s Karlem, napadlo je, že by to mohlo být to jejich ztracené dítě.

Karel také neměl hezké dětství. Nějakou dobu strávil po ústavech, než se pro něho našli adoptivní rodiče. Bohužel adoptivní rodičů nevěděli o problémech náhradní rodinné péče téměř nic. Tehdy nebyly povinné kurzy. Nemohli mít vlastní děti. Následně se objevila série zbytečných chyb. Především od začátku zapírali Karlovi, že je adoptovaný. Klasicky mu to řekla ve vzteku sousedka. Načež ho poté přesvědčovali, že "není cikán". Samozřejmě mu to dával najevo zbytek světa. Takže Karel od malička nevěděl, čí je. Když se objevovaly výchovné problémy a rodiče se sociálními pracovnicemi si s Karlem nevěděli rady, tak ho dávali na jakousi převýchovu do nerůznějších ústavů. Samozřejmě, že žádná převýchova se nekonala. Karel se vždy vrátil v horším stavu, než tam odešel. Nicméně poté, co si přes spolužačku našel "svou cikánskou rodinu", fungoval by vcelku obstojně, kdyby se nemusel skrývat před policií. Rodiče totiž nahlásili jeho útěk.

Na tomto začmodrchaném příběhu bych rád ilustroval, jak neprofesionální úroveň má sociální péče o děti v naší zemi. Důvod je z větší části historický. Děti odbíráme z rodin snadno jako je lusknutí prsty a spoléháme na to, že je můžeme dát do ústavu. Navíc málo se ví, že na jednu sociální pracovnici v OSPOD připadá v průměru 269 dětí. Jak by se mohla věnovat individuální práci s rodinami?

Náhradní rodinná péče (NRP) je celá koncipovaná jako neprofesionální, tedy zájemce o děti máme, ale pouze o děti do tří let, světlé a zdravé. Zájemci o NPR se převážně rekrutují z neplodných žadatelů, kteří se primárně nezajímají o problematiku dětí bez rodičů, ale především řeší své nenaplněné rodičovské tužby. Z toho vyplývá, že mají sklon zapírat dětem jejich minulost, nebo si myslí si, že když nebudou sami rasisty, tak udělali pro své adoptované romské dítě maximum. Tím prakticky zadělávají na problémy v pubertě a adolescenci, kdy děti začínají řešit otázku své identity. V tomto těžkém období pak jsou děti nechány sami sobě na pospas - rodiče jim nepomáhají vybudovat si zdravý vztah ke svým biologickým rodičům (bez ohledu na to, zda je kdy viděli nebo ne), ke svému etniku ap.

Náhradní rodiče často na mě překvapeně koukají, když jim říkám, že jestliže chtějí vybudovat zdravou identitu romského dítěte, tak s ním musí navštěvovat muzeum romské kultury v Brně, poslouchat romskou muziku, číst romské pohádky, najít si úspěšné Romy, kteří to v životě někam dotáhli. Najít rodinné známé mezi kultivovanými Romy. Připravit své děti na to, že budou nespravedlivě pykat za hříchy jiných jen proto, že mají stejnou barvu kůže. Například když vstoupí do tramvaje, tak lidi si budou hned dávat ruku na tašku. Když se ve třídě něco ztratí, hned se půjde za nimi. Když půjdou se spolužáky na diskotéku, tak všichni mohou dovnitř, jen je vyhodí. Na tanečních všichni budou tancovat, jen pro ně nikdo nepřijde. Pak takové děti osloví partička Romů, za které se jinak stydí, a ti mu řeknou: "Hele, vole, na co si hraješ?! Ty přece nejsi gadžo." Tomu dítěti nyní letí hlavou: "Na co si vlastně hraju? Kdo vlastně jsem? Jsem špinavej cikán nebo nejsem?"

Tato selhání okolo puberty a adolescence nevznikají kvůli rase či volání krve, jak se často traduje. To jsou poruchy identity, kterou jim nikdo nepomohl vytvořit, která nemohla samovolně vzniknout v náhradní rodině, protože rodiče ani netušili, že by ji měli aktivně budovat. To jsou problémy neprofesionálního přístupu. Tedy potřebovali bychom dobře vyškolené profesionály, kteří jako placení pěstouni jsou připraveni na to, že budou muset tuto svébytnou identitu dítěte aktivně budovat, kteří dokáží spolupracovat s biologickými rodiči. Těchto pěstounů by nebylo třeba víc, než je počet zaměstnanců stávajících ústavů, kteří též pobírají za svou péči o děti plat.

I když se všeobecně ví, že jediná optimální velikost ústavu jsou právě dva rodiče a eventuálně prarodiče a sourozenci, přesto vláda na návrh Ministerstva školství uvolnila 400 miliónů na výstavbu dalších ústavních zařízení. Jen v Praze se plánují dva velkokapacitní dětské domovy každý pro 100 dětí. Měli bychom se zamyslet, proč na ústavy peníze jsou a na profesionální pěstouny, byť na přechodnou dobu, peníze nejsou. I když profesionální pěstouni by byli rozhodně levnější a kvalitnější než ústavy. Měsíční náklady se totiž pohybují okolo 20 - 30 tisíc na jedno dítě v ústavu.