Dohlédneme na sebe?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Filmy pro pamětníky mají zvláštní kouzlo. Můžeme pozorovat, jak se chovali naši prarodiče, když jim bylo tolik, co nám dnes. Byl to svět téměř bez rádií (1923), bez televize (1953), občas nějaký ten film, ale především doslova desetitisíce spolků - od Skauta, před Sokol, Orel, Baračníky atd. Všimněme si, jak právě v těchto filmech se lidé nenásilně seznamovali, jak bez ostychu se vzájemně oslovovali, i když se vůbec neznali. Dnes si nedokážeme představit, jak kolektivním životem žili naši předci. Stačí se zeptat školáků, co to znamená procesí? Kolikrát byli na promenádním koncertu? Lidé zmizeli z ulic do bytů. Z bytů zmizely klavíry a domácí koncerty. Méně se hrají i společenské hry. Místo nich se objevila televize, gramofony, domácí kina, Internet atd.

U nás v Líbeznicích zbylo jen minimum takových kolektivních akcí. V kostele je občas koncert, Mgr. Závorková z knihovny pořádá různé "výšlapy", i fotbalisté přilákají dost fanoušků, Obecní úřad pořádá den dětí, ale uvědomme si, že u nás žije téměř 1500 obyvatel. Z tohoto počtu se na těchto akcích zjeví opravdu jen zlomek. Většina z nás žije v různých izolovaných skupinách. Mnoho nově příchozích je sociálně zakotveno spíše v Praze či ve svém pracovišti.

Satelitních sídliště jsou vysázeny z rodinných domků v dlouhých ulicích. Nikdo nepamatoval, že v nich budou žít děti, které si potřebují někde hrát. Nikde nejsou prostranství, kde se lidé mohou sejít. Mělnická přefikla Líbeznické náměstí stejně elegantně jako Magistrála Václavák. Dostat se z jedné strany na druhou vyžaduje pevné nervy Vinetoua , které přiznejme si to na férovku, nám bledým tvářím někdy chybí. Za to děti do ní vbíhají statečně, proto se je také bojíme pouštět samotné ven.

Jak se říká, velké vzdálenosti se zkracují, malé prodlužují. Hodiny si můžeme chatovat s protinožci, ale neznáme sousedy, kteří se přistěhovali před pěti lety. Například pomohlo by mateřské centrum, aby se potkaly a seznámily matky s malými dětmi. Vždyť děti milují kolektiv a moderní rodiny většinou mají pouze dvě děti - to přeci není žádná parta. Je pravda, že narůstající vzájemná izolace je jen přirozenou reakcí na moderní technické vymoženosti a blahobyt. Přesto je nezdravá. Měli bychom na ni pamatovat, nenásilně ji překonávat, a tak hledat cesty jeden k druhému.