Jak potrestat dospívající děti?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Mám téměř dospělou dceru a mám problém s tím, že většinou si nevím rady s tím, jak bych ji měla potrestat, když něco závažného provede. Jednak nevím, jaký trest jí mám dát (kromě toho, že zamknu obývák, aby nemohla na televizi). Mně totiž dělá potíže i to, když se mám na ni delší dobu zlobit, i když vím, že mám tisíc důvodů. Hrozně těžko snáším, když jsem s někým ve sporu, někdo se na mě zlobí a tak. Vždycky chci na to co nejdřív zapomenout. Dcera to ale bohužel zneužívá. V praxi to pak dopadne tak, že se chovám, jako by se nic nestalo. Dcera je v klidu a udělá to příště zas.

Tato čtenářka nám poslala hezky popsaný problém, takže se mu můžeme věnovat podrobněji. V psychologickém poradenství se v podobných případech setkávám s tím, že rodiče za mnou sice přicházejí s otázkou: "Jak mám vychovávat své dospělé děti?", ale v podstatě otázka zní jinak: "Co mám dělat, aby moje dospělé či dospívající děti nezničily nás, náš byt, nerozprodaly cennosti, nekradli peníze ap.?" Jakmile děti dospějí, stávají se totiž postupně psychicky silnější než rodiče a často si to ani nemusí samy uvědomovat.

Rodiče prakticky nemohou zavrhnout své děti, a pokud je například ve vzteku vyženou z domu, tak je to tíží jako černá můra. Viděl jsem, jak u jednoho takového prchlivého otce vysela fotka vyhnané dcery v kanceláři. Fyzicky byla pryč, komunikace byla zpřetrhána, ale přesto byla v hlavě i v srdci. Konec konců dostatečně ilustrativní je Jan Werich v pohádce Sůl nad zlato. Tam coby král sice vyhnal Mařenku, ale pak sám sebe marně přesvědčuje, že pravda byla na jeho straně. Láska k dceři je nakonec silnější i než vlastní hrdost. Prostě rodičovská investice se nedá zapomenout, nedá se mirnix tirnix hodit za hlavu. Proto všechny morální a náboženské systémy vštěpují dětem úctu k rodičům. To je totiž jediný způsob, jak děti mohou čerpat ze zkušeností předchozích generací, které si zatím nemohou ověřit osobní zkušenost. Tyto vštěpované zásady pochopí až za 30 let, a to může být bohužel pozdě.

Na tento problém si stěžuje asi i čtenářka, prostě nemůže se na dceru zlobit a výsledkem je mírná, nedůsledná výchova, kterou dcera zneužívá. V této situaci je možno doporučit otevřenou komunikaci. Vzhledem ke zmíněné hře "jako by nic" předpokládám, že dotyčná matka neříká dceři to, co mi sama napsala do emailu: "Víš, Mílo, já nevím, co mám dělat. Měla bych tě potrestat, ale nevím jak. Já se na tebe nedokážu dlouho zlobit. Jsi skoro dospělá, tak mi řekni, co by ti pomohlo, abys to přestala dělat?" Pokud ale matka neverbalizuje svou nespokojenost, tak její krátkodobé známky naštvanosti může dcera lehce ignorovat a bagatelizovat. Od jistého věku dětí totiž nemá cenu nic zatajovat. Je třeba s nimi komunikovat dospělý a úplný obsah naší mysli. Tak s nimi sdílíme i naše pochyby a problémy, protože za chvíli to budou oni, kdo potáhnou tu káru světa dál.

Vzhledem k rodičovské investici a stárnutí jsou rodiče stále více zranitelní a často při terapii musíme přemýšlet, jak rodiče ochránit před silnějšími, ale psychicky nedospělými dětmi. Čtenářka sice nespecifikuje, o jaká závažná provinění se jedná, ale ne vždy se jedná o činy, které ohrožují chod a fungování domácnosti. I malichernosti mohou potrápit. Někdy jsou to zdánlivě banální případy, jako jsou domácí mazlíčci. Dítě si proti vůli rodič přinese domů psa s tím, že si ho vždy přálo a že se o něj bude starat. Výsledek je však ten, že rodiče mají na krku zvíře, o které nikdy nestáli, které nemají srdce vyhodit a závazek na dalších deset let. Dítě mezitím skončí někde na koleji, kde psíka s sebou mít nemůže.

V těžších případech nutno mezi rodiči a dětmi vybudovat fyzickou barieru, například oddělit byt na dvě zamykatelné části s společným sociálním zařízením. Tyto těžší případy je vhodné ale konzultovat s odborníky nebo moudrými přáteli.