Prarodiče nám neustále zasahují do výchovy

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Bydlíme v rodinném domku manželových rodičů, kteří nám neustále zasahují do výchovy našich dvou dětí mladšího školního věku. Nechci si je rozházet, ale manžel je k tomu laxní a mně to vadí stále víc.

Soužití více lidí pohromadě vždy přináší větší či menší problémy, proto je dobré mít na paměti i zisky, které tyto problémy zčásti vyvažují. Styk prarodičů a vnuků velmi vzájemně obohacující. Jednak starší lidé jsou evolučně nastaveni, aby od rodičů přebírali část výchovné zátěže, takže odčerpají mnoho dětské pozornosti na sebe, a sami pak mají pocit, že na tom světě mají ještě pro co žít. Na rozdíl od rodičů mají více trpělivosti s dětmi, mírnější přístup a více času. Pro děti jsou nejen zdrojem inspirace, nových nápadů, pochopení, jak vypadal svět dříve, ale především zdravý vztah k prarodičům jim v budoucnu umožní přijmout své vlastní stáří a své vlastní rodiče až tito zestárnou. I když je dnes běžné žít bez prarodičů, přesto vícegenerační rodiny jsou evolučně přirozenější a zdravější, pokud samozřejmě fungují.

Z krátkého popisu není možné zjistit příčinu problému, ale je vidět tiše rostoucí pnutí mezi matkou a zbytkem rodiny. Je třeba si uvědomit, že o tomto tzv. městnaném afektu kromě manžela nikdo neví. Může se tedy stát, že matce jednou vytečou nervy a pohádá se s prarodiči do krve, protože už to napětí prostě dál neunese. Prarodiče pak budou nemile překvapeni a budou mít pocit, že je snacha bezdůvodně nenávidí, i když ve skutečnosti to nebude žádná pravda. To je myslím největší nebezpečí. Proto je třeba průběžně informovat prarodiče, proč se mi nelíbí ten či onen jejich zásah do výchovy. Klidným rozhovorem se zpravidla dosáhne více než podrážděnou reakcí.

Z věty: "Nechci si je rozházet." vyplývá, že snacha se cítí vůči prarodičům pořád jako by v cizím, nehostinném prostředí. Tuto byť přirozenou barieru je třeba průběžně odbourávat otevřenou komunikací a brát rodiče partnera jako své rodiče. Opět je třeba mít na paměti, že ani prarodiče, ani manžel zřejmě nemají ani ponětí, že matka se u nich cítí nesvá či dokonce odstrkovaná. Může být přítomna asymetrie: Oni ji berou jako svou, ale ne ona je. Pokud je tato domněnka správná, pak žena by měla začít komunikovat tento pocit především s manželem. Pocit "Jsem tu cizí" je sice něco jiného než zásahy do výchovy, ale přesto mohou úzce souviset. Manžel může považovat zásahy prarodičů do výchovy jako nedůležité, ale neměl by ignorovat pocit ženy, že se u nich necítí doma.