Každý, kdo se do této oblasti pustí, má pocit, že je to přeci jasné jako facka. Bohužel s lety zjišťuje, že je to zřejmě mnohem složitější, než si kdy přestavoval.

Pro náhradní péči je charakteristické, že všechny zúčastněné strany si nemohou přijít na jméno. Zakládají se stále nové a nové neziskovky, které sice sledují v principu společné cíle, ale přesto jen vzácně jsou schopné se dohodnout na jakémkoli praktickém cíli. Můžeme jen spekulovat, proč tomu tak je: Malou exaktností oboru, přílišnou feminizací, nebo tím, že lidi mají sklon brát NRP jako srdeční záležitost, jako povolání až poslání? Tím se podobají třeba věřícím, kteří se vyznačují podobnou kombinací velkého osobního nasazení a zároveň urputností a špatnou schopností se dohodnout. Rozhádané ale nejsou jen nezizkovky, ale i ministerstva.

Každý nováček či zájemce o problematiku, ať je to novinář či student, naráží na tuto chaotičnost a složitost oboru a tedy trvá dlouho, než si udělá vlastní názor. Z každé strany totiž slyší naprosto protichůdná, neslučitelná, ale o to víc sebejistá tvrzení.

Zájem dětí je sice deklarován každou stranou, ale v praxi mají politici úplně jiné zájmy. Takže stále NRP řeší tři ministerstva – horké brambory si přehazují a v ostatních oblastech se objevují kompetenční a konkurenční spory o (právně volné) děti, protože ty jsou samozřejmě “předmět podnikání” těchto odborů a bez nich ztrácejí smysl a zdroj financí. Poslanci ani vláda již léta nejsou schopni udělat jedno ministerstvo pro opuštěné děti.

v dětských domovech (DD) jsou děti zahrnovány materiálním komfortem, o který bohužel přijdou v okamžiku, kdy DD opustí. V okamžiku dospělosti je tedy čeká nemilý šok – propad do bídy, vůči kterému jsou naprosto bezmocní.

Začínající hostitelé i pěstouni starších dětí bývají zaraženi tím, jak málo tyto touží po citové podpoře. Rodiče cití, že 'jsou k ničemu'. Na vzdělávacích kurzech jsou málo připravováni na to, že starší děti nemají sklony k mazelení a citovému připoutání jako předškolní děti.

Geny jsou universální vysvětlení pro jakýkoli nepochopitelný jev či problém.

Je komické, jak se u náhradních rodičů vyžaduje “nezištnost”, zatímco při výběru zaměstnanců do ústavů se samozřejmě počítá, že tito budou brát docela slušné platy. U zaměstnanců plat nemá vliv na kvalitu jeho práce a u náhradních rodičů ano?

NP je plná idealizace a démonizace. Idealizují tuhle náhradní rodiče, pak děti, naopak démonizují se s gustem sociální pracovnice, zaměstnanci ústavů, psychologové a občas i ti náhradní rodiče ap. Tyto extrémy dávají tušit vzájemné nedorozumění. Profesionálům je třeba neustále opakovat, že žadatelé nejsou nezodpovědní magoři, ale že s nimi je možno komunikovat, že se i ochotně vzdělávají a že není horší varianty, než je držet v nejistotě. Naopak žadatelům je třeba vysvětlovat, že jejich úhlavní nepřítel není psycholog či sociální pracovnice ap., ale především zmrzačení dítěte, kterému došlo dlouhodobým traumatizováním v minulosti.

Lidi obecně podceňují to, co není názorně vidět.

Identita není obecně známý pojem a normální člověk není schopen uvést ani jeden příklad poruchy identity.

Žadatelé často žijí v iluzi: “Když se uzdraví modřiny a dorostou vlasy, tak je vše ok, od té doby je to normální dítě, jako třeba to naše vlastní.” Psychické následky týrání jsou opět nepředstavitelné.

Další iluze: “Všechny mezi lidské problémy vyřeší empatie a přehršel citů.” Přichází zklamání, že děti okolo puberty často vůbec o mazlení nestojí.

Prokletý je názor: “Problémy budeme řešit, až přijdou. Proč si teď zatěžovat hlavu obavami?” Protože v praxi to znamená, že první pokusy o vyřešení problému jsou amaterské – zkrátka rodiče použijí, co mají první po ruce, co je jim bližší. Často problém nejsou schopeni ani pojmenovat či diagnostikovat. Navíc si jej kladou za vinu či vlastní selhání. Například osobně si berou desinhibovanou přitulnost v dětství, zděšeni jsou z piky – co udělali špatně, že je dítě takové? Tento pocit viny a slehání jim brání konzultovat problémy s odborníky, protože třeba mají strach, že jim dítě seberou. Průšvihem závání amaterští suveréni stylu: “Mně nemusíte nic říkat. Já jsem vychovala tři své děti.” Nebo nabubřelost titulů: “Co mně budete říkat? Já mam atestaci z pediatrie, já jsem úspěšný právník, manager atd.”

Žadatelé často žijí v již zmíněné iluzi: “Když vyhrajeme boj s úředem, máme vyhráno. S dítětem si už poradíme...” Žadatelé jsou pak překvapeni třeba tím, že ne profesionálové, ale dítě je problém. Například absence citového vztahu – rodiče mají pocit, že jsou dobří jen na to, aby brali děti na výlet, když jim navrhnou, že budou třeba víkend spolu na chatě, tak uslyší: “Tam je nuda. To my raději zůstaneme v DD...”

Představa, že vše je možno vyřešit kladivem a srpem, je lákavější než nabídka hodinářské piplavé práce: “Proč se pokoušet o riskantní sanaci biologické rodiny, když rodiče můžeme vyměnit a je to?”

Ve vizi filmových scénáristů i veřejnosti přetrvává vize DD jako šedých ponurých katakomb, ve kterých zmírají siroty na úbytě.

Odklon od podpory DD a přesun pozornosti k NRP je druhý krok, kterým většina lidi musí projít.

Adopce - východisko z neplodnosti

Pěstounství - potřeba mít velkou rodinu

a) svatí žadatelé – zlé úřady

b) svaté děti – zlí rodiče

c) svaté neziskovky – zlé ministerstva atp.

Hostitelství nejsou jen primintivní návštěvy dítěte v rodině. Naopak čím je forma NP vzdálenější obrazu běžné rodiny, tím je složitější ji realizovat. Tedy obtížnost výchovy roste směrem od adopce, přes pěstounství, hostitelství až nejobtížnější, až téměř nemožné je zdárně vychovat dítě v ústavu. Hodinky je také téměř nemožné opravit kladivem a srpem.

Obecný problém neziskovek je spasitelský syndrom a zapomínání či dokonce útěk od problémů vlastního života.