S dr. Musilem souhlasím v tom, že základní, byť ne jediné, kritérium zájmu dítěte je to, co si dítě samo přeje. Jinými slovy kde to jde, je třeba respektovat princip hedonismu, který udržuje dítě nad prožitkovou nulou v oblasti příjemných zážitků. Tuto zásadu bezdůvodně porušují mnozí rodiče třeba tím, že když oni mají špatnou náladu, tak strhávají nejen děti, ale všechny v okolí do nepříjemných stavů. Nesnesou totiž, když někdo v jejich okolí se cítí lépe než oni (princip sdílené frustrace). Úřady pak selhávájí v těchto případech, pokud soupeř je příliš silný, sice dítě objektivně týrá, ale úřad je na něho krátký. Například boj s místním starostou je pro obyčejnou sociální pracovnici obvykle nad její síly.
I když se snažíme, aby dítě většinu doby bylo nad prožitkovou nulou, přesto přicházejí okamžiky, kdy po dítěti chceme něco, co je mu nepříjemné, co ono samo nechce. Zde zájem dítěte rodiče uchopují hledáním kompromisu mezi dlouhodobým prospěchem a krátodobým požitkem. Například dítě nemá přirozený sklon k vyvážené stravě, upřednostňuje sladká jídla vůči zelenině. Dítě neinklinuje přirozeně ke knihám, ale spíš k filmu či televizi. Chce-li tedy rodič dítě nasměrovat na přiměřeně úspěšnou kariéru a s ní související zdravou identitu, musí dítě nutit do jemu nepříjemných aktivit, například chodit do školy, na očkování, nutit do zdravé výživy či brzdit se v hraní počítačových her.
Rodič opírá svou paternalistickou jistotu o pohled na svůj vlastní život a životy svých blízkých - rodičů, prarodičů, spolužáků ap. Z těchto informací odvozuje zpětnou vazbu, co v daném věku sám podceňoval a co se jemu či okolním lidem (ne)vyplatilo. Cílem těchto úvah, které fungují jako generační zpětná vazba, je nastavení takových výchovných opatření, která zvyšují životní úspěch dětí. Tato generační zpětná vazba je z principu adultocentrická, protože představuje integraci životních zkušeností dospělých přes několik dekád. Tedy není moudré apriori odsuzovat vše, co je adultocentrické. To je přeci typické pro puberťáky.
Nicméně nepopírám, že je zde mnohem složitější najít (celo)společenský konsensus. Například nedávno jsem viděl případ, kdy OSPOD nezasáhl, i když měl odborným pracovištěm potvrzeno, že sourozenci byli sexuálně zneužiti - opakovaně a cíleně vystavovány souloži rodičů, kterou pak nesčetně opakovaně přehrávali vůči sobě i dětem v okolí. Zde se pak porovnávají dvě zla - jedno zlo je odebrání dětí rodičům, druhé zlo jsou následky tohoto chování s ním související další patologické chování na zdravý vývoj. V takových případech konsensuálního sexuálního zneužití si děti nestěžují, naopak mají pocit, že se dobře baví. Tedy, když je necháme svobodně a upřímně se vyjádřit, co chtějí, tak nám ve svých pěti letech odpoví, že si chtějí expressis verbis "šukat". Nebezpečnost takového chování vidíme až po letech na psychosexuálním vývoji dětí. Například ještě deset let po tomto incidentu jeden ze sourozenců sexuálně sváděl svou sestru, opět bez jakýchkoli zábran.
Problém je v tom, jak vyhodnotit závažnost, která ze dvou frustrací bude pro dítě horší. Odebrat z rodiny nebo nechat děti jejich osudu? OSPOD volil druhé - nedělal nic a to především proto, že to bylo méně konfliktní. Bál se zájmu médií a pozornosti nadřízených. Tato liknavost a řada opomenutí úřadů vedla k sekundární viktimizaci dětí. Zde bohužel nemůžeme respektovat hedonistický princip dětí - "právo dítěte vyjádřit se ke svým záležitostem" - protože jen díky adultocentrické perspetivě víme, co s nimi taková výchova nakonec udělá.
V tomto případě naopak chyběla parternalistická kultura a adultocentrické myšlení. Děti dostaly v rámci konsensuálního zneužití, co chtěly, přesto se zřejmě shodneme, že to dostat neměly.
Dovolím si připomenout ještě jeden případ, kdy s dr. Musilem spíš souhlasím, ilustruji jeho věty: "schopnost vidět „dětské patro“ sociálního světa a teprve tak porozumět zájmům dítěte. Pro dospělé to znamená vzdát se části moci a ochotu demokratizovat sociální vztahy."
Kdybychom se ptali dětí, tak do puberty děti chtějí spát s rodiči v jedné posteli. To je naprosto neodiskutovatelná dětská potřeba a přání. Pokud je přeučujeme a nutíme spát v prázdných postelích a ještě prázdnějších dětských pokojíčkách, tak citelně ignorujeme jejich tužby.
Avšak bojím se, že ideologie lidských práv je zcela bezzubá v té chvíli, kdy se nějaké právo dostane do střetu s újmou druhého. Rodiče mají svou večerní adultocentrickou potřebu "mít konečně chvíli klidu", a tu jen tak neobětují na oltář parvulocentrických potřeb "Mami, buď tu se mnou!".
Nedokážu si moc představit, že by ideologie lidských práv byla schopna motivovat rodiče k respektování parvulocentrických tužeb a že by proto šli spát s dětmi do jedné postele po západu slunce, jak nám velí "evoluční norma".
I zde totiž vládne spíše než lidská práva princip sdílené frustrace - rodiče by museli mít pocit, že újma, které se dostává dětem, je větší než jejich újma, když se večer nebudou dívat na televizi.
Diskusní příspěvek pro projekt „Sdílíme“ (o.s. Vhled – Centrum Sámovka)
Máme-li diskutovat toto téma, je potřeba nejdříve vyjasnit co je zájem dítěte. První definice, která se nabízí, je zdánlivě jednoduchá: zájem dítěte je to, co si dítě samo přeje a co je v souladu s jeho zdravím fyzickým, psychickým i sociálním. Jenže zde se zájmy ohrožených dětí setkávají s řadou hrozeb a ohrožení. Ve svém příspěvku do diskuze chci zdůraznit tři aspekty tématu. První se týká kultury, druhý osobnosti a osobních postojů, třetí se pak týká sociálního prostoru.
Prvním aspektem je kultura. Respekt k zájmu dítěte je součástí určité kultury. Naše značně adultocentrická (na perspektivě dospělých založená) a paternalistická kultura dosud dítěti nepřiznávala v této věci velkou autonomii. Dítě samo není v takové kultuře uznáváno za natolik rozumného tvora, aby bylo schopno svůj zájem vyjádřit. Ten proto zastupují tradiční „patroni dětí“ – rodiče, případně zástupci státu a experti (pediatři, psychologové). Zájem dítěte se tak překrývá se zájmem rodičů případně státu či odborníků. To však zvláště v případě ohrožených dětí zcela neplatí nebo se dokonce někdy vylučuje. V sociální a právní praxi však tato kultura stále převládá a dítě není vždy a dostatečně slyšeno. Zvláště palčivé je to v případě řešení situace ohrožených dětí (v situacích fyzického či psychického týrání, zanedbávání či sociální nouze). Například Liga lidských práv (LLP) analyzovala rozhodování opatrovnických soudů v případech úpravy styku s rodičem v případech, kde se vyskytuje prvek domácího násilí. Z těchto informací vyplynulo, že soudci nedostatečně zkoumají co je a co není v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Kladou sice důraz na to, aby dítě mělo kontakt s oběma rodiči, což je většinou prospěšné. Pokud se však dítě musí stýkat s násilným rodičem může ho to ale v konečném důsledku těžce poškodit. Nejlepší zájem dítěte je třeba podle LLP prosazovat ve všech životních situacích, včetně například poskytování lékařské péče. Se zvyšujícím se věkem a rozumovou vyspělostí dítěte musí lékař zohlednit i jeho názor. Nejlepší zájem dítěte se totiž nemusí shodovat s čistě odborným (medicínským) zájmem, ale může v sobě zahrnovat sociální, etické či náboženské aspekty.
Úmluva o dětských právech OSN (UN Convention on the Rights of the Child, 1989) v článku 3 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Úmluva představuje v této souvislosti revoluci v historicky starších pojetích dětství, je výrazem emancipačního pojetí dětství, chápe dítě jako subjekt a nositele práv. Úmluva „osvobozuje“ dítě ze statusu závislé bytosti, když jej chápe jako aktivního nositele práv, schopného se ke svým zájmům vyjádřit. Článek 12 Úmluvy říká, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Úmluva je vyvrcholením určité kulturní změny ve vyspělých společnostech, zejména v západní a severní Evropě. Úmluva exportuje emancipační kulturu po celém světě a slouží jako nástroj kulturní globalizace dětství. V ČR se Úmluva také postupně implementuje do zákonů, postupů a standardů, ale kulturně zde myslím existuje silná neshoda mezi většinou paternalisticky orientovaných a menšinou emancipátorů. Zatímco paternalisté věří, že dospělá autorita, případně autorita státu či odborníka jediná ví, co je skutečným zájmem dítěte, emancipátoři věří v právo dítěte vyjádřit se ke svým záležitostem. Pokud jde o naše téma, nejlepší zájem dítěte může být úspěšně hledán a hájen pouze těmi, kdo skutečně věří v dětská práva, včetně práva dítěte se vyjádřit ke svému zájmu. Aby odpovědností obtěžkaný dospělý (úřední orgán, sociální pracovník, pedagog, psycholog atd.) mohl dobře rozhodnout o věcech či jednat v nejlepším zájmu dítěte, musí jej nejdříve nechat vyjádřit se a jeho názor respektovat. Důležité je poznamenat, že se jedná o právo, nikoliv o povinnost a dítě nemůže být nuceno vyjádřit svůj názor.
Druhým aspektem našeho tématu je osobnost. Zkoumat, pochopit a respektovat zájem dítěte vyžaduje jistou osobnost a postoj k dětem. Nazval bych jej náklonností a láskyplností k dětem. Zjišťování názoru dítěte vyžaduje určitou citlivost, schopnost vytvořit pocit bezpečí a důvěry, schopnost nebo aspoň snahu podívat se na věci s perspektivy dítěte. Sociální ekolog Bohuslav Blažek kdysi psal o „dětském patře města“. Zkuste se podívat na město z perspektivy malého dítěte a uvidíte jiné město a všimne si věcí, kterých byste si z výšky dospělého nevšimli. Něco podobného musí podniknout dospělý, jemuž se svěřena moc rozhodovat nebo odpovědnost za péči o ohrožené děti v sociálně právní praxi či pečovatelské praxi. S tím souvisí další téma. Často se mluví o tom, že klíčovým pracovníkům, pěstounům, pečovatelům, sociálním pracovníkům, učitelům a dalším, kdo pracují s dětmi, chybí adekvátní trénink komunikačních dovedností s dětmi. Ten myslím musí zahrnovat spolu s výcvikem „technik“ - konkrétních dovedností jak s dítětem mluvit a naslouchat mu - také jistou re-socializaci a přeměnu zaběhlých stereotypů a paternalistických a adultocentrických kulturních vzorců. Pak teprve jsou pečovatelka, pěstouni, sociální pracovníci schopni vidět „dětské patro“ sociálního světa a teprve tak porozumět zájmům dítěte. Pro dospělé to znamená vzdát se části moci a ochotu demokratizovat sociální vztahy.
Třetím aspektem je sociální prostor. Aby dítě mohlo své zájmy vůbec projevit, potřebuje k tomu určitý sociální prostor. Kde se dětem daří nejlépe? Není pochyb, že milující rodina je jedinečným prostorem, které vytváří pocit důvěry a základního bezpečí. Zdravá rodina uspokojuje fyzické, emocionální a sociální potřeby a respektuje individualitu dítěte. Je obtížně nahraditelným místem, kde si dítě buduje vlastní a nezaměnitelnou identitu. Jenže právě o tento prostor bezpečí a důvěry ohrožené děti dočasně či trvale přicházejí. Jaká je v těchto případech alternativa za ztracený domov? Článek 39 Úmluvy říká, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacení nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání anebo ozbrojeného konfliktu. Zotavení a reintegrace se uskutečňují v místě a prostředí podporujícím zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte.
Tvrdím, že ohrožené děti jsou u nás ohrožené dvakrát – nejdříve tím, že přišli o rodinu nebo nikdy nezískali zdravé rodinné zázemí a pak tím, že jako hlavní alternativa k této ztrátě slouží v ČR ústavní péče. Tvrdím, že dítě dlouhodobě svěřené do ústavní péče se nezotavuje ani ne-reintegruje v prostředí podporujícím zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte. Ústavní organizace má ze své definice nekonečně daleko k modelu rodinné péče a k rodinné vztahové síti integrované do přirozeného sociálního prostředí. Ústavní sestřičky mají ze své definice daleko k rodičovské roli. Lepší způsoby alternativní péče poptávce nestačí, systém profesionálních pěstounských rodin je u nás nerozvinutý, síť unikátních zařízení rodinné péče „Klokánek“ Fondu ohrožených dětí kapacitně nestačí.
Když se nakonec vrátím na začátek, musím poznamenat, že nejlepším zájmem ohrožených dětí je, aby se ohroženými nikdy nestaly. Tady končíme u tématu ohrožené rodiny, které se u nás nedostává dostatečné veřejné opory a preventivní péče.