JK 2017:
Když jsem roku 2008 předpovídal rozpad nového vztahu Paroubka, tak na mě jeho tehdy mladá paní Paroubková posílala právníky. Dnes posílá právníky ona na něho. Nojo, zase jsem měl pravdu. A nebylo to zase až tak těžké předpovědět dopředu, že? :-((
JK 2008:
Do článku Fámy o sexu se nedopatřením dostaly nepřesné výroky
na adresu mladé paní Paroubkové z našeho neformálního rozhovoru s redaktorkou.
Vcelku oprávněně se jí dotkly. Třebaže jsem ji nechtěl cíleně urazit, přesto
mám na tomto vzájemném nedorozumění svou část viny. Na svou omluvu bych rád řekl,
že mým cílem nebylo hovořit adresně o rodině Paroubkových, ale varovat čtenáře
obecně před nebezpečím nerovných vztahů. To je několik obecných zákonitostí,
které se často opakují a samozřejmě mohou i nemusejí se vyskytnout v rodině
Paroubkových. Pochopitelně - nejsem Bůh, abych věděl, co přesně se u nich děje.
Protože jsem zmiňovaný článek ani nenapsal, ani neautorizoval, rád bych to nyní
napravil a nabídl tento odborný náhled čtenářům MFPlus. Ať si je každý přebere
podle svého uvážení.
Manželům Paroubkovým bych se rád omluvil za nedopatření a popřál zdar do jejich společného života.
Kdo by nevěděl, že muži okolo 45 let přicházejí do krize středního věku, zvané též druhá míza? Málokdo však ví, že se nejedná o žádné sexuální zrání, ale o krizi mužovy identity. Co naplat s naší sexuální zdatností to jde po dvacítce bohužel neustále dolů. V 45 letech se však muž dostává za polovinu svého předpokládaného života. Toto symbolické číslo - jedna polovina - vybízí k životní bilanci: "Co jsem dokázal a co ne? Co mě ještě čeká?" V tomto okamžiku se objevuje nejen strach s blížícího se stáří a smrti, ale především nespokojenost s tím, co doposud dosáhl či spíš nedosáhl. Tato nespokojenost, vyhoření v práci, postupná ztráta smyslu života vede k otázkám: "Kdo za to může? Co s tím?" Mnoho těchto mužů udělá, co je první napadne - vymění manželku. Tuší však, co čeho se pouští?
Evoluční psychologové zjistili celosvětový trend: Muži si vybírají ženu zpravidla podle vzorce: 18 + něco, ženy pak podle vzorce: Můj věk + něco. Tedy je pochopitelné, že muži v druhé míze si vybírají ženu, která je mnohdy i o dvacet let mladší. Takto ale vznikají nerovné vztahy.
Nejen náš vzhled, ale i chování a životní úspěšnost jsou silou, která některé partnery přitahuje a jiné odpuzuje. Samozřejmě muž okolo padesátky zpravidla nemůže ženě nabídnout ztepilou postavu, fyzickou a sexuální výdrž dvacetiletého hocha. Má však lákadla jiná. Často dobře rozjetou kariéru, finační a hmotné zabezpečení a moc. Tím ovšem si filtruje ty ženy, které tyto hodnoty přitahují a kterým tolik nevadí průvodní vady na kráse jako například nadváha.
Za patnáct, dvacet let se muž pomalu ale jistě blíží k důchodovému věku, zatímco jeho druhá žena si stále ještě může docela úspěšně namlouvat, že je mladá a krásná. Bohužel s tímto stárnutím též pomíjejí lákadla, která ji k němu poutala. Prvotní asymetrie - mocný král povyšuje z popela mladičkou, nezkušenou a neznámou holčičku - se postupně obrací. Nejednou máme atraktivní, vcelku ještě mladou královnu vedle stárnoucího monarchy.
Zatímco první žena s ním začínala po škole, kdy on byl ještě nýmand, trpěla mu všechny nevěry a prošla by s ním možná i peklem, tak nyní stárnoucí muž má vedle sebe atraktivní a ambiciózní mladou dámu. Nemá-li se jejich vztah rozpadnout, musí muž tento handikep usilovně vyrovnávat. Jako mladý mohl, ale dnes už musí být najednou pozorný, milý, musí zapomenout na své manažerské manýry a dominanci, protože jeho žena má stále ještě přehršel jiných nápadníků, kteří jí nabízejí to, na co ji ulovil před pár lety - moc, kariéru a peníze.
Pro muže se mladá žena rovná skok o dvacet let zpět, do dob, o kterých si myslel, že už má dávno za sebou - péči o malé děti, vodění do školky, objíždění kroužků. Často se nestačí divit, jak jsou mladé holky emancipované. Jsou jiné než jeho první manželka. V pohodě se uživí samy, lehce navazují vztahy, mají menší zábrany atd. Tohle přeci nikdy nechtěl! On chtěl jen omladit svou první ženu. Najednou zjišťuje, že ze začátku má vedle sebe něco jako vlastní dceru. Po čase ale zjistí, že mu nad hlavou visí Damoklův meč - buď budeš poslouchat, nebo půjdeš.
Další obavy přináší strach ze sexuálního selhání. Erekce už také v tomto věku není co bývala, a proto nepřekvapí závěr z jednoho výzkumu žárlivosti, na kterém jsem spolupracoval s jedním vídeňským profesorem. Ukázala se totiž zajímavá závislost: "Čím víc byl muž starší než jeho partnerka, tím více si stěžoval, že žena chce sex víc než on."
Nicméně ani nová žena nemá na růžích ustláno. Bere si staršího muže, který je zvyklý na určitý standard, těžko se mění a předpokládá, že bude mít stejný servis jako u první ženy. Často nechce mít víc dětí nebo je odkládá. Ale to není vše.
Vraťme se k začátku tohoto vztahu. Jak si ji vybral? Co je to za typ muže? Vidíme zřetelný vzorec, který vlastně byl podmínkou tohoto scénáře: "Když mám problém - se životem, se ženou, s firmu ap. - tak si nejprve pořídím milenku, a pak ji třeba vyměním za tu stávající manželku."
Jestliže žena přebírá muže jiné ženě, musí počítat s tím, že si tak nadělí ten typ muže, který si bude léčit jejich společné problémy pravděpodobně opět u jiné milenky. Že stejně přesvědčivě, jak teď pomlouvá svou první ženu, bude co nevidět pomlouvat i ji. Uvědomují si vůbec ženy, že přebráním muže si naštědří osud podváděné ženy?
Mezi biology zdomácněl termín sobecké geny. Chtějí s tím naznačit, že co je výhodné pro geny, nemusí být nutně výhodné pro jejich nositele, pro daného muže a jeho novou ženu. Ano, muž má možnost nové reprodukce, stejně tak žena má konečně rodinu, po které toužila. Reprodukce je však zájem genů, ale my stárneme a naše minulost se táhne s námi.
S bývalou manželkou většinou nejde být kamarád, společné děti si také ťukají na čelo, takže po společných dvaceti letech života zůstává jen hořkost a pocity viny. Čím více ho to táhne zpět, tím více si musí nalhávat, že o to nestojí. Navíc ze staré rodiny má nová partnerka strach, a tak byť podvědomě očekává, aby muž na bývalou manželku pravidelně obřadně nadával.
Zkrátka genům je úplně jedno, co jaký pocit viny, zmaru, vzpomínky na minulost se nám honí hlavami. Ony se rozmnožily a víc je nezajímá. Zajímat by to tedy mělo nás, protože jsou to naše životy a naše bolest.