PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-05-25
Práce s nemotivovanými klienty včera a dnes
Když jsem studoval psychologii okolo roku 1990, tak nám vštěpovali do hlavy, že pracovat s nemotivovanými klienty nemá cenu. Jen kličkují a vymýšlejí si důvody, jak zastřít pravý stav věcí. Jediné oblasti, kde se tehdy pracovalo s nemotivovanými klienty, byly soudně znalecké posudky, ochranná léčba (drogy, alkoholismus), náhradní rodinná péče, kde jsem také řadu let pracoval (http://disertace.klimes.us).
Uběhlo pár let, píše se rok 2017 a najednou se neustále přetřásá otázka: "Jak pracovat s nemotivovanými klienty?" Důvod tohoto obratu je prostý. Dramatické zhrubnutí společnosti, všeobecná degradace morálky, programový nárůst cílevědomého egoismu se projevuje zejména při rozvodech. V populaci je 6% psychopatů, tzn. každý dvacátý člověk, což odhadem znamená 500 000 lidí v ČR, z nichž se minimálně 250 000 rozvádí. To vůbec nezmiňujeme jiné patologie. Všichni tito nejproblematičtější lidé ČR se jako ryby v síti zachytávají na OSPODech. Důsledkem této statistiky je fakt, který si můžete lehce ověřit dotazem, totiž že každá sociální pracovnice na tzv. trojkové obci má na starosti tak pět případů opravdu vyeskalovaného boje mezi rodiči, který nepochybně mrzačí i zúčastněné děti a chronicky blokuje OSPODy i opatrovnické soudy. Proto je nabíledni, že se práci s nemotivovanými klienty nevyhneme.
Medvědí služba soudů a právníků
Vleklý problém je kromě válčících rodičů se soudy a těžkopádným právnickým uvažováním obecně. Protože to implicitně předpokládá, že většina lidí má všechna lidská práva. Problém je v tom, že v realitě každý člověk nějaké z lidských práv v životě alespoň někdy dočasně postrádá. Soudy, místo aby tyto nesvéprávné lidi chránily, tak jim formálně a fiktivně vnucují bezcenná lidská práva, která jim v důsledku jen ublíží. Ilustrovat se to dá na mentální retardaci. Té je v populaci okolo 2,5 % a tito lidé, jak jsme mohli vidět na Otíkovi z filmu Vesničko má středisková, jsou předmětem cílených útoků lichvářů, spekulantů a podvodníků všeho druhu. Otík ("lehká " mentální retardace čili starší terminologií debilita) má sice neformálního opatrovníka - pana Pávka - ale legálně je vydán napospas všem vykukům, kteří ho s plnou podporou zákonů a soudů ČR připraví o střechu nad hlavou. Takových lidí máme v populaci prokazatelně minimálně tři procenta. Kolik procent populace je omezena na způsobilosti? Minimum. Kolik reálných Otíků je vydáno na pospas lichvářům a podvodníkům? Téměř 300 000 (o něco méně než má Brno obyvatel).
To samé platí i pro rodičovskou způsobilost. Mezi základní předpoklad rodičovství je schopnost domluvit se na výchově. Schopnost domluvit se je vlastnost páru, ne vlastnost jednotlivce. Možnost sešroubovat matku a šroubek čili vzájemná kompatibilita není vlastnost ani samotného šroubku ani samotné matky, ale je to vlastnost toho páru. Tato poměrně primitivní úvaha ovšem přesahuje chápaní opatrovnických soudů. Ty nechávají dělat posudky na oddělené rodiče a nejsou schopni zohlednit do očí bijící fakt, že tito dva se dohromady vůbec nejsou schopni domluvit. I zde by normální člověk konstatoval omezenou rodičovskou způsobilost - prostě nejsou schopni se domluvit - a stanovil jim opatrovníka v těchto otázkách, kde jsou omezeně způsobilí. Ale soudy opět pod praporem iluzorních rodičovských práv jim fiktivně připisují práva, kterými zjevně toho času nedisponují, čímž se soudy nepřímo spolupodílejí na mrzačení a zneužívání dětí při rozvodech.
Kdo je to nemotivovaný klient?
Nemotivovaného klienta snadno definujeme tak, že je to takový klient, kterého není možno motivovat pozitivní motivací. Neslyší na následující pozitivně formulované pobídky:
- Přestaňte pít/kouřit, uzdravíte se.
- Dohodněte se, bude to dobré pro vaše děti.
- Relaxujte, zbavíte se závislosti/sebenenávisti/napjatého těla ap.
- Neútočte ani v realitě, ani ve fantazii na bývalého partnera, překonáte rychleji trauma z rozchodu.
To, že klient nereaguje na pozitivní motivaci ještě neznamená, že nebude reagovat na motivaci negativní. Srovnejte tyto dva příklady vůči nezletilému synovi:
Pozitivní motivace: Když půjdeš včas spát, nebudeš ve škole malátný.
Negativní motivace: Jestli okamžitě nezmizíš do postele, tak ti ji už jednu švihnu! A naval sem telefon...
Plejáda nevýhod versus jedna výhoda negativní motivace
Negativní motivace má tisíce nevýhod: Nezvnitřňuje se. Dotyčný se s ní neztotožňuje a poslouchá jen po dobu, co je pod vnějším tlakem. Jakmile tlak pomine, začíná opět sledovat své egoistické zájmy. Je třeba ji neustále udržovat, a tak stojí moc energie (není moc účinná). Učení při negativní motivaci se hůř zapamatovává. Aby byla negativní motivace funkční v případě rozvodů, vyžaduje součinnost mnoha úřadů - OSPOD, soud, ministerstva, psycholog, soudní znalec, neziskovky ap. Generuje plejádu stížností (ombudsman, novináři, samospráva, prezident, kraj).
Tedy samozřejmě pokud ještě trochu funguje pozitivní motivace, tak jí dáváme přednost. Vyplatí se to. Negativní motivace však má jednu a možná jedinou nepopíratelnou výhodu. Funguje i ve chvílích, kdy už nefunguje motivace pozitivní. Je posledním záchvěvem naděje, když už je vše ostatní nefunkční. Když se zaklíněnými rodiči už není žádná rozumná řeč, ještě fungují následující motivace odebráním dítěte:
Jestli budete bojkotovat snahy o navazování vztahu dítěte s otcem, dáme podnět soudu na změnu výchovného prostředí.
V psychologii se používá negativní motivace i v jiných oblastech, které se vyznačují stejnou mírou beznaděje:
Jestli nebudete docházet do ambulantní léčby alkoholismu, dáme podnět na nedobrovolný pobyt.
Jestli s vaší anorexií nepřiberete do příští návštěvy tři kila, tak si vás tu nechám.
Všimněte si, že ani u anorexie tato výhrůžka nepřesvědčí dívku o tom, že její hubenost je již život ohrožující, ale zachrání jí život alespoň na pár let. Ani rodiče nepřesvědčíme o tom, že "je v zájmu jejich dítěte, aby se domluvili", jen fakticky ochráníme dítě, aby v trochu větším klidu dospělo do puberty. Je to poslední způsob, jak zabránit syndromu odcizeného rodiče.
Identifikace problem-makera
Je třeba rozlišovat toho, kdo může za rozvod, od toho, kdo může za porozvodové boje. Velmi často to vypadá tak, že rozvod způsobil svým egocentrismem muž. Vcelku musíme dát ženě za pravdu, když slyšíme, jak ostentativně ignoroval vztahovou morálku, potřeby rodiny během trvání vztahu. Problém bývá v tom, že po rozchodu se často muži vzpamatují, probudí se v nich pro rodinná motivace a najednou se chtějí vzorně o děti starat a spolupodílet na výchově. V této chvíli ale narazíme na zatvrzelou ženou, která svého bývalého muže už z duše nenávidí a paradoxně je to ona, kdo roztáčí zbytečné půtky a naschvály. Tedy i když za rozvod může muž, přesto musíme v porozvodovém boji často umravňovat spíš ženu a její štítivý odpor vůči expartnerovi.
Typická retrospekce partnerského soužití po rozvodu
Muži typicky nereflektují, že jejich žena je hluboce nešťastná a průběžně ve vztahu prochází hlubokými krizemi. Oni mají pocit, že se nic zvláštního nestalo, jen jí před dvěma/čtyřmi lety najednou "ruplo v bedně" a rozvedla se s nimi.
Je obecně těžké zjistit, kde končí vznešené řeči o blahu dítěte a kdo z rodičů skutečně zájem dítěte sleduje. Ale i zde platí staré pořekadlo - strom se pozná po ovoci (Mt 7, 17). Moje technika práce s klienty je prostá. Nejprve si nechám vylíčit jejich verze rozvodu a pak domluvím nějakou společnou procházku. Vycházím z předpokladu, který tímto ověřuji, že rodiče jsou ochotni pro blaho dítěte ledacos obětovat a vydržet. Zde chci, aby strpěli bez pichlavých a agresivních slovních výpadů přítomnost bývalého partnera, aby si dítě užilo klidné odpoledne a vidělo, že oba rodiče jsou schopni spolu komunikovat, i když se rozešli.
Jednoduchá definice termínu "zájem dítěte"
Chceme-li odstranit následky odcizení, nabízí se jednoduchá technika. Společné procházky ve skupině táta, máma, dítě, psycholog (mediátor). Aby taková procházka byla pro dítě přínosná, stačí když následujícím operacionálním způsobem definujeme zájem dítěte:
a) Rodiče snesou velmi nepříjemnou přítomnost druhého expartnera.
b) Rodiče nastaví své chování do sousedského módu (viz například rituály mezi sousedy před vánoci). Na procházce se nevytahují konfliktní otázky, ale bavíme se na neutrální témata ala počasí.
c) Kromě procházky je v zájmu dítěte, aby se rodiče jednou za 14 dní sejdou sami nebo s mediátorem a proberou konfliktní otázky výchovy.
d) Na čem se nedohodnou, rozhodne jmenovaný opatrovník. Rodiče se v zájmu dítěte ochotně podrobí rozhodnutím soudem jmenovaného opatrovníka.
Touto technikou je možno u předškolních dětí překonat zábrany vyplývající z odcizení během několika týdnů. Důvod, proč se to v praxi neděje, je především fakt, že opatrovnické soudy nejsou schopny umravnit rozhádané rodiče, kteří si ze soudců úspěšně dělají dobrý den celé roky.
Morálka versus psychopatologie
S rozkladem morálních hodnot jde i nepochopení rozdílu mezi patologií a morálkou. Morálka vždy předpokládá svobodnou vůli. Tedy dotyčný by měl mít sílu ovládnout své chování. To poznáme jednoduše tím, že se dotyčný umí chovat, když chce. Například umí přijít včas, když mu jde o obchod, ale nepříjde včas, když to slíbí manželce či kamarádovi. Patologická prokrastinace se projevuje tím, že dotyčný chodí pozdě všude - nejen domů, ale i k soudu, na letiště ap. Patologický rodič se projevuje tím, že dělá scény u soudu, na OSPODu, před psychologem, před ženou i před dítětem. Bezcharakterní, amorální rodič se chová úslužně u soudu, ale při předání dítěte (když má pocit, že není nahrávaný či jinak sledovaný) oslovuje expartnerku všeobecně známou obscéní urážkou.
V praxi není nutno úzkostně rozlišovat, zda se v daném případě jedná o amorálnost či psychopatologii z toho důvodu, že je pro dítě přibližně stejně devastující, ať je vychováváno amorálním nebo psychopatologickým rodičem.
Zde na tento rozdíl upozorňuji především proto, že soudy naprosto nelogicky vyžadují předpoklad psychopatologického narušení rodiče, aby byly schopni konstatovat jeho závadovost. K tomu je třeba konstatovat, že většina zlodějů netrpí kleptománií, prostitutky zpravidla nejsou nymfomanky, ti, kteří zneužívají děti, většinou nejsou diagnostikovanými pedofily. Soudy by měli sledovat fakticitu - to, co se skutečně s dítětem děje - ne lpět na diagnosách, které mají jen teoretický význam pro případnou nápravu.
Toto naprosté nepochopení podstaty psychologické diagnostiky potvrzuje již mnohokrát diskutovaný psychologický diletantismus opatrovnických soudců, kteří tyto případy rozhodují bez jakéhokoli psychologického či sociálního vzdělání a vůčihledně si pletou pojmy s dojmy - debatují o psychologických diagnosách, kterým stejně nerozumí, místo aby prostě zjistili, zda rodiče svým dětem v realitě ubližují nebo ne a případně nastolily pořádek. Naprosto kuriózní je i fakt, že v opatrovnické oblasti se navíc diagnosa bere zcela nelogicky jako přitěžující okolnost. To je rozdíl od jiných oblastí práva, kde diagnosa spíš exkulpuje, vyviňuje.
Za dětmi bezohledně zneužívanými v rozvodových bojích většinou nestojí duševně narušení rodiče, ale pouze bezcharakterní a nemorální rodiče, kteří jsou většinou psychicky zdraví. Nemorálnost (anetičnost) se v tomto případě nikdy nediagnostikuje - soudní znalci se totiž vyhybají pravdivému pojmenování diagnosy v opatrovnické oblasti. Na tvrdo říkají diagnosy nahlas jen v trestní oblasti, např. u vrahů. Egoismus není psychologická diagnosa. Proto většina závadových rodičů běhá a bude běhat po světě bez diagnosy a při tom bude mrzačit vlastní děti.
Moje diagnostika problém-makera mezi expartnery vychází z dobře známého faktu, že narušení rodiče se nedokáží dlouhodobě přetvařovat. Na "špičkách" vydrží stát pár týdnů, ale za chvíli se vrací ke svému závadovému chování. Tedy tři měsíce každotýdenního monitoringu bývají zcela dostačující, abychom mohli s jistotou říci, kdo poškozuje dítě a komu by naopak mělo být dítě svěřeno do péče.
Jak vypadá psychické zneužití dítěte 1.
Při předávání dětí v pátek večer si otec nechtěl vzít kočku a morče, nechal je u matky, protože jel s dětmi do zoo.
Večer, když holky spaly, přišla od matky SMS, že kočka je na parkovišti u mužova auta. Ten se šel podívat dolu. Kočka tam nebyla. Ráno okolo 9:30 matka volá dětem, že jim táta ztratil kočičku a morče. Jaruška plakala, že přišla kvůli tátovi o všechna svá zvířátka.
Máma ale v cca 13:30 volala, že kočku našla nějaká paní, a protože kočička byla čipovaná, poznali policajti, komu patří. Jaruška má radost, jak je ta máma hodná...
Tyto děti jsou dodnes u mámy, i když táta by si je ochotně vzal k sobě. I zde je důležitější, že tato matka opakovaně takto poškozuje své dítě, než je nositelkou nějaké diagnosy.
Jak vypadá psychické zneužití dítěte 2.
Mámě volá nešťastný, pláčem zalykající se syn:
„Mami, prosím tě přijeď, přijeď.“
„Martínku, co se děje...“
„Mami, přijeď...“ klap, spojení vypadlo.
Máma sedne do auta. Jede přes město jako blázen, červená nečervená. Přijede k otcovu domu. Vletí do obýváku.
Tam na sedačce táta se synem, v ruce stopky a komentují mámin výkon: „17 minut – to je slušný výkon...“
Tato účelová kamufláž konfliktu otce se synem cíleně poškodila matku a byla nezdravá pro vývoj vztahu syna k ženám. Opět je lhostejné, zda je to produkt nějaké diagnosy otce či jen jeho oportunistické bezcharakternosti. Stejně tak jsou irelevantní otázky, zda je možno kvantifikovat míru škodlivého dopadu na psychické zdraví syna. Ani u cigarety se nedá prokázat, zda ta cigareta, kterou dnes dítě vykouřilo před školou, způsobí v budoucnu rakovinu plic. Prostě obecně se ví, že cigarety působí rakovinu, a proto rodič by neměl vystavovat své děti nezdravým vlivům, zvláště když nemusí. Stejně tak každý rodič by měl dbát o to, aby jeho dítě mělo dobrý vztah k druhému rodiči přes všechny nechutné okolnosti rozvodu, neboť není dobré, když dítě je přesvědčené, že je zlé dítě zlých rodičů.
V ICD 10 prý není diagnosa Odcizený rodič...
Někdy z výroků v soudní síni zůstává rozum stát. Například se občas diskutuje, zda v mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD10) je nebo není diagnosa odcizený rodič. K tomu je třeba konstatovat dvojí:
A) ICD 10 nikdy neaspirovalo na to, že bude kompletním výčtem poruch. Prostě soudci si pletou ICD10 s trestním zákoníkem, který je per definitionem kompletní výčet všech trestných činů v ČR. ICD10 ale bylo vždy otevřené novým poruchám či jevům.
B) Důvod, proč se může vést tato nesmyslná debata, je fakt, že psychologové zpravidla znají z ICD10 jen kapitolu F, ale ICD 10 má ještě kapitoly A až Z. Proto se vyplatí znát i kapitolu Z, neboť v ní nalezneme diagnosu Z63.5:
Z63 Jiné problémy spojené s primární podpůrnou skupinou včetně rodinných okolností
.0 Problémy ve vztahu k manželovi(-ce) nebo partnerovi(-ce)
Neshoda mezi partnery ústící v těžkou a dlouhotrvající ztrátu kontroly generalizaci nepřátelství či kritických pocitů nebo přetrvávající atmosféru krutého interpersonálního násilí (bití nebo napadání).
.1 Problémy ve vztahu k rodičům a tchánovi a tchyni
.2 Nepřiměřená rodinná podpora
.3 Chybění člena rodiny
.4 Zmizení nebo smrt člena rodiny
Předpokládaná smrt člena rodiny
.5 Rozpad rodiny odloučením nebo rozvodem
Odcizení
.6 Závislý příbuzný který potřebuje domácí péči
Jiné stresující životní události působící na rodinu a domácnost
Obava (normální) o nemocnou osobu v rodině
Zdravotní problémy v rodině
Nemocný nebo narušený člen rodiny
Izolovaná rodina
.8 Jiné určené problémy spojené s primární podpůrnou skupinou
Rodinná neshoda NS
Silně vyjádřená emotivní úroveň v rodině
Nepřiměřená nebo pokřivená komunikace uvnitř rodiny
(interfamiliální vztahy)
.9 Problémy spojené s primární podpůrnou skupinou NS (tzn. nespecifikované)
V ICD10 jsou vždy zbytkové diagnosy .8 či .9 pro jiné zatím explicitně nepopsané diagnosy dané kategorie. Tedy i kdyby v ICD10 nebyla diagnosa odcizeného rodiče, každý psycholog ji může zařadit do nějaké vhodné kapitoly pod odrážku .8, pokud ji přesně popíše, nebo obecně pod odrážku .9 (nespecifikovaná porucha daného typu), když by byl popis neurčitý.
Psycholog jako formálně neformální opatrovník
Když soud jmenuje psychologa terapeutem rodiny, tak tím ipso facto nařizuje rodičům, aby se jeho rozhodnutí podrobili a respektovali psychologa jako dočasného opatrovníka tohoto páru. Psycholog musí řídit terapii, plánovat a monitorovat případná setkání a interakce s dítětem, řešit případná nedorozumění mezi rodiči.
Problém je v tom, že toto z rozhodnutí soudu implicitně vyplývá (ipso facto - činem samým), ale soud to rodičům explicitně neřekne: "Teď budete tři měsíce dodržovat instrukce psychologa (soudního znalce), abych já soudce mohl kvalifikovaně rozhodnout, komu mám dítě svěřit do péče."
Výsledkem je to, že rodiče psychologa bojkotují podle toho, jak si smyslí. Při reakčním času soudu několik měsíců nemůže psycholog při případných problémech s rodiči stejně nic dělat.
Příklad naprosté beztrestnosti rodičů. Po prvním pokusu o předání dítěte říkám otci: "Při předání nepoužívejte vizuálně nápadné nahrávání, které není běžné v přirozeném styku. Kamera má být nenápadná jako knoflík. Dále neřešte při předání otázku, proč je matka proti střídavé výchově. To se má řešit bez přítomnosti dítěte." Za čtrnáct dní otec opět poskakuje před matkou s dítětem, srká jí před oči VHS kameru a vykřikuje: "Proč jsi proti střídavé výchově? Opakovaně tě žádám, aby ses vyjádřila, proč jsi proti střídavé výchově!" Znova upozorním, jak jeho tak OSPOD, že toto opravdu poškozuje dítě. Ale soud je za tři měsíce. Otec má lidská práva, takže dítě má smůlu...
Navíc rodiče mohou soudu lhát, jak si zmyslí. Tedy když pomluví psychologa či jeho práci, tak jsou zcela beztrestní. Navíc prý (neověřená právní interpretace jednoho opatrovnického soudce), když nezbaví psychologa mlčenlivosti, tak ten nesmí před opatrovnickým soudem vypovídat o tom, co se v terapii dělo. Netřeba dodávat že tento právní kocourkov, který dnes ovládá opatrovnickou agendu, je skutečným rájem pro psychopaty a jiné narušené jedince, kteří z něho tyjí výhody pro sebe.
Jestliže víme, že část narušených rodičů, není motivovatelná pozitivní motivací, pak je zjevné, že takto Česká republika de facto rezignovala na pomoc dětem z těchto rozpadlých rodin. Dokladem tohoto je častá věta soudců na adresu rodičů: "Ať se dohodnou. Je to přeci jejich dítě." Ta má asi tolik logiky jako posílat člověka v kómatu pro guláš - přeci on má hlad, ne?
Celoživotní prevalence několika málo psychiatrických poruch
PhDr. Eva Dragomirecká z Laboratoře sociální psychiatrie Psychiatrického centra Praha zmiňuje pár vybraných poruch. Nás by zajímaly spíš jiné diagnosy, relevantní pro sociální práci - psychopatie, sexuální úchylky ap. Každopádně i tak je zjevným faktem, že psychopatologická zátěž společnosti je okolo 25% populace podle toho, jak přísná kritéria vezmeme. Z toho je zřejmé, jak utržená od reality je právnická iluze o všeobecném sdílení lidských práv. Každý člověk někdy v životě nevládne nějakým lidským právem. Například 1% obyvatel ČR má deset a více exekucí. O těch je důvodné předpokládat, že nejsou způsobilí nakládat s penězi. U kolika z nich tento triviální fakt konstatovaly i soudy?Naopak ty nechají pobíhat po světě a dál nesvéprávně zadlužovat své manžele a manželky, kteří se nemohou efektivně bránit.
Opatrovnické právo - nepředvídatelná svévůle
Přiznejme si poctivě, že v oblasti opatrovnického soudnictví je teorie lidských práv naprosto nefunkční. To je rozdíl třeba od boje proti nevolnictví či otrokářství. V rozvodových bojích nevede k jednoznačným výkladům a její aplikace je zcela chaotická až svévolná.
Opatrovničtí soudci nemají žádnou jasnou společnou představu, jak postupovat při rodičovských konfliktech. Například
a) Bráníte ve styku = čeká vás změna výchovného prostředí.
b) Dítě špatně snáší přechody - inu, musíte ho předávat společně za přítomnosti obou rodičů s půlhodinovým překryvem.
c) Máte při předávání nevhodné řeči, útočíte na druhého partnera = asistovaný styk, který si sami zaplatíte.
d) Děláte scény i při asistovaném styku = zákaz styku na půl roku (což odpovídá trvání poruch přizpůsobení F43.2).
A stejným způsobem nazpět:
e) Již půl roku sekáte latinu? Tak vám umožníme asistovaný styk, který si sami zaplatíte.
Sanace biologické rodiny aneb Dávám bolševikovi rok, maximálně dva!
Psychologické diagnosy se rozdělily do jednotlivých kapitol mimo jiné i podle toho, na jakou terapii jsou citlivé. V kapitole F6 jsou sdruženy nejrůznější tzv. poruchy osobnosti, tzn. dřívějším termínem psychopatie. O těch se všeobecně ví, že jsou vesměs těžko léčitelné, až zcela neléčitelné, tedy alespoň psychologové a etopedi si s nimi nevědí rady. Jinými slovy, pokud se pokoušíme sanovat rodiny takto narušených jedinců, tak zpravidla jsou tyto sanace odsouzeny k neúspěchu. Navíc nikdo profesionálů není všemocný, tedy i ten nejgeniálnější psychoterapeut má své zřetelné limity. Naproti tomu politici a EU jsou přesvědčeni, že sanovat se dá cokoli, protože si to zjevně nikdy nevyzkoušeli v praxi.
Obecné doporučení je prosté: Zkusíme pracovat s narušenou rodinou, a buď se do roka projeví citelné zlepšení, nebo je správné považovat danou rodinu za (námi) nesanovatelnou. Když se projeví výrazné zlepšení, ale nedostatečné, je důvod udělat ještě jeden roční pokus o sanaci, více už ne.
V praxi přichází tato otázka na přetřes nejčastěji kvůli umístění dětí do náhradních rodin, kdy se kvůli nekončícím a nefunkčním sanacím nechávají děti na pospas zcela závadovým rodičům, nejčastěji drogově závislým.
Závěr proti přílišným generalizacím
Žádný obecný výrok o soudcích či EU nemůže platit obecně. Existuje řada dobrých opatrovnických soudců. Správně by se měl každý obecný výrok na adresu opatrovnických soudů začínat slovy: "Až na vyjímky..." Text by byl sice kostrbatý, ale byl by pravdivější. Proto se zde omlouvám těm mnohým soudcům, kterým svými příliš generalizujícími výroky křivdím.
Na druhé straně si přesto myslím, že dnes se opravdu čeká na soudce a zákonodárce, aby reflektovali posun, co se v opatrovnické oblasti za poslední čtvrt století udál - jak rozvádějící obecně zhrubli, jak nerespektují ani soudce natož sociální pracovnice, jak lež je legitimní prostředek k dosažení vlastních cílů, za který se nikdo nestydí, jen jim je líto, že nevyšla, kde egoismus je cílevědomým životním krédem. Tento typ lidí tvoří dnes klientelu opatrovnické agendy a paralyzují jak soudy, tak OSPODy. Kde jsou doby, kdy slovo úředníka bylo respektováno jako delegovaný hlas císaře pána. Proto je třeba, aby se právní systém přizpůsobil realitě, kterou má pomáhat napravovat. Vždyť to je jeho vznešeným posláním.
Jedině kolektivní spoluprací soudů, sociálních pracovnic, psychologů a neziskových organizací je možno realizovat ochranu dítěte, byť za cenu negativní motivace rodičů. Bohužel u mnohých rozvádějících se rodičů je to ta poslední cesta, která státu zbývá, pokud chce ochránit budoucí generaci před naprostou citovou labilitou.
Literatura JK
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
http://www.klimes.us
http://domeny.klimes.us
http://rozchody.klimes.us
http://stridavavychova.klimes.us
http://predterapii.klimes.us
http://prechozenevztahy.klimes.us/
http://nevera.klimes.us
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/prosazovani_styku.pdf
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/dite_obet_konfliktu.htm
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/predavani_deti_a_exklusivita_vztahu.htm
http://identita.klimes.us
http://nemocapsychika.klimes.us/
http://disertace.klimes.us