Jeroným Klimeš 1991

V tomto článku budu používat definici, která vznikla upravením Aristotelovy. Totiž pokud živá věc činí, řekneme, že činí žádostivostí.

Problematickou vlastností uvedené definice je rozšíření na všechny živé věci, tzn. i na rostliny. Pro někoho je nepřiměřené definovat žádostivost a tím i chtění u rostlin. Myslím si, že pokud budeme rozlišovat mezi svobodnou vůlí, tj. rozumovou žádostivostí, a determinovanou žádostivostí, můžeme toto pojetí takto nechat: Rostliny sice činí, ale není to akt svobodné vůle jako u člověka. Touto definicí rozlišujeme činnost neživé věci, např. nástroje, od činnosti živé věci. U živé věci je takto žádostivost jakýsi pomyslný činitel, nástroj, kterým daná věc činí. Tomu odpovídá i 7. pád - instrumentál: činí kým, čím - žádostivostí.

Takto pojatá žádostivost má velice úzký rozsah, blíží se v tomto behavioristickému pojetí. Říká, že pokud živá věc nečiní, tak nechce. To částečně odporuje obecnému pojetí žádostivosti, kdy cítíme, že chceme něco, i když nic neděláme. Tento problém se dá odstranit, aplikací a rozšířením poučky, která se používala v morálce, totiž tzv. pravidla "menšího zla". Toto pravidlo praví, že člověk stojící před volbou mezi dvěmi zly, má volit vždy to menší z nich.

Obojí půjde sloučit, pokud rozšíříme význam slov dobro a zlo.

1.1. definice dobra a zla

Předem musím zdůraznit, že následující definice nemá nic společného s chápáním dobra a zla v morálce, tzn., že označím-li něco za dobré, neznamená to, že je to nějaké pravidlo správného chování nebo věc hodná následování.

Věc, ke které se vztahuje chtění žádostivosti, nazveme dobrem, resp. dobrou a naopak neexistenci, nebo nedostatek chtěné věci nazveme zlem.

Příjímám zde definici, že zlo je nedostatek dobra, tj. nedostatek chtěné věci, aby vyhovovala následujícímu příkladu: Představme si psa, který má hlad, tzn, že žrádlo je pro něho žádoucí, proto dobrem, nedostatek žrádla je zlem. Avšak pokud má žrádla nadbytek, je syt, můžeme říci, že je pro něho žrádlo v tom okamžiku věcí nežádanou, (= nežádoucí), není však možno říci, že je pro něj zlem. Například voda je dobrem, je-li žízeň. Je nežádáná, (= nežádoucí) v normálním stavu. Je zlem, pokud se v ní člověk topí, tzn. když působí "nedostatek života".

Věci se přeneseně označují za dobré popř. za zlé podle toho, jestli působí dobro nebo zlo. Viry se označují za zlé, neboť působí nedostatek zdraví a naopak léky jsou podle obecné mluvy zdravé, neboť léčí.

V případě, že by se jednalo o jed, bylo by nutno rozhodnout, k čemu se vztahuje popř. vztahují žádostivosti. Příklad jedu vychází ze situace, kdy máme dvě žádoucí věci: Chutný nápoj a život. Jsou-li dvě žádoucí věci, jsou tedy i dvě dobra, které jsou však voleny tak, aby se vzájemně vylučovaly. Z hlediska nápoje je dobré jej pít, a zlé si jej odepřít. Z hlediska života je naopak dobré nápoj nepít a zlé jej pít. Nyní můžeme použít uvedené pravidlo menšího zla tak, že volím mezi dvěmi zly: nepít chutný nápoj, nebo nežít, a volím menší z nich, tzn. nepít nápoj. Uvedený příklad nebude vypadat tak triviálně, pokud si představíme, situaci např. ztroskotanců v záchranném člunu, kteří mají žízeň přesto se nesmí napít mořské vody.

- - -

Vraťme se nyní zpět k problematice žádostivosti, a pokusme se ukázat, nejčastější příklady, kdy se nepoužívá pravidlo menšího zla.

Například dívám se na nabídku filmů v kině a rozhodnu se jít na některý film. Přesto bezprostředně po rozhodnutí žádostivosti nenásleduje činnost, neboť kino je až od osmi. Takže dosažení cíle je vázáno na vnější časovou podmínku.

Rozhodl jsem se, že si opravím rádio, zjistím vzápětí, že mi chybí nějaké součástky, proto opět nenásleduje žádná činnost.

Rozhodl jsem se jít do kina s kamarádkou, ale není jí dobře, proto opět do kina nejdu, pokud ovšem nezměním své rozhodnutí, tzn. půjdu do kina sám. Zde může fungovat pravidlo menšího zla: Co je pro mě větší zlo? Přijít o společnost přítelkyně či o zážitek v filmu.

Tímto jsme ukázali, že uvedená definice žádostivosti připouští i případy, kdy vzápětí po rozhodnutí nenásleduje žádná činnost. Jedná se o případy srážky dvou dober, popř. existenci podmínky, kterou člověk nemůže ovlivnit svým rozhodnutím.

Dalším zajímavým faktem, který stojí za povšimnutí, je skutečnost, že rozhodnutí vůle trvá, i když nemyslíme na to, že jsme tak rozhodnuti. Tzn. mimo jiné, že není třeba rozhodnutí vůle obnovovat. Např. po vypršení časové podmínky, dejme tomu ve tři čtvrtě na osm, si uvědomím své rozhodnutí a obléknu se a jdu do kina, není nutno se znovu rozhodnout. Pokud se vyskytnou jiné okolnosti: přišla návštěva, jsem unavený ap., mohu na základě pravidla menšího zla změnit rozhodnutí.

1.2. Strukturalizace žádostivosti

- - -

Máme-li definovanou žádostivost můžeme přistoupit k problematice návyku. Návyk se odehrává vždy na úrovni smyslové žádostivosti. Je to jakási činnost, která je z hlediska smyslové žádostivosti žádoucí, proto má tendenci se opakovat. Hovoříme o dobrém návyku, pokud není ve střetu s vůlí rozumovou a naopak o zlozvyku pokud tento rozpor existuje. Například kouření je příjemné, ale ničí zdraví.

Protože jsme se dotkli otázky morálky, bylo by vhodné poukázat na jeden způsob, který lze přejít od otázky vůle k morálce.

Přechodným článkem je definice štěstí či spokojenosti. (Zde považujme tyto slova za synonyma.) Vychází se z následující představy: Když pes má hlad a nažere se, dojde uspokojení. Podle předcházejících definic se dá říci, že dosáhl dobra, tzn. něčeho žádoucího. Z tohoto se definuje, že spokojenost, štěstí spočívá v dosažení dobra.

Někdy se namítá, že člověk po něčem touží, pak to dosáhne, ale přesto se necítí být uspokojen. (Problém věčného hledání) Tento stav vzniká z rozdílnosti rozumové a smyslové žádostivosti. Smyslová žádostivost po něčem neurčitém touží, což se promítne do rozumu, sublimuje do vědomí, jako touha po určité věci. Vynikne tak mylná domněnka, že získáním dané věci se dosáhne štěstí. Z tohoto omylu však vznikne ono zklamání, neboť se dosáhlo jiné věci, než po které toužila smyslová žádostivost.

2.1. Základní pojmy

Č.B. »-----------------------|

|------------------------------------» Prahy

| d |

c | | a

|--------------|

[Zde je stejnná smyčka jako v diplomce]

Fáze a) odpovídá pokušení a podlehnutí popř. omylu, fáze b) je vlastní vykonání zlého činu, c) je obrácení popř. lítost a d) je přirozený trest, totiž část cesty, kterou musí ujít znova, aby se dostal tam, kde byl ve fázi a).

Tato primární představa se zpřesňuje definicemi, aby se rozlišily možnosti neuvědomělého nebo nedobrovolného sejití z cesty.

Čin dobrý resp. zlý je čin, který směřuje k resp. brání v dosažení cíle. Nelišný čin je bez jakéhokoliv vztahu k cíli. V případě cestovatele je nelišným činem např., že si při cestě píská.

Hřích resp. záslužný čin je technický termín, který označuje čin, který brání resp. umožňuje člověku dosáhnout vyvolený cíl, ale který daný člověk přesto spáchal dobrovolně a s plným vědomím, že takový čin právě vykonává. Oproti pouhému dobrému či zlému činu je zde rozdíl v podmínce dobrovolného a vědomého rozhodnutí.

Podobně lítost se liší od pouhého obrácení tím, je to změna rozhodnutí, které ruší předchozí rozhodnutí udělat čin, který brání člověku dosáhnout zvolený cíl. Pokud totiž člověk bloudí a zjistí, že jde jiným směrem, a obrátí se, nemusí se při tom znova rozhodnout, že půjde ke zvolenému cíli, neboť toto rozhodnutí nikdy nezměnil.

Na první pohled se zdá, jakoby spáchat hřích ani nebylo možné: Proč by člověk dělal něco, co vlastně nechce? Tento paradox se, pane Vaněk, stane zřejmým, když si uvědomíme problém blízkých a vzdálených cílů.

2.1. Blízké a vzdálené cíle

Tito všichni se podvolují více nebo méně smyslové žádostivosti, tzn. že víceméně hřeší vzhledem ke vzdálenému cíli, který je uchopen rozumem. Chtěl bych se vyhnout zde chápaní slova hřích v pejorativním smyslu, popř. pouze jako náboženského termínu, ale poukázat na jeho čistě popisnou funkci.

2.2. Hříchy absolutní a komparativní

Absolutní hřích vzniká, když se odmítá nějaký cíl jako takový bez ohledu na jiné cíle.

V náboženství se též absolutní hřích nazývá hříchem proti Duchu sv., neboť při něm člověk odmítá nabídky od Boha jako takové bez ohledu na pokušení či jiné cíle.

Hlavní rozdíl mezi těmito hříchy je v otázce lítosti, jestliže např. student se neučí, protože nemá chuť, porovnává dvě zla, zlo přemáhání a zlo neznalosti. Musí nutně jedno z nich podstoupit. Podle definice hříchu se dá říci, že se prohřeší vůči cíli pohodlí, když si zvolí za svůj cíl znalosti a vice versa, hřeší vůči cíli vědění, když se fláká. Lítost je změna rozhodnutí, resp. návrat k původnímu cíli, např. dolehne naň strach ze zkoušek, lituje své lenosti a začne se učit.

Absolutní hříchy vznikají opakováním komparativních, tak dlouho stále odkládá učení, až se vzdá cíle (např. dodělání školy) jako takového. Cíle je pak nemožno dosáhnout, neboť člověk jej již nechce dosáhnout, přestal být cílem pro toho člověka.

2.3. Svědomí

O svědomí se dá uvažovat buď na úrovni smyslové nebo na úrovni rozumové.

I u psa si můžeme všimnout, že, když něco provede, má strach a bojí se trestu. Je to tedy podmíněný reflex, který spojuje představu např. rozhrabaného záhonu se vzpomínkou na bití a z toho vyplývající chování. Něco podobného má zajisté i člověk, jsou to právě ty pocity, které se objevují nejen poté, co udělal něco nesprávného, ale někdy i tehdy, když zažije něco silně emotivního, o čem neví, bylo-li to správné či nikoli. (Např. bývají to první poluce.) Je zřejmé, že tyto pocity lze ovládat, regulovat ba i potlačovat, pokud začnou mít škodlivý charakter.

Rozumové svědomí se obvykle definuje jako soud neboli výrok o mravnosti vlastních činů. Hlavní rozdíl proti smyslovému svědomí je v tom, že se člověk nemusí cítit ani příjemně ani nepříjemně, když posuzuje své činy. Je to prosté, "suché" konstatování, že moje činy jsou, nebo nejsou v souladu s vytyčeným cílem.

Tedy výčitky svědomí coby nepříjemné pocity jsou záležitostí smyslového svědomí, které se váží na rozumové zjištění, že mé činy nejsou správné. V ideální podobě by měli mít charakter pocitů neúspěchu či nezdaru, neboť člověk jde jinam, než kam měl zamířeno.

3. Návyk

O návyku má smysl hovořit pouze v rovině smyslové žádostivosti, jelikož rostlinná žádostivost je přímo determinována okolními podmínkami: Semínko začne klíčit vždy, když jsou k tomu příhodné podmínky. Podobně ani u rozumové vůle charakter návyku neshledáváme: je-li předmět vymezen rozumově, např. dodělat školu, je těžké si představit, že by v tomto směru mohl vzniknout návyk, že by nějak člověk pociťoval potřebu stále dokončovat nějakou školu.

Návyk je tedy jakási tendence k opakování nějaké činnosti, která vychází ze smyslové žádostivosti.

3.1. Dělení návyků

Návyk může být uvědomělý, pokud jsme si ho vědomi, popř. může být neuvědomovaný, pak má charakter podvědomých sklonů. Vědomé návyky lze dělit na chtěné, pozitivní v případě, že jsou ve shodě s rozumovou vůlí: "rád cvičit na klavír" je ve shodě s rozumově uchopeným cílem dodělat konzervatoř. A naopak mluvíme o zlozvyku, pokud je rozpor mezi žádostivostmi.

- - -

Jak už bylo naznačeno, při konfliktu žádostivostí musí dojít k tomu, že jedna žádostivost ustoupí druhé. Pokud si člověk uvědomuje svůj zlozvyk, nemůže uniknout před jeho řešením.

Při zlozvyku dochází k následujícímu procesu: Smyslová žádostivost touží po uspokojení, tato touha se projevuje v rozumové vůli jako pokušení udělat něco, co je v rozporu s přijatým cílem, proto odpírá smyslové žádosti. Tento stav trvá tak dlouho, dokud buď smyslová potřeba pomine, a nebo se rozumová vůle podvolí smyslové žádostivosti a vzdá se svého cíle. V tom případě však hřeší vzhledem k tomuto cíli.

Po uspokojení smyslové žádostivosti pomine naléhavost pokušení, rozum si uvědomuje nechtěnost ústupku, lituje rozhodnutí, tj. mění jej na původní stav. Jakmile však roste smyslová potřeba opět dochází k tomuto kolotoči. Neustálé měnění rozumového rozhodnutí je zvlášť patrné u alkoholiků, kteří v střízlivosti všeho litují, když se však ozve volání návyku, opět podléhají.

Zlozvyk je tedy možno chápat jako slabost rozumové žádostivosti, která není sto odolat smyslové potřebě.

3.2. Ztráta rozumového chtění

Jak bylo řečeno u definice žádostivosti, chtění se vždy projevuje činností, pokud není nějaká okolnost, která tuto činnost podmiňuje. U návyku ve fázi lítosti se vrací rozumové hodnocení, které vede k pocitům neúspěchu, které se projevují výčitkami svědomí. Máme tedy jistotu, že smyslové i rozumové svědomí zde funguje. Není však taková jistota ohledně lítosti.

3.2.1. Lítost

Lítost se dělí na dvojí:

a) Účinnou, která na základě informace svědomí, změní rozhodnutí do původního směru. Je to tedy vždy změna jednání, nebo alespoň pokus o změnu.

b) Neúčinnou, když člověka mrzí, že jde opačným směrem, než si vytyčil, ale přesto nemění své rozhodnutí a tím ani jednání.

- - -

V návyku je tedy bezpochyby rozumová lítost neúčinná, neboť ta je v podstatě shodná se smyslovým svědomím. Avšak účinná lítost se obvykle ztrácí po několika pokusech překonat návyk. Člověk se pokusí několikrát změnit své jednání, např. tím, že přestane pít, ale když se to nepovede, už se dále nepokouší. Rovněž mezi těmito pokusy je absence rozhodnutí rozumové vůle, neboť není patrný ani pokus o změnu jednání. Zde však je možno najít odkladné rozhodnutí, např. přestanu kouřit až po Silvestru.

Bezpochyby často je odkladné rozhodnutí jen kvůli tomu, aby se odstranily výčitky svědomí, neboť člověk chce překonat návyk, tím chlácholí své svědomí, a odklad mu umožňuje kompromis mezi dvěma žádostivostmi.

3.3. Dvojí pojetí morálky vzhledem k návykům

První by se dalo označit jako náboženské pojetí. Vychází z toho, že člověk je v konfliktu mezi tím, co činí, a přikázáními od Boha, se kterými se identifikoval. Klade se důraz především na to, aby si člověk uvědomoval tento konflikt, neboť ten jej popouzí k tomu, aby jej řešil. Výhody tohoto pojetí tkví v tom, že i když člověk prohraje, ztratí dětské ideály, je zde stále něco, co jej táhne k tomu, aby znovu začínal. Dětské ideály čerpají svou sílu z toho, že je dítě nikdy neporušilo. (Jsou to ideály, že se nesmí ubližovat, že člověk musí být čestný atd.) Jenže jakmile se poruší, ukáže se, že byly založeny na nějakém tabu a stává se , že není nic, co by nutilo dítě, aby je znovu dodržovalo. Proto také děti se dají velice snadno zkazit.

Druhé pojetí vychází z opozice k předcházejícímu. Mnohý člověk si totiž uvědomí, že mnoho věřících lituje sice svého činu, ale jedná se o lítost neúčinnou a tedy je to pouhé nalhávání si sama sobě. Proto odmítají se ztotožnit s nějakou zásadou, dokud si nejsou jisti, že ji nebudou porušovat.

Bezpochyby je první pojetí lepší v případě, že lítost je účinná, že to nejsou takové opilecké slzy. Pokud člověk se již nachází v návyku ztrácí toto pojetí na účinnosti, neboť prakticky dovoluje člověku, byť ne teoreticky, aby chlácholil své svědomí touto neúčinnou lítostí.

3.4. Návyk chápaný jako trest

V kapitole 2.1. jsme naznačili, že trest je část cesty, kterou člověk musí ujít, aby se dostal na místo, ve kterém se nacházel před sejitím. Jedná se tedy jakési vrácení věcí do původního stavu.

3.4.1. Dělení trestů

Tresty se v zásadě dělí na dvě velké skupiny:

a) Přirozené tresty, které jsou de facto přirozeným následkem činu. Je to např. již zmíněný kus cesty, který se člověk musí vrátit, je to zničená věc, která se musí nahradit ap.

b) Umělé tresty, uděluje nejčastěji společnost nebo jiná autorita za zpáchání nějakého činu. Je určité přiřazení, že za tento čin je zasloužená odplata takové zlo.

add a)

Přirozené tresty je možno dále dělit na vnější, to jsou všechny dosud uvedené, a vnitřní, kam patří např. ztráta morálky. Je zajímavé, že následky omylu mají charakter přirozeného trestu vnějšího, když člověk bloudí ať skutečně po lese, nebo obrazně v životě, vždy musí ujít zbytečně určitou část cesty, aby se dostal, kam chce. Proto je tak důležité, aby člověk měl poznání prosté omylů a subjektivních domněnek.

Add b)

Umělý trest má několikerou funkci, z nichž je nejdůležitější výchovná funkce, dále ochrana společnosti a to jak fyzická tak morální, tj. ochrana před činy a zvyky, které by mohli destabilizovat danou společnost. Toto spojení je jak patrno zcela konvenční a je tedy především na zvyklostech dané společnosti, jakou míru nebezpečnosti připisuje tomu kterému činu. Zda je např. za vraždu spravedlivou odplatou smrt nebo useknutí ruky nebo pár let žaláře.

- - -

Návyk má charakter přirozeného trestu vnitřního, neboť je to jistá slabost rozumové vůle, která není sto zmoci smyslovou žádost. Představme si dítě, které začne kouřit vlivem rodinného prostředí, z jeho hlediska je to zprvu omyl, který vybuduje smyslový návyk. Jako starší si pak uvědomí jeho nechtěnost, zkusí jej zlomit, ale nezdaří se. Došlo tedy k tomu, že se změnil návyk pozitivní, totiž takový, který nebyl v konfliktu s rozumovou vůlí dítěte, v zlozvyk, který již představuje konflikt v mysli dítěte, popř. dospělého.

Jestliže však si nemůže pomoci sám, je ještě možná pomoc zvenčí, která je zprvu naprosto proti vůli daného člověka. To je jasně vidět na prvních fázích pacientů v protialkoholických léčebnách.

3.4.2. Očistec

Když si uvědomíme uvedené, překvapí nás nápadná podobnost závěrů s katolickým pojmem očistce, což má být stav, ve kterém se nachází duše zemřelého člověka, když odčiňuje tresty za své hříchy. Na tom by nebylo zase nic tak zvláštního, kdyby se současně netvrdilo, že tento stav je dočasný a tací lidé nemohou prosit za sebe, nýbrž musí jim být pomoženo zvenčí, např. přímluvami pozůstalých. Zdá se tedy, že trestem je překonání zlozvyků, které si vytvořili během života. Obnovení rozumové vůle tak, aby byla schopna překonat návyk, kdyby opět žila ve spojení se smyslovou žádostivostí. Co se konec konců očekává při vzkříšení.