“Řekni koleje!” žadoní dítě. “Koleje...” rezignovaně odpoví rodič. “Bába tě poleje!” vykřikne už asi po padesáté dítě. Toho na rozdíl od rodičů tato staronová hračka ještě nepřestala bavit. Kupodivu ani rodič, ani dítě nevědí, co se v tomto okamžiku odehrává. Dítě se totiž učí mystifikovat, přesněji řečeno lhát, či odborně řečeno, učí se tzv. teorii mysli.

Co je to teorie mysli? Zní to strašně odborně, ale v podstatě je to jednoduchý fakt. Děti okolo 4,5 roku zjistí, že v hlavě mohou mít něco jiného než druhý člověk - mohou říci nepravdivou větu, nebo mohou vědět něco, co druhý ještě ani netuší. Anglicky mluvící děti znají něco podobného: “Someone called you an owl.” “Who?” Následuje vítězoslavné: “Chachacha....” a děti jdou hledat další oběť. (“Někdo tě má za sovu.” “Kdo?” Vtip spočívá v tom, že zájmeno “kdo?” zní v angličtině: “Hů”.)

Na testování teorie mysli existuje velice jednoduchý a známý experiment, kterému se říká test falešné víry (Dunbar, 2004): “Šárka a Anička mají panenku, kterou Šárka schovala pod polštář, a pak odešla do jiné místnosti. Zatímco byla pryč, Anička vzala panenku zpod polštáře a schovala ji do skříně. Později se Šárka vrátila do pokojíčku. Kde bude hledat panenku?” Děti do 4,5 let tvrdí, že ve skříni. Starší děti ví, že pod polštářem. Ty totiž dokáží od sebe odlišit, co ví ony samy, a co ví Šárka.

Této úrovně pětiletého dítěte dosáhnou občas i mentálně retardovaní, například děti s Dawnovým syndromem (mongolismus). Vzpomínám si na Johnyho, jak hrál pexeso. Hledat dvojice do páru ho nebavilo. Největší radost měl, když sebral nějakou kartu a sedl si na ni. My na něj: “Johny, kde je ta karta, co tady ležela?” Johny se culil jak měsíček na hnoji, že prý neví. Myslel si, že my nevíme, že on sedí na kartě. Ano, i on si užíval teorie mysli. Stačilo mu na to IQ okolo 60.

Díky teorii mysli umíme používat nepřímé manipulace, tj. lhát, podvádět, intrikovat, ale i mystifikovat. Tuto schopnost však potřebujeme i k tomu, abychom se dokázali lhářům a podvodníkům bránit. V tomto věku se též postupně naučíme všechna možná pravidla manipulací, které pak řídí naše chování třeba při rozchodech. Například všichni známe paradoxní jev, že za hlupáka a paroháče se považuje podvedený partner a ne ten, který podvádí, což by bylo logičtější. Stejně tak všichni cítíme, že na koni je ten, kdo nám řekl sbohem, a ne my, kteří se snažíme vztah zachovat. Důvod našeho chování při rozchodech je jednoduchý. V předškolním věku jsme se naučili pravidlo manipulací, které zní: “Silnější je ten, kdo říká ‚Ne!‘”

Mystifikace je stejně lehká jako lhaní, protože je to druh lhaní. Jediné, co ji omlouvá, je fakt, že občas bývá míněna dobře. Známe totiž dva druhy manipulací. Egocentrické jsou ve prospěch manipulujícího, tedy zmanipulovaného člověka většinou poškozují či okrádají. Naproti tomu například rodiče používají manipulace, které jsou v prospěch dítěte, a to jsou manipulace altruistické. Mystifikace tedy může být druh altruistické manipulace.

Na hraně bývají testující mystifikace. Například párkrát se mi stalo, že lidé si zkoušeli, zda jsou schopni napálit psychologa. Přišli za mnou a povídají: “Já mám tři sestry.” Já povídám: “Tak to máte doma dobrý babinec, co?” Následovalo vítězoslavné: “Nachytal jste se! Já mám přece jen dva bratry. To jste houby psycholog...” Samozřejmě žádný psycholog nemůže člověku z ksichtu vyčíst, že má dva bratry a ne tři sestry, protože to je banální, uvěřitelný fakt. Je tak opravdu spodivem, co si od takového testování lidé slibují.

Stejnou otázku si musíme ale položit i u filmu Český sen. Jeho tvůrci udělali vše pro to, aby lidem předali informaci: “Otvírá se nový supermarket.” Lidé jim uvěřili. No a? Na základě čeho by jim měli apriori nevěřit? Podobně si podvedení partneři vyčítají, že byli hloupí a věřili svému partnerovi, že je nepodvádí. Ale i zde musíme těmto lidem říci: “Ne, věřit druhému a rozumně důvěřovat je normální. Nenormální je být paranoidní.” Stejně tak byli normální a zdravě uvažující lidé, kteří věřili tvůrcům filmu Český sen. Neměli důvod nevěřit. Ne každý ustrne na úrovni Johnyho. Ne každý sa zabává schováváním karet či vymýšlením neexistujících supermarketů.

Nejlepší ochranou proti manipulátorům totiž není apriorní nedůvěra. Dokonce ani nepomůže mít větší inteligenci než oni, ale – možná to překvapí – úplně obyčejná paměť. Prostě si zapamatujte, kdo dělal film Český sen, a na toho si dáte v budoucnu pozor. O vaší případné blbosti nesvědčí to, že Vás někdo jednou napálil, ale když se stejným člověkem necháte napálit vícekrát.

Sklon mystifikovat však může nabýt patologických rozměrů. Možná znáte barona Prášila, po kterém je pojmenován tzv. Münchhausenův syndrom. To je většinou chorobná touha si vymýšlet dojemné příběhy o vlastní vyjímečnosti. Kupodivu psychiatři tuto poruchu řadí mezi poruchy paměti, i když je to zřetelně porucha podlomeného sebepojetí. Paměť totiž mají tyto lidi zcela v pořádku. Jednomu takovému nemocnému - Lukášovi Kohoutovi - se podařilo před pár lety objednat letadlo na tehdejšího ministra Kavana, a tak si zalítal po celém světě (více viz Wikipedie).

Mezi mystifikace, které zdaleka nejsou ani nevinné, ani dobromyslné, patří bezesporu i navoněná mrtvola – reklama. Jejím cílem je vytáhnout z našich kapes i peníze, které třeba ještě ani nemáme. Degeneruje nejen ideál krásy, takže podporuje vznik anorexie, ale bohužel ničí i hodnoty a zásady, které mají lidem pomoci vyhnout se zbytečným životním karambolům. Kdybychom žili v džungli, vysvětlovali bychom dětem, na kterou bestii si mají dát pozor, jak se vyhnout té které pasti. Jak to, že v dnešním světě, který není o nic méně zrádný než tropická džungle, nevarujeme děti před stejně nebezpečnými mystifikacemi firem?