Když ublíží ti nejbližší...

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Dopis redakci

Když člověk občas kouká na televizi, co se všude děje, je rád, že žije v zapadlém městě na severu Čech životem klidným a spokojeným. Teda alespoň jsem si to myslela. Že mě potká něco jako z béčkového amerického filmu, bych se nikdy nenadála. O to víc, že si připadám podvedená, zhnusená a ještě mám pocit, že z ostudy si můžu nechat ušít kabát.

Ale po pořádku. Vdávala jsem se poměrně dost mladá a v devatenácti už byla na světě má milovaná dcera Viktorka. S manželem jsme se měli rádi a zhruba rok si žili jako spokojená rodinka. Až do první manželovy nevěry. Vždycky jsem hlásala hrdě do světa názor, že jakmile mi muž “zahne”, tak je to definitivní konec.

Jinak už člověk hlásá s malým dítětem. Nějakou dobu jsem se snažila vše překonat, ale odpustit jsem nedokázala. Hádka střídala hádku, byla jsem podezřívavá vůči každé ženě, se kterou se manžel jen bavil, hlídala ho na každém kroku a dělala mu žárlivé scény. Trpěla jsem já, on i malá. Takže jsme se nakonec rozhodli vztah přeci jen ukončit. Po rozvodu jsem se rozhodla žít sama. Jenže bylo mi lehce přes dvacet a přeci jen jsem chtěla také trochu žít. Do Viktorčiných pěti let jsem se věnovala jen jí. Chtěla jsem být dobrá máma a k tomu mi také dlouho trvalo, než jsem zase dokázala věřit mužům, než jsem se zamilovala.

A pak se to stalo a já potkala skvělého chlapa. Byl milý, pozorný, rozuměla jsem si s ním a k tomu si ho ještě zamilovala i malá Viktorka. Po roce a půl chození se k nám nastěhoval a my zase tvořili harmonickou rodinku. A tak to bylo dalších patnáct let. Mezitím jsme se s Mirkem – jak se manžel jmenuje – vzali, postavili si spolu dům a společně se starali o Viktorku. Další dítě jsem kvůli zdravotním komplikacím mít nemohla, ale Mirek mi to nikdy nevyčetl, Viktorku bral vždycky jako svoji dceru.

Před pár lety se mně konečně začalo dařit i po pracovní stránce. A tehdy možná došlo k začátku mé dnešní lapálie. Tehdy se mi podařilo sehnat práci, po které jsem roky toužila a do které jsem se vrhla s nadšením a zápalem a ani mi nevadily odpolední služby, kdy jsem se vracívala domů až po jedenácté večer. Mirek byl často doma sám nebo mu společnost dělala má dvacetiletá dcera. Nikdo mi ale nic nevyčítal a já si naivně myslela, že vše dělám jen pro rodinu. Že jim nedostatek své přítomnosti vynahradím finanční pohodou. Že se doma něco začíná dít, jsem netušila, byla jsem úplně slepá.

A pak se před měsícem manžel ode mě odstěhoval. Jen tak ze dne na den, Vrátila jsem se z práce a on tam nebyl. Měl sbalené věci a na stole ležel dopis. Úplně jsme se zhroutila. Psal mi, že se zamiloval do jiné ženy, jak je mu to líto, ale že ve lži už žít nedokáže a hodlá se rozvést. Od té doby se mnou nekomunikuje. Snažila jsem se nějak se s ním spojit, domluvit, ale v práci se nechává zapírat, mobil mi neber, na sms nereaguje.

Chtěla jsem tedy alespoň vypátrat, kvůli komu mě opustil. A bohužel jsem to zjistila. Odstěhoval se ode mě kvůli Viktorce. Kvůli dnes už jednadvacetileté studentce práv, o kterou se odmalička staral. Vím, že není její biologický otec, ale stejně jsem z toho úplně na dně. Na dceru jsem zanevřela, je mi z nich úplně špatně.

A vůbec nevím, jak mám situaci řešit, někdy pomýšlím na sebevraždu, jsem zraněná a k tomu se stydím, že jsem selhala jako partnerka i matka. Nedokážu se s celou situací vůbec vyrovnat, jen sedím doma, pláču a stydím se vyjít i na ulici, protože o tom našem milostném trojúhelníku si cvrliká celé naše město…

Klára M., severní Čechy


Vážená paní,

Ano, v příběhu jsou patrné chyby, ale řekněme si na rovinu, že z větší části jste ho neměla pod svou kontrolou a nemohla ho ovlivnit. To, co jste měla minimálně tušit, je fakt, že "nedostatek své přítomnosti nelze vynahradit finanční pohodou". Tento nesmysl stál za rozpadem tisíců manželství a stále se najdou lidi, kteří tomu věří, nebo spíš chtějí věřit.

Existuje ironické latinské pořekadlo, které sám sobě připomínám, abych se udržel nohama na zemi: "Vivat iustitia, pereat Mundus!" (Ať žije spravedlnost, nechť zhyne svět!) Z několika náznaků se zdá, že i vy žijete pod tímto heslem. Například, jak píšete, že "vždycky jste hlásala hrdě do světa názor, že jakmile mi muž 'zahne', tak je to definitivní konec." Problém tohoto hesla je v tom, že před tím "hříšným světem" nelze utéci. Protože dcera je 21 let Vašeho života. Mirek je 15 let Vašeho života. Pokud je budete každý večer pravidelně proklínat, tak proklínáte nejen minulých 21 let svého života, ale zaručeně pošlete do pekel i ty následující roky, co tam ty dva budete každý den několikrát posílat. Proklínat je totiž budete vždy, když se Vám bude po nich stýskat. Láska k nim nezmizí tím, že se na ně rozlobíte, to jen zdegeneruje do tohoto pravidelného proklínání.

Chcete-li nad touto hrůzou zvítězit, musíte si uvědomit, že cílem není se na ně naštvat - to nefunguje, ale především vůči nim zlhostejnět. To je velmi složité. Především musíte odpustit v prvé řadě ne jim, ale sama sobě, že váš život nyní půjde úplně jinou cestou, než jste si kdy představovala. Neschopnost jim odpustit a přijmout jejich lidskou bídu, znamená, že nebudete schopna přijmout ani to, že nyní váš život poběží jinudy, než si myslíte, že by měl běžet. Je otázka, čím nyní začít - odpustit sama sobě, že se váš život nevydařil, nebo odpusit jim, že vám zničili život? Obojí v praxi znamená vcelku totéž, tak zkuste, která z těch variant bude pro vás schůdnější.

Milovat někoho znamená být s ním svázaný, tedy i nést následky jeho chyb. Jedno od druhého nelze oddělit. Jedni tuto aporii řeší doporučením nemilovat, neulpívat, nechtít ap. Druzí říkají milovat, ale pak Vám nezbývá než se snažit těm dvěma ze všech svých sil odpustit. Bez odpuštění se Váš život nehne dopředu.