Přijdou zásadní mezigenerační rozbroje. Řešení moc není, říká psycholog Klimeš

Josef Hympl, 24. listopadu 2024

Toto není definitivní text daného článku, ten elektronický jako HTML nemám.

Mladí muži už netouží po skutečném sexu, ale vystačí si i v tomto ohledu sami. Podobné je to i u dívek. Mnoho z nich tvrdí, že netouží zakládat rodinu a mít děti. Někteří mladí prý trpí klimatickým žalem, jiní se oddávají virtuálním světu sociálních sítích nebo videohrám. Jsou vůbec dnešní muži moderním ženám ještě k něčemu dobří? A co stojí za změnami sociálních rolí Psycholog PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ, Ph.D. (57) to připisuje celkovému bohatství a blahobytu společnosti, které mění základní návyky a chování. Máme šanci se z tohoto začarovaného kruhu vymotat?

Mění se role mužů v moderní společnosti? Jakou úlohu v tom hraje emancipace?

Nejde o emancipaci. Jsem přesvědčen, že jde o přirozený cyklus, který je závislý především na blahobytu společnosti. Jak zní to okřídlené rčení? Těžké časy vytvářejí silné muže, silní muži vytvářejí snadné časy. A naopak snadné časy vytvářejí slabé muže, slabí muži vytvářejí těžké časy. Když společnost dospěje do vyšší fáze bohatství a blahobytu obyvatel, tak historie obecně ukazuje, že dominance žen narůstá. To s sebou nese i to, že silní a aktivní muži se stahují a tolik se neprojevují. V době blahobytu mnohem častěji sedí, pijí pivo a věnují se často úplně něčemu jinému.

Jak to myslíte?

Prostě v dobách bídy, válek a utrpení se utváří ty základní charaktery mužů, kteří se musí postarat o přežití ostatních a oni cítí, že jsou nenahraditelní. A to často v těch úplně nejzákladnějších věcech, jakými jsou sehnání jídla, zabezpečení tepla a „ochrany domu“. V takové situaci se prosazují typy mužů, které jsou schopny takovou úlohu sehrát a ti pak jdou i do čela společnosti. V době blahobytu je to obráceně - tito schopní muži odcházejí od ústraní. A tyhle situace se na různých místech světa v historii opakují. Dám vám jednoduchý příklad v podobě antického Říma. On byl svým způsobem i sociologicky podobný tomu dnešnímu modernímu západnímu světu - i tou stále narůstající byrokracií, korupcí, nebo i postupným snižováním počtu dětí, rozpadáním se vztahů a rozchody manželů. A samozřejmě i rostoucí úlohou velmi mocných žen, které dokázaly hýbat nejenom svými manžely, ale přinejmenším i veřejným míněním. A opět se tyto tendence zvýrazňovaly s rostoucím blahobytem společnosti. Svobodní Římané měli chléb a hry, přeneseno do dnešních dnů nějaký televizní program, který by je udržoval spokojené a sociální dávky v podobě mouky a oleje zdarma, že ani mnozí z nich nemuseli pracovat. Prostě jedeme na stejné vlně. Akorát namísto gladiátorských her v Koloseu, kam Římané dokázali dokonce napustit vodu a inscenovat námořní bitvy, máme lunaparky, obří sportovní klání jako mistrovství ve fotbale nebo novodobou olympiádu.

Mezi moje oblíbené knihy patří historický román Já, Claudius od Roberta Gravese, kde je skvěle a až děsivě vykreslována manželka prvního římského císaře Augusta Livia, která s ním dokázala manipulovat a dokonce ji svěřil velmi podstatný dohled nad mravností a počestností Římanů a Římanek.

A podle toho, jak je tahle „cenzorka ctnosti“ vnímala, mohli jejich manželé postupovat v hierarchii státu. Klasické intriky. Ale podívejme se na jinou významnou historickou osobnost té doby. Na krále Heroda a jeho manželku Mirjam. Herodes patřil mezi významné politiky a panovníky, zpočátku působil jako docela osvícený vladař, ale s léty začal být paranoidní a jako hodně extrémních psychopatů začal být nebezpečný své ženě a dětem.

Myslíte biblického Heroda Velikého, který kvůli proroctví o narození „nového krále“ nechal zabíjet nemluvňata v Betlémě?

Ano. Herodes byl původem Idumejec, což bylo v tehdejší většinové židovské společnosti vnímáno s despektem. Dnes bych to přirovnal k tomu, že byl pro ně něco jako Rom. Prostě neměl patřičný původ. Nejprve byl místodržícím v Judsku a Galilei. Svatbou s Mirjam, která byla princeznou tradičního židovského rodu Hasmoneovců, zásadně zvýšil legitimitu svého nároku na trůn. Aby Herodes mohl Židům vládnout, musel ale samozřejmě stále kooperovat s Římem. Zpočátku byla mezi ním i Mirjam velká láska, ale postupně začal být Herodes nejenom pověrčivý, ale i paranoidní, což dokazuje i jeho jednání a příkaz vraždění malých chlapců v Betlémě. Jeho podezřívavost a strach o moc začali postupně odnášet smrtí i jeho nejbližší příbuzní a nakonec i jeho synové a také manželka Mirjam. Myslel, že když ji popraví, tak se mu uleví, ale chyba lávky - naopak ze ztráty ženy se úplně zhroutil. Ale správně říkáte, že hroutící se rodinné vztahy těchto bohatých Římanů se až moc podobalo dnešním partnerským rozvodům. Prostě Herodes udělal to samé, co Kramný.

Pokud je dle vás míra blahobytu společnosti i známkou úpadku vůdčí role mužů ve společnosti, tak jsme podle všemožných ekonomických ukazatelů asi na vrcholu. V Česku jsme se většinově takhle dobře nikdy neměli. Co bude následovat?

Z vrcholu existuje vždy jenom jedna cesta. Dolů. Mladí rezignují na to, čemu se říká udržitelná společnost. Prostě musíme mít neustále lidi ochotné dělat těžká zaměstnání, jako je medicína, inženýrské obory, přírodověda. Ale ti mizí. Mladí rezignují na čtení, vzdělávání, pracovní výkon i reprodukci. Stále více lidí nechce mít děti, respektive rodí se jich příliš málo. Je jasné, že nastane populační problém, který se sebou přinese docela zásadní mezigenerační rozbroje. Na dveře klepá doba, kdy pracující generace nebude chtít živit důchodce. Přijde volba, kdy se budeme ptát - LDNky nebo dovolené? Jaký vztah pak budou mít k rodičům děti vzešlé ze střídavé výchovy či rozpadlých rodin? „Netravuj, fotře/mámo, nikdo tě tu nedrží - od čeho je euthanazie? Celý život jsi mi byl/a na nic a stejně máš ten život už za sebou, tak co?“

Co s tím?

Nejsem ekonom, ale těch řešení v takové situaci moc není. Buď budeme mít nárok na důchod až v šíleně pozdním věku, nebo budou státní důchody jenom v takové malé výši, že to člověku postačí na holé přežití. Přijde mi ale, že politikům a hlavně obchodníků tahle situace vyhovuje. Chtějí lidi debilizovat, aby se jim pohodlně vládlo a prodávalo. Aby se lidi nezajímali, kde se rozkrádají miliardy, a raději sledovali reality show. Chytrým lidem nemůžete prodávat aušus.

Oni? Oni jsou přece my. Politici jsou jenom výřezem společnosti, jejím obrazem.

To ano, ale poměrně specifickým výřezem. Kde je moc a peníze, tam táhnou psychopaté. Pro politiku musíte být určitým způsobem vybavený. Jak říká okřídlené rčení: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili.“ Právě ta impotentnost zastaralého volebního systému je důvodem ztráty zajmu o volby. Což politikům nevadí - vždy bude někdo zvolený, ale vadí to schopným mužům, kteří dávají od intrikánské politiky ruce pryč.

Jak do vámi popisovaného konceptu zapadá zvyšující se úloha žen ve společnosti? Proč mnoho z nich obrazně touží po kalhotách namísto sukní?

Nic jiného jim z části nezbývá. Vztahy se rozpadají, takže tíhu domácnosti a výchovy dětí přebírají ženy, muži se kolem nich střídají po pár letech jako plyšáci do postele. Chod domácnosti se bez mužů dobře obejde - topení na čudlík, světlo na čudlík, voda na čudlík. Opravy dělají stejně řemeslníci, ne partner. Sebevědomí mužů se špatně smiřuje s tím, že jsou „chováni“ ženami hlavně pro citové uspokojení - potřeba nějakého citového spojení, objetí a podobně, že jinak jsou vcelku bezcenní. V celé společnosti vládne mnohem větší individualismus a zjištění nepotřebnosti pak některým mužům sráží zásadně ego a nezbývá jim, než flusat na osmičku.

Prosím? Tomu nerozumím.

Viděl jste český film Knoflíkáři? A scénu u televize? „Neživíš, tak nepřepínej.“

Matně si vzpomínám.

V jedné ze skvěle zahraných povídek herečka Eva Holubová svému muži neustále opakuje, že je naprosto blbý, neschopný, neuživí rodinu, že je prostě k ničemu. On se jí snaží dokázat, že je alespoň v něčem vyniká, a tak si chodí lehat na koleje a plivat na značku nad ním projíždějící lokomotivy. My chlapi prostě vnitřně potřebujeme nějaké uznání, pocit nějaké výjimečnosti. Za vyjímečnost se platí námahou a tato námaha je základem pevné mužské identity. Dám vám příklad.

Přišla za mnou jedna klientka a stěžovala si, že její třicetiletý syn žije v kutlochu, který mu platí její bývalý partner, nechodí do práce, hraje celé dny počítačové hry a k jídlu mu stačí jedna pizza denně, na kterou si vyšetří od rodičů peníze. Prostě v jejích očích mladý chlap bez perspektivy. A prý co, že s ním v životě bude. Tak jsem jí řekl, že by se neměla bát o něj, ale o svoje nenarozená vnoučata. On jednou po ní zdědí vilu se zahradou a to samé po jejím bývalém partnerovi. A s těmi milióny už to do konce života nějak dokodrcá. Prostě pro mnoho lidí je z krátkodobého hlediska jednodušší, ne si budovat nějakou identitu a snažit se, raději čumět s cigárem v puse a komentovat fotbalový zápas. Nejenom u nás, ale ve značné části Evropy je navíc stále běžnější, že především kluci zůstávají u rodičů i v dost pozdějším věku. V těchto pohodlných mama-hotelech, kde je o ně postaráno často žijí nejenom třicátníci, ale klidně i padesátníci, kteří ani nestihli založit rodinu, zplodit děti.

A přitom by to mělo být naše základní biologické poslání ne?

Už ve Starém zákoně, tedy v Toře, je zmiňovaná triáda mužské identity - poslání zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. V originále je tedy místo stromu uváděná vinice, ale to je jedno. Jde o symboliku. Postavit dům znamená postavit se ekonomicky na vlastní nohy. Zplodit děti, tedy nejenom syna, je udržení svojí biologické identity a biologické identity svých předků. A ten strom má taky podstatný význam. Na naší zahradě jsme zasadili před patnácti lety ořešák, ale že bychom z něj měli bedny ořechů se zatím říct nedá. Nejvíce bude plodit za nějakých dvacet pětadvacet let, ale to tady už nebudu. Stejně tak muž potřebuje mít nějaký projekt, nějakou Eifelovku, která bude stát a čučet do kraje ještě dlouho po té, co on sám už bude funět do fialek. Ke své identitě potřebuji mít něco, co mě přežije, a na čem se pořádně nadřel. Každý chlap v hloubi duše potřebuje něco, nějaký projekt, který by ho fyzicky přežil. To máme zakódované.

Když to shrnu, tak prostě podle vás máme v současnosti raději pohodlí, než nutkání za každou cenu udržet kontinuitu vlastního rodu. Není to tím, že nemusíme třeba jako naši předci bojovat o samotné přežití? Mnoho mladých lidí se totiž zabývá mnohem vyššími myšlenkami, než jak si obstarat jídlo. Určitě už jste slyšel pojmy jako klimatický žal nebo enviromentální tíseň, které se prý mezi mladými rozmáhají.

Přemýšlím, proč klimatický žal či enviromentální tíseň označujete za vyšší myšlenky? V psychopatologii se tyto poruchy označují za tzv. metafyzickou intoxikaci. Prostě dotyční opouštějí reálný svět a většinou času dlí v ideologických úvahách o nesmrtelnosti chrousta. Tento zlozvyk je zklidňuje asi jako alkohol zklidňuje alkoholika. Řečeno metaforicky - je příjemnější naříkat, že sousedovi ožírají housenky petunii, než řešit fakt, že mi hoří barák nad hlavou. Lidé s metafyzickou intoxikací se zpravidla ve společnosti a v reálném světě ztrácejí. Právě pohodlný svět umožňuje těmto lidem opustit realitu a to vede k masivnímu vymírání, které si nezadá se středověkými mory. Připomínám, že úhrnná plodnost má být 2,1 a je okolo 1,4, tzn. úbytek je okolo 30 % na generaci žen - to si nijak nezadá epidemiemi cholery. Z evolučního pohledu je tedy moderní svět zcela sebedestruktivní.

Problém je v tom, že zdravý život, co se týká prožitků, je méně citově nabitý než patologický. V klidném funkčním manželství si lidé méně intenzivně vyjadřují jak lásku tak nenávist. Ve vztahu před rozpadem naopak objeví období silných emocí - silné lásky i silné hádky. Když si člověk vydělá peníze poctivou prací má z toho méně emocí, než když je vyhraje gambler v hracím automatu. Obyčejný sex je méně vášnivý než je sex pod vlivem pervitinu atd. Tedy když chcete prožít svůj život úspěšně, musíte se vzdát mnoha jinak příjemných citů a povrchních lákadel. To ve světě, kde je kvalita života poměřována sílou prožitku či zážitku, není lákavá valuta. Bohužel systém citové odměny v mozku je velmi starý a řečeno technicky - vůči nárokům moderního světa dost zastaralý. Až moc často směřuje člověka ke špatným rozhodnutím. Známá je metafora osla, který jde za mrkví na klacku - to je právě selhání citového systému, který není s to vyhodnotit, že ta mrkev je jen šalba. Navíc moderní svět systematiky vytváří supernormální podněty, které jsou mnohem lákavější než obyčejná mrkev. Znáte pojem supernormální podnět?

Přiznám se, že to slyším prvně. O co jde?

V psychologii to popisuje situace, kdy umělé, zpravidla nefunkční či škodlivé, podněty jsou mnohonásobně víc lákavé než zdravé a funkční podněty, které vytváří příroda. Původně se jednalo o pokus, kdy zlomyslný etolog Konrád Lorenz před ptáka položil tři vajíčka – jedno, které mu sebral z hnízda, druhé byla jeho přesná zmenšená kopie a třetí vejce naopak zvětšená. Pták zapomene na to svoje vlastní a začne se starat o to největší. Jeho chybně nastavený citový systém mu říká: Největší je nejlepší. Například krásky vyrobené Photoshopem jsou vizuálně atraktivnější než manželky, které máme v posteli. Uměle vyrobená Nutella chutná dětem více než zdravý zeleninový salát. Virtuální svět sociálních sítí je přitažlivější než se zvednout začít existovat v reálné skupině lidí. Celý business se zaměřuje, aby vytvořil tyto nepřirozeně silně lákavé supernormální podněty, které na rozdíl od přírodních nenesou užitek - z dřevěné podsady se žádná ptáčata nenarodí, porno obrázky nevychovávají děti, Nutella má mizivě vitamínů.

Bude vámi zmiňovaný soumrak mužů jen záležitostí Západu nebo půjde postupně o celosvětový fenomén?

Doposud byl blahobyt vždy jen lokální záležitostí a navíc se týkal jen třeba svobodných římských občanů, ne otroků. Proto se blahobyt neustále přesunuje tím, jak jsou v globálnějším měřítku úspěšné jednotlivé civilizační okruhy a lokality. Jestli bude Evropa a my nadále ustupovat hospodářsky do bezvýznamnosti, budeme chudnout, tak se to může změnit, otočil. Opět bude vyvstávat potřeba silných mužů, kteří přichází do těžkých časů. Uklidním vás tím, že žádná civilizace ve vrcholném blahobytu, který zapříčiňuje výměnu rolí mužů a žen, nevydržela více než několik stovek let. Náš civilizační okruh vykopla hodně dopředu průmyslová revoluce (Průmyslová revoluce byla postupná změna v 18. a 19. století, kdy se zásadně proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory nejprve v Británii a posléze v dalších zemích Západu, pozn. red.), takže už máme několik stovek let tohoto „bohatnutí“ za sebou. Svůj ekonomický výkon již pomalu ztrácí i Spojené státy. Evropa stagnuje a ten pomyslný střed světa se opětovně stěhuje do Asie, do Číny.

Ale všechno hodně změnila globalizace. Blahobyt - tedy život bez hladu - pokrývá stále větší část zeměkoule. I v Asii se priority především mladých lidí mění. Generace, která v Číně během několika desítek let vybudovala jejich gigantický hospodářský růst pomalu stárne, umírá. Stále větší část mladých Číňanů chce také hlavně cestovat po světě a užívat si život. Je to zajímavé ještě z jednoho hlediska. Co udělá globální digitální blahobyt s lidstvem si nikdo nedokáže představit.

Jak to myslíte?

Že regiony civilizací, kde byl kdysi blahobyt a postupně upadly, tak v nich potom nadneseně „tráva sto let neroste“. Srovnejte si třeba nádheru a prosperitu starověkého Egypta, Řecka, Itálie s dneškem. Nebo takové někdejší světové námořní velmoci jako Portugalsko nebo Španělsko, jehož obyvatelé neuvěřitelně bohatli na objevování nových světů. Ale ať nejsme jen v Evropě. Co třeba taková nádhera Osmanské říše a dnešní moderní Turecko. Prostě kudy prošel opravdový blahobyt společností, tak jako jiskřička zažehl požáry, po kterých zůstává jen spálenina. Třeba z milionového města Řím zbylo po pádu impéria v době příchodu prvních papežů pouhé dvacetitisícové městečko.

Dá se říct, že podle vašeho výkladu o výměně rolí mezi muži a ženami to může být v Evropě i tím, že jsme tady od konce druhé světové války po desítky následujících let nepoznali hrůzy války?

Nerad bych to takhle zužoval. Zásadní vliv na utváření společnosti, jejího blahobytu a fungování mužů v ní mají bezesporu všechny velké katastrofy, vedle častých válek také různé virové pandemie, morové nákazy a podobně. Ale k vaší otázce. Kdy byl Winston Churchill britským premiérem? V době války, hned na jejím konci volby prohrál. Sice se pak ještě jednou marginálně do Downing street (Sídlo britských premiérů) vrátil, ale už marginálně (1951-1955). Blahobyt netouží po velkých státnících a vojevůdcích. Zkuste někomu dneska říkat, že nás čeká jenom krev, pot a slzy (Slavný Churchillův rozhlasový projev, kdy v květnu 1940 burcoval veřejnost v době hrozící nacistické invaze do Británie, pozn. red.).

Kdyby tohle někdo sliboval uchazečům o zaměstnání, tak si to skoro všichni rozmyslí.

Přesně. To nikdo nechce přijmout ani za cenu nějakých opravdu velkých výdělků. Ve společnosti prostě panuje pouze touha po příjemném a momentálním. Hodně zaměstnavatelů vám potvrdí, že pro mladé lidi není stěžejní ani tak výše nabízeného platu a ani firemní benefity. Mnohem více je totiž zajímá, aby měli dostatek volného času na jiné mimopracovní aktivity. Důležité je pro mnoho lidí „tady a teď“. Co bude zítra, to se teprve uvidí. Ale na jaře přeci musíte myslet na to, že je potřeba zasít, abyste mohl něco na podzim sklidit. Když jsem mladý, tak byste měl jednoznačně myslet do budoucna. Jak zplodit děti, něco trvalejšího vybudovat a zabezpečím se na stáří. To ale skoro nikoho nezajímá. Namísto toho tady u některých mladších politiků padají návrhy na takové věci, jako nepodmíněný důchod a podobně. Tedy inkasovat peníze od státu - nás všech - jenom za to, že jsem. A to je podle mě strašlivě málo motivační. Proto tento svět nestojí o skutečné muže jako byl Churchill.

Takže ke změně mužů podle vás skutečně musí přijít konec blahobytu? Není jiná varianta?

Prognostici by vám řekli, že umíme pozorovat stávající trendy, ale budoucnost předpovídat neumíme. Trendy dnes nejsou moc příznivé. Člověk nemusí být velký myslitel, aby viděl, že se stahují mračna. Ale zda z toho zaprší, nebo jak velká to bude průtrž, to dnes nikdo neví. Mezi válkami chytřejší hlavy viděly, že eugenika (šlechtění lidí jako zvěře) je taky cesta do pekel, ale tehdy tomu tleskala celá Evropa, ne jen Německo. Němci jen tuto plošně populární myšlenku dotáhli do dokonalosti lampiček z lidské kůže a cyklonu B (plechovky uvolňující kyanovodík v koncentračních táborech). O tom se ani těm nejchytřejším myslitelům mezi válkami nesnilo.

Dnes je to stejné - jak bude vypadat digitální otroctví? Kam se vyvinou moderní ideologie (zelení, LGBT)? Vzmátoří se křesťanství? Jak na to zareaguje islám bez ropy? To vše je dnes jen fantazírování. Víme, že až nastane opravdu těžká doba, tak vstanou skuteční muži stejně, jako jsme je měli za Druhé světové války. Například tehdy byl schopen mladý Adolf Opálka (1915-1942) říci: „Miluji svou vlast více než svůj život.“ Je mi stydno, když si uvědomím, jak dlouho by musel dnes bloudit s lucernou, než by dnes našel někoho, kdo si naši vlast cení, jako on tehdy. Tedy až přijdou kruté doby, tak se zase objeví muži s pevnou identitou a budou zase vyslovovat dnes tak nepochopitelné věty, jako je ta Opálkova. Prostě to, co vidíme dnes, je zákonitý proces - blahobyt vždy rozežíral identitu mužů.

A dnes?

Dám vám příklad z biologie. Blahobyt není pro evoluci zcela nevýhodné období. Když máte kdekoli v přírodě vysoce selektivní prostředí, tak vybírá sice jedince silné, chytré či inovativní, ale jednoho druhu. Chybí variabilita, protože nikdo jiný nepřežije. Nové neobvyklé kombinace genů i chování vznikají naopak v blahobytném, málo selektujícím prostředí. Například aby lidé mohli vymyslet matematiku, čtení a psaní - museli mít hodně volného času a nemohli veškerý čas trávit dřinou na poli. Na druhou stranu za blahobytu vzniká spousta marných genových kombinací a jalových činností, které budou vyhubeni v příštím katastrofickém období a přežijí jen nové životaschopné vynálezy a genové kombinace, které by bez alespoň relativního blahobytu nevznikly. Například morseovka vznikla v době blahobytu, ale využívali ji skauti v koncentráku, kde pomohla těm nejchytřejším k přežití. Johannes Kepler byl génius, kterému vděčíme za moderní astronomii i fyziku, přesto byl chabého zdraví a nepřežil by tvrdé selektivní prostředí. Ale na jednoho Keplera žili na dvoře Rudolfa II. stovky darmožroutů a šarlatánů.

Problém je, když my nebo naše děti představujeme ty dobové zkrachovance. Když dnes někdo trpí sociální fobií, tak opravdu může strávit v jednom bytě třicet let do smrti, jako by byl ve vězení na samotce. Kdyby byla bída musel by vylézt z domu, ale dnes může mít lehce naspořeno těch pár tisíc korun na dožití, přesněji na dohnití do smrti. Neshnít za blahobytu zaživa je mnohem složitější než v bídy. Protože to zkrátka jde, tak se na ty slepé uličky dává mnoho lidí, kteří na rozdíl od Keplera nedokážou zhodnotit ten potenciál, který jim blahobyt nabízí.

Dobrá, sociální fobie. Máte ještě jiný příklad?

Vezměte si třeba plánované rodičovství. Za mého dětství oslnivý sen - bude mít právě tolik dětí, kolik chceme, žádné přemnožování. Dnes noční můra. Když totiž mezi lidmi mé generace, tzn. pozdní dospělost, si uděláte dotazník se dvěma otázkami: Kolik dětí máte? Kolik dětí jste si přáli mít? Tyto dvě čísla odečtete a spočítáte průměr. Opakovaně mi vychází, že v průměru chybí 3/4 dítěte na jednoho dotazovaného. Prezervativ je úžasný pryžový výrobek, ale lidé zjevně neví: A) Kdy ho nasadit, B) Kdy ho sundat. Výsledek jsou naprosto zmařené rodičovské a později i prarodičovské potřeby. Dnes si lidé často hluboko po třicítce pořídí jedno jediné dítě, o které se pak porvou při střídavé výchově - táta, máma, babičky a dědečkové. Prostě jedno dítě na šest lidí opravdu nestačí a evoluce se s ním také nespokojí.

Na jednu ženu připadá v posledních letech mezi 1,4 až 1,6 dítěte, tak to bude mít v demografickém výhledu pro naši společnost stejné důsledky jako několik epidemií cholery v novověku, které tehdy doslova decimovaly obyvatelstvo. Tehdy lokálně a rychle vymřela třeba i třetina populace, když ovšem máte dvoutřetinový koeficient rozmnožení, tak to nakonec v dlouhodobém horizontu musí dopadnout stejně. Tento druh vymírání je hlavní genová selekce, kterou působí blahobyt, protože stále platí - kdo se nerozmnoží, toho geny budou eliminovány z evoluce. Zdá se, že to, co dnes evoluce přednostně selektuje ty lidi, kteří i v této šílené době jsou schopni se rozmnožit a nad to nevychovat z těchto dětí jen neurotické uzlíčky nervů.

Ale není to jenom náš evropský problém. Podobně jsou na tom třeba v Číně, kde na to měla zásadní vliv dřívější státní „politika jednoho dítěte“. Potkáme se s tím trochu nečekaně ale i v bohatnoucí Saudské Arábii, tedy v zemi s muslimskou kulturou, kde bychom to nepředpokládali. Tam už taky mají namísto běžných šesti dětí okolo dvou.

Tak aspoň se nám podle těchto predikcí nemusí v budoucnu hrozit přelidnění planety ne?

Jak se to vezme. Lidí na světě neustále přibývá. Některé regiony mají vedle těch našich špatných demografických předpovědí přesně opačné vyhlídky. Nuznější poměry mají vliv na rychle rostoucí populaci v Indii, která je už nyní nejlidnatější zemí na světě, ale mluvím především o Africe, kde se má podle predikcí počet obyvatel do roku 2050 zdvojnásobit (Podle posledních statistik WHO se 24 z 25 populačně nejrychleji rostoucích zemí nachází právě v Africe. Kontinent má velmi mladou populaci, kdy více jak čtyři z deseti obyvatel jsou mladší patnácti let a třeba jedna z nejchudší zemí světa Jižní Súdán má populační přírůstek téměř pět procent ročně, pozn.red.) Tak uvidíme, kde dalších sto let tráva neporoste a kde zažijí svůj civilizační boom.

JOSEF HYMPL

Post scriptum

Dotaz čtenářky Jany Bohmové pod článkem:

„Mě by zajímalo, proč p. Klimeš považuje klimatický žal za metafyzickou intoxikaci, ale lásku k vlasti nikoliv. Já myslím, že obojí je jen abstraktní myšlenka (odtržená od základní potřeby přežití jedince a jeho rodiny), kterou se nám vládnoucí skupina snaží vnutit, aby nás ovládala. Takže obojí musí být metafyzická intoxikace.“

Odpověď JK: Ano, přesně tak. Metafyzická intoxikace je diagnóza, která se dává, když to dotyčný se svým zápalem pro určitou ideologii tak přehání, že je to na úkor kvality života. Například založení rodiny, konflikty s okolím ap. Většinou záleží posouzení tíže na posouzení dotyčného psychologa, psychiatra, soudního znalce, a tedy je značně subjektivní. Například když někdo je zapálený ekolog a sbírá odpadky v lese a staví budky ptákům, tak je to zdravá ideologie. Pokud ale si sám na vzdory evolučním teoriím, které zastává, nepořídí si vlastní rodinu a děti jen kvůli „enviromentálnímu či klimatickému žalu“, nebo jeho rodina v zimě nesmí topit nad 10 °C, abychom nezvyšovali uhlíkovou stopu, tak už je to na diagnózu. To platí mutatis mutandis i pro podobné excesy v oblasti lásky k vlasti, křesťanství, politiky či jakékoli jiné ideologie, jak je Váš správný postřeh. Na diagnózu „metafyzická intoxikace“ musíme pamatovat vždy, když uvidíme nějaké fanatické blouznivce (http://diplomka.klimes.us, http://disertace.klimes.us), což je teď případ enviromentálního žalu.