Metodologie ověřování výpovědí sensibilů pomocí typového území

Seminární práce

Jeroným Klimeš 1992

 

Poznámka: Tento článek je spojen s komickou zkouškou z psychologické metodologie. S vědomím, že tuto zkoušku budu dělat u Dr. M. - tak tuto větu bych měl rozvést, aby nezasvěcené čtenářstvo vědělo, co to znamená "s vědomím, že tuto zkoušku budu dělat u Dr. M. To bylo tak s Dr. M. jsem se prvně setkal při zkoušce z obecné psychologie na Toskáně (Pražský hrad), kde tou dobou ještě sídlila katedra psychologie. Na zkoušku jsem se učil z bolševického Linharta, protože po revoluci nebylo nic jiného k mání. Protože se ale ty sr.... nedaly číst, tak jsem se nic neučil a sedl jsem si do chrámu sv. Víta asi na dvě hodiny a toho neznaboha tam listoval, abych měl ke svým znalostem filosofické psychologie trochu šajn, co asi představuje obecná psychologie v moderním pojetí. Je pravda, že jsem z Linharta nic nepochopil, ale to jsem ani nečekal. Přijdu na zkoušku. Jako vždy neohlášen. Vyšel Dr. Mikšík rozhlédl se a ukazuje na okolsedící povídá: "Tak vás jsem viděl na přednášce n-krát, vás dvakrát a vás ani jednou (to bylo na mě)." Obligatorní: "To není možné!" mu bylo odpovědí. No co bylo hlavní, že mě vzal. Řeč nějakým nedopatřením zabloudila na téma ženské a tak jsme podrbali tu naší polovičku lidstva. Dostal jsem jedničku a šel jsem domů, co by znalec obecné psychologie. Takže to znamená věta "s vědomím, že zkoušku z metodologie budu dělat u Dr. M." Na metodologii jsem se taky nijak zvlášť neučil spoléhaje na osvědčené ženské (tu metodologii jsem se nakonec musel naučit na státnice). Na přednáškách mě taky nebylo moc vidět. Jako podmínka zkoušky byla metodologická analýza nějaké diplomové práce. No na to jsem taky neměl čas, tak jsem přinesl tento svůj článek na téma metodologie. Pak to ale začalo lítat. Na zkoušku mě sice vzal, ale dostal jsem vynadáno, že jsem přinesl něco jiného. Ani ženské nezabraly. Tak to se nedá nic dělat, takže to byl defitivní konec, průser jako Brno či spíš Tokyo. Odplazil jsem s potupnou dvojkou.

Je trochu nechtuné, že si tu dělám legraci z naší staroslavné katedry, ale něco na tom volném přístupu je (někteří studenti jsou pak kreativnější), ale já sám bych byl asi přísnější. Jenže to by musel být taky kvalitnější výklad. A vůbec je to takový začarovaný kruh. Všechno je poněkud složitější, než se to na prví pohled zdá.

Poprvé jsem se setkal s problematikou patogenních zón krátce po revoluci v 1989 ve škamnech velké geologické posluchárny na přírodovědecké fakultě, kde se konaly nejrůznější přednášky na témata, která byla dříve v neoblibě. Jeden sensibil tam s velkým osobním zaujetím přesvědčoval geology, že patogenní zóny, které vyhledával pomocí virgule, odpovídají nějakým geologickým jevům (radonové emenaci, geomagnetickým zónám a jiným anomáliím). Není divu, že geologové vstávali ze židlí, když slyšeli uvedené smyšlenky, navíc laicky podané. Přitom nedá se říci, že by byli apriori zaujatí proti používání virgule, či možnosti existence nevysvětlitelných jevů. Například RNDr. Boška z katedry hydrogeologie umí velice dobře zacházet s virgulí, je schopen člověku říci, kde má tělesné obtíže. I jiní hydrogeologové využívají virgule, "drátů", siderického kyvadélka jako pomocné metody při geologickém mapování. (Konec konců i já jsem se s nimi prvně setkal na hydrogeologickém mapovacím kursu.) Přemýšlel jsem tehdy, kde je chyba, proč takové nedorozumění?

Myslím si, že pramení z nedostatku smyslu pro principy na který se budují empirické vědy a konsekventně neznalost metodologie. Každá věda je pokusem o koherentní výklad světa, je to model, který má vysvětlit pozorované jevy. Vyjímkou z tohoto tvrzení je snad pouze novodobá axiomatická logika, která buduje logické systémy, které nemusí mít spojitost s reálným světem. U deduktivních systémů je výkladová část jejich nezbytnou součástí, když se vyskytne jev, který daný systém není sto vysvětlit, hroutí se celý systém. Příkladem může být tzv. Cantorova naivní definice množiny, která vedla ke neřešitelným sporům, a proto musela být teorie množin založena na axiomech. Bližším příkladem může být též krize newtonovské fyziky na přelomu století. Začátkem jejího konce byl experimentální fakt konstantnosti rychlosti světla vzhledem k jakékoliv vztažné soustavě. A dále fotoelektrický jev, který vedl k vytvoření kvantové teorie.

             |           /|

Anoda -------| ««------ //|--------- katoda -

(+ 15 000 V) |         ///|        - emitor

                      ///

                     ///

               ultrafialové

                 záření

Uspořádání pokusu je velice jednoduché, jak je patrno z obrázku, mezi dvěmi elektrodami je napětí kolem 15 000 voltů, nicméně neprotéká mezi nimi žádný proud dokud neosvětlíme katodu po výtce ultrafialovým zářením. Světlo totiž dodá poslední zbytek energie, který je nutný k uvolnění elektronů z katody, takže velikost proudu roste s intenzitou elektromagnetického záření. Až sem je vše jasné vysvětlitelné na základě klasické fyziky, ale ukázalo se však, že maximální rychlost emitovaných elektronů nezávisí na intenzitě osvětlení, jak by se dalo očekávat, nýbrž pouze na frekvenci světelného záření. Tento experimentální fakt nemohla klasická fyzika vysvětlit, a proto vznikla kvantová fyzika.

Není naším cílem se zabývat vysvětlením tohoto jevu na podkladu kvantové fyziky, které podal roku 1905 A. Einstein, nýbrž ukázat na způsob jakým vznikají a zanikají experimentální teorie. Existuje vždy nějaká zkušenost, která se dává do souvislosti s jinou. U fotoelektrického jevu to byla závislost maximální energie emitovaných elektronů a intenzitou, popř. frekvencí osvětlení. Prestižním cílem každé vědy je vytvořit takový model, pomocí kterého by šly vysvětlit nejlépe všechny jevy v daném oboru. Nicméně vznik experimentální vědy nemusí být vždy tak okázalý. Bohatě dostačuje, že se statisticky prokáže souvislost mezi dvěmi jevy, i když není vysvětlitelná dosavadními teoriemi (a dodejme optimisticky - zatím).

Vraťme se nyní k našemu problému s vyhledáváním patogenních zón. Nikdo snad nebude popírat, že řada sensibilů není podvodníky, a že skutečně mají jakési subjektivní prožitky při práci s virgulí. Problém je však v tom, že oni dávají do souvislosti subjektivní prožitek s nějakým objektivně pozorovatelným faktem, jako je např. výstup podzemní vody, patogenní zónou, která má podle nich podstatný vliv na lidské zdraví. Toto spojení však může být mylné či neprokazatelné a tudíž vědecky neuchopitelé.

Příklad fotoelektrického jevu ukazuje, že nová teorie může vzniknout pouze, je-li bezpečně potvrzena platnost nějakého experimentálního faktu. Pokusy sensibilů jsou snahou vysvětlit nějaké jevy, o kterých ani nevíme, zda existují. Je to jakoby nějaký biolog se snažil dokázat fylogenetický původ pegase, aniž by měl důkaz, že pegasové skutečně žijí. Je to předbíhání skutečnosti, naše možnosti jsou ve skutečnosti mnohem skromnější.

Doktor Candra z katedry hydrogeologie udělal následující zkušenost: Jedna zahrádkářská kolonie si pozvala proutkaře, aby jim našel vodu. Proutkař lokalizoval jedno místo, nicméně nákladný vrt v tom místě byl dokonale suchý. Proutkař řekl, že to není možné, našel jim jiné místo, nicméně se stejným výsledkem. Když se tak stalo asi po čtvrté, zahrádkáři si pozvali Dr. Candru. A ukázalo se, že celá zahrádkářská kolonie ležela na říční štěrkopískové terase akorát středem ji protínala žíla nějaké magmatické horniny a zmíněnému proutkaři se podařilo přesně vymapovat průběh této žíly, která byla nepropustná a tedy bez vody. Kdyby zahrádkáři však vyvrtali vrt kdekoli jinde, než kam jim ukázal, měli by vody dostatek.

Tento příklad je velice instruktivní. Vidíme, že proutkař nebyl šarlatán, že opravdu něco cítil a tento subjektivní prožitek měl svůj protějšek v objektivní realitě. Nicméně nebyla to podzemní voda, jak se všichni domnívali, ale žíla nepropustné horniny.

Omylem většiny sensibilů je, že se snaží obhájit své přesvědčení o souvislosti mezi svým subjektivním prožitkem a nějakou objektivní skutečností pomocí stávající fyzikálních, geologických, aj. teorií. Tato snaha je projevem naivního amatérismu a vede, jak vidno, k nepochopení a odmítání. Z hlediska vědy je dostačující, když se podaří statisticky prokázat souvislost mezi prožitkem a nějakým přesně měřitelným jevem.

Jedním z problémů, na který narazíme při této snaze, je skutečnost, že subjektivní prožitek má vždy jednotlivec, který je smrtelný, takže výsledky nákladného výzkumu by byly využitelné pouze za života daného člověka. Musíme tedy najít nějaký způsob jak obejít tuto nesnáz.

Pomoci nám může geologie, která stojí před podobným problémem, jak vést hranici mezi geologickými obdobími, když vývoj v každé oblasti je nějak jedinečný a my nemáme možnost zkontrolovat, jak vypadal svět v daném časovém okamžiku. Proto se zavedla typová území, kde je stratigrafický přechod mezi danými obdobími víceméně plynulý, nepřerušený a pozorovatelný na terénu. Čechy mají v tomto směru prvenství, neboť první taková lokalita, která byla mezinárodně přijata, leží nedaleko Klonku u Suchomaz, konkrétně je to hranice mezi silurem a devonem, což jsou útvary prvohor. Dojde-li pak na jiném území ke sporu, které vrstvy patří do siluru a kde začíná již devon, pak, zjednodušeně řečeno, se geologové dojedou podívat, jak to vypadá v Klonku u Suchomaz a je jasno.

Co se týče vyhledávání vody, byl v SRN uskutečněn experiment, kdy se pod loukou vybudovala složitá vodovodní síť, ve které bylo možno měnit jak objem průtoku, tak směr proudění. Pozván byl velký počet proutkařů, kteří měli určit zmíněné charakteristiky. Úspěšnost byla malá, ale přesto existují lidé, kteří jsou schopni říci, zda tam voda proudí a jakým směrem. Tyto lidi je pak možno využít pro jiné účely. Tato experimentální louka se tedy může používat jako prubířský kámen pro nové proutkaře.

U patogenních zón je situace složitější, neboť se předpokládá dlouhodobý škodlivý vliv na živé organismy. Můžeme však opět navrhnout metodologii, která bude využívat typového území za účelem eliminace subjektivna. Území si necháme zmapovat několika sensibily. Tím budeme mít území rozděleno podle jednotlivých sensibilů na neškodné, pozitivní a negativní plochy.

Předpokládáme, že alespoň některé patogenní zóny jsou relativně stabilní. Pokud tomu tak není, pak by jejich případná existence nebyla postižitelná, ekonomicky využitelná a rovněž jejich vliv na lidské zdraví by byl toliko přechodný a krátkodobý a tedy zanedbatelný.

Po zmapování území sensibily uskutečníme řadu pokusů s experimentálními zvířaty či rostlinami, můžeme kupříkladu sledovat jejich růstové charakteristiky. Vyhodnocení bude spočívat v hledání korelace mezi výsledky experimentů a výpověďmi sensibilů. Pokud budou výsledky signifikantní na zvolené hladině významnosti, pak můžeme využívat jak pozitivní korelace, tj. shodu mezi výpovědí sensibila, tak i negativní korelace, kdy místa, která daný sensibil označil za škodlivá, se ukázala neškodná nebo naopak pozitivní.

Tento experiment nám rovněž umožní eliminovat takové sensibily, jejichž subjektivní prožitky neodpovídají objektivním nálezům, včetně všech šarlatánů. Toto území pak může sloužit jako zkušební či "kalibrační" území pro nové sensibily.

Navrhovaná metodologie nám umožní eliminovat nedostatek teorie, která by vysvětlovala shodu subjektivních pocitů s objektivním nálezem, a tak se vyhnout všem pavědeckým teoriím a smyšlenkám. Dále nám umožní případné ekonomické využití sensibilů, například tím, že bude možno vyčíslit negativní vliv patogenních zón na produktivitu hospodářských zvířat. Budeme schopni říci, zda můžeme nechat zvíře v patogenní zóně, či zda je lépe nechat stájové místo prázdné.