Původní definice IQ a mentální retardace

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-06-18
 

Pamatuji, jak v posudku od lékaře bylo napsáno, že dítě trpí střední mentální zaostalostí. Ptal jsem se, zda adoptivní rodiče jsou připraveni na přijetí dítěte na úrovni imbecilie. Kolegové mi oponovali, že ne, že se to jen tak píše, že prostě bude trochu pozadu a že to má každé druhé dítě v NRP. Tak jsem se o tom dohadovali, až se našlo IQ dokonce okolo 30. To je mentální retardace taková jako že jo. Proto stále zdůrazňuji, že s diagnosami musíme opravdu zacházet přesně, asi jako řezbář s dlátem. Bohužel opak je pravdou. Místo pečlivého psychologického řemesla nacházíme rozevlátou uvolněnost. Viděl jsem posudek, kdy jeden soudní znalec od pasu střelil člověkovi imbecilii, zatímco v druhém pečlivějším posudku mu naměřili průměrné IQ okolo 100.
 

Alfred Binet a Theodor Simon chápali IQ jako nástroj veskrze praktický pro orientaci v psychiatrické a psychologické praxi. Od jejich dob ale se původní záměr zatemnil a málokdo dnes rozumí významům původních, dnes již nepoužívaných termínů - idiot, imbecil, debil.

Původní význam IQ byl vývojový index čili poměr mezi mentálním a biologickým věkem. Například

Pětileté dítě se chová jako pětileté: 5/5 = 1,0 čili 100 IQ

Pětileté dítě se chová jako šestileté: 6/5 = 1,2 čili 120 IQ

Pětileté dítě se chová jako čtyřleté: 4/5 = 0,8 čili   80 IQ

Podobně dnes zastaralé termíny - idiot, imbecil a debil odpovídaly přirozeným věkovým předělům dítěte. Idiocie odpovídala člověku, který nepřekročí inteligenci dítěte do dvou let. Imbecilita byla inteligence člověka, který nikdy nepřekonal úroveň předškoláka. Debilita byla úroveň prvních tříd základní školy.

Binet se Simonem definují idiocii a imbecilitu takto:

"Idiot je dítě, které nikdy nenaučí komunikovat pomocí řeči - čili někdo, kdo nemůže vyjádřit své myšlenky verbálně ani porozumět verbálně vyjádřeným myšlenkám druhých. Tato neschopnost je výlučně kvůli narušené inteligenci, a ne kvůli poruše slyšení, či nějak narušeným orgánům řeči (fonace). Jelikož normální dvouleté dítě rozumí řeči druhých a umí se vyjádřit, co se týká jeho jednoduchých přání, je tedy evidentní, že můžeme lehce rozlišit mezi normálním dítětem a idiotem.[...]

Imbecil je dítě, které není schopno komunikovat pomocí psaní, čili nemůže se ani vyjádřit písemně, ani číst psaný či tištěný text, či přesněji řečeno rozumět, co čte. Toto selhání vyplývá pouze z narušené inteligence a není poruchou ani zraku, ani paralýzou paže, která by vysvětlila tuto neschopnost. Nikdo nebude považovat dítě za imbecilní, dokud nepotřebuje mnohem více času než normální dítě, aby se naučilo číst a psát. Normální čas ve škole je šest měsíců. Dítě, které nezná písmena ani po dvou letech školní docházky je pravděpodobně imbecilem."

(BINET, Alfred; SIMON, Théodore. Mentally defective children. Longmans, Green & Company, 1914.)

Praktická kritéria pro odhad míry zaostávání čili mentální retardace byla

schopnost komunikace - vyjádřit slovně své potřeby

vychovatelnost - schopnost základní sebeobsluhy (obléknout se, umýt se, dojít si na toaletu)

vzdělavatelnost - umět komunikovat psanou formou (gramotnost)

zaměstnatelnost - schopnost uživit se svou prací, čili odpověď na otázku, zda jej celý život jej budou muset živit rodiče nebo ústav

Pro představu: Otík ve filmu Vesničko má středisková odpovídá staré diagnoze debility čili dnešní diagnose lehké mentální retardace. Málokdo by ale jeho problémy kvůli nižší inteligenci označil za lehký problém, tedy moderní diagnosy jsou pro laika zavádějící. Dnes jsou lidé jako Otík nezaměstnatelní a rodiče musejí počítat s tím, že nejsou schopni se osamostatnit. Proto u těchto lidí je více než inteligence důležitá otázka, zda mají nekonfliktní povahu, či jsou jako Otík roztomilí.

Když se například žadatelé o adopci dočtou, že nabízení dítě má střední mentální retardaci, tak si musejí uvědomit, že to dítě se v praxi nikdy nenaučí psát a že se nikdy od nich neosamostatní.