Výňatek ze zprávy MDAC pro ilustraci problému, viz http://www.mdac.info/documents/Czech.doc
Výpovědi respondentů ve výzkumu MDAC o jejich vlastním pobytu v zamřížované posteli svědčí rovněž o strachu a pocitu ponížení. Interviews potvrzují, že lidé, kteří se do zamřížovaných postelí dostali, je považují za prostředek nelidského a ponižujícího zacházení, proto z terapeutického hlediska si jejich aplikaci žádné okolnosti nemohou vynutit, ani ji zdůvodnit.
Tým MDAC učinil během výzkumu tu zkušenost, že v kruhu odborníků z oblasti mentálního zdravotnictví panuje ohledně traumatických následků zavírání neznalost. Jeden ředitel nemocnice byl o škodách způsobených zamřížovanými postelemi natolik neinformován, že nám klidně řekl: ”Snad by se mohly natřít [ totiž ty zamřížované postele] různými barvami.” Kdo ještě nikdy nebyl proti své vůli vězněn, těžko pochopí, co tato zkušenost znamená pro osoby, které už něco podobného prodělaly. Jeden z lékařů prohlašoval, že podle něho je zamřížovaná postel lepší než řemeny, samotka nebo omezování za použití chemických přípravků.
Protože ”z etického hlediska nelze vzdálenost mezi nuceným fyzickým omezováním a jeho snášením zkrátit, ti, kteří tento prostředek používají, se nikdy nestanou jeho objektem. Proto ani nemohou vědět, jaký je to pocit.” Když jsme se vyptávali na zneužívání aplikace zamřížovaných postelí, jeden z lékařů nám sdělil, že už pracuje v oboru 28 let, ale s žádným zneužíváním se nikdy nesetkal. Naproti tomu jeden dávný pacient, který už v zamřížované posteli pobýval, řekl: ”V psychiatrii se dá zneužívat všeho a zamřížovaná postel je vlastně už sama o sobě určitou formou zneužívání.”
Často se stává, že stížnosti mentálně postižených osob, případně tvrzení, že jsou jejich práva zneužívána, zaznívají v takovém prostředí, kde se na tyto lidi pohlíží s podezřením, jejich zážitky se zpochybňují a nevěří se jim. ”Psychiatričtí pacienti jsou zbaveni důvěry ještě dřív, než vůbec promluví, a upírá se jim schopnost reálně popsat vlastní situaci, navíc jejich lidská práva jsou omezena… Oběť usiluje o to, aby se jí uvěřilo, že co se týče protiprávních psychiatrických úkonů, má fyzické omezování a zavírání traumatické účinky… je to pokus takřka beznadějný, je přijímán s velmi kolísavou důvěrou.”
Jeden z právních zástupců pacientských zájmů, který dříve sám byl pacientem, nám sdělil, že ”stížnosti formulované z těchto důvodů [ totiž z důvodů zavírání do zamřížované postele] slyšel už od řady pacientů”, což doprovodil poznámkou, že ”pacienti o zamřížovaných postelích obvykle neradi mluví, protože pro ně znamená velmi zlou zkušenost a velké ponížení.” Navzdory tomu a přesto, že mnoho lidí nechce zpochybňovat předepsanou terapii, jakkoli oktrojovanou, z valné části rozhovorů, které MDAC vedla, vyznívá onen lidský pocit dotyčných, že poté, co byli zavřeni do zamřížované postele, ztratili veškerou svou dřívější důvěru k ošetřovatelům. Zkušenosti lidí, kteří mají přímý osobní zážitek ohledně pobytu v zamřížované posteli, nenechávají pochyby o tom, jaké utrpení a ponížení tento prostředek způsobuje.
Ti, kdo už v zamřížované posteli byli, opakují shodně tentýž zážitek, že se jim zdálo, jako by se z nich stala zvířata. Hodili je prostě dovnitř a nechali je tam 12, případně i 24 hodin. Měli žízeň, protože dostávali sedativa, potřebovali jít na toaletu. Když křičeli, nikdo k nim nepřišel. Nezbývali nic jiného, než vykonávat tělesnou potřebu pod sebe, což pro ně znamenalo další ponížení.
Tento pocit, formulovaný bývalým pacientem psychiatrické léčebny, se shoduje s pocity dalších respondentů. MDAC zjistila, že zavření lidé tráví ve svých klecích mnohem delší dobu, než jen 24 hodin. V České republice jeden bývalý pacient sdělil MDAC tyto své zkušenosti:
Rád bych alespoň věcně nastínil problém zamřížovaných postelí z hlediska pacienta psychiatrické léčebny, který jejich účinky poznal sám na sobě.
Řekl bych něco o vlastním případu, který se stal na podzim roku 2000. Událo se to během mého pobytu v psychiatrickém ústavu…, kam jsem se sám dobrovolně přihlásil, protože jsem potřeboval lékařskou pomoc, přičemž se mi stalo toto: aniž by se mnou kdo promluvil o způsobu ošetření nebo terapie, strčili mě do klece, kde jsem musel být celý týden. Ten pocit se obtížně vysvětluje, i když zřejmě, co budu živ, nezapomenu na tu hrůzu, která mě opanovala a které se už asi navěky nezbavím, byl to pocit zrady, strachu, ponížení, bezmoci a beznaděje…
Při rozhovoru s jednou bývalou pacientkou psychiatrického ústavu se MDAC zajímala o to, jaký má dotyčná názor na zamřížované postele. Odpověď zněla: ”Jsem proti nim, protože vím, jaké to je. Strávila jsem v takové posteli řadu dní a vím, jak je strašné, když člověka zavřou. To máte pocit, že radši spácháte sebevraždu, než na takovém místě několik dní zůstat.” Vykládala nám, jak během doby, kdy se zdržovala v zamřížované posteli, musela hledět na to, jak jiná pacientka, v jiné posteli s mřížemi, ale v téže místnosti, umírá, až opravdu zemřela. ”Když pak večer přišli [ totiž zaměstnanci] , vynesli její tělo a taky mě pustili ven.” Tři navzájem velmi podobné výpovědi pacientů z tří různých zemí svědčí shodně o tom, že respondenti byli nuceni stát se svědky umírání a smrti jiného člověka, přičemž byli v zajetí zamřížované postele.
”Vezmeme-li jen samotnou postel, zejména když je síť vytažena, vypadá docela nevinně,” vysvětlovala nám jedna respondentka z České republiky. ”Ale jakmile do ní někoho zavřou, je to úplně něco jiného. Člověk by často potřeboval jít na záchod, ale nemůže. Odtáhne matraci a vykoná potřebu skrz mříže.” Ve Slovenské republice se jedna z bývalých pacientek podělila s MDAC o tyto své zkušenosti:
Stalo se to týden po tom, co jsem porodila miminko. Přišel na mě maniacký stav, a tak mě odvezli do nemocnice. Dostala jsem uspávací prostředek. Nevím, jak dlouho jsem spala. Když jsem se probudila, šla jsem dolů do vestibulu. Setkala jsem se tam s ošetřovatelkou, ale protože jsem měla v hlavě zmatek, nedokázala jsem dobře říci, co bych ráda. Sestra zavolala kolegyni, zeptala se jí, potom přišel někdo z pečovatelů. Chtěli mi dát další uspávací prostředky. Pak mi chtěli dát injekci, ale to jsem také odmítla. Hodila jsem sebou o zem. Potom mi píchli injekci a strčili mě do zamřížované postele.
Pacientka neohrožovala ani sama sebe, ani jiné osoby. Ve vyprávění pokračovala takto:
Když jsem se probudila, potřebovala jsem jít na WC. Nedovolili mi to. Půl hodiny jsem je hlasitě volala. Nakonec jsem musela vykonat potřebu v kleci, úplně jako zvíře. Působilo mi to ovšem i jiné problémy, vždyť jsem byla čerstvě po porodu. I nadále jsem musela zůstat v posteli za mřížemi, ani mi nevyměnili ložní prádlo a matraci, i když byly potřísněné. Nechtěli mě pustit ven, přičemž nebyli ochotni mi vyčistit matraci.
Co se týče dozoru, sdělila respondentka toto:
Viděli mě, ale nepřišli. Nepromluvili na mě. Později přišla sestra a řekla mi, že mohu jít na večeři. Zeptala jsem se, zdali se potom musím vrátit do té páchnoucí postele, načež mi odpověděla, že nemám právo se takhle ptát. Teď mě tedy nepustili ani na večeři, i když předtím mě už chtěli pustit, jenom proto, že jsem si troufla se na něco zeptat. Po půldruhé hodině, když viděli, že jen tiše pláču, tak bezmocná jsem se cítila, mě pustili ven.
Během ještě téhož pobytu v léčebně dali pacientku do zamřížované postele znovu. ”V noci jsem velmi často musela jít na záchod. Když už to bylo potřetí, uviděla mě sestra a řekla jiné sestře, aby jí pomohla dát mě do zamřížované postele, zcela bez důvodu. Nebyla jsem agresivní. Neplakala jsem, ani nekřičela. Neprobudila jsem nikoho z ostatních pacientů.” Jiný psychiatrický pacient nám zase v Maďarsku vyprávěl, jaký to je pocit, být v zamřížované posteli jen proto, že se dvakrát za noc dovolil na WC. ”Mám klaustrofobii,” vysvětloval. ”Močit jsem neměl kam, pak jsem začal řvát, aby si mě už všimli, protože musím jít na WC. Strávil jsem tam [ totiž v zamřížované posteli] celý jeden den, ale do lékařských záznamů mi to nezapsali.”
V těchto rozhovorech zaznamenaných MDAC hovoří takoví lidé, kteří strávili nějaký čas jako pacienti psychiatrických ústavů. Všichni do jednoho označují své zkušenosti za velmi negativní. Ale máme zprávy z řady domovů sociální péče a nemocnic, z nichž vyplývá, že se postele s mřížemi používají hlavně v případě osob s vážnými mentálními poruchami, které projevují ”vyzývavé” nebo ”obtížně zvládnutelné” chování, málokdy však jsou agresivní nebo vystupují násilnicky. Pro povahu a vážnost jejich postižení je nelze požádat, aby osobně referovali o svých zkušenostech. I když podle názoru MDAC právě to jsou ti lidé, kteří zřejmě žijí v zamřížovaných postelích celá léta. Není nejmenších pochyb o tom, že i tito jedinci trpí stejnými nepříznivými fyzickými i psychologickými následky, nezávisle na tom, nakolik jsou schopni tyto své pocity komunikovat.