Milanovi bylo asi devět let, když ho chytla sousedka za flígr. Měla na něj vztek. Podupal jí záhony. Milan se jí smál do obličeje, tak mu to řekla: “Ty jsi stejně ten cigoš z děcáku!” Chvíli bylo ticho. Pak Milan zařval: “To není pravda! Lžeš!” a utekl pryč. Jenže džina do láhve už nikdo nedostane. Milan pak musel dlouho smiřovat s prostými fakty - máma není máma, táta není táta a podobně že je tomu i se sourozenci, babičkou, dědou, strejdou, jejich domem, chatou atd. Prostě najednou přišel o celou rodinu i domov – všechno to jsou cizí, i když tak nějak blízcí lidé.
Na takové případy si vzpomenu, když poslouchám tu šarádu okolo vyměněných dětí z třebíčské porodnice. To je totiž poprvé, co se podobný případ stal ne dětem, ale rodičům. Díky tomuto svědectví si může veřejnost uvědomit, jaké zážitky se připravují adoptovaným dětem, kterým jejich náhradní rodiče z útlocitných důvodů nechtějí říci pravdu o jejich původu. V Třebíči se rodiče vzpamatovávají ze šoku pouze po roce a bezpochyby to byl omyl. Naproti tomu Milana systematicky obelhávali devět let jeho nejbližší.
Ani těmto dvěma holčičkám už tento karambol nikdo nezatají. Ať si je jejich biologičtí rodiče nechají nebo vymění, tak jim budou muset na rovinu povyprávět tento bláznivý příběh. Ten se bude hodnotit podle toho, jak dopadne. Když dopadne dobře a vyrostou nám dvě holky jako lusk, tak je úplně jedno, jestli si je rodiny nechají nebo je vymění. Ale běda, pokud se něco zvrtne a nepůjde vše ideálně. To se těžko rodiče ubrání myšlenkám stylu: “Asi jsme tě měli (neměli) vyměnit. Ty máš špatné geny těch druhých rodičů, nebo ti druzí rodiče tě v tom první roce celou pokazili, a pak už to nešlo napravit.” Ze strany dětí uslyšíme to samé v bledě modrém: “Ty mi nemáš co nařizovat, ty nejsi moje máma/táta. Kdybys byla moje máma, tak bys mě na tu diskotéku pustila.” nebo “Neměli jste si mě měnit, když mě nemáte rádi. S těma druhejma rodičema bych byla šťastnější...” Toto jsou klasické poruchy rodičovské či dětské identity v oblastí náhradní rodinné péče.
Od této chvíle obě rodiny – jak rodiče, tak děti – budou mít sklon touto mimořádnou událostí vysvětlovat všechny problémy, které se u nich vyskytnou – od dvojky z chování až po rozlité mléko. Všimněme si, že tyto problémy s identitou je čekají všechny bez ohledu na to, jestli se nakonec pro výměnu dětí rozhodnou nebo ne.
Na poruchy identity je třeba myslet též, když s velkým hurá odbíráme děti ze sociálně slabých rodin. Ano, možná si užijí splachovacího WC místo suchého záchodu, ale na druhé straně jim vytvoříme řadu problémů s identitou – kdo jsou, kam patří, proč nemohou být se svými rodiči atd. Proto jsem též trnul hrůzou, s jakou lehkostí se odebíral Ondřej z rodiny Mauerových a jak “profesionálové” z FOD se svatým nadšením dodnes brání dětem v kontaktu se zbylými příbuznými.
Rodiče z Třebíče se dnes zapřísahají, že nikdy nezapomenou na rok s Nikolkou. Stejně tak ale žádný klokánek, žádní, i sebelepší náhradní rodiče nemohou Ondřejovi vymazat vzpomínky na to hezké, co prožil s rodiči a svou rodinou. Existují bohužel jen dvě metody, jak může zapomenout, ale obě jsou tak trochu mimo – může si prohnat kulku hlavou nebo Alzheimer. Vlastně známe ještě jeden fígl – můžeme mu vystřihnout syndrom odcizeného rodiče! Můžeme mu vnutit myšlenku, že je syn odporných kriminálních živlů. Konec konců si to mohl přečíst v Blesku. Tam jeho matku nenazvali jinak než bestie. To by byl div, kdyby jako čistokrevný syn bestie neskončil na šibenici. My psychologové bychom alespoň měli učebnicový příklad tzv. samonaplňujícího se proroctví.
Tedy dříve než začneme dělat rošády s rodiči, tak je důležité zvážit sanaci rodin. Světe, div se! Ponožky se mění snadněji než rodiče.