Porucha Barbory Škrlové
Anička s největší pravděpodobností trpí poruchou identity – infantilismem. Je zřejmé, že tato porucha nesouvisí s inteligencí či pamětí. Je to otázka identity, sebehodnocení, tj. odpovědí na otázku: "Kdo já jsem?" Pokud touto poruchou trpí muži, tak mívá zřetelnější sexuální kontext, např. potřebu nosit pleny ap. Zřetelný je strach ze světa dospělých, opakovaní ublížení, pocit, že bezpečně se cítí pouze s dětmi. Nároky světa dospělých lidí ji přetěžují, tak sestupuje, tzv. regreduje do dětského světa, kde se cítí lépe. Z toho vyplývá i zarážející zážitek se setkáním Barborou – její nerovnoměrný psychický vývoj představuje divnou směs dítěte a dospělého.
Mimochodem pro čtenáře může být zajímavé, že toto regredující chování má ve svém repertoáru každý zdravý dospělý člověk. Například když přijdete unaveni ke svému partnerovi, dáte mu hlavu do klína a tak trochu se začnete chovat roztomile jako dítě. Pokud takový regres máme pod kontrolou, tzn. když umíme přepínat podle potřeby mezi dospělým a dětským chováním, tak je to naopak přirozené a zdravé chování. U Barbory se však projevovala neschopnost pohybovat se ve světě dospělých.
Též se ukazuje, že spiritus movens celého příběhu byla Kateřina Mauerová, která zřejmě komponovala laickou "abreaktivní terapii", tj. umožnit Barboře znova si prožít (abreagovat) dětství s tím, že tentokrát již nebude traumatické. Tomuto sklonu znova vstoupit do situace, která byla traumatická a znova ji odžít, říkal Freud tendence k opakování – Wiederholungszwang, v běžné mluvě ji známe například z věty: "Vrah se vrací na místo činu." Podobně jako celá řada přirozených obranných reakcí i tento plán nevedl k zamýšlenému cíli a životy všech aktérů spíše zkomplikoval než "vyléčil".
Anička má zřetelnou tendenci bránit Kláru, ale dá se jí věřit, že Klára v příběhu hrála druhé housle. Nedá se Barboře věřit, že Klára nevěděla o její identitě. V momentální situaci se mi jeví jako nejpřirozenější vysvětlení, že Klára nezvládala návaly strachu, které v ní vyvolával strach ze sociální pracovnice Dofkové. Klíčová zdá se být věta: "Ona pořád volala té Dofkové a ta jí pořád říkala, že se odvolá. A pořád jí nadávala, vlastně ji udržovala v té nejistotě." Osobně jsem viděl dekompenzaci (zhroucení) ženy, která si proti vůli úřadů unesla dítě z dětského domova, a pak půl roku žila ve strachu, že jednou přijdou exekutoři či sociálka a dítě jí zase seberou. Lidi, kteří vymýšlejí nějaký podvod, si zaplňují hlavu fantazijními postavičkami, které nemají nic jiného na práci, než jim jejich těžko vykonstruované plány zhatit. Tedy to není výpověď o chybě, kterou udělala Dofková, ale spíš o labilní psychice některých podvodníků.
Co se týká týrání Ondřeje. Je možné, že díky grandióznímu podvodu Klára s Kateřinou žily poslední měsíce v extrémním stresu, který paradoxně neustále narůstal, čím více měly vítězství na dosah ruky – to je mechanismus tzv. relativní frustrace. Tento stres se přenášel na všechny členy domácnosti, tedy i na Ondřeje, který to zřejmě nejhůře snášel. Oni pak měly sklon jej zpacifikovat tím, že jej svazovaly, když si s ním nevěděly rady. To je opět typické chování rodičů. Když jim výchova funguje, tak mají pocit, že by se násilí vůči dětem nikdy nedopustili. Ale když vyčerpají všechen svůj výchovný repertoár – domluvu, vysvětlení, okřiknutí, vyčítání atd. - pak sáhnou po tom, co možná vždy tak kritizovali, tj. přehnaným fyzickým trestům. Najednou jsou sami překvapeni, čeho jsou sami schopni. Za své chování se stydí a tuto vinu za ně pak pochopitelně mají sklon svalovat na dítě mechanismem distribuce viny.
Je otázkou, jak velký podíl na celém příběhu mělo sektářské prostředí otce Barbory, Josefa Škrly. Momentálně se nezdá pravděpodobné, že přeměna Barbory do Aničky by byla součástí nějaké mysteriózní náboženské metamorfózy. Pan Josef Škrla bude bez pochyby podivín. Tento fakt samotný by stačil vysvětlit nerovnoměrný vývoj Barbory.
V příběhu jsou též patrné zřetelné chyby mnoha organizací. Především prapodivný způsob, jakým se zachází v Klokánku s dětmi. Není důvod Barboře nevěřit, když popisuje bezostyšné lži, který mi ji v Klokánku krmili. Uvědomme si, že je velký rozdíl mezi Mauerovými a FOD. Mauerovy jsou zapleteni v kriminálním chování, ale FOD je organizace, která dostává tučné dotace od státu na provoz svých Klokánků. Ta by se neměla dopouštět takových faux pas, že bude bezostyšně lhát dětem, nekontrolovaně pouštět jim záběry z televize a svévolně bránit ve styku s otcem. Stejně tak je vidět, že psychologie, psychiatrie a jiné sociální profese jsou vědy v plenkách, když tolik odborníků nebyli schopni Barboře ani pomoci a ani rozklíčovat celý příběh.