PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2019-08-31
K čemu jsou dobré celostátní povinné maturity?
Představte si podnikatele z Chebu, kterému se hlásí zaměstnanec z Ostravy. V Chebu nemají zdání o kvalitách středních škol v Ostravě, takže by se podnikateli hodilo, aby mu někdo zaručil, že dotyčný při vzdělávání dosáhl trivia – umí číst, psát, počítat. Toto by měla garantovat celostátní povinná maturita. Kdo má maturitní vysvědčení, tak by měl umět přečíst návod na použití tiskárny, a pochopit ho. Měl by umět číst nahlas před kolektivem. Napíše formální dopis, který má hlavu a patu, a není v něm 30 hrubek? Měl by umět spočítat výplatu, procenta, násobit a dělit, odmocňovat, Pythagorovu větu. Možná mi namítnete, že toto mají umět děti už na konci základní školy. Ano, ale já bych byl rád, kdyby v tomto byli sběhlí studenti na začátku prvního ročníku vysoké školy. Stejně jako by podnikatel byl rád, aby to uměl žadatel o zaměstnání, který mává maturitním vysvědčením z druhého konce republiky. Navíc celostátní maturity umožňují porovnat kvalitu různých škol.
Jak přísné mají být maturitní zkoušky
Vraťme se ve vzpomínkách do gymnaziálních počmáraných škamen. Položme si ruku na srdce a řekněme si, kolik z našich spolužáků podle našeho názoru vůbec nemělo maturitu udělat, protože jejich studijní výsledky byly prachbídné. Já osobně bych našel jednoho, možná dva. To není otázka, jestli jsem je měl rád nebo ne, ale toho, jak se neučili. Věřím, že i čtenář najde v mysli někoho takového. Jeden ze 30 jsou 3 %. Proto jsem názoru, že státní maturity jsou správně nastaveny tehdy, když je neudělá cca 3 – 5 % dětí (jeden z dvaceti). Prostě by vyšli ze školy s maturitním vysvědčením neprospěl.
Psychologické testování a školní známkování se poněkud liší. Při známkování nadhodnocujeme dobré známky za účelem pozitivní motivace žáků. Maturity by však měly mít spíš charakter psychologického testování, aby podávali objektivní výpověď o výkonu žáka, například výkon žáka byl 70 % znamená, že byl daný rok lepší než 70 % ostatních maturantů.
Na ose x jsou kumulativní procenta studentů seřazených od nejhoršího po nejlepšího. Na ose y je procento studentů, kteří měli stejný počet správných odpovědí. V testu většina studentů získá nějaký střední počet bodů, viz střední vrchol. Nejlepších i těch nejhorších je málo, viz osa y. Svisle šrafovaná plocha v Gaussově křivce jsou studenti, kteří uspěli v dobře sestavené zkoušce z maturity (známky 1-4). Kostičkovaná oblast je pět procent nejhorších, kteří neuspěli. Úkolem státních maturit je odříznout těch 5 % nejhorších (jeden z 20 čili jeden až dva na třídu).
Na zaměstnavateli pak je, zda chce zaměstnat někoho, kdo propadl z matematiky. Řekněme si na rovinu – proč ne? Je mnoho oborů, kde matematiku člověk nepotřebuje. (Na okraj si přihřeji polívčičku – psychologie to není. Tam jsem potřeboval matematiku a statistiku hodně. Ostatně ani vygenerování pouhé Gaussovy křivky v Calcu není úplná samozřejmost. Kdo to umí?) Každopádně propadnutí u státní maturity z matematiky by mělo být pro podnikatele varováním – nečekejte, že tento člověk bude umět pracovat s čísly. Takový člověk by musel při přijímacím řízení přesvědčit zaměstnavatele, že má jiné kvality.
Proto jsem zásady, že jednotná celorepubliková laťka ve vzdělání je velmi užitečná a neměli bychom se bát vyslovit názor, že by mělo být apriori stanoveno a sledováno procento dětí, které tuto zkoušku neudělají ani na podruhé. Já osobně hlasuji pro 5 % neúspěšných v druhém kole. Pokud jich neudělá více dětí, maturitní test je příliš těžký. Pokud je neudělá méně procent, test je příliš lehký a příští rok je třeba jej trochu upravit. V digitální době můžeme vyhodnotit maturitní test celorepublikově a podle toho stanovit kritéria pro jednotlivé známky. Problém ale není v technice, ale společenském konsenzu.
Maturita z matematiky
O psychologii panuje přesvědčení, že je to obor bez matematiky. Ale když si projdu svou psychologickou kariéru, většinou, když jsem narazil na strop svých psychologických schopností a znalostí, tak to byla matematika a statistika. Ať to byl projektivní test v diplomce, párové testy v mé disertaci, nebo vyhodnocování zraku v oční kameře, Bayesova pravděpodobnost u paměťových testů, nebo Kaplan-Meyerovy křivky u vztahů - vždy jsem byl v koncích kvůli složité matematice, která ležela za daným problémem. To je paradox psychologie. Když už v psychologii statistika je, tak bývá složitější než v technických oborech. Koneckonců faktorovou analýzu vymysleli psychologové, ne technici. Co tím chci říci?
Matematika je branou do mnoha věd, a tedy na školách, kde se vyučuje, by se z ní měla dělat i maturita. Vidím dvě možné úlevy, které dávají smysl. První - na maturitním vysvědčení by se tolerovaly nedostatečné z těchto těžších oborů. Jinými slovy člověk by mohl být absolvent gymnásia, i když by měl nedostatečnou z matematiky na maturitním vysvědčení. Pak je na zaměstnavateli, jestli ve své práci potřebuje, aby dotyčný uměl počítat.
Druhou úlevou by mohla být opravná zkouška po n-letech. Každý, kdo by měl nedostatečnou z matematiky, by mohl přijít třeba po deseti letech a vykonat ne těžší, ale obsáhlejší zkoušku z celého učiva matematiky na gymnáziu, aby bylo zmapováno a tím i byla záruka, že to učivo zná celé. Nepochybnou výhodou by pro něj bylo, že nároky na středoškolskou matematiku se neustále snižují. To, co museli znát studenti na Všeobecně vzdělávacích školách (VVŠ obdoba gymnázia) v roce 1970, neznají dnes ani studenti po prváku na vysoké škole.