PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-12-04
Dotaz: Vliv nefunkční a destruované rodiny na dítě/člověka. Jaká je pravděpodobnost, že bude napodobovat vzorce chování rodiny, kterých byl svědkem a jaká je šance, že se z neblahé determinace vymaní?
Vzorce chování primární rodiny napodobuje každé dítě, takže pravděpodobnost nějaké míry nápodoby je stoprocentní. Spíš je otázka, do jaké míry bude životně neúspěšné. I zde se dají čísla jen nahrubo odhadovat. Jasné jsou však extrémní hodnoty. I když máme naprosto dokonalé rodiče v naprostém partnerském souladu, tak i ti musejí počítat s tím, že se jim nevyvede jedno dítě z deseti, tzn. přibližně z pěti funkčních rodin vyroste jeden životní zkrachovanec. I při nejlepší vůli nemají rodiče život svého dítěte pod svou plnou kontrolou.
Podobné pravidlo platí i naopak – i v naprosto otřesných rodinách v hrůzných podmínkách se povede jedno z deseti dětí. Nikdo nechápe, jak je možné, že v takových podmínkách mohla vyrůst taková osobnost, ale prostě stává se tak. Ostatní případy jsou někde mezi. Odhadem kolem padesáti procent se pohybují děti z rodin narušených rozvodem a se střídavou výchovou. Podobnou účinnost mají pěstounské rodiny, které si berou děti z narušených rodin či ústavů. Přeci jenom stačí rok v hluboké citové deprivaci a u některých dětí to zanechá nesmazatelnou stopu jak na citové stabilitě, tak na intelektu. Ale stejně jako u rakoviny nedokážeme říci podle vnějších známek, jestli pacient přežije či ne, tak ani v rodině nemůžeme říci, že z tohoto dítěte vyroste génius či zločinec. Známe jen statistická čísla.
Rodiče by se měli řídit Hipokratovou přísahou jako lékaři: Především neškodím, Primum non noceo. Tzn. možná nemohu zabránit tomu, aby z dítěte nevyrostl sígr, ale udělal jsem jako rodič vše, aby se tak nestalo – věnoval jsem rodině čas a energii, udržoval jsem manželské soužití v lásce a poklidu, zkrátka budoval jsem Boží království, seč mi síly stačily.
Stejně pravidlo doporučuji rodičům i v případě, kdy se jim narodí postižené dítě. Je pravda, že pokud se narodí, chtějí jim ho i dnes lékaři okamžitě vzít a dát do ústavu. Ale já říkám – dejte postiženému dítěti alespoň tolik lásky a energie, kterou byste mu stejně dali, kdyby se narodilo zdravé. Z vlastní zkušenosti vím, že je to takové energie, že by to mělo i postiženému dítěti stačit ke spokojenému životu.
Jednou po přednášce jsem jel z řidičem, který bloudivým Brownovo pohybem hledal nádraží. Říkám mu: „Líná huba, holý neštěstí... Zeptejte se někoho.“ On, že ne, že prý na mě musí udělat dojem. Říkám mu: „Tím, že se orientujete v krajině na mě, jako na geologa velký dojem neuděláte, ale na mě jste už dojem udělal. Před pěti minutami jste mi totiž vyprávěl, že jste zůstal s ženou a rodinou, když se vám narodilo dítě s Downovým syndromem.“ Většina otců totiž podobnou pecku do svého ješitného já nevydýchá a od rodiny štítivě utíká.
Špatné vlivy na naše děti působí, tomu nelze zabránit, ale před Hospodinem máme jen jednu jistotu – snažíme se ze všech sil, abychom tento vliv umenšili na minimum. To, co je za našimi lidskými hranicemi, pak přenecháváme šéfovi se slovy: „To už je tvůj business, tam už nedosáhnu...