PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
Co je nejdůležitější ve vztahu matka – dcera?
Být správným vzorem, mít dceru ráda a správně ji vychovávat.
Má se matka obětovat kvůli dětem?
Bohužel jsou chvíle, kdy by měla. Ženy totiž můžeme rozdělit do dvou skupin podle toho, jak reagují na fakt, že partner zneužívá jejich dceru z předchozího vztahu. Jedny dceru obětují, protože si nedokáží představit, že by měly být samy, bez muže. Ty druhé muže okamžitě vyhodí a zažalují. To je sice správná reakce, ale samozřejmost to zdaleka není.
Jakou největší chybu ve výchově může matka udělat?
Nejhorší je citový chlad. Děti dále hodně psychicky mrzačí rozpad manželství s následnými tahanicemi o ně a nesoulad při výchově rodičů. Štvaní dětí proti otci. Tím dceři vštěpuje negativní vztah k mužům a navíc ji sděluje: "Ubližuješ mi, když máš ráda tátu."
Je lepší vychovávat jako kamarádka nebo autorita?
Samozřejmě, že rodič je především autorita, protože každý rodič je za své dítě zodpovědný. Rovnocennou roli lze navodit například při hře, nebo při rozhodování co dělat odpoledne, co na sebe, tedy v situacích, kdy není důvod prosazovat rodičovskou autoritu. S pubertou dochází k postupnému narovnání rolí až převrácení, kdy dcera začíná být silnější než matka a postupně ji bude doprovázet na cestě stářím, až ke smrti.
Je reálné, aby matka přebrala dceři muže?
Ano, ale neděje se to často. Labilní a krátkodobé dobrodružství mezi matkou a dceřiným přítelem nestojí za vzniklé škody na vztahu matka – dcera. Přítel totiž časem zmizí, ale pocit zrady bolí léta.
Jak má reagovat matka na pubertální vzdor dcery?
Velice pečlivě si zvážit, na co má smysl reagovat, a kdy je naopak třeba šetřit municí. Například oblečení nemá cenu kibicovat.
Je normální, když spolu matka a dcera soutěží?
Ne, normální to není, ale jistě znáte pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Ta je právě o tom, že matka ("královna macecha") soupeří se svou dospívající dcerou, kterou nenávidí za to, že muži věnují víc pozornosti dceři a ne jí. Dcera nachází jistou oporu pouze ve slabém otci ("myslivec"), který nemá sílu matce vzdorovat. Když dcera dospěje, emigruje z rodiny a žije obklopena nápadníky ("trpaslíky"), které vnímá zcela asexuálně, ale oni ji ne. To trvá až do okamžiku, kdy nějaký nápadník ("princ") prolomí její chladnou nepřístupnost ("skleněnou rakev" = asexuálnost).
Když matka dceru nenávidí za to, že krásní, a ona sama stárne, tak ji dusí, až ji zlomí. Dcera pak v sobě potlačí veškerou ženskost, nedbá na sebe, obléká se jako strašák do zelí a zakáže si chovat se jako dospělá žena. Taková matka také často štve proti dceři muže a ani pro dceru není žádný dost dobrý. Čeká se pak na prince, ovšem ten nepřichází a sebenenávist se u dcery prohlubuje. Má sebedestruktivní sklony, trestá samu sebe, je labilní a nedovoluje si žádné hezké prožitky. Když už se nějaký princ objeví, zpravidla dlouho nevydrží a prchá.
Podepíše se nějak na dceři to, že nevyrůstala s otcem, ale jen s matkou?
Pouze v případě, že před ní matka otce démonizovala a dceru proti němu štvala. Jinak může být otec kompenzován jiným mužem, třeba dědečkem nebo novým partnerem matky. Ovšem vztahy musejí být tradiční a zdravé. V případě, že je dcerou otec zavržený, mívá později sama problémy ve vztazích k mužům.
Jak má dcera reagovat na to, když jí matka pořád něco vyčítá?
Vyčítání žen je komunikační nešvar, za který platí vysokou cenu. Děti se nedokáží efektivně bránit výčitkám rodičů a rozvijí se u nich sebenenávist, kterou si pak nesou celý život, viz například 13. komnata Petra Urbana. Jedinou efektivní obranou, kterou malé děti vůči nadměrnému vyčítání matek mají, bývá, že ji začnou zcela ignorovat. Matky přivádí dítě k psychologovi se zakázkou, aby dítě opravil. Jenže problém je v matce ne v dítěti. Matka musí redukovat poměr výčitky ku pochvalám tak, aby na jednu výčitku bylo devět pochval. Jakmile se poměr vyrovnává 1:1, tak děti přestávají zcela poslouchat a matky mají pocit, že jsou neovladatelné.
U dospělých děti dáváme doporučení, aby se na vyčítavou matku dívaly jako na krokodýla, který kouše. Tedy držely ho za mříží, občas mu hodily nějaký žvanec a počítaly s tím, že krokodýlovi se není možno zavděčit. Ať uděláte cokoli, vždy vás pokouše a furt bude nespokojený.
Je v pořádku, když si dospělá dcera nechává všechno matkou schvalovat a o všem se s ní radí?
Rozhodně není. Nespočítal bych ve své praxi vztahy, které zničila nezdravá koalice matka - dcera, nebo též matka - syn. Bohužel množí se jedináčci, které vychovává pouze matka, takže přibývá nepravých partnerství mezi matkou a dítětem, které jsou náhradou za nefunkční vztah mezi matkou a otcem. Výsledkem je dítě, které samo není schopno skutečného partnerství a samostatného života.