PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
1 Co je nejdůležitější ve vztahu matka – dcera?
Řečeno obecně: Zdravé rodičovství, tzn. mít dceru ráda a správně ji vychovávat.
2 Co dělá největší problémy?
Těžko říci, co dělá největší problémy, ale děti těžce mrzačí rozpady manželství a následné tahanice o dítě, protože rodiče pak nejsou schopni se výchově dětí pořádně věnovat.
Dále se v rodičovství se objevují chvíle, kdy rodič musí obětovat svůj prospěch na oltář dětí, které si to často nedocení. Například ženy můžeme rozdělit do dvou skupin, jak reagují na fakt, že partner jim zneužívá dceru z předchozího vztahu. Jedny si nedokáží představit, že by ještě někdy měly být v životě samy - a ty obětují dcery a zavírají před týráním oči, jen aby měli partnera. Druhé považují naopak za naprostou samozřejmost vykopnout a zažalovat muže a okamžitě se s ním rozejít. Ale samozřejmost to pravda není.
3 Jakou největší chybu ve výchově může matka udělat?
Štvát děti proti otci, a tak vnucovat dceři nucenou volbu: "Ubližuješ mi, když máš ráda tátu."
4 Mají být kamarádky, nebo má být matka autorita?
Samozřejmě především rodič, tedy autorita, protože jako rodič je za ni odpovědná. Od nejmenšího věku jsou však situace, kdy rodič zaujímá k dítěti rovnocennou roli, například při hře, při rozhodování, co s načatým odpolednem, jaké šaty si má vzít ap., tedy v situaci, kdy není třeba vstupovat do situace autoritativně. S pubertou dochází k postupnému narovnání rolí až převrácení, kdy dcera začíná být silnější než matka a postupně ji bude doprovázet na cestě stářím, až ke smrti.
5 V romantických příbězích někdy matka přebere dceři přítele – je to reálné?
Je, ale vcelku vzácné. Na všechny známky antagonismu mezi rodiči a dětmi, nebo partnery mezi sebou, musíme hledět jako na něco sice přirozeného, ale přesto něco, co je třeba neustále brzdit a obrušovat. Zde labilní a krátkodobé romantické dobrodružství mezi matkou a o mnoho mladším přítelem nestojí za škodu napáchanou na vztahu matka-dcera. Přítel totiž časem zmizí, ale pocit zrady bolí léta.
6 Normální dcera se v pubertě proti matce bouří. Jak na to má matka reagovat?
Velice pečlivě si zvážit, na co má smysl reagovat, a kdy je naopak třeba šetřit municí. Například oblečení nemá cenu kibicovat.
7 Je normální, když spolu matka a dcera soutěží i jako dospělé?
Samozřejmě není. Vídávám ale případy jak vyšité ze Sněhurky, kdy matka dceru nenávidí za to, že krásní, a ona sama stárne. Tak ji dusí, až ji otráví. Dcera pak potlačí v sobě veškerou ženskost - symbol skleněné rakve - oblíká se pak jako strašák do zelí, mastné vlasy, zakáže si jakékoliv projevy zralé ženskosti. Štve proti dceři i muže (symbol myslivce, který ji má zavraždit.) Čeká se pak na prince, který z tohoto prokletí dceru vysvobodí a svou láskou v ní probudí a zažehne její vlastní ženskost. Bohužel překonání takové hluboké sebenenávisti nekončí romantickým polibkem, ale je to martirium se sebedestruktivními sklony, labilními emocemi, potřebou trestat samu sebe za příjemné požitky. Takže princ si s takovou Sněhurkou zpravidla užije své.
8 A dokáže matka zvládnout, když v rodině chybí otec, nebo se to na dceři podepíše?
Je rozdíl chybějícím a proklínaným otcem. Chybějící otec může být kompenzován, může být idealizován. Ale zavržený a občas proklínaný otec vytváří v dceři očekávání, že na trubce není co spoléhat, že je třeba ze vztahu vypadnout včas, než bude pozdě. Pozorujeme pak generace matriarchálních rodin, kde se muži - trubci střídají tak po dvou letech.
Démonizovaný otec je ale často produktem strachu matky, která se nemůže zbavit obavy a představ, že otec příjde a sebere či unese jí dítě, nebo ho jinak získá na svou stranu. Aby se zbavila tohoto strachu, tak se snaží získat preventivně dceru na svou stranu, aby nezůstala jako v plotě kůl, a tak vzniká syndrom odcizeného rodiče. Tento proces občas vidíme i naopak, kde odcizenou se stává matka - zejména pokud má syny, kteří se snadněji identifikují s otcem.
9 Jak má dcera reagovat na to, když jí matka pořád něco vyčítá, chce ji mít podle svého obrazu?
První fáze je vždy přesvědčení dítěte, že je s ním něco špatně, když mu máma neustále něco vyčítá a řve na něj: "Jsem asi špatné a zlé." Kdyby se v této době něco stalo a dítěti by se následně po mámě stýskalo, tak by si neustále přehrávalo jednu vzpomínku. Totiž jak matka říká: "Proč pořád tak zlobíš?! Ty mě jednou utrápíš k smrti..."
Proto v okamžiku, kdy si dcera uvědomí, že matka má sklony k chronickému vyčítání, tak už je právě tím samým vyčítáním sama zdeformovaná. Jednak je hluboce přesvědčena o své vnitřní špatnosti a dále má toto vyčítání ve svém repertoáru, takže se bude muset držet, aby je sama nepoužívala ve vztahu k okolí, zejména ke svým partnerům.
10 Je v pořádku, když se dcera ve všem spoléhá na matku – radí se s ní o partnerství, bere od ní jako dospělá peníze atd.
Nespočítal bych počet vztahů ve své praxi, které zničila nezdravá koalice matka - dcera, nebo též matka - syn. Bohužel množí se jedináčci, takže přibývá nepravých partnerství mezi matkou a jediným dítětem (synem), které jsou náhradou za nefunkční vztah mezi matkou a otcem. Výsledkem je dítě, které samo není schopno skutečného partnerství. Všeobecně se rozšířily termíny mamánek a mamahotel, což svědčí o hojnosti tohoto jevu.
Respektovat hranice a hierarchii přirozených subsystému je základem zdravých vztahů. Zkrátka jádrem rodiny je jednotka muže a ženy. Jak už kdysi poeticky či spíš biologicky(?) řekl autor první knihy Bible: "Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." Dnes bychom moderní mluvou řekli "jedním organismem". Kde tento nový organismus nevzniká, tak mají partneři našlápnuto k rozchodu. To platí i pro ty případy, kde je silnější koalice s matkou než s vlastním mužem.
11 Má se dcera matce „zavděčit“?
Jde to vůbec, aby se dcera matce zavděčila? Už samotný výskyt této snahy u dcery - potřeba zavděčit se odmítající matce - vypovídá, že vztah matky a dcery je nezdravý a založený na odmítání. Odmítání, tedy zvětšování psychické vzdálenosti, je nejpřirozenější psychický trest, který pokud vím, jsme prvně zaregistrovali v raných třetihorách (60 miliónů let, poté co vyhynuli dinosauři). Tehdy se u primitivních savců objevilo jakési "trestající" centrum v mozku, které citlivě reaguje na zvětšení vzdálenosti rodičem či partnerem. Důvod je prostý, jakmile rodič zvětší vzdálenost, bezbranná mláďata jsou vydána na pospas dravcům. Takže dodnes ženy mají sklon vyhazovat nejen děti, ale "zlobivé" partnery z bytu a to i ve chvílích, kdy uslyší odpověď, kterou rozhodně slyšet nechtěli: "Když jinak nedáš, tak já se na to mohu vykašlat a jdu..."