"Celý svět prý ví to dnes, že řetěz mravy nenapraví," zpívá v jedné písni Jan Werich. Nicméně zdá se, že celý svět to neví, protože stále se občas najde někdo, kdo sní o tom, jak napraví svět klackem nebo revolucí. S povinnou mateřskou dovolenou pro muže je to stejné. Má to být klacek na ty omezené muže, kteří si neváží ženské péče o děti. Ať si to, ti hulváti, také vyzkouší, co to obnáší! Jenže muži se dělí na ty, kteří si ženské práce váží a takovou výchovnou lekci nepotřebují, a na hulváty, kterým taková lekce nic nedá. Zkusme si představit takový realistický scénář:
Parlamentu definitivně přeskočilo a schvaluje povinnou mateřskou dovolenou pro muže v trvání dvou měsíců. Dobrá, muž je tedy uvolněn v práci. Co se ženou? Přestane v šestinedělí kojit a vypaří se do práce? Bude snad místo muže jezdit s kamionem nebo se bude nejednou učit programovat v SQL? To je nesmysl. Zůstane také doma. Takže na výchovu budou dva. Místo zkoušení otcovské role se budou hádat, jak se to má dělat a kdo je či není vedoucím na mimořádné mateřské. Muž po čase raději vypadne z domova, bude mít dva měsíce prázdnin a ženě se jen uleví. Mezi tím si sociální pracovnice kupují tretry Koniášky a honí ho za maření nařízení zákona. Když se v budoucnu objeví debata na obtížnost mateřské, žena uslyší: "Nehysterči! Když jsem JÁ byl na mateřský, tak jsem to zvládal naprosto v pohodě. Naprosto! Prostě si to neumíš zorganizovat, ale to vy slepice jste neuměly nikdy..."
Jak říkám, hulvát zůstane hulvátem a žádný řetěz mravy nenapraví. Proto bych nechal na partnerech samotných, aby si svobodně rozhodli, kdo zůstane na mateřské dovolené a kdo bude vydělávat peníze. Násilné státní invervence jen otočí rodinný systém na hlavu a budou jen dalším hřebíčkem do rakve už tak dost labilních partnerských vztahů.