V druhé půli života jsou muži na ženách citově závislí, říká psycholog

PhDr. Pavla Matějů; PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-05-14 0:42

Krize rodiny je podle psychologa Jeronýma Klimeše zákonitá a - jak dokládá historie - přichází ruku v ruce s blahobytem. „Lidstvo dojíždí na to, že nemá dostatečně prozíravý rozum,“ myslí si psycholog a dodává, že ať je to, jak chce, život stojí za to.

Mluví se o krizi rodiny. Je opravdu rodina v krizi?

Krize rodiny je zákonitá, stejně jako krize naší civilizace. Díky své inteligenci a technologickému pokroku lidé opustili svůj někdejší evoluční prostor, ve kterém se vyvinuli - to znamená hlad, bídu, na něž jsou i naprogramovaní. A najednou zkoušejí žít v prostředí, ve kterém to neumí. To bude velmi tvrdý evoluční tlak, který vyvraždí velké množství populace.

Zahyneme na blahobyt?

Z historie víme, že když jakákoli společnost začne dlouhodobě žít v blahobytu, zažívá vždy stejné problémy, a to včetně rozpadu rodin a manželství. Před 2000 lety zaplála rozvodová válka mezi králem Herodem a jeho manželkou Miriame. Když čteme dobové pikantnosti z pera Josefa Flavia (židovský kněz, učenec a historik, který žil v 1. století n.l. - pozn. redakce), najednou vidíme stejnou bitku jako dnes na OSPODu (odbor sociálně-právní ochrany dětí - pozn. redakce). Má-li lidstvo překonat jev rozpadajících se rodin, které graduje vždy v obdobích blahobytu, bude to otázka evoluční budoucnosti v řádech spíš deseti tísíců let než desítek nebo stovek a bude možná spojená s překlopením lidského druhu z patriarchálního do matriarchálního uspořádání. To se ale nás netýká a netýká se to ani našich dětí. Naše civilizace, jak ji dnes známe, na to zřejmě zahyne, tak jako vyhasla záře kdysi slavného Egypta, mocného Říma, nebo vzdělaného Řecka...

Dá se budoucnost předvídat?

Můžeme vypozorovat trendy, ale budoucnost se předvídat nedá. Nejsme schopni říct, jak to dopadne, protože vlivů je tolik, jejich sčítání je tak nahodilé a jsou tam takové proměnné, že predikce budoucnosti není pro živého tvora možná. Pokud by to někoho zajímalo, vyplývá to z teorií chaosu či tzv. jevu motýlích křídel. Trendy známe, budoucnost ne. Řeknu příklad. Mezi válkami se chytré hlavy jako Chesterton obávali dobové módy eugeniky (šlechtění lidí). Oni tehdy viděli tento nepříznivý trend. Ale plynové komory, tedy způsob eugeniky, kterou následně vymysleli Nacisté, to tehdy nenapadlo nikoho. Budoucnost byla mnohem šílenější než všechny nejčernější předpovědi realistických „škarohlídů“ mezi válkami.

Máte vy osobně nějakou vizi budoucnosti?

Osobně se obávám nepříznivého vývoje, kdy v určitém momentě bude úbytek populace tak masivní, že společnost přestane být obranyschopná a zhroutí se, protože ji pohltí nějaká jiná, toho času populačně úspěšnější. Teď se zde míchají tři ideologie křesťansko-konzervativní, liberálně-ateistická a do toho islám. Svádějí boj na život a na smrt. Zřejmě to bude tak, že křesťané a ateisté se budou tak dlouho handrkovat, až tady islám začne dělat velké čistky.

Měli bychom ji vůbec chtít znát?

Podívejte: Emil Kolben skončil v roce 1943 v Terezíně. Představte si, že bych za ním přišel v roce 1928 a řekl mu: „Poslouchali, Kolbene, hezkou továrnu mají, hezky se jim to rozjíždí, dokonce lokomotivy. Ale pozor, za patnáct let proletí komínem a jejich syn hned po nich, protože nepřeskočí nějakou rouru v Terezíně. Půjde do cyklonu a oni tam zahynou taky. A pak po válce přijdou komunisti a celou jejich krásnou továrnu znárodní.“ Jak myslíte, že by asi Kolben reagoval?

Asi by to zabalil a odstěhoval se s rodinou za teplem.

A bylo by to dobře nebo ne, kdyby to zabalil?

Z hlediska celé společnosti rozhodně ne.

Právě, a to je i moje odpověď. Možná nás čeká nějaká šílená budoucnost. To se nedá předpovídat. Ale bez ohledu na to, co nás čeká, je třeba „jet naplno“ jako Kolben i s vědomím, že možná skončím kdo ví jak. Život má cenu jen, když ho žijeme celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, i když je to třeba jenom na 15 let. Pak si možná řekneme: Škoda, že to končí, ale víc už se toho času opravdu stihnout nedalo. Dnes není problém, že lidé žijí krátce, ale spíš s tím, že svůj život jedou na 20 procent svých možností.

Co se konkrétně děje s dnešní rodinou?

Když máte hlad a není vám dobře, začnete makat, abyste si svůj život vylepšili. City vám říkají: „Děláš to dobře, je ti líp.“ Jenže za blahobytu se velmi rozmnoží situace, kdy už vám dobře je, ale jen rozum pořád otravuje, že musíte udělat preventivní opatření, aby nebylo hůř. Například dnes mě zuby nebolí. Poslechnu ale rozum, který mi říká zavolej doktorce a jdi na preventivní prohlídku, než se ti udělá v zubu pořádná díra? Nejednou city křičí: „Ne! Proč?! Vždyť tě nic nebolí! Proč si dělat nepříjemnosti? Nedá se to odložit?“ V blahobytu tak stojí osamocený slabý rozum proti nadvládě sebedestruktivních citů. Jenomže lidstvo dnes dojíždí na to, že nemá dostatečně prozíravý rozum, aby - obrazně řečeno - chodilo včas k zubařům. Například podívejte, jak šílené věci doporučují ministerstva. Když dítě nechce studovat, tak nemusí. To je jeho volba. Když chce brát drogy, tak může, má na to věk...

Nezodpovědný přístup k budoucnosti je tedy také jednou z hlavních příčin rozpadu rodin?

Další problém, který přichází s blahobytem nejen v Česku, ale i u Pársů v Indii. Bohatí, schopní a chytří lidé mají málo dětí, případně vůbec žádné a tím likvidují kvalitní lidský genom. Mají tendenci investovat svou rodičovskou energii do zoufale málo dětí. Bez ohledu na rasu se dnes děti rodí jako houby po dešti jen v bídě a za války. Příroda má k tomu tzv. r-strategii. Totéž se teď říkalo o stromech: začalo sucho a stromy začaly kvést jako diví, protože se bojí, že nepřežijí sucha, tak chtějí, aby byly aspoň plody se semeny připravené na lepší časy.

Máme se dobře, nemyslíme na budoucnost a máme málo dětí...

To je tisíc vlivů dohromady. Manželství jsou nestabilní, protože páry spolu málo komunikují. Nepotkají se ani u jídla, ani večer v posteli. Vztahy se rozvolnily, společnost se rozpadá na nejrůznější frakce. Tuhle jsem se bavil se sousedy o společném plotě a ani nevím, jak se jmenují. Sousedy totiž chceme znát ve chvíli, kdy k nim chodíme pro máslo a mouku, tedy když se navzájem potřebujeme. Proto spolupráce lidí v blahobytu nefunguje, a tak vznikají izolované ostrůvky: feministky se nebaví s patriarchály, věřící s ateisty, technici s filozofy, soudci žijí v ostrůvku své sociální fóbie... a objevil se babylonský efekt: všichni sice mluvíme česky, ale jeden druhému nerozumíme. Zpohodlněná společnosti ztrácí sebezáchovné mechanismy, zapomínáme nebo se nám nechce dělat nepříjemná, leč prozíravá preventivní rozhodnutí.

Uvažujeme stylem: po nás potopa...

Konkurují si dvě životní filozofie: egocentrická a hedonistická - nevaž se, odvaž se, následuj svou žízeň či jiné požitky. A proti ní stojí druhá filozofie, která říká: Pozor, jsme na jedné lodi a pokud nebudeme na té lodi pevně spolupracovat pro zdar celku, vznikne z nás „loď bláznů“ a všichni utopíme. Nechovejme se jako datel v kresleném vtipu na Noemově arše. Pro úspěch celku má smysl slevit z vlastních požitků.

„Jsme na jedné lodi, tak nebuďte jako ten datel,“ varuje psycholog Jeroným Klimeš.

Co konkrétně může každý z nás udělat, abychom se neutopili?

Nešetřit na dětech. Na dospělou ženu dnes připadá o 30 procent méně dětí, než by měla mít. Mělo by být 2,1 a je 1,4, to znamená, že po revoluci za každou generaci žen z populace mizí 30 procent genomu lidí, kteří nebyli schopni se za blahobytu rozmnožit. Toť propad srovnatelný s hladomorem! Chápu, že se mnohým ženám nechce rodit, ale pak se jim po čtyřicítce, padesátce změní priority a je to masakr. Najednou žena kňourá, že nemá dítě, a pokud jedno stihla, začne se rvát se snachou o vnuka, nebo si do smrti „ňuhná“ své „přetrhdílo“ v mamahotelu.

Víc dětí v dospělosti vydělá i na lepší důchody. To je prozíravé?

Dneska se posouvá věk odchodu do důchodu a důchody klesají, protože není, kdo by na ně vydělával. Nejoblíbenější věta, kterou lidé zahánějí strach ze stárnutí, zní: „Nechci být nikomu na obtíž.“ Přitom - samozřejmě, že budeme na obtíž! Děti jsme totiž naučili hrát na počítačích, každou námahu považují za křivdu, žijí s nataženou rukou, tak jim zakládáme mamahotely. Jsou naučené, že my jsme tu pro ně, ne ony pro nás, takže od nich ve stáří nejspíš uslyšíme něco jako „Bábo, neotravuj, od čeho je eutanazie.“ To je samozřejmě naprosto nejlevnější způsob, jak řešit otázku „gerontů“ - v Holandsku už, tuším, pracují euthanasní komise, které rozhodují stylem: Jsi dementní, tak nazdar.

Co s tím?

Moje generace, co po revoluci točí klikou lanovky, vůbec neinvestuje do hospiců, kde jednou nejspíš skončíme. Můžeme čekat, že děti se o nás nepostarají. Nemají na to. Je tedy třeba si stárnutí připravit! Ne, že si zorganizujeme olympijské hry, ale že si postavíme a zařídíme domovy důchodců, hospice, eldéenky a pokud možno spolu vydržíme v rodinách, navzdory krizím... Když jsem přijel do kroměříšské psychiatrie, našel jsem tam svou babičku přikurtovanou. Prý neklidný pacient. Tak jsem s ní ušel asi 30 metrů po chodbě a babička - ten pudivítr - říká: „Jsem unavená. Musím si sednout.“ Prostě v celé kroměřížské nemocnici se nenašel nikdo, kdo by s ní občas ušel 30 metrů, tak dostala diagnózu neklidný pacient hodný přikurtování. Když vidím, jak si moje generace dnes na svých babičkách nastavuje svoje vlastní stárnutí, tak je mi jasné, že stejně přikurtovaný budu i já v nějakém jiném dementáriu. Budou mě tak dlouho přeléčovat, až s plným vědomím svých lidských práv pochopím i já, nedochůdče, že jsem všem jen na obtíž, a budu ještě rád škemrat o euthanasii!

Jak vydržet rodinnou krizi?

V prvé řadě nedělat žádné rychlé kroky během jednoho roku od začátku krize. Zapojit opět prozíravý rozum. Řeknu příklad: Klukům kolem dvaceti třiceti se nechce do ženění. V tom věku jsou vdavekchtivé holky, ale kluci ne. Pak přijde krize středního věku. Na chlapa vybafne zubatá s kosou a řekne: „Tak co, chlape, půlku máš za sebou a vidíš sám, že nic moc. Teď už to bude jenom horší.“ Jak muž začne přemýšlet o posledních věcech, v tom momentě se karta obrací. Muži se najednou stávají na svých ženách brutálně citově závislí, jen se snaží to navenek maskovat, aby to nebylo tak okaté. V této době začínají si ženy uvědomovat, že jsou jim muži vcelku ukradení. V lepším případě si říkají: „Když jsem to s tím kopytem vydržela 25 let, tak nemá cenu se rozvádět“, ale v horším případě opravdu rozvod.

Jaké z toho plyne poučení?

Tento zákonitý průběh známe, proto se musíme v průběhu manželství chovat k ženě i dětem s úctou a láskou i v době, kdy jsme dočasně na koni. Pokud je chlap prvních dvacet let na koni - má všechny výhody, které může mít: přebytek energie, zdraví, úspěch, tak si nemůže jenom užívat, ale musí investovat energii do rodiny tak, aby se k němu její členové ve stáří rádi vraceli. Musí si uvědomit, že jednou se mu změní hodnoty a najednou on bude potřebovat je, ne oni jeho. V mé poradně dospělé děti často zmiňují, že v dětství tátu prakticky neznaly, neviděly. A najednou, když je otec starý, strašně se trápí, že si s nimi nerozumí. Co dělal, když se netrápil? Nemyslel na loď, na které sám pluje.

Graf znázorňující podle psychologa moment stavu společnosti, kdy je třeba zahájit preventivní opatření, aby nebylo hůř.

Chovat se zodpovědně k budoucnosti. Jak žijete vy?

Tak snažím se. Například věnuji poměrně hodně času dětem, ať je to hraní na piáno, čtení, trávení společného času, společná práce. Neříkám jim „neotravujte“. Večer bychom se měli věnovat rodině a ten čas by pro nás měl být posvátný. Beru to jako samozřejmost, ale také svým dětem říkám: „Doufám, že se postaráte o mámu, až bude stará.“ Jedna z hlavních zásad je, neučit děti myslet podle pravidla dělej si, co cítíš, ale podle pravidla ‚jsme na jedné lodi‘. Jakmile se topí jeden, do určité, a ne dlouhé doby, se začne topit i ten druhý.

Daří se vám vysvětlit to vašim klientům?

S oblibou jim připomínám, že když má problém přední kolo motorky, tak velice záhy to zjistí i zadní kolo. U lidí to pravda není „velice“ rychle, ale je to. Takže když má žena problém, její muž to prý necítí: „Ale já nemám problém, zajdi si k mozkoškrabovi sama. Mně se nechce tancovat, běž se trapně natřásat sama. Mně se nechce trávit společný čas, dělej si, co chceš, já si taky dělám, co chci.“ Za krátkou dobu přijde a říká: „Pane doktore, co mám dělat, proč mě opustila?“ Jakmile totiž muž slyší, že jeho ústa říkají: „Já nemám problém. Ty máš problém,“ měl by si uvědomit, že to důkaz toho, že jejich vztah je v latentní fázi rozchodu. V zamilovanosti se tato věta neříká. Podle zmíněného pravidla mu jen rozum říká, že by se měl vrhnout na nepříjemná preventivní opatření dřív, než bude oheň na střeše.

Rodiče čas lamentují, že na děti není pro samou práci čas a do práce oba musí, aby rodinu uživili...

Řeknu vám to takhle: my jsme se stěhovali z malé garsonky 18 metrů čtverečních, do domku 2+1, potom jsme se přestěhovali do 3+1 a dnes máme 5+1. Po malých krůčkách. Staré se opravilo, prodalo se ziskem. Vždy jsme si vzali jen takovou půjčku, kterou jsme dokázali splatit do pěti, deseti let. Dneska je zvyk si do svatby nepořídit žádné bydlení. Takže máme 35leté lidi, kteří do té doby žijí v nájmu, a pak si hned chtějí koupit definitivní bydlení tak, aby se prý nemuseli stěhovat. Vezmou si hypotéku na 30 let a kupují barák. Kašlou na třetinové pravidlo: bydlení - jídlo - život. Splácejí tak velkou hypotéku, že oba dva „jedou“ s odřenýma ušima na plnej zápřah, aby se vůbec uživili. A protože nechtějí začít v malém jako Klimeš a opravovat starou ratejnu. Žijí si sice v hezké novostavbě, ale jsou tak přetížení, že samozřejmě na sebe nemají čas. Často v poradně narážím na ženy, které mají víceméně tři úvazky. Jednak se starají o celou rodinu, pracují třeba jako účetní a pak si ještě doma něčím navíc přivydělávají. Pracují do dvou do rána, spí čtyři hodiny a mají strašnej vztek na to, že když se vrátí muž z práce, že jim nechce pomoct s dětmi. Přetížený systém je častý důvod rozvodu.

Žije ale mezi námi ale také celá řada lidí, kteří jsou rádi, když jsou v nájmu a poplatí z platu všechno, co mají, a něco málo jim ještě zbude na živobytí.

Dříve říkali šlechtici, že na chudý lid je třeba přísnost. Vnímal jsem to dřív jako křivdu, ale pak mi došlo, že nejsou chudí náhodou. Vždy, když máte pocit, že jsou lidé takzvaně sociálně slabí, podívejte se na jejich mobily a také na to, jestli kouří a kolik utratí za alkohol a jaké mají jiné koníčky. Já jsem si ráno dal kafe a buchty, co doma zbyly. Dnešní den, jestli mě bude stát stovku, tak je to hodně. Sociálně slabí mají klidně Iphone za patnáct tisíc korun, hulej jako komín, chlastaj jako Dáni. Nečtou, jen čučí na bednu. Výsledek je, že celej život bydlí v předraženém nájmu. Žijí na tak vysoký noze, že se o tom Klimešovi ani nesnilo.

Takže je třeba si volit levné koníčky?

Televize je levná, ale jen z ní lidi blbnou. Piáno není levné, ale bušíte do něj desítky let. Pozoun jsem si koupil za tisíc korun v bazaru a dělám s ním parádu v kostele a možná mě i přežije. Programování? Ten krám, ze kterého stále přednáším, je přes šest let starý a stále jede. Čtení a vzdělávání jsou taky velmi levné, ale dá se prodat, stejně jako to programování či hraní na pozoun. Ale mít jako koníček cestování? Ano, Maledivy jsou holt dražší než pozoun, programování či čtení. (Samozřejmě až na Seiferta, ten šel chudě do světa...)

Jak zbrzdit ten sobecký, individualistický, nezodpovědný trend, o němž mluvíte?

Morálka. Když se lidé zamlada cvičí v morálce, dělají v dospělosti méně chyb, než když v šedesáti zjistí, co před čtyřiceti lety měli dělat jinak. Někteří mladí si dají říci a profitují tak ze zkušeností předchozích generací. To je transgenerační zpětná vazba. Dnes máme po děti dárek: Objev si sám, že za rohem na tebe číhá medvěd.

Zdroj: https://ona.idnes.cz/jeronym-klimes-tyden-pro-rodinu-daa-/vztahy-sex.aspx?c=A180510_164236_vztahy-sex_jup