Klára a Jirka se seznámili někde na brigádě a jejich láska bez větších problémů přečkala asi 5 let. Na ženění bylo času dost, podle hesla: "Vezmu si tě, až budeš těhotná." Měli si rádi, tak v tom ani jeden neviděl žádný problém. Zkrátka začalo to všechno jako jedna typická studentská láska. Po státnicích přišly atestace, tak se dítě stále ještě odkládalo podle hesla: "Pane Bože, hlavně ať nepřijdu do jiného stavu." Po atestacích tedy si "přestali dávat pozor" a tak nějak intuitivně čekali, že to, čeho se dosud tak báli, tj. těhotenství, přijde do dvou měsíců. Jenže uplynul rok, pak druhý rok a dítě nikde. Objevilo se jiného heslo: "Pane Bože, hlavně ať už přijdu do jiného stavu." Vztah se začal pomalu drolit. Objevily se přechodné nevěry na obou stranách, které však jakž takž přečkali.
Asi v osmém roce vztahu Klára konečně otěhotněla. Najednou začalo čoromoro. Klára byla na rizikovém těhotenství a bylo jí blbě. Do toho přišly přípravy na svatbu, úpravy bydlení a shánění vybavení pro dítě. Svatba v kostele proběhla vcelku hladce i porod ustáli. Ale když bylo Monice asi půl roku, tak Jirka přišel s tím, že našel svou osudovou lásku a začal rozchod, který se vleče už dva roky. Minimálně posledních půl roku trval psychický nátlak na Kláru, aby s dítětem opustila jejich společný byt, protože ten byl psaný na něho a ona neměla doklady o tom, kolik do něj investovala. Zkrátka ti tři odvíjejí typický scénář - vezmeme se ve třiceti, pořídíme si jedno dítě, rozvedeme se a celý život se budeme o ně soudit.
I dnes je možné žít vztahy na celý život, ale je to mnohem složitější než před sto lety. Když přirovnáme vztahy k dopravní situaci, tak by se dalo říci, že se podstatně zhoršily jízdní vlastnosti vozovky, ale nenarostly dovednosti řidičů. Jirka měl takový plat, že po oznámení "osudové lásky", mohl příští týden bydlet v novém bytě. Žádné ekonomické důvody jej nenutily dál spolu být a pokusit se krizi překonat. Fyzické odloučení vedlo k nekonečným debatám s představovaným partnerem ve fantazii, protože ten reálný byl v nedohlednu. Nemožnost skutečné komunikace jen urychlila rozpad vztahu, který jel jako po másle. I já, coby psycholog, jsem je viděl asi tři měsíce na to, když už jejich manželství padalo volným pádem. Zkrátka bylo brutální náledí a vše klouzalo až běda.
Jde jezdit s motorkou na náledí? Ano, ale buď ji musíte upravit, nebo jet extrémně opatrně. Uvědomme si, že ne řidiči diktují, jak se bude jezdit, ale naopak je to situace na silnicích, kterou je třeba respektovat a odhadovat nejen své schopnosti, ale i nedokonalost druhých řidičů. Se vztahy je to podobné. Ne my budeme diktovat, jak se vztahy dají žít, ale ony nám určí, jak poběží naše osudy. Vztahy si totiž žijí svým životem. Mají svou logiku a své zákony, kterém jim vládnou. Nelze si s nimi dělat, co chceme podle toho, jak máme náladu a co momentálně cítíme. Ani obilí nemůžeme sít, kdy si vzpomeneme. Když nezasejeme na podzim či na jaře, tak v červnu máme smůlu. Klára s Jirkou mají také smůlu. Žijí v období velkých experimentů, kdy zkoušíme dělat všechno jinak, než před lety. Udělali mnoho chyb, aniž ví pořádně kde, a ty jim pak napsaly životní scénář, o který nikdy nestáli.
Evoluční psychologie popisuje jednu konstantu - prvních pět let života, během kterých v přírodních podmínkách zemře každé třetí dítě. Po pátém roce se pravděpodobnost přežití prudce zvyšuje. Tento jev se promítl i do našich genů. Vztahy jsou naprogramovány na tuto pětiletou periodu. Pokud během ní nepříjde dítě, mají sklon se samovolně rozpadat bez nějaké zřetelné příčiny, prostě se začnou drolit a nikdo neví proč. V lidové mluvě se tento jev označuje za přechozený vztah.
Jenže dnes odkládáme sňatky a pořízení dítěte až k třicátému roku života. Tedy od puberty máme čas na přibližně tři přechozené vztahy, tři větší rozchody. Každý rozchod představuje bolest a v následujícím vztahu si ponecháváme rezervu, abychom se opět nespálili. Zkrátka než dnes mladí dospějí, tak se naučí vztahům z hloubi duše nedůvěřovat. Těžko vyčítat Jirkovi, že jako studenti začínali s provizorním polovztahem. Jenže nikdo Jirkovi neřekl, že po škole, než uplyne pět let od začátku vztahu, by měl se rozhodnout, zda s touto holkou projde zbytek svého života se vším všudy. Bez založení rodiny se mu vztah velmi pravděpodobně rozdrolí pod rukama. Když přišlo Klářino těhotenství, tak na ně Jirka paradoxně vůbec nebyl připraven. Tím, že neustále odkládali sňatek, rodinu i definitivní rozhodnutí, tak se jim do jednoho roku navršila řada velkých stresorů. Ty pak neměly s přechozeným vztahem těžkou práci.
I dnes se dá žít s jedním partnerem celý život, ale nesmíme ignorovat zákony, které vládnou vztahům. Psychické zákony jsou stejně neúprosné jako fyzikální. Jen k těm fyzikálním máme bůhví proč větší respekt. Za tento omyl však draze platíme tím, že si nás vztahy porobily a vnucují nám svou vůli. Kéž by se z těchto našich omylů poučily budoucí generace, jinak i z nich vychováme nevolníky vztahů.