Mgr. Jeroným Klimeš 1997

Ovládat svět, znát světový řád je odvěké přání a potřeba lidstva. Celý život se učíme tisíce větších nebo menších zákonitostí, které vládnou světem: Malé dítě se učí, že pláčem je možno přivolat matku. Větší ví, že úklidem pokoje si vyslouží pochvalu rodičů. Mnohé ženy hledají, jak hezkým oblečením a rafinovaně zvolenou voňavkou přivábit pozornost mužů. Každá z žen dobře ví, co platí na toho jejího. Ale jděme dále do extrémů. Kolik lidí je fascinováno manipulátory davů, jako byl Hitler či Stalin? Lidi se úkosem a s obavami dívají na psychology jako na polobohy, kteří jedním pohledem odhalí a ovládnou lidskou duši, se kterou si pak mohou dělat, co chtějí. Neříkáte si někdy: "Mít tak jejich schopnosti! To bych si mohla dělat, co bych chtěla. Mohla bych mít jakéhokoliv muže, na kterého bych si ukázala. Věděla bych, jak donutit toho svého, aby mi pořád neutíkal za kamarády, za jinými ženami, aby nevysedával pořád u počítače."

Ano, někde v hloubi naší duše je nám jakoby cejchem vypáleno hadovo pokušení z Ráje: "V den, kdy ze stromu pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Potřeba být jako Bůh, znát vše a ovládat celý svět je nám tak trochu vrozená, ale pozor - každý extrém je škodlivý a ničí samotného člověka. Člověk nikdy nemůže být všemohoucí, i když může toho hodně dokázat, člověk nikdy nemůže být vševědoucí, třebaže toho může hodně vědět.

Jedním takovým extrémem, kdy zkoušíme být "všemohoucími bohy", jsou pokusy manipulovat lidmi. Jsou lákavé jak rajské ovoce, jsou však také stejně destruktivní. Nevěříte? Říkáte: 'Každý manipuluje, každý taktizuje. Bez manipulací nelze nikoho sbalit, nelze přežít v téhle společnosti.' Kdo ví? Ale především si musíme uvědomit, že ne každé chování, kterým chceme něčeho dosáhnout, je manipulace.

<Sem vložit rámeček Co není manipulace>

Slovo manipulace nezapře svůj původ od latinského slova manus - ruka a naznačuje, že manipulující lidé degradují okolní osoby na neživé předměty, které je možno přesouvat a umisťovat na požadované místo. Již tento fakt svědčí o patologičnosti manipulací. Při manipulacích člověk usiluje pomocí nejrůznějších metod získat na druhém člověku něco, co by mu zřejmě vědomě a dobrovolně neposkytl. Chce tedy nějak pokoutně obejít jeho vědomí i svobodnou vůli.

Manipulace je především náš postoj k druhým lidem, teprve druhotně naše chování, které druzí lidé pozorují. Pokud je někdo vtipálek a "bavič společnosti", pak jeho jednání může být vnitřně prožíváno manipulativně - strhává na sebe přízeň a pozornost okolí a tak je chce ovládnout. Někdo jiný může být bavič, který není manipulativní - má radost, když vidí, že i ostatní mají radost. Manipulativního "baviče" stejně nakonec poznáme podle toho, že je zábavný pouze před cizími lidmi, ale v rodinném kruhu bývá nesnesitelný morous nebo despota. Abychom se mohli manipulacím úspěšně bránit, musíme znát jejich projevy. Některé z nich si můžeme vyjmenovat.

Manipulující lidé mají sklon neděkovat a neomlouvat se - pochopitelně stejně jako neděkujeme a neomlouváme se neživým předmětům. Představme si například muže, který pohladí ženu se skrytým, manipulujícím úmyslem sexuálního sblížení. Žena však se však ohradí, protože pohlazení jí bylo nepříjemné. Manipulující muž se neomluví, ale naopak dělá, jako by se nic nestalo. Pokud je pohlazení motivováno projevit ženě svou náklonnost příjemným pohlazením, pak odmítající reakce je na rozdíl od manipulujícího jednání neočekávaná - muž přece nechtěl ženě nijak ublížit - a proto se spontánně omluví. Manipulující nejsou s to projevit vlastní slabost ani soucit s druhými, což souvisí opět s degradací druhých na pouhé předměty. Soucit projeví, teprve když druhý projeví masivní projevy smutku a nelibosti (bezmocný, zoufalý pláč ap.), které manipulující vnímá jako ještě horší než jeho vlastní nitro.

Díky vynaloženému úsilí jsou manipulující vnitřně přesvědčeni, že na manipulované osoby či zisky mají "nárok". Tento jev zřejmě souvisí s faktem, že za své považujeme to, na čem jsme se pořádně "nadřeli". Vůči manipulovaným lidem tedy nejsou schopni prožívat pocit vděku. Spíše naopak manipulovaní lidé, jako by neměli nárok vůbec na nic. Proč vlastně? Vždyť v jejich očích jsou to neživé věci. Vše, co zmanipulovaní lidé udělali, museli udělat, byla to přeci nutnost nebo jejich povinnost.

Manipulující nereagují na očekávání druhých vyplývající například ze zvyku či dosavadního chování. To je považováno v principu za nelegitimní, ohrožující jejich svobodu, proto je buď naprosto ignorují - chovají se, jako by se nic nedělo - nebo je vysloveně zlehčují a zesměšňují. Od manipulující osoby tedy neuslyšíme větu typu: "Já vím, že se teď těšíš nebo očekáváš to či ono, ale kdybys dovolila, tak dneska bychom to mimořádně udělali trochu jinak."

Tragédie manipulujících lidí spočívá v tom, že neznají jiný způsob, jak si udržet druhého člověka než systematickou manipulací. Avšak zisky manipulací jsou tristní, ať jim manipulace vychází nebo ne. Manipulující nejsou s to radovat se ani z úspěchu svých vlastní manipulací. Pocit úspěchu je krátkodobý a má charakter kýžené satisfakce, na kterou jako by měli nárok a která se měla už dávno dostavit. Zdařilá manipulace nakonec paradoxně stejně znamená, že získali "neživý předmět bez vůle a bez rozumu, se kterým si mohou dělat, co chtějí." Kolik známe mužů, kteří se závistí v oku pokukují po cizích ženách, na kterých je, zdá se, krásné jenom to, že je nemilují. Svoji ženu, která je miluje, ponižují a sráží svými manipulacemi a bezmezně s ní jako s "blbou slepicí" opovrhují. Však jen do té doby, kdy ona se vymaní, a najde si milence. Tím se stane neovladatelná a její cena neočekávaně vzroste. Oni si uvědomí, jak strašně ji potřebují, a najednou mají pocit, že ji milují. Kdo degraduje ve svých očích své blízké na neschopné pitomce, "kterým, co se neřekne, to neudělají.", žije ve světě plném neschopných pitomců. Kdyby naopak byl schopen najít na nich něco hezkého, čeho si může vážit, žil by mezi hezkými lidmi, kterých si váží.

Selhání vlastních manipulací vyvolává pocit ohrožení či dokonce ztráty žádoucího objektu - partnera, obdivovatele, dítěte, spolupracovníka atp. a dostavují se hluboké pocity deprese, které neodpovídají míře skutečné ztráty. Tento jev je dán mimo jiné i tím, že příprava manipulací ve fantazii je dlouhodobá a systematická záležitost, která stojí jedince mnoho energie a lehce se obrací vniveč.

Manipulující jsou zpravidla vnitřně nepřející, chronicky závidí a nemají schopnost se radovat s druhými. Radost a spontaneita druhých ohrožuje a nabourává účinnost manipulací a oni ztrácí pocit kontroly nad okolím, který tak potřebují. Z tohoto důvodu manipulující lidé mívají sklon omezit své sociální kontakty na rodinu či malý okruh lidí, kteří reagují na jejich manipulující jednání a tak dávají pocit bezpečí. Tito lidé se pak často cítí osamělí v kolektivu, (pokud ovšem sami nejsou vůdci nebo hlavní baviči,) protože v kolektivu stále mnoho jedinců nereaguje na jejich manipulace. Ze stejného důvodu mívají i málo přátel. Dá se říci, že dvě věci jsou pro manipulující charakteristické: Neschopnost vděku a nepřekonatelná zášť.

Degradace lidí na manipulovatelné předměty se může projevovat sklony k využívání různých "klik" jako jsou protekce, konexe, úplatky ap. Jednou takovou zvláštní konexí může být Bůh. Tací lidé pak vytrvalými a neústupnými prosbami chtějí přimět Boha, aby též zafungoval jako "klika", a donutil druhé lidi k povolnosti (viz Salieri ve filmu Amadeus). Manipulující mají totiž pocit, že vše je výsledkem tvrdé práce, nic nedostáváme zadarmo, vše si musíme zasloužit, vybojovat, urvat. Při práci s klienty používám příměr, že "byli odkojeni a vychováni na tankovém poli".

Problém manipulujících tkví mimo jiné v tom, že mají sklon uchylovat se k tvrdým nepříjemným metodám, které sice mají krátkodobý úspěch, ale v dlouhodobé perspektivě jsou zhoubné. Takovým velice účinným ale zato nebezpečným nástrojem, který funguje na principu "jeden krok vpřed a dva zpět", je moralizování a vyčítání. Manipulující výčitky sice na jedné straně mobilizují síly druhého a činí jej povolným, ale to pak následně vyváží citový odpor vůči manipulujícímu, které následné výčitky jen prohlubují. Na manipulující výčitky je možné pohlížet jako na krátkodobou půjčku s vysokým úrokem, která se nám vyplatí jen vyjímečně.

Patrná je i neustálá potřeba dokazovat si vlastní úspěšnost a upevňovat svou těžko nabytou pozici. Tato tendence udržet si stav neohroženosti se může projevovat různě: souvislým úsilím nebo naopak ojedinělými činy, kterými si člověk čas od čas dokáže svou jistotu. Tato tendence dokazovat si vlastní neohroženost je jen projev strachu z jakékoliv závislosti na komkoli, strach z jakéhokoliv závazku či povinnosti vůči komukoliv. Tento strach je často tak velký, že tito lidé nejsou schopni si uvědomit svou nesmírně silnou citovou závislost na manipulovaných osobách, kterými navenek paradoxně opovrhují.

Myšlení manipulujících je pro normálního člověka těžko pochopitelné. Proč nejsou schopni vycházet s ostatními lidmi jinak než pomocí manipulací? Ten začarovaný kruh je živen pro druhé lidi nenápadným faktem: Manipulující totiž téměř vždy mají negativní sebehodnocení. V příkladu s pohlazením vidíme, že manipulující muž předpokládá a očekává odmítavou reakci ženy, jako by on coby muž nikdy nemohl získat přízeň ženy, nebo jako by na ni neměl ani nárok. Manipulující se tedy vždy ve fantazii připravují na negativní odmítavou reakci a selhání svých manipulací. Právě fantazijní příprava manipulací, při které jsou promýšleny všechny nežádoucí eventuality, které mohou nastat, je živena z pocitu vlastní zbytečnosti, škaredosti až odpornosti a vyvolává pocity nepřátelství a zášti vůči manipulovaným osobám.

Manipulující se právě proto snaží obejít vědomí a vůli lidí, které chtějí ovládnout, protože podvědomě předpokládají, že na jakoukoliv přímou, otevřenou a upřímnou žádost musí být odmítnuti. V jejich vědomí je manipulace sice pokoutný, ale přesto jediný způsob, jak dosáhnout splnění svých potřeb, přání či tužeb.

Musíme si uvědomit, že v představách manipulujícího člověka, bez ohledu na to, jak přesně nebo nepřesně je schopen odhadnout chování druhých lidí, mají vždy druzí lidé vůči němu nepřátelský postoj, a proto se mezi nimi cítí ve stavu trvalého ohrožení - "jako na tankovém poli". Je zřejmé, že skuteční lidé tento postoj k němu mít nemusí, ale že je to především on, kdo do nich jako by promítá svou nenávist vůči sama sobě a nenávist vůči okolí.

Manipulující mívají často pocit, jakoby žili dva životy: ten vnitřní - černý a naprosto osamělý, který mají sklon zatajovat, protože jsou o něm sebenenávistně přesvědčeni, že do toho by nikdo jiný dobrovolně nevstoupil, a druhý vnější, kdy pomocí navenek líbivých manipulací se snaží vlákat a připoutat lidi do toho opuštěného vnitřního prostoru. Tyto tendence jsou však liché, protože i když manipulace nakrásně vychází, dochází při nich k degradaci získaných lidí na předměty bez vůle, které nejsou prožíváni jako lidi a tudíž nemohou zaplnit jejich samotu. Manipulující se tedy zmatečně točí v pekelném bludném kruhu, ze kterého nevidí východisko.

Manipulující chování má tedy destruktivní důsledky především pro manipulujícího. Cesta k překonání manipulujících postojů je dlouhá a těžká. Začátkem bývá uvědomění si sebedestruktivních tendencí, jejich zhoubnosti a vliv na manipulativní jednání. Změna vnitřních postojů: Z pokoutné snahy "urvat si" na přející postoje nabízející druhým možnost vědomé a svobodné volby. Manipulativní lidé tedy často mohou změnit svůj vnitřní postoj, aniž by byli nuceni změnit vnější projevy svého chování. Nicméně zpravidla je nezbytný i nácvik komunikačních dovedností: neautoritativní vyjadřování svých přání a potřeb, otevřené a upřímné komunikace, schopnost ukázat slabost, zármutek, ublížení či obecně jakýkoliv cit ap. U těžkých a chronických případů je nutná odborná terapie. Ale i v běžném životě je vhodné se vyhýbat manipulacím, pokud je to možné, například tím, že se otevřeně naučíme vyjadřovat své skutečné potřeby, přání a city, vyhneme se polopravdám, lžím a moralizování a systematicky budeme usilovat o přející postoje vůči sobě a druhým, kdy jim přejeme svobodnou volbu.

Když si uvědomíme, že druhý člověk nás tlačí k nějakému jednání pomocí různých pseudoargumentů, nechutného moralizování, citového vydírání, nebo naopak pod rouškou nejrůznějších příjemných záminek, jsme relativně ve výhodě, protože my známe jeho skutečné úmysly. On se totiž snaží tyto úmysly před námi a možná i sám před sebou zatajit - buď je nemůže říci nahlas nebo se za ně sám stydí.

Obecně se dá říci, že s manipulujícími lidmi budeme mít tím větší trvalé úspěchy, čím méně manipulující a manipulovatelní budeme sami a čím otevřenější a kvalitnější bude naše komunikace.

Mezi některými páry je manipulativní natahování velmi oblíbeným zdrojem vzrušení, které si nenechají za nic na světě vzít. Není ani dobré takové hry apriori zavrhovat, jen je třeba si dát pozor, aby opravdu zůstaly na úrovni hry, aby nepřerostly ve skutečnou manipulaci a neskončily podle známého rčení: "Hračky - plačky".

Každá hra by měla být časově omezená a mělo by být z obou stran nějakým pozitivním gestem, úsměvem či výrokem naznačeno, že to, co bude následovat, nebo to, co právě proběhlo, nebylo myšleno vážně, ale že to byla pouhá hra a ne skutečné manipulování.

Pokud tak učiníme, měli bychom si především sami pro sebe definovat meze, za které nechceme jít, tj. být si jisti, že je to z naší i z jeho strany chápáno pouze jako hra. Hlavně bychom si měli býti jisti svým kladným vztahem k druhému a tím, že mu nechceme ublížit, že se mu nechceme za nic mstít a že to není hra na něčí úkor.

Taková hra pak už není manipulací v pravém slova smyslu, protože u ní nedochází k degradaci druhého na předmět.

- Když máme tendenci maskovat naše skutečné úmysly. Kdykoli usilujeme o něco, za co se sami tak trochu stydíme, a máme pocit, že kdyby vyšly najevo naše skutečné úmysly, tak bychom se strašně znemožnili.

- Když nejsme schopni vyjádřit své skutečné přání či potřebu a máme sklon vymýšlet jiné pseudoargumenty nebo důvody, které jsou pro nás samotné druhotné až bezvýznamné. Pokud sami cítíme, že tzv. mlžíme.

- Když máme překvapivě silné pocity zoufalství či odmítnutí, když nám nevyjde nějaká zdánlivě bezvýznamná věc (pozvání do kina ap.).

- Když si nemůžeme vzpomenout, kdy jsme naposledy pociťovali vděk vůči někomu, ale naopak často se přistihneme, že někomu něco závidíme.

- Když naše jednání vůči cizím lidem je mnohem příjemnější a vstřícnější než vůči našim blízkým.

- Když nedokážeme někoho pochválit za "samozřejmosti", například za to, že dobře plní své povinnosti.

- Když negativní emoce (Vypadáš jak leklá ryba.) vyjadřujeme snadno, ale pozitivní emoce (Dneska jsi opravdu krásná.) nevyjadřujeme buď vůbec nebo jen vyjímečně a s obtížemi.

- Když máme pocit, že víme předem téměř vše, co náš partner udělá.

- Když máme dojem, že víme mnohem lépe než druzí, co je pro ně dobré a co ne.

- Když nechceme, aby nás druzí lidé nahlas pochválili, ale spíše, aby si tak tiše pro sebe řekli, že jsme dobří.

- Když přestáváme být zamilování v okamžiku, kdy se do nás náš protějšek taky zamiluje (viz Formanův Valmont).

- Když míváme sklon si ověřit, zda druzí udělají to, co chceme, zejména něco, co je pro ně nepříjemné.

Jestliže sami na sobě pozorujeme sklony k manipulacím, zkusme k sobě zaujmout vlídný postoj. Touha manipulativně ovládat prostředí, je jen dětsky nevyzrálá touha po jistotě, bezpečí a lásce, kterou všichni potřebujeme. Bylo by tedy krátkozraké v sobě potlačovat tuto potřebu, musíme jen změnit způsob jejího uspokojování:

Při jednání nemusíme vždy otevřeně říkat naše skutečné úmysly či vzdálené plány, ale v žádném případě bychom se za ně neměli před druhými stydět. Pokud možno se však zatajování skutečných úmyslů vyhýbejme.

Manipulace je především vnitřní postoj člověka, který zachází s lidmi ať vědomě nebo nevědomě jako s neživými předměty. Je přesvědčen, že zná prostředky, aby druzí udělali přesně to, co on chce. Pokud chybí tento vnitřní postoj nejedná se o manipulaci.

Manipulace tedy nemusí být...

- když přinutíme podřízeného, aby vyplnil naše přání, ale vážíme si jeho názoru.

- když neříkáme svá tajná či vroucná přání při prvním rendez-vous.

- když se snažíme být pro druhého tak krásní a lákaví, že jakoby "nemůže" odolat, nicméně počítáme i s eventualitou, že naši nabídku může odmítnout.

Jestliže druzí lidé nabydou pocitu, že s nimi chceme manipulovat, ztrácíme jejich důvěru, náš sociální status je ohrožen a zvyšuje se pravděpodobnost, že na jakoukoliv žádost budeme odmítnuti. Platí pravidlo: Člověk může být na peníze, ale nikdo si o něm nesmí myslet, že je lakomec, který chce druhé jen využít. Člověk může být na sex, ale žádná žena si o něm nesmí myslet, že je plytký don Juan. Všechny tyto nálepky - lakomec, don Juan, mluvka, který se rád poslouchá ap. - značí, že lidé nabyli dojmu, že je chceme jen využít pro své cíle a následně odkopnout - jinými slovy, že s nimi jen manipulujeme. Důvěra lidí se, jak známo, lehce ztrácí, ale těžko nabývá, proto je v našem vlastním zájmu předcházet tomu, aby si druzí o nás vytvořili takový nelichotivý obrázek.

Lidé jsou přesvědčeni, že s nimi chcete manipulovat, protože mají pocit, že skrýváte své skutečné úmysly. To může být pravda, ale nemusí:

1) Máte sklon skrývat své skutečné úmysly. V tomto případě je třeba se poctivě zamyslet, proč je skrýváte. Je to nutné? Neexistují lidé, kteří jsou schopni vás akceptovat i s vašimi sklony? Co vlastně chcete dosáhnout a co je jen prostředek? Snad je možno najít jiný způsob uspokojení vašich potřeb, který by byl přijatelný i pro druhou stranu.

2) Své skutečné úmysly neskrýváte, mylné předsvědčení druhých pramení z naší neobratnosti v komunikaci. Máte problémy vyjádřit své positivní city k druhým? Máte strach jít s kůží na trh? Zde je možno doporučit následující pravidla:

- Říkejte lidem to, co na vás vidí, to, co jim při průměrné inteligenci musí dojít. Tím jim neříkáte nic víc, než co oni sami stejně ví, ale přesto je to paradoxně zbavuje pocitu, že s nimi chcete manipulovat.

- Snažte se slovně vyjádřit a akceptovat obavu druhých lidí. Víte-li, že druhý člověk se z vaší strany něčeho skutečně obává, pak slovně vyjádřete jeho obavu (například "Nemusíš se bát, že budu nějak obtěžovat.") a dokažme mu vlastním chováním pravdivost svých slov. Dejte si však pozor, aby tato vyjádření nezněla káravě nebo ironicky.

Manipulativní lidé vedou s okolím nevyhlášenou válku na silné a slabé, o které ví jenom oni, jejíž pravidla znají taky jenom oni. I když musíme podotknout, že ne všichni dosáhnou této "dokonalosti". Tato pravidla jdou napříč všem zásadám duševní hygieny. Vyjmenujme si jich několik jako odstrašující příklad:

<Zvážit citaci: Laing, Ronald D.: Uzly. Něm. Knoten. Rowohlt, Reinbek 1972 podle Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí. Konfrontace, Hradec Králové 1994, str. 68>