Nenechat se obrat o zdravý rozum

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Dobrý den,

nevím, na koho bych se měla obrátit, ale připadám si jako v pasti. Všechno moje trápení začalo před deseti lety a trvá prakticky až dodnes. V té době vážně onemocněla má maminka na rakovinu. Bojovala s ní statečně, ale bohužel nakonec nemoci podlehla. Po smrti matky jsem se odstěhovala ke svému – tehdy šedesátiletému otci za Prahu, abych se o něj starala. S maminkou si totiž krátce po revoluci pořídili pěknou vilku na vesnici. Ráda bych v této souvislosti podotkla, že jsem se po matčině smrti vzdala nároku na polovinu dědictví ve prospěch svého otce. Připadalo mi nemorální nárokovat si majetek, který vybudovali spolu s maminkou ještě za tátova života. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, co se může zanedlouho stát.

Bezmála dva roky jsem o otce pečovala a – předesílám, že jsme nikdy ani před matčinou smrtí neměli spolu žádné problémy. Pochopitelně kromě těch běžných typu, že dávám ručníky jinam než maminka. Ale jinak opravdu nic, naopak jsem si myslela, jak nám to dobře klape. A pak si jednoho dne přivedl do našeho domu novou paní. Byl to trochu šok, protože tatínek je velice nespolečenský člověk, a tak mě překvapilo, že má přítelkyni, o které se nikdy ani nezmínil. Ale byla to bývalá žena otcova kamaráda, se kterou se náhodou potkal. Už po dvoutýdenní známosti si přítelkyni nastěhoval k nám. Zpočátku jsem byla ráda, že nezůstane sám a koneckonců ani já nechtěla ve svých třiceti letech obětovat svůj život jen péči o tatínka. Takže jsem měla vlastně radost. Sice mě trochu překvapilo, že se k nám paní Miriam už po dvoutýdenním „chození“ nastěhovala a opustila svou domácnost na druhé straně republiky, ale říkala jsem si, že prostě oba mají na krku šest křížků a v tomhle věku už není radno moc čekat, že si prostě chtějí ještě užít podzim života spolu.

Zpočátku všechno klapalo, Miriam se zdála být přátelská a v pohodě. Ovšem zhruba po čtvrt roce nastal obrat. Začala se u nás prostě chovat více než jako paní domů. Otec jí dal všechny věci po mojí mámě včetně šperků a oblečení, což jsem, přiznávám, špatně nesla. Ani ne tak proto, že bych je chtěla já, ale přišlo mi nevkusné, že je přede mnou bezostyšně nosí ještě s poznámkami, že mrtvá už je nepotřebuje. A pak už věci dostávaly rychlý spád. Brzy mi Miriam řekla, že obě v domě zůstat nemůžeme. Otec k tomu mlčel, a tak jsem se sebrala, našla si pronájem zpátky se odstěhovala do Prahy. Další kroky nebudu sáhodlouze popisovat, protože paní Miriam systematicky pracovala na tom, aby nás s tátou rozeštvala. Nakonec jsem do domu svých rodičů mohla jezdit už jen v době, kdy sama jela za svou rodinou na Moravu, protože jinak si nepřála, abych tam chodila. Já si to bohužel nechávala líbit a otec jako pravý slaboch dal přednost jí před dcerou. Myslela jsem, že vše se změní, když se mi narodily děti. Ovšem opak byl pravdou. Zatímco paní Miriam dal táta peníze na přestavbu jejího domu na Moravě, věnoval jí auto, bral jí na dvě zahraniční dovolené ročně, tak vnoučatům nekoupil nic. Prý aby je nerozmazlil. Několikrát jsem se snažila s otcem promluvit, že takhle to nejde, jestli nevidí, že Miriam je jen přestárlá zlatokopka, ale to nepomáhalo. Naopak se od ní nechával naočkovat, až to došlo tak daleko, že ani za svými vnoučaty nejezdil, nehlídal je a stavil se na chvilku jen v době, kdy měly děti narozeniny. Hodně jsem se kvůli tomu nabrečela, ale nakonec jsem to vzdala, každý má přece právo na svůj život a jestli otci vyhovuje ten s Miriam, tak se nedá nic dělat.

Letos na jaře ale tatínek náhle zemřel na srdeční slabost. Bylo to pro mě hrozné. Horší než zármutek nad ztrátou rodiče ale byly následující události. Ačkoli otec si Miriam nikdy nevzal, začala dělat hned po tátově smrti problémy. Nechtěla mě nechat zařídit pohřeb, soustavně mne napadala a nakonec udělala scénu i na zádušní mši. Tehdy jsem si poprvé řekla, že už si to nedám líbit. Chtěla jsem jí dostat z našeho domu a už nikdy se s ní nesetkat.

Jaké ale bylo mé překvapení, když došlo k dědickému řízení. Otec sepsal novou závěť, ve které všechno paní Miriam odkázal a mě vydědil. Nemůžu to dodnes pochopit, proč to udělal a skoro si myslím, že letos jednasedmdesátiletého otce paní Miriam nějak přinutila. Jsem úplně zoufalá, když vidím, jak se do našeho domu za Prahou, kterou táta kupoval s mámou, nastěhovala celá rodinka paní Miriam a všichni si užívají i zbytky peněz, které po tatínkovi zbyly. Já ani mé děti nemáme nic. Přijde mi to nespravedlivé i z toho důvodu, že jsem se kdysi vzdala dědictví po mamince a tak vlastně nemám vůbec nic, paní Miriam mi nedala z domu ani hrneček na památku. Mohu se nějak bránit, pomůžete mi, prosím? Už jsem úplně na dně a nevím, co si mám počít.

Eva, Praha

Vážená paní,

co tady radit? Neměla jste nic, nemáte nic. Jak jsem vyrozuměl, právně nemáte nárok taky na nic, takže jste naprosto bezmocná. Před tím jste předpokládám netrpěla nouzí, ani teď tedy nebudete trpět nouzí. Z hlediska vašeho životního standardu se nic nezměnilo. To vše, co se nyní odehrává, je bouře ve sklenici vody. Je to už jen vaše rozdrážděná fantazie, co všechno byste mohla mít, kdyby Vám otec něco odkázal.

Ano, stalo se. Miriam Vás obrala o otce, o dědictví. Je to smutné. Je to možná i nespravedlivé. Ale pozor hrozí reálné nebezpečí, že vás obere ještě o zdravý rozum. Proto berte to celé jen a jen jako zlý sen, prchavou vidinu. Reálná Miriam je totiž nedostižná. Zůstal Vám z ní jen její obraz ve Vaší hlavě, se kterým se perete. Tomuto obrazu se říká mentální representace. Ta má ovšem s reálnou Miriam asi tolik společného jako má obrázek Stalina na obrazovce vaší televize s tím člověkem z masa a krve, co kdysi dlil v Kremlu a utýral pár miliónů Ukrajinců hladomorem. Na obrazovku svého televizoru si plivnout můžete, ale do Kremlu už dnes bohužel nedoplivnete. S Miriam to máte stejné.

Čím víc energie nyní investujete do války s představovanou Miriam, tím víc si zničíte vlastní život. Za každý nenávistný výrok proti ní, za každé vzteklé sevření vašich svalů nebude platit reálná Miriam, ale vaše vnitřnosti - žaludeční vředy, vyšší tlak, cholesterol, snížená imunita atd. Možná máte spravedlivý vztek na Miriam, ale buďte si neustále vědoma, že kopete sama do sebe, kdykoli sevřete zuby a procedíte do prázdného prostoru: "Tak se tím zadav, ty krávo!" Zkrátka principy psychosomatiky jsou dávno známé, vyvoďte z toho jediný možný závěr: "Nemohu-li nic udělat v realitě, nebudu si ničit vlastní život útoky na představovanou fantazijní postavu Miriam."

To se snadno řekne, ale až vám vysvětlím, co to v praxi znamená, tak se asi osypete. Tím, že si táta vzal Miriam, tak se ti dva spojili ve vaší hlavě. Když napochoduje vzpomínka na jednoho, automaticky se zjeví i druhý. (Možná jste viděla film Křídla slávy, tam byla podobná logika.) To znamená, že když se vám bude stýskat po tátovi, tak se vám zjeví obraz Miriam. Nemůžete oplakávat otce, aniž by ve vaší hlavě najednou tak trochu stranou nestála Miriam. Ano, v realitě to byli dva různí lidé, ale v psychice se slévají do jedné mentální representace. Jestli si chcete na otce zachovat hezkou vzpomínku, tak opět nesmíte útočit obraz Miriam ve své hlavě. Každý útok na Miriam okamžitě kontaminuje vaši vzpomínku na otce. Jinými slovy můžete pozorovat, jak zde degeneruje vaše láska k otci do nenávisti vůči Miriam.

Když napnete všechny své síly celé své osobnosti, tak možná se Vám podaří zastavit tento vztek vůči nyní už jen fantazijnímu obrazu Miriam ve vlastní hlavě. Lehké to rozhodně nebude, ale stojí to za to. Proto vám držím palce.