PhDr. Mgr. Jeroným Klimes, Ph.D. 2013-04-28
V neděli ráno stojím takhle na tramvajové zastávce a vyhlížím příjezd sobího spřežení, když tu přišla sympatická stařenka se sněhobílými vlasy, upravená, s elegantní kabelkou. Stoupla si za budku a zapálila si. Trochu smradlavá vada na kráse, ale budiž, každý máme svou závislost. Ale pecku tomu nandala, když dokouřila. Sice to měla k odpadkovému koši necelé dva metry, ale přesto nedopalek odhodila v parku do trávy. Evidentně zcela bez rozmyslu na veřejnosti udělala to, co by doma, ve svém bytě neudělala, stejně tak by to neudělala ani na své zahrádce, pokud nějakou má, ani na zahradě svých známých. Proč to samé dělá ve veřejném prostoru, kde žijí lidi jako ona či její přátelé?
Kdysi roku 1985 jsem byl na pouti u příležitosti jubilea sv. Metoděje na Velehradě, kam se tehdy sjelo asi půl miliónu věřících. To holt byla doba oněch impozantních davů. Dobrá akce, ale každopádně poté jsem se doslechl historku, že po této pouti poslali komunisti na Velehrad osm popelářských vozů, aby to tam jako po každém jarmarku uklidily. Ty vozy tam dojely, tam se otočily a jely zpět. Prostě tam po 500 000 člověků nezůstaly žádné odpadky, jen pošlapaná tráva. Tehdy jsem si uvědomil, že třeba my jsme též seděli na zemi na novinách, ale pravda ty jsme zase dali zpět do batohu. Tehdy jsem byl opravdu hrdý na to, že smím být členem skupiny, která netrousí odpadky, která svět považuje za svůj domov (či přesněji za obývák svého nebeského Otce) a udržuje ho proto v čistotě.
Kontrastní zážitek jsem měl na autobusové zastávce, kterou nějací opilci vytáhli ze země, a tak ležela pohozená na zemi. Vedle stál kluk a taky čekal na autobus. Povídám mu: „Mohl byste mi pomoci, že bychom tu zastávku zastrčili zpět do země?“ On na to: „Já jsem to neudělal.“ „Já taky ne, ale že by to tady takhle neleželo...“ „Mně je to jedno.“ I tato reakce mě překvapila, protože jsem si uvědomil, že žiju mezi lidmi, pro které jsem Marťan, blázen, co když jde lesem, tak sbírá cizí odpadky, aby je mohl hodit do koše, který vztyčuje po opilcích autobusové zastávky, který po sobě uklidí noviny, i když jsou od trávy, který obaly od žvýkačky či vajgly nepohazuje stranou. A co víc, ani nemám pocit, že by mě to nějak svazovalo, omezovalo v životním rozletu či činilo můj život o něco chudším.
K tomu mám štěstí, že kromě mě existuje víc takových pro svět nepochopitelných magorů, kteří mají pozitivní odpadkovou bilanci, tzn. kteří na tomto světě více odpadků uklidí, než kolik jich vytrousí vědomě či nevědomě jako ona paní zmíněná na začátku. To nejsou jen věřící, ale obecně všichni lidi, kteří se snaží udělat z tohoto světa místo příjemné k žití nejen pro sebe, ale pro všechny okolo. Mám pocit, že těmto lidem s pozitivní odpadkovou bilancí se daří, že se neutopí nejen v těch odpadcích po opilcích a kuřácích, ale i v těch odpadcích hnusných mezilidských vztahů či partnerských rozkolů. Totiž i ty vyžadují pozitivní odpadkovou bilanci. Aby to celé fungovalo – více odpadků musíme vyhodit čili v případě mezilidských vztahů odpustit, než jsme jich sami vyprodukovali.