Nikdy jsem si nemyslela, že si budu přát, aby máma už umřela

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007

Jedna klientka mi napsala tento email: "Jinak jsem teď hodně unavená. Každý víkend jezdím za mamkou, ale už začínám pochybovat, má-li to vůbec nějakou cenu. Bere nitrožilně silné opiáty a v důsledku nich je většinou zcela mimo. Skoro pořád spí, mluví málo a zmateně... Brácha říkal, že tam už asi jezdi nebude. No já nevím, jestli to není nemorální ji tam nechat a nejezdit za ní. Nikdo zatím neví, jak to může dlouho trvat. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu přát, aby už máma umřela."

Řada lidí si neví rady s podobnými pocity - přát si, aby jejich blízký již umřel. Není to nemorální? Co je to morálka. Pokud se nebudeme pokoušet o teologickou definici, tak je to buď věda nebo častěji jen prostá doporučení předchozích generací, které nám pomáhají, abychom se v našem životě vyhnuli zbytečným problémům a selháním.

Zde stojí proti sobě dvě hodnoty - potřeba si odpočinout a péče o matku. Obě jsou správné, ale zčásti se vzájemně vylučují. Navíc vyvolávají začarovaný kruh. Dlouhodobé přetížení vyvolává agresi proti matce. Tato agrese je zdrojem pocitů viny, které sice agresi potlačí, ale přesto se vytratí všechny pozitivní a přitažlivé city vůči matce. Objeví se přání, aby už umřela. I to vyvolává pocity viny, které má člověk sklon kompenzovat či odčiňovat zvýšeným úsilím. Zvýšené úsilí však je zdrojem další únavy a dalších pocitů viny, a tak se kruh uzavírá.

My psychologové se nepohybujeme v morálním vzduchoprázdnu, byť vztah morálky a psychologie není nijak exaktně uchopen. Každopádně máme povinnost své klienty přiměřeným způsobem varovat před nebezpečím, která na ně číhají. Zkusme se tedy podívat na tento problém z pozic dvou lidí. Jednak klientky a dále nějakého člověka, který matku prakticky nikdy nenavštíví.

Všimněme si, že tento začarovaný kruh nevzniká proto, že by dotyčná klientka byla bezcharakterní, ale naopak, protože že má smysl pro odpovědnost. Člověk bez morálky by takový problém neměl, prostě by matku nenavštěvoval. Tací lidé podceňují jiná nebezpečí, která však pocítí až v budoucnu. Vzniká u nich pocit nedokončeného vztahu. I když to není nijak dramatický cit, o to více je neodbytný. Zkrátka neustále se vrací myšlenka: "S mámou jsem se ani nerozloučil. Prostě odešla." To se sice tradičně označuje za výčitky svědomí, ale v podstatě je to stýskání. Potřeba snížit vzdálenost, přiblížit se k matce, nebýt na tom světě sám. Proto tyto pocity mají i lidé, kteří se snaží doporučení morálky ignorovat. Tento pocit není moc silný, ale je to velmi těžko zaplašitelné vědomí ušlého zisku či příležitosti: "Mohl jsem se rozloučit s matkou, ale vykašlal jsem se na to." Takto vzniká i sebenenávist, vztek na sebe, který se zesiluje, čím víc se ho snaží od sebe zaplašit.

Tento pocit moje klientka neměla. Tato únava – sáhla si na dno svých sil – jí dává subjektivní jistotu, že víc už to opravdu nešlo. Péče o matku je též zdrojem její identity, že opravdu je její dcerou, že není na tom světě sama. To jsou zisky tradiční morálky, která by se dala vyjádřit oním klasickým pátým přikázáním: "Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti dařilo na zemi."

Nejen psychologové, ale každý, kdo nahlédne tyto souvislosti, má možnost těmto lidem pomoci. Každému však jinak. Někomu ukážeme, jaké nebezpečí na něj číhá, když neukončí svůj vztah k rodičům. Lidem, jako je má klientka, se však naopak snažíme ukázat začarovaný kruh přetěžování, agrese a pocitů viny. Tento sklon přetěžování se je často ten hlavní důvod, který lidem brání být svým blízkým nablízku v poslední hodině.

Doporučení mé klientce bylo prosté, možná bych mohl ocitovat svůj email: "Vážená N.N., to ježdění za matkou není ani tak kvůli ní, myslím, že v této době je to kvůli naší identitě. Jsme sami sebou, když máme dobrý vztah k rodičům. Tak ji nemusíte navštěvovat tak často, ale přesto za ní čas od času zajeďte. Jestli je na takových práškách, tak to stejně dlouho trvat nebude..."

Za deset dní na to přišel tento email: "Vážený pane doktore, tak mamka to má už za sebou. Volali nám v pátek, že očekávají konec každým dnem, ať přivezem šaty do rakve. Tak jsem to tam v sobotu vezla. Ještě žila, ale nevnímala nic. Byla jsem u ní asi hodinu. Měla tam na stolečku růženec, tak jsem se pomodlila jeden desátek. Pohladila ji po vlasech, dala křížek na čelo, pusu a vrátila se domů. Asi za půl hodiny, co jsem se vrátila, přišla zpráva, že mamka zemřela. Musím k tomu říct, že ani moc nepociťuju smutek ani žal, ani se mi nechce brečet, spíš jsem ráda, že jsme to všichni takhle zvládli. Jsem vděčná, že se máma dožila tak vysokého věku, že nakonec nemusela díky hospicu až tak moc trpět, a taky za ten poslední půlrok, že jsem s ní mohla často být."

Jak bude vypadat náš konec si vybrat nemůžeme, ale můžeme ovlivnit, jak bude vypadat konec našich blízkých. Myslím, že své klientce mohu jen závidět...