Dvě otázky Lucie Ernestové-Klimešové

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2020-02-06

Co partnerské vztahy ničí, co jim bere sílu a ohrožuje je?

Syn Erlan nevěřícně kroutí hlavou, když mu na rodinném cyklovýletě položím záludnou otázku: "Erlanku, kdepak myslíš, že jezdí ti nejrychlejší?" Tak samozřejmě jako první. "Ne ne," odpovídám. "Nejrychlejší jezdí poslední, protože sbírá padlé." Užas osmiletého dítěte je vcelku pochopitelný, ale bohužel často vídávám stejně nevěřícné kroutění hlavou u mužů středního věku, kterým se hroutí rodina a oni nevědí proč. Zkrátka v rodině se neuvažuje jako při závodech stylem ‚kdo s koho‘, ale spíš stylem ‚jsme na jedné lodi‘, popř. jako tři mušketýři: "Všichni za jednoho. Jeden za všechny." Rodinná karavana samozřejmě nejede maximálním tempem a nejrychlejší má pořád pocit, že se jen vleče a že se pořád na někoho čeká. Odměnou ale je, že do cíle dojede celý koráb, kterému říkáme rodina.

Do tohoto uvažování musí samozřejmě člověk dozrát a stejně tak existuje nemálo lidí, kteří nejsou schopni žít ani v páru, natož v rodině. Otázka je, co doporučit těm, jenž jsou na půli cesty, kterým toto myšlení není ani cizí, ani vlastní. Ti často nevědí, jak se rozhodnout, kam napřít své úsilí. Těm zpravidla doporučuji, aby si obešli lidi, kteří jsou o 20 let starší, tzn. kteří kráčejí stejným životem jen o pár let před nimi, aby jim poreferovali, na co si má člověk dát na své životní cestě pozor, aby později nelitovat. Jaké záludnosti je na té cestě potkají. Tito lidé jim zpravidla řeknou, že litují, že neměli rodinu, nebo že mají málo dětí, že jsou na stáří sami, že ten rozchod rozhodně nebyl dobrý nápad ap. Například když se lidí zeptáte: „Kolik dětí jste si přáli mít a kolik jich nakonec máte?“ Nakonec zjistíte, že v průměru na jednoho dospělého připadá jedno chybějící dítě... To je škoda ne?

A co dává vztahům sílu?

Když lidé jsou ve vztahu spokojení, nevadí jim opakující se zvyky. Naopak často se na tyto opakující se rituály vysloveně těší. Ale jakmile začnou být ve vztahu frustrovaní, partnerské dusno změní tyto romantické rituály v prázdné stereotypy a lidé si začnou klást otázku, proč jsou vlastně spolu. V takových chvílých je třeba zapřemýšlet, kde vzniká frustrace, jak nešvary otravují vzájemné soužití (ironie, výčitky, egoismus).

Musíme počítat s tím, že můj partner má potřeby, které si může uspokojit jenom se mnou (tzn. partnerské potřeby), ale má to jeden háček. Já s ním tyto potřeby nesdílím. Občas mě až štvou. Žena si ráda povídá, tancuje, chodí na procházky, výlety, ale muž o to nemá zájem. Ale není dobře, aby chodila tancovat či na procházky se sousedem. Podobně muži vyjadřují své city sexem, ženy sice moc nechápu, jak něco takového je vůbec možné, každopádně ani zde není žádoucí, aby muž komunikoval takto své city s kolegyní v práci. Proto je morální povinností každého v páru pamatovat, aby v rozumné míře uspokojoval svém partnerovi i tyto jeho potřeby, které sám nechápe. Tomuto lehce pochopitelnému, ale těžko realizovatelnému jevu se už před 2000 lety říkalo manželská povinnost či přesněji dluh (=debitum matrimoniale). Ano, pokud moji ženu baví tancování, a mě ne, tak jí dlužím, aby si párkrát za rok mohla zatancovat a já abych si nechal od cesty všechny blbé řeči o trapném natřásání a candrbálech.

Přísloví „všude dobře, doma nejlépe“ má svou variantu „všude dobře, tak co doma“. Na nás je, která z nich bude platit v našem vztahu.