19. listopadu 2010
Sexuální chování si člověk osvojuje v průběhu života a má dvě komponenty. Jedna je daná geneticky, pudově a instinktivně a druhou získáváme učením a ta zahrnuje návyky, dovednosti, hodnoty apod. Vzhledem k této druhé komponentě učení mohou rodiče rozvíjející se sexualitu dítěte buď uvolňovat, nebo brzdit. Je otázka jejich osobní filozofie, pro kterou variantu se rozhodnou. Na každý pád je ale zřejmé, že sexuální vývoj není možno zároveň uvolňovat i brzdit. Musíme se rozhodnout pro jednu variantu. To bohužel platí i pro filozofii sexuální výchovy na školách, kde se srážka těchto dvou přístupů nejnápadněji projevuje.
Tvůrci sexuálních příruček se rekrutují z liberálního tábora, který má sklon sexuální chování spíše uvolňovat. Tomu třeba odpovídá vystavování dětí explicitním sexuálním podnětům – filmům a instruktážním videím ve třídách. Proti nim stojí konzervativnější rodiče, kteří si hájí své právo, aby při výchově mohli uplatňovat druhou výchovnou strategii, která sexuální chování u dětí spíše brzdí. Bez ohledu na to, ke které filozofii se čtenář osobně hlásí, je zřejmé, že oba tábory rodičů mají právo si své děti vychovávat, jak uznají za správné. Proto nebude jednoduché vytvořit kompromisní univerzální příručku, která by uspokojila oba tábory.
Nejde o to co, ale kdo to říká Ze stejných důvodů je nemožné najít učitele, který dokáže vysvětlovat dětem obě pozice stejně přesvědčivě. Každý učitel (i odborník) má tendenci sklouzávat ke své osobní filozofii a tu prosazovat na úkor té druhé. Tedy v praxi ani tak nejde o to, co se při hodině říká, ale především jaký učitel to říká a jaké jsou jeho osobní hodnoty. Každý rodič za svého dětství poznal nebo si živě dokáže představit učitele, kterému by své děti na sexuální výchovu rozhodně nesvěřil, ať je z jakéhokoli tábora.
Bohužel u sexuálních poruch je známo, že ti, kteří mají se sexem problémy, mají zesílené sklony sex u druhých ovládat. To platí vcelku obecně. Například se říká, že mnoho psychologů si léčí svá osobní traumata studiem psychologie. Podobně se ví, že kněží, kteří trpí tzv. sexuální závislostí, mají sklon psát sexuální příručky a návody, jak má věřící zvládat svou sexualitu. Narušený jedinec je zkrátka vedený touhou ovládat své chování v té oblasti, kde je neřiditelné. (To je tzv. tendence k opakování traumatu, wiederholungszwang, podle S. Freuda.) Tedy v případě školy se bude citelné procento učitelů sexuální výchovy rekrutovat z těch, kteří mají se sexualitou nějaký problém.
Učitel tělocviku si může léčit své mindráky z malé výšky tím, že buduje své svaly a chodí vypjatý, jako by spolkl pravítko. Když ke stejnému vede i děti, je to pro jejich výchovu vcelku neškodné. Pokud si učitelka klavíru všechny vztahové problémy řešila tím, že na konzervatoři cvičila osm hodin denně, je to opět pro její žáky neškodná neuróza. Nicméně když je analogicky neurotický učitel sexuální výchovy a léčí si třeba komplexy méněcennosti z malého přirození překompenzovaně sexualizovaným chováním, pak je pro rodiče opravdu na pováženou, zda takovému učiteli svěří své děti, aby je poučil zrovna o sexu.
Pro rodiče nepřijatelné Bohužel učitelů není nadbytek. Ředitel školy si proto nemůže moc vybírat, koho nechá učit sexuální výchovu. Často musí vzít toho jediného, který se nabídne. To ovšem může být pro rodiče z pochopitelných důvodů nepřijatelné. Rozháraný osobní život učitele není argumentem pro ředitele či školní inspekci, ale pro rodiče může být pádným důvodem, proč by tento učitel neměl učit jejich děti zrovna sexuální výchovu.
Z těchto několika důvodů nemůžeme sexuální výchovu považovat za standardní případ. Je mnohem více vázaná na osobní výchovnou filozofii rodičů a učitelů. Případné poruchy učitelů v této oblasti jsou pro děti mnohem nebezpečnější než v jiných předmětech. Z toho vyplývají dva hlavní závěry. Asi nebude možné vytvořit kompromisní, univerzální příručku, která by uspokojila oba protikladné tábory. A dále, výuka sexuální výchovy by měla být dobrovolná. Měli by to být rodiče, kteří se rozhodnou, kdo má poučit jejich dítě o sexualitě a jak. Zda to učiní oni sami, nebo to svěří učiteli, kterého navrhla škola, nebo to přenechají učiteli náboženství, nebo komukoli, komu důvěřují.
* * *
Asi nebude možné vytvořit kompromisní, univerzální příručku, která by uspokojila oba protikladné tábory