Samozřejmě. A víc, než si myslíme. Uvedu jednoduchý příklad. Jedna adoptovaná holčička měla obrovské problémy v rodině, do které se dostala. Kdykoliv jí adoptivní rodiče něco vytkli, začala zvracet. Řekli jí třeba ˝nehraj si, nestrkej tu vidličku do vázy˝. A ona pozvracela celý sváteční stůl. Byla to vlastně obranná reakce té holčičky na kritiku. Ocitne-li se zvíře v divočině v nebezpečí, zbaví se jeho organismus přebytečné zátěže, aby byl lépe připraven pro boj nebo pro útěk. Ohrožený živočich vyzvrací obsah žaludku, protože plný trávicí trakt odčerpává energii. Podobně někdy reagují klienti při psychoterapii. Také zvracejí.
LN: Proč? Bojí se rozhovoru s odborníkem?
Oni otevřou nějaký těžký problém, třeba konflikt s matkou nebo s partnerkou. Stávalo se mi úplně běžně, že klient pak odcházel na toaletu a zvracel. Jednou dokonce i krev. Je to vlastně obranná reakce, která se vymkne kontrole. Tito lidé mají ohromně silné prožívání plné obranných reakcí, které v prehistorii nějakým způsobem člověka chránily. Dnes jsou k ničemu, nebo dokonce škodí. Když dostaneme na někoho vztek, zježí se nám chlupy na rukou. Zvíře se zježenými chlupy vypadá o pár centimetrů větší. Současným lidem to v ničem nepomůže, ale také neublíží. Jestliže ale upadneme do stresu, třeba před zkouškou, vyplavuje se do krve cholesterol. Tím vlastně získáváme energii pro boj, tedy pro fyzický výkon. Jenže my žádný fyzický výkon v tu chvíli nepotřebujeme, naopak, potřebujeme přemýšlet. Tento druh obranné reakce je vyloženě nezdravý. Nebo jiný příklad: Utopí se člověk proto, že by se málo snažil? Ne, právě naopak! Tonoucí vydává tolik energie, jako snad nikdy před tím, a přesto zemře. Proč? Zabíjí ho jeho vlastní obranná reakce. Člověk je suchozemský živočich - když zpanikaří, začne utíkat. Útěk ovšem není vhodný pohybový vzorec do vody, neudrží tonoucího nad hladinou. Čím více se ten nešťastník snaží utéci, tím více se topí. Obrana, která mu na souši zachrání život, jej ve vodě zabije. Podobně to někdy funguje iv partnerském vztahu. Můžeme se snažit vztah zachránit tak usilovně, že ho nakonec sami zničíme.
LN: Setkáváte se s tím u pacientů?
Jistě. Například jeden můj klient vyrůstal s matkou, která mu často něco vyčítala. Analogicky k její povaze si pak našel partnerku. Výtky ale fungují na jednoduchém principu: Jeden krok vpřed, dva zpět. Můžeme sice druhého pomocí výčitek donutit, aby nám vyhověl, ale draze za to zaplatíme právě ztrátou toho nejcennějšího - jeho pocitu lásky vůči nám. Partnerka, která vyčítá, může představovat nebezpečný objekt, ke kterému se její druh bojí přiblížit. Je jako ježek - toho se také nedotknete. Na jedné straně ji muž chce, má s ní rodinu, ale zároveň v něm probouzí takový strach, že třeba není schopen s ní spát. Muži většinou mívají větší potřebu sexu než ženy. Pokud se objeví u muže odpor k pohlavnímu styku, bývá to velice často právě kvůli výtkám. Člověk, který je ve stresu, má totiž vypnutý sexuální pud. Je to vlastně také obranná reakce. Analogicky to funguje v přírodě: proč by se měl živočich rozptylovat myšlenkami na sex, když mu jde o život? Partnerku mého klienta ovšem nejvíc uráží, když si její druh odejde lehnout do obýváku, aby s ní nemusel spát. Cítí se ponížená a později mu to dá jaksepatří najevo.
LN: Začne vyčítat?
Ano. Výtky se násobí, vzniká začarovaný kruh. Můj známý nakonec před rodinou utekl za hranice. Sliboval, že se vrátí, ale nemohl. Ona mu říkala, že je špatný otec. Ne, on je dobrý otec, jenom se bál toho, co bude následovat po návratu. Obranná reakce je často to nejdestruktivnější, co ve vztahu funguje. Muž málokdy opustí rodinu, do které investoval hodně úsilí a času. Výtky v něm ale ubijí veškerý cit: ˝Ty mě nemáš dost rád, jsi mi nevěrný...˝ Začne se k ženě chovat hrubě. Nastane nesnesitelné dusno, které zpravidla žena nevydrží a dá podnět k rozchodu a je konec. Nemá pak smysl se dohadovat, kdo nese skutečnou vinu.
LN: Jakou radu může nabídnout odborník lidem, kteří žijí v takovém vztahu?
Někdy až zázračně pomůže, když se ti lidé jenom trochu zklidní. Nechají si dva tři dny na vydechnutí. Ony totiž odpudivé síly působí jinak než přitažlivé. Odpudivé síly jsou sice extrémně silné, ale působí jen krátkodobě a na krátkou vzdálenost. Člověk se rychle dá na útěk, pak běží a za nějakou chvíli se musí zastavit a začít se zase přibližovat. A pokud jeho partner přestane vysílat nepřátelské signály, vrátí se. I tady můžeme sáhnout po evolučním vysvětlení. Jestliže se objeví nebezpečí, musí ohrožený jedinec co nejrychleji zmizet. Ale pak by měly existovat nějaké dlouhodobější síly, které udržují skupinu pohromadě. Přitažlivé síly jsou sice slabší než odpudivé, ale působí dlouhodobě a na velkou vzdálenost. Lidé se k sobě vracejí i po letech. Manželky disidentů čekaly na své uvězněné muže celé roky. Měly třeba milence, ale když se vrátil manžel, řekly mu ˝promiň, přišel mi muž˝.
LN: Jsou konfliktní vztahy hodně rozšířené?
Těžko to říci na procenta. Nicméně kdo takový vztah poznal, bude vědět, o čem je řeč. Nedávno jsem ukazoval jednomu známému svou disertační práci. Začetl se do pasáže, která popisuje jistý druh neobvyklého chování rodičů vůči dětem. Dalo by se charakterizovat slovy ˝kdo je nemocný, je prašivý˝. Onemocní-li dítě, normální rodiče mu většinou věnují zvýšenou péči, poskytují mu větší podporu. V některých rodinách se ale s nemocným dítětem naopak jedná, jako by mělo prašivinu. Leží samo ve svém pokoji, nikdo se s ním nebaví, vyhýbají se mu. Je to takový přístup ve stylu hry na silné a slabé: kdo je slabý, má smůlu. Kořeny tohohle podvědomého uvažování bychom možná také mohli hledat v pravěku; v situaci, kdy slabí a nemocní ohrožovali existenci celé skupiny, museli je ostatní opustit, zbavit se jich, aby sami přežili. Vůči dětem je to ale přece jen velmi neobvyklé chování. No a můj známý v tom, co četl, poznal svého otce a své dětství. Snažil sám sebe přesvědčit, že otci třeba křivdí. Jenže v tu chvíli mu otec zavolal a potupně se vyjádřil o jeho sestře, svojí dceři, která tou dobou měla chřipku - řekl o ní pohrdavě, že je to starý simulant. Známého v tu chvíli zaplavily pocity křivdy z dětství a začal na otce křičet.
Neomlouvej se - staneš se slabým
LN: Mohou být přitažlivé a odpudivé síly mezi lidmi v rovnováze? Vznikl by tak prostor, ve kterém by se člověk třeba cítil dobře.
Ano, to je možné. U někoho je tento prostor dost široký, aby se v něm dalo žít, u někoho je nesnesitelně úzký. Představme si příklad. Manžel je doma se ženou a ona od něho pořád cosi chce. ˝Tohleto přišroubuj, dojdi nakoupit˝ a podobně. Třeští mu z ní hlava. Pak manželka odjede na dovolenou a on si řekne: ˝Uf, to je paráda, začíná život.˝ (Znáte ty tři teorie, kdy začíná život? Jedna říká, že při početí, druhá, že při narození, a třetí - když odjede manželka s dětmi na chatu.) Takže hurá do toho, jedeme na plný plyn. První týden je to skvělé, druhý se manžel začne v duchu ptát, co asi rodina dělá, a za nějakou dobu se dozvíte, že se mu vlastně stýská. A těch čtrnáct dní, to je přesně ten prostor, kdy byl spokojený. Na začátku působily odpudivé síly, které ho od manželky odtlačovaly, protože byla příliš blízko. Pak se nějaký čas cítil dobře, ale po jisté době si uvědomil, že je od partnerky zase příliš daleko. Začaly jej ovlivňovat přitažlivé síly. Někdy jde ve vztazích mezi lidmi o to, jak druhého člověka dostat právě do toho prostoru, který mi vyhovuje. Na tu optimální vzdálenost. Aby se to podařilo, volí někteří jedinci různé formy manipulace. V tu chvíli s druhým zacházíme jako s neživou věcí. Někdy se používá termínu instrumentální vztah k lidem.
L N: Manipuluje ale přece někdy každý...
To je pravda, chce to ovšem míru. Manipulace mají za následek chronickou samotu. Kdo zachází s lidmi jako s neživými nástroji, žije jako trosečník na pustém ostrově, obklopen mrtvými věcmi. Když ty ˝věci˝ fungují, bere se to jako samozřejmost, když ne, je to katastrofa. Kluk jde s holkou na schůzku, povídají si a kluk myslí celou dobu na to, že rande skončí u něj v bytě. Jenže holka nechce - a následuje ohromná scéna. On se urazí, vynadá jí a uteče. Proč nedošlo k tomu, co očekával? Možná ne proto, že by ona nechtěla, ale on jí nedal žádnou možnost volby, nerespektoval, že ona chce třeba více času. Respekt vůči druhému nemusí být samozřejmě vysloven nahlas, ale měl by se projevovat v chování. Ta žena pro něj byla příliš daleko, chtěl ji dostat blíž. Jenže on nepoložil otázku, on vznesl nárok. Dal tam vykřičník: musíš! A to je ta manipulace. Vlastně s ní zacházel jako s věcí. Manipulativní chování má svoje nepsaná pravidla, která hodně souvisejí právě s hrou na silné a slabé. Jedno pravidlo třeba stanovuje, že slabší je ten, kdo se vzteká. Když je manželka nevěrná, kdo je označen za paroháče? Paradoxně manžel. Dovolil, aby mu ublížila, tím pádem je slaboch. Jiná norma říká ˝neomlouvej se, tím se staneš slabým. Místo omluvy se chovej, jako by se nic nestalo.˝ Stejně tak manipulující neděkují: Nemají proč děkovat, oni přece mají na službu druhého nárok. I na tomto vidíme postoj k druhým jako k věcem. Copak děkuju tužce, že píše? Jsem připraven respektovat rozhodnutí tužky, že už nechce psát? Podle manipulativních pravidel je slabší ten, kdo projeví nějaký cit, kdo se omluví, kdo vyjde vstříc, vyjádří prosbu, účast, zájem. Silnější bývá naopak někdo, kdo na prosbu nereaguje: ˝Ty něco chceš, proto říkám ne. Můžu si dovolit ti nevyhovět, poslat tě někam. Mám prostě převahu.˝
Jsi-li při smyslech, nemůžeš mě chtít
LN: Odkud se v lidech bere sklon dělit ostatní na silné a slabé? Souvisí to s permanentním bojem o existenci, který vedli v pravěku naši předkové?
Zčásti jistě, ale je to především známka nevyzrálého, dětského vztahu k lidem. Malé dítě má pocit automatismu: když zabrečí, přijde matka. Později se učí zásady manipulativního chování na hřišti. Trénuje hru na to, kdo je silný a kdo slabý. Kdo ustoupí a kdo ne. Kdo vymění pokémona a za kolik - a kdo nátlak nevydrží a sleví. Stejně tak se učí akceptovat i odmítnutí, nesouhlas. Jenže někdo se to nenaučí celý život.
LN: Proč?
Většinou za to mohou problémy v dětství. Nemusí to být žádný konkrétní, brutální prožitek, spíš dlouhodobé nepříjemné stavy. Třeba citový chlad, ten bývá dost devastující. Nedostatek pohlazení, objetí. Zlé je, když dítě neví, co může od rodičů čekat. Když reagují v určité situaci pokaždé jinak. Jedinci, kteří jeví sklon manipulovat ostatními, se odlišují ještě dalšími rysy: mají například často velmi špatný vztah sami k sobě. Vycházejí z toho, že jsou tak špatní, že kdyby byl jejich partner při smyslech, nebude s nimi žít. Proto vymýšlejí různé úskoky, aby partnera dostali tam, kde ho potřebují mít. Jak mám napsat zprávu SMS, aby mi odpověděl? Mám mu navrhnout, aby za mnou přijel na chatu? Nebo je lepší počkat, až se sám ozve? Protože si sám sebe nevážím, předpokládám, že mě objekt mého zájmu odmítne. Ale jak to udělat, aby se to nestalo? Když jim ale manipulace vyjde, objeví se druhý extrém - sebenenávist: Jestli je ten člověk co k čemu, nemůže si nic začít s takovým zoufalcem, jako jsem já. A když si začne, je sám zoufalec, a proto ho nechci. Vážit si mohu pouze někoho, kdo o mě nestojí.
LN: Co takovému člověku poradíte?
Když takhle uvažuje dospělý, je dobré se ho zeptat, jaké má se vztahem, o který stojí, vlastně plány. Chce, aby to trvalo dlouho, aby nakonec třeba založil s tím druhým člověkem rodinu? Většinou se dozvíte, že o tom nepřemýšlí. Tak daleko totiž jeho uvažování nezachází. Jde mu jen o to, aby dosáhl svého. Žena třeba vůbec nechce slyšet, že muž, o kterého usiluje, se bojí do toho vztahu jít, že mu to zkomplikuje život, rozbije rodinu a podobně. To ji nezajímá. Důležité je, co bude dnes. A zítra? Po nás potopa. Právě tohle je manipulace. Manipulující lidé chápou často vlastní život jako něco, na co mají nárok, co si zasloužili. Pak takhle přistupují ik ostatním. Když se jich zeptáte, jestli si myslí, že se druhým vydařil život lépe, že jejich známí měli větší štěstí na partnery, na děti, odpoví zpravidla ano. Žijí v pocitech závisti. Myslí si třeba, že si dost neužili, když byli mladší, a závidí těm, kterým je dnes dvacet.
LN: Že mají větší možnosti, jezdí na Západ, studují...
Slyšíte to? To je právě ten nárok. Oni si neřeknou ˝dobře, nemohl jsem na Západ, ale zase jsem se podíval na Kavkaz˝. To berou jako samozřejmost, za kterou nemusejí být vděční. Místo vděku je v nich závist, tedy agrese vůči někomu, kdo cestuje do Ameriky. Jenže tato agrese ničí i je samé.
LN: Je na to nějaký lék?
Hlavně si takový člověk musí uvědomit, že se k druhým chová tímto způsobem. Každá psychoterapie začíná tím, že klient povídá o sobě, uvědomuje si, kým je, a snaží se to pochopit a přijmout. Udělá si v tom pořádek. Máme-li sáhnout k jednoduchým radám, tak snad tolik: dejme si pozor na závist a na pocit nároku. Kdykoli to jde, nahrazujme je obdivem a vděkem. Jestliže někoho obdivujeme, snažíme se jej napodobit. Stáváme se tak lepšími. Pocity nároku bývají trvale neuspokojeny. Jsme-li naopak vděčni za to, co od druhých dostáváme, zažíváme pocit naplnění. Život pak získává smysl.
__________________________________________________
Celý článek zobrazíte též kliknutím na následující odkaz:
http://www.lidovky.cz/archiv.asp?c=L204A29B&r=pveda&d=01.09.2001