23. března 2007, Lidové noviny
Stále víc mladých Čechů pěstuje tzv. polovztahy. I když jsou oficiálně sami, většinou mají někoho „po ruce“. Jenže s ním nedokáží navázat hlubší cit. Proč se dnes z hledání partnera stává takový problém?
Když se sedmadvacetiletý manažer v softwarové firmě Jaroslav Lizner nedávno rozloučil s měsíční známostí, pokrčil nejdřív lhostejně rameny. Slečna se z jeho strany citů nedočkala, a tak asi ztratila trpělivost. Nestalo se to poprvé. Jaroslav po odmlce opět vytočil číslo své dlouholeté milenky. Pak se ale ponořil do malého sebezpytování a trochu ho zamrazilo. „Je mi jasný, že ještě pár let a bude ze mě singl-chronik. Cítím, že citově kriplózním!“ říká mi v hospodě chlapík, který od pohledu vypadá na „pohodáře“. S úsměvem se rozvalí na židli a na nejosobnější otázky živě odpovídá s neobvyklou upřímností. Poslední vážný vztah zažil před pěti lety a od té doby nepotkal ženu, s níž by si „dokázal představit svůj život i za dvacet let“. A tak je radši sám. Tedy sám - čas mu utíká v různých polovztazích, které jsou podle sociologů pro dnešní dobu nejistoty a nestálosti příznačné. „Jsem tradicionalista. Hledám ženu, se kterou bych mohl založit rodinu. Teď mám milenku, která vypadá skvěle, nechce mít děti, nevidím s ní žádnou budoucnost. A kvůli tomu, že mám sex, se přestávám umět seznamovat. Nemám motivaci, hůř se hledají konverzační témata,“ vypráví Jaroslav. Občas „s někým je“, ale citově se moc neangažuje. Uvědomuje si, že čím déle bude sám, tím těžší pro něj bude navázat skutečný vztah. Jeho zvyky „osamělého běžce“ prostě převáží nad schopností a zájmem dělat kompromisy. Líbí se mu sice, že se bez přítelkyně může plně soustředit na práci, po libosti cestovat a zůstávat v bezpečné citové ulitě. Na druhou stranu si uvědomuje, že přichází o náplň života, jež pro něj mimo jiné představuje „milovat nějakou ženu“. Je to věčná rozpolcenost. Singles jsou většinou lidé, kteří se zmítají mezi touhou po svobodě a potřebou zázemí a jistoty, kterou přináší vztah. „Vedou dvojí život. Oscilují mezi nadšením a smutkem, pocitem samoty a radostí z nezávislosti,“ píše francouzský sociolog J. C. Kaufmann. A navíc: „dobrá partie“ dnes neznamená ženu s velkým věnem či muže s nadějně rozjetou kariérou. Více než kdy jindy k sobě lidé hledají spřízněnou duši. Milostné vztahy mají pro naplnění jednotlivce kardinální význam a jejich hledání a utváření se stává samo o sobě životním projektem. Dokonalý partner se ale hledá jako démant v hlušině, a tak lidé pěstují „náhražkové“ vztahy.
Sociolog z Masarykovy univerzity v Brně Marcel Tomášek ve svém výzkumu Singles a jejich vztahy z roku 2006 zjistil, že singles žijí „sami, ale ne úplně“. Každý člověk oplývá určitým citovým kapitálem, který potřebuje vydávat. Proto náročnější mladí lidé, kteří ne a ne zakopnout o svou spřízněnou duši, navazují mezitím alespoň vztahy se ženatými, vdanými, živí vztahy na dálku nebo mají pár sexuálních kamarádů „do nepohody“. Tomášek mluví například o „víkendovém manželství“. Ti, co ho provozují, touží pár dní v týdnu žít s partnerem, pak jim ale potřeba svobody velí „dát si voraz“. „Mám ženaté milence, s jedním udržuji vztah přes jedenáct let, akorát když mám vztah, tak ví, že můžeme jít jen na kafe, protože jsem ve vztahu věrná. A až ten vztah nemám, tak se zase ozvu a oni se všichni rádi vrátí do starých kolejí,“ říká jedna z respondentek Tomáškova výzkumu, osmadvacetiletá kadeřnice Marcela.
Jiní singles hovořili o „hře na dokazování si“. „Mám pocit, že u mě singlovství zavinilo to, že mám neustálou potřebu si dokazovat, že mě někdo chce, a že kdybych ten vztah já chtěla, tak že by byl. Takže myslím, že mě posléze někdo zabije, protože to zkrátka rozpoutám na mnoha frontách a prostě čekám, jestli se chytnou. A to mi v tu chvíli úplně stačí,“ popisuje čtyřiadvacetiletá pracovnice v nakladatelství v Tomáškově výzkumu. Jiná žena zase přiznala, že se v poslední době citově projektuje do dětí své sestry...
Oddávat se alternativním vztahům je bezpečné, protože jejich vyznavač neriskuje citovou ani materiální závislost na druhém. Navíc přinášejí tu výhodu, že si při nich, i přes jejich povrchnost, může zvyšovat sebevědomí.
„Když je člověk dlouho sám, nastává prohlubování všech mindráků, které má. A každý má nějaké. Když tě druhej chválí, je tam uspokojení. Žijeme v povrchním světě, kde se všechno porovnává, měří, ztrácíš jistotu, jak jsi na tom. Když partnerku, která tě bere takovýho, jakej jsi, nemáš, pochybuješ o sobě,“ říká otevřeně Jaroslav Lizner.
„Singles jsou lidé, kteří nežijí ve společné domácnosti, ale rozhodně to nejsou lidé žijící v celibátu. To jsou lidé, kteří zpravidla mají partnerské vztahy, ale bohužel ne pevné,“ říká k fenoménu mladých svobodných lidí psycholog Jeroným Klimeš. Polovztahy mohou být zbytky po rozchodu, provizorní vztahy, promiskuitní vztahy, přechodné vztahy na přežití… Vznikají snadněji než pevné vztahy, ale podle Klimeše jsou zároveň i mnohem více frustrující. „Nejde v nich ani pokročit do pevnějších vztahů, ale ani nejdou rozbít.“
Čtyřiadvacetiletý Marek je „čistokrevný“ introvert. Tmavovlasý mladík s culíkem mluví potichu a hluční lidé ho prý děsí k smrti. Studuje na vysoké umělecké škole hru na klarinet a zatím poznal jen vztah v citovém trojúhelníku. „Nedošlo k tomu naplnění. Přestože jsme si rozuměli, nechtěla se vzdát svého přítele. Bylo to tedy platonické. Což znamená, že se trošku mučíš, trošku si sníš, je to takový čistý, protože nejsi v konfrontaci s tím člověkem, jaký je skutečně,“ říká rozvážně tichý mladík, který sám říká, že si z hledání „té pravé“ udělal smysl života. A slevit ze svých nároků nedokáže. Očekává, že mu jeho budoucí partnerka přinese vztah plný naprosté symbiózy. „Horší je, že se nedokážu moc bránit pocitu, že odtrpěná samota mě opravňuje užuž někoho potkat, že si to už zasloužím. Jenže láska není za zásluhy,“ říká Marek, na kterém je znát, že se na téma své single fáze dosti napřemýšlel. Pětatřicetiletá personalistka Dáša (jako mnoho jiných singles nechtěla zveřejnit příjmení, přestože svůj stav nepovažuje za stigma) mi zase vypráví o tom, že i přes sílící tikot „biologických hodin“ není schopna slevit ze svých požadavků na partnera, kterému by byla ochotna stát po boku. „Jsem single pět let, ale mezitím jsou takové epizody, záchvěvy, pokusy o něco. Nenechám se už opít rohlíkem, když je s tím chlapem něco divného, rychle mi začnou blikat červené kontrolky a couvám,“ říká žena, ze které musejí být muži dozajisté paf. Černé lokny, rudá ústa, báječná postava, k tomu vysokoškolský diplom.
Kolik je mladých svobodných lidí, kteří žijí sami? Zatímco v bývalém Československu žilo samostatně jen 5,6 % lidí ve věku do 29 let, dnes je jejich asi 16 %. Na dva singl-muže připadá jedna singl-žena. Na ženy se přitom nahlíží tak, že zůstávají samy, protože si nedokázaly najít partnera, zatímco pro muže je to prý výsledek svobodné volby. „Sociologické výzkumy se pokoušely prokázat tezi, podle níž ženy s vysokým vzděláním ztrácejí šance na manželství, jelikož promeškaly věk sňatku a ocitají se tváří v tvář nedostatku vhodných partnerů,“ uvádí Marcel Tomášek s kolegyní Radkou Dudovou ze Sociologického ústavu AV ČR. To už ale neplatí. Podle nových výzkumů se vysokoškolačky vdávají později, nikoliv méně. Vzdělání má nicméně dvojznačný vliv: na jednu stranu funguje jako věno, tedy zvyšuje atraktivitu svobodné ženy na partnerském trhu, na druhou stranu vzdělanější ženy mají vyšší nároky na své partnery. „U žen se rozhodnutí vydat se na cestu autonomie netýká jen jich samotných, ale celé společnosti. Ve skutečnosti tím zpochybňují samotnou strukturu jejich základů - rodinu, založenou na oddanosti a sebeobětování ženy -, a tím ohrožují celý sociální systém,“ píše francouzský sociolog Kaufmann. A tak se ženy-singles i dnes stále cítí méně suverénní než muži-singles. A to i takové, které mají nápadníka na každém prstu. „Cítím se pod tlakem. Gynekolog se mě podezíravě ptá: Co plánujete? A já na to: Co jako, na léto myslíte? Lidé si myslí, že to, že jsem sama, je mé rozhodnutí. Vůbec si neuvědomují, že to nedělám záměrně. Rodičům jsem to vysvětlila tak, že to pochopili. Předtím mi říkali: Podívej se, má barák. A to je mi naprosto volný. Musím si s ním rozumět. A tak říkám párovacím nápadům rodičů: To chcete, abych se každý večer ožírala, než s ním půjdu do postele? Vždyť dostanu cirhózu!“ směje se personalistka Dáša.
„Ally, ty přece chlapa nepotřebuješ,“ říká kolega a sexista Fish roztomile ztřeštěné právničce na prahu třicítky v seriálu Ally McBealová. „Nepotřebuju. Já ho chci,“ odpovídá mu hrdinka s potutelným úsměvem. Populární seriály jako Ally McBealová, Přátelé nebo Sex ve městě nám představují lidi mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří nejenže zůstávají sami, ale dokonce se při svém společném „postižení“ druží a bydlejí spolu. Dnes už jsou v kursu spíš Zoufalé manželky, které řeší opačný problém „zelených vdov“ z předměstí, jejichž manžel je stále v práci, ale je stejně s podivem, jak běžný je v Americe statut singla, když člověk uváží, že v padesátých letech byl život bez partnera vnímán veřejností i sociology jako „deviantní životní styl“ a ti, co mu holdovali, byli považováni za „neatraktivní amorální neurotiky“.
Známý polský sociolog Zygmunt Bauman pro naši společnost často používá označení „tekutá“. To proto, že se vyznačuje nejistotou, chaosem, ambivalencí a neustálou změnou pravidel, úzkostí, rozpolceností. Stojíme na pohyblivých píscích a tomu odpovídají i vztahy, do kterých vstupujeme. Společnost připomíná síť, jež dokáže propojovat, ale zároveň se rozpojovat. Platí, že co je dnes aktivem, může být zítra pasivem. Nemá smysl na ničem lpět. To platí i v lásce. Hovoří se o „čistém vztahu“, v němž neexistují žádná pouta. Pokud přináší oběma stranám uspokojení, pokračuje se dál. A pokud je přestane bavit a pokud lze očekávat lepší uspokojení někde jinde, pár se zkrátka rozejde. Takhle ovšem vznikne láska jen stěží, to spíš pouhé zamilování nebo sexuální zalíbení… Láska se totiž nedá najít jen tak na ulici. „Musí se dennodenně obnovovat a budovat. Berete a musíte dávat. Je to obrovský úkol. Protože v lásce jsou dvě autonomní bytosti, každá je totalita a zároveň absolutní alterita. Druhého nelze vlastnit a absorbovat. Soužití je nekonečný boj, pokud nefunguje, musíte se víc snažit,“ řekl Bauman v říjnovém rozhovoru pro Pátek.
Personalistka Dáša připouští, že nejvíce volného času tráví na schůzkách s muži, které potká na seznamovacích internetových portálech jako www.rande.cz. „Poznám třeba až na šesté schůzce, že k sobě nepatříme. Můžeš potkat deset chlapů a s každým strávit šest měsíců, a nakonec zjistit, že to nepůjde ani s jedním z nich. Hodně lidí ovšem rezignuje. Jsou líný někoho dál hledat. My, chronický singlové, si vlastně pořád držíme laťku, kdežto ti druzí ji dávno pustili a bůh ví, jestli ji vůbec kdy měli,“ krčí rameny. Není to tak dávno, co prožila avantýru s automechanikem. „Říkala jsem kamarádce, která žila s jeho kolegou: Nemám si s ním o čem povídat, jde o to, že mě přitahuje. A ona na to: To nevadí, oni se zavřou v garáži a budou něco kutit a my si zatím budeme moci spolu vypít kafe a pokecat. Ale já se s takovým vztahem prostě spokojit nemůžu.“
Ale ani ta vymodlená „spřízněná duše“, kterou náročný singl po hledání konečně potká, nemusí přinést štěstí. „Lidé si mnohem víc vybírají lidi podle aktuálních citů, takže mizí racionálnější rozvaha, nejen ekonomická, ale i psychologická. Už krátce po začátku chození mezi partnery začínají fungovat úplně jiné mechanismy, než které byly aktivní při dvoření,“ říká psycholog Klimeš. Partnerka třeba zjistí, že má vedle sebe partnera, s nímž si vždy hezky popovídá nebo je okouzlující muzikant, ale jinak je doma naprosto nespolehlivý a nepoužitelný. „Tedy zjistí, že miluje někoho, s kým nemůže žít ani založit rodinu. Spřízněná duše na začátku chození je velmi cizí duše, když se mají dohodnout na jakékoliv praktické věci.“
Zní to divně, ale pro mnohé singles může být překážkou k navázání vážného vztahu to, že mají vlastní byt. Podle sociologa Tomáška ho totiž vnímají jako své teritorium, které si úzkostlivě střeží. Obstarat si své bydlení je stálo spoustu času a peněz, a když s někým zkoušejí žít společně, najednou zjistí, že vybojovaný prostor nejsou schopni sdílet s jinou bytostí.
Podíl singles na trhu hypoték roste v posledních pěti letech závratnou rychlostí. V České spořitelně tvořili v roce 2000 singles 8 % mezi žadateli o hypotéky. V roce 2005 to bylo už 28 %. „Bydlím u rodičů, ale plánuji si koupit byt pro sebe. Bude to takový startovací byt,“ říká single Marek. Mladí už neodcházejí z původních rodin do své vlastní, nemusejí se dusit pod jednou střechou s rodiči, než přijde svatba. V rámci polovztahů je oblíbený takový způsob bydlení, kdy každý z páru vlastní byt, přičemž jeden se zvelebuje více, ale vždy je zde prostor, kam se dá případně utéct. Čím déle žije člověk sám, tím je neochotnější otevřít svůj singlovský prostor „vetřelci“.
Jedna moje kamarádka žije sama ve svém jedna plus jedna už šest let. Její byt je její svrchované teritorium, a když mi v něm dovolila poprvé přenocovat po alkoholovém dýchánku, považovala jsem to za hotový zázrak. Hosté jí začínají smrdět rychleji než ona pověstná ryba a své milence u sebe nenechá nikdy přenocovat. Za optimální vztah by považovala, kdyby se se svým milým mohla vidět jen občas a žít s ním vedle sebe spíš než dohromady.
Pětatřicetiletá Dáša obdobně říká: „Jsem ráda s lidmi, ale samotu si dokážu vychutnat. Nemusíš se nikomu zodpovídat, když myješ nádobí po týdnu, nemusíš odklízet oblečení z prapodivných míst. Nikdo tě nesoudí, že jsi bordelář. Můžu se celý sobotní dopoledne koukat na televizi. Vetřelec by přišel a vzniknul by chaos.“ Všech těchto výhod by se ale zřekla, pokud by našla někoho, kdo s ní bude „kompatibilní“. Počítá i s rizikem, že se to nestane. „Počet vhodných partnerů s přibývajícím věkem neroste, ale naopak. Na partnerském trhu zůstávají ti nějak nestandardní.“ V tom to mají muži samozřejmě mnohem jednodušší. Dítě si koneckonců mohou pořídit ještě v sedmdesáti s dvacetiletou slečnou.
Čtyřiadvacetiletý hudebník Marek nemá v současné době „žádné volno“, ale myslí, že partnerku by do nabitého programu nějak vtěsnal. Občas propadá nedůvěře, jestli jeho nároky na ideální ženu nejsou přemrštěné, a pak se uklidňuje: „Pokud nenajdu, doufám, že u mě dojde aspoň k osobnostnímu posunu. Třeba pak posoudím, poznám, že jsem si ten čistý vztah jen vysnil a je nereálný. A potom si přestanu myslet, že si zasloužím něco víc, a najdu štěstí v průměru, klasičnu, v dostupnu…“
Jaroslav Lizner Věk: 27 Ředitel obchodního oddělení v softwarové firmě „Když nepočítám chození do tří měsíců, ve kterém jsem se nijak citově neangažoval, tak jsem sám pět let.“ Vážný vztah má pro Jaroslava smysl teprve tehdy, když si partnerku umí představit „jako matku svých dětí“. Jeden z jeho „nevázaných“ vztahů trval i devět měsíců. „Vyloženě jsem se bránil s tou holkou chodit, hned na začátku jsem ji na to ale upozornil.“ Samota mu skýtá možnost plně se věnovat práci. „Čím je člověk starší, tím se utužují jeho zvyky. Kdybych byl sám ještě pár let, stane se ze mě single-chronik. Už pár let jsem nešel po hlavě do vztahu i proto, že se bojím. Zklamání, zranění. Stává se ze mě ovšem trochu cynik.“
Lucie Printzová Věk: 28 Asistentka zástupce starosty Prahy 22, členka zastupitelstva Prahy 15 Lucie je bez stálého přítele tři roky. „První vážný vztah ztroskotal asi na tom, že jsem se starala příliš a přítele udomácňovala. A ten druhý proto, že jsme si naopak dali maximální volnost a já se věnovala víc svým zájmům,“ říká. „Muži jsou nejdřív nadšení, když vidí, že jsem samostatná, ale pak se toho zaleknou. Dokážu se o sebe postarat, mám spoustu zájmů a přátel a dokonce i ty brilianty si koupím sama,“ směje se Lucie. „Působím trošku jako generál, ale ve vztahu vládnout nechci. Umím dělat kompromisy a čas na správného chlapa bych si našla vždycky.“
Pavel Červenka Věk: 32 Provozuje několik květinářství „Tohle je fajn holka,“ volá Pavel na svou Báru a pětiletá doga k němu rozjařeně obrací tlamu. S jinou bytostí ženského pohlaví už tenhle podnikatel z Prahy nežil pár let. Rád se seznamuje se ženami, ale, jak říká, je náročný a nerad se podřizuje. Má mnoho „kamarádek“ a vybírá si. „Připadá mi, že mám ještě čas. Do takových čtyřiceti chci hledat, poznávat a porovnávat. Třeba tak narazím na svůj ideál.“ Když se porozhlédne po párech kolem sebe, je skeptický: „Vždyť jen jedna třetina z těch lidí je šťastná, ostatní mají problémy.“ Věří, že až potká „tu pravou“, pozná to okamžitě a doufá, že si nebudou lézt na nervy ani za pár let. „Měli bychom si rozumět, neprudit se a každý si nechat nějaký prostor.“
Salome Geregayová Věk: 21 Studentka DAMU „Jsem spokojená. Nejdůležitější je pro mě moje svoboda. Musela bych potkat někoho výjimečného, abych se jí vzdala,“ říká Salome. Nemůže pochopit, když její kamarádky posezení u kávy odstartují alespoň půlhodinou pomluv svých partnerů. „Já bych ve vztahu s někým, na koho bych si musela neustále stěžovat, být nemohla. Přitahují mě muži, kteří mají velké ambice a dokáží se chovat jako muži. Mám ale dojem, že dnes se všichni hroutí a jsou vlastně ti křehčí.“ V současné době Salome nikoho nehledá a volný čas tráví nejradši ve společnosti svých kamarádů.
Marek Vlček Věk: 34 Obchodní zástupce v Karlovarské Becherovce Marek má dojem, že nezadané dívky, které by chtěly najít skutečně vážný vztah, jsou „nedostatkovým zbožím“. Když nepočítá občasné letmé vztahy, je sám sedm let. „Zdá se mi, že všechny chtějí vysedávat s kamarádkami u vína, věnovat se svému spinningu, bowlingu s kolegy a občas do svého programu vtěsnat partnera.“ Za poslední rok podniknul na sto schůzek. „Přes internet se ale partnerka asi najít nedá,“ říká dnes přesvědčeně. Pokud nenajde dívku, která by vztah nevnímala jen jako jeden ze svých koníčků, bude radši sám.
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz