Josef Lada odešel z Hrusic, aby se do nich vrátil. Touto prostou větou se dá vyjádřit celá jeho klikatá životní cesta. Hrusice, které nacházíme na jeho pozdních dílech, jsou Hrusice vzpomínajícího dědy, který si své dětství idealizuje. Ale proč ne? Idealizaci však nepodléhá popis reálií. Jestliže píše, že jako dvouleté dítě mohl vyjít sám z domu a jít si hrát k potoku, máme všechny předpoklady věřit mu, že tomu tak v tehdejším světě běžně bylo. A tím se dostáváme k tomu, čím je Josef Lada nejcennější pro psychologa a kdo ví možná i pro moderního člověka, vás čtenáře. On je totiž dokonalou sondou do světa, kde nebyla televize, ani rádio a kde se teprve začínaly objevovat první fotografie. Uvědomme si, že takovou historickou sondu do života obyčejných lidí na venkově získáváme jen velice obtížně. Historie zaznamenává životy šlechticů, vojevůdců, papežů, ale kdo z nás má modrou krev? Stejně tak kronikáři rádi věnují pozornost vyjímečným událostem, ale náš život se skládá převážně z jiných dnů, než je Pražského jaro, Sametová revoluce, Nagano či orkán Kirill. Josef Lada je tedy jedním z mála, kteří nám mohou předložit poměrně názorný obrázek toho, čím bychom asi byli a co bychom asi dělali, kdybychom se narodili před 150 lety v Hrusicích či jiné české vesnici.
Životní styl lidí v minulosti se měnil jen velmi zvolna a byl mnohem blíž tomu, co se dnes označuje souslovím evoluční minulost. To je doba přibližně dvou miliónů let, která formovala naše geny. Když se dnes chtějí evoluční vědci podívat na to, co nám příroda vetkala do dvojšroubovice DNA, do našich genů, jdou a studují chování lidí po celém světě. To chování, které je nám všem společné, zřejmě není podmíněno lokální či dobovou kulturou, ale vyplývá z našich genů.
Moderní doba, ve které žijeme, je ale tak rychlá, že ztrácíme přehled o tom, co je normální a co ne, co máme v krvi a co ne. Dílo Josefa Lady tedy představuje jeden z mnoha pohledů zpět do dob, kdy chování lidí bylo více než dnes určeno vrozenými zákonitostmi. Ukažme si příklad:
Josef Lada ve svých pamětech píše: "V jedné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo v ní šest členů naší rodiny." Naproti tomu třeba v USA, když chcete adoptovat dítě, musíte pro něj mít samostatný pokoj. Tedy jestliže chcete mít 4 děti, tedy byste měli mít zámek tak 6+3. Podobně si možná vzpomenete na výroky svých kamarádů: "Já jsem celé dětství chtěl mít pokojíček sám pro sebe." Jenže když začnete přesněji zjišťovat, co znamená sousloví "celé dětství", zjistíte, že je to v podstatě od puberty výše. Ano, malé děti do šesti let rozhodně netouží mít vlastní pokojíček a rozhodně netouží usínat samy. Je to stejně absurdní, jako kdyby pravěká žena dala spát dětí do Chýnovských jeskyní a sama šla spát do Koněpruských. V naší evoluční historii totiž padly za oběť dravým šelmám a nebezpečným událostem všechny děti, které v kritickém okamžiku nebyly na dosah od rodiče. Proto malé děti chtějí usínat s hlavou zabořenou do rodiče. To je pro ně to nejbezpečnější místo v celém vesmíru (samozřejmě jak bylo řečeno až do puberty) a pravidelné odfukování rodiče ze sna je pro dítě ta nejlepší ukolébavka, kterou si dokážeme představit. Když je dnes někteří rodiče či úředníci snaží převychovat děti, aby usínaly třeba při žárovce osamocené v prázdném pokojíčku, je to znásilněním jejich genetického předurčení. Proto umění Josefa Lady nás dokáže mnohem lépe přivést tam, odkaď pocházejí naše geny a co je evolučně normální.
Josef Lada píše: "Ačkoliv byl barák nizoučký, takže dospělý člověk snadno mohl dosáhnouti stropu, byly kamenné zdi skoro metr silné. V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, že se stěn tekly někdy celé potůčky vody. Od toho se nám kazil náš chudý nábytek, obrázky na stěnách a šatstvo v almaře, ale pro mne to bývalo zdrojem mnohých zábav. Chodíval jsem po posteli a prstem jsem sváděl jeden malinký potůček do druhého, až splynuly dole u země v jeden proud. Podlaha se nám od vlhka nikdy nekazila, protože jsme měli ve světnici jen udusanou mazlavou hlínu, jaká bývá ve stodolách na mlatech, a místo suků z ní někdy vyčnívaly drobné kaménky. Proto jsem snadno mohl ve zvlhlé hlíně starou lžící udělati malé stružky, kterými jsem vodu se stěn sváděl do malého rybníčku. Tím rybníčkem ve světnici jsem se potom rád chlubíval před ostatními kloučky, a když jsem si k nám někdy pozval některého synka ze selského statku, aby tomu uvěřil, tu jsem na nich často vidíval, jak mi to závidí a jak se potom mrzutě loudají ke svým výstavným a suchým domovům."
Nejdůležitější dětské hračky, které provázely lidstvo po celou dobu jeho evoluce, jsou ruce či prsty rodičů, kameny, klacky, voda, bahno či písek. Jak jsou tyto evoluční hračky mocné, vidíme už z toho, že ve městech si děti prosadily pískoviště navzdory všem, i když ta ve světě dospělých nemají žádné upotřebení. Naopak představují zkázu pro každou luxusně zařízenou domácnost.
Vzpomínka na evoluční hračku
Tento obrázek koluje po Internetu s lakonickým popiskem: "Páté přikázání: Nezabiješ!" Avšak řekněme si: "Koho?" Děti, že se chovají podle toho, co jim geny diktují, nebo rodiče, že zavírají děti do sterilních bytů, které jsou jim bytostně cizí? Všimněte si, že foto ukazuje šťastné děti. Nešťastní jsou rodiče. Ano, přesně to popisoval už Josef Lada: Bohatí synkové by rádi měli rybníček uprostřed obýváku, ale nemohli.
Bába leze do bezu, já tam za ní polezu, kudy bába tudy já, budeme tam oba dva.
I když Lada ve svých pamětech nezmiňuje prarodiče, jeho obrázky jsou ale plné podobných narážek. Ladův svět byl přirozeně vícegenerační. Často se operuje s tím, že dřív byl průměrný věk nižší, že se lidé nedožívali vysokého věku, ale ta babka na obrázku má dobře přes šedesát. Tedy to není tak, že by staří lidé neexistovali, jen jich bylo procenticky méně a byli vyváženi zvýšenou úmrtností předškolních dětí. I když jich bylo početně méně, byli v životě společnosti lépe vidět, protože dnes jsou zavřeni v domovech důchodců či léčebnách pro dlouhodobě nemocné.
Z obrázku je též patrný věk kluka. Je to předškolák, maximálně mladší školní věk. Evoluční úloha prarodičů spočívala právě v tom, že pomohli přežít dětem do šesti let, protože těch v přirozených podmínkách lovců sběračů umírá přibližně 33 %. Tato péče o vnoučátka je též vysvětlením, proč se lidi dožívají tak vysokého věku oproti svým příbuzným lidoopům. Zkrátka děti, o které se v bezu nestarala nějaká ta dlouhověká babka, snadněji se stali kořistí zvěře či podlehli úrazu.
My, kteří jsme dnes v produktivním věku a točíme kolem kola, bychom si při pohledu na Ladovy obrázky položit otázku: "Jaké stáří dnes vytvoříme pro své rodiče, tak budeme za pár let stárnout a umírat." Protože stále platí: Co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy. Při pohledu na křivku přežití je jasné, že téměř všichni se dožijeme věku babky na obrázku. Tak si dejme záležet, abychom mohli lézt s tím klukem do bezu a nemuseli dřepět v domově důchodců. Před ním totiž bývá parkoviště a to se zaplní auty jen jednou měsíčně - když je den důchodů…
Ale existuje řešení. Doba Josefa Lady ho znala. Byl to systém výměnků. To nebylo prolínající se soužití více generací v jedné domacností, které zdevastovalo nejedno manželství. To byly dvě finančně a funkčně oddělené domácnosti v těsném sousedství. Malé dítě tedy mohlo bez jakéhokoli nebezpečí a bariér přejít z jedné domácnosti do druhé, naproti tomu dospělí měli jasně, často i smluvně řečeno: To je moje, to je tvoje. (Viz ukázka smlouvy odstupní z roku 1928.)¨
Kdybychom se vrátili do dob Josefa Lady, tak jeden rozdíl by nás opravdu udeřil do nosu. Tím by byl na náš vkus smrad či silný zápach. Moderní společnost totiž dělá všechno proto, aby se aromatickým látkám vyhnula. To se netýká jen hnoje či aromatických potravin, jako je cibule a česnek, ale trh opouštějí i všechny silné voňavky. Jejich místo zaujímají deodoranty a antipespiranty. Čichové vjemy mizí i z písní. Například znáte nějakou moderní píseň z posledních let, kde se zpívá o něčem "voňavém", jako třeba v lidových písních: "Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá…"?
Vůně a pachy v Ladůvě světě zřetelně vyčnívaly, na druhou stranu nápadně chyběly žárovky, auta a televize. Žárovka je totiž mnohem záludnější vynález, než se zdá. Když se zeptám svých dvaceti pěti studentů, kdo z nich šel spát před půlnocí. Nikdo nezvedne ruku. Já, profesor, jsem jediný. Nejen lidé, ale třeba již krysy, mají totiž sklon přetáčet svůj denní režim po směru hodinových ručiček. To platí zejména pro neurotiky, kteří v noci mívají jedinou část dne, kdy se cítí dobře, tak si jí chtějí užít. Bohužel ve světě s žárovkami tento sklon nemá žádnou rozumnou brzdu. S žárovkami tedy ruku v ruce jde spánková deprivace a hned za ní chronická deprese.
Přetáčením denního režimu svět za Josefa Lady netrpěl. Ten žil jako celý starověk i středověk od východu slunce do západu - plus večerní popovídání u ohně či v hostinci. Proto též i dnes máme sklon sledovat příběhy a pouštět televizi hlavně večer a ne ráno. Takto nás ale televize izoluje od těch, se kterými bychom dřív trávili čas. V Hrusicích se celá vesnice - od významných až prostých lidí sešla večer v hospodě a děti poslouchaly příběhy třeba o hastrmanech. Dnes se v hospodách vůbec kolektivně nescházíme a všechny spolky, strany i církve trpí na úbytě. I to je zdrojem vzájemné izolovanosti, na kterou těžko hledáme v dnešní době lék. Zde nám Josef Lada asi moc neporadí, co s tím.
Tento úvod si neklade za cíl vyjmenovat všechny rozdíly mezi světem naším a Ladovým světem před sto léty. Hlavním úkolem je probudit zvědavost návštěvníků Ladova muzea a nasměřovat jejich pozornost směrem, jakým se na svůj vlastní život možná ještě nikdy nepodívali.