Bába leze do bezu.
Já tam za ní polezu.
Kudy bába, tudy já.
Budeme tam oba dva!
Bába leze do bezu.
Já tam za ní polezu.
Kudy bába, tudy já.
Budeme tam oba dva!
Velkou část mého uvažování tvoří hledání tzv. evoluční normality. Jaká evoluční realita nás formovala a na co jsou naše geny nastaveny. Bohužel za poslechních sto let se změnila doba tak, jak to před tím nepoznaly tisíce generací. Tedy těžko hledat naše přirozené sklony v dnešním světě. K tomu pohledu do minulosti používám takových vyprávění jako je toto od Josefa Lady. Popisuje lidovým jazykem své dětství a my můžeme mezi řádky číst, co chybí našim dětem, když je vychováváme v městkých bytech pomocí televize...
V tomto cítím aktuálnost následujícího vyprávění, a proto jej i doporučuji Vaší pozornosti.
s úctou
Jeroným Klimeš
3. JAK JSEM POZNAL MIKOLÁŠE ALŠE
Náš starý barák (číslo 15) byl postaven pod mírným svahem. takže skoro celá jeho zadní boční zeď byla opřena o hlinitou stěnu. Byla v něm jediná obytná světnice, malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do světnice, ale i do chléva, a tak jsem často slyšel od lidí posměšné poznámky, že máme společný vchod s kravami. Za barákem byla malá, ale útulná zahrádka.
V jedné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo v ní šest členů naší rodiny. A často ještě pocestný, nad kterým se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat nocleh. Mnohý z těch noclehářů uměl pěkně vypravovat, a tak jsem již od útlého dětství slýchával povídat o všelijakých lidských osudech, v kterých -- bohužel - bylo málokdy co veselého.
Obytná světnice byla jediná vystavěna z kamene a vše ostatní bylo dřevěné. Snad kdysi býval celý barák ze dřeva a některý z bývalých majetníků měl prostředky jen k přestavění světnice. Ačkoliv byl barák nizoučký, takže dospělý člověk snadno mohl dosáhnouti stropu, byly kamenné zdi skoro metr silné. V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, že se stěn tekly někdy celé potůčky vody. Od toho se nám kazil náš chudý nábytek, obrázky na stěnách a šatstvo v almaře, ale pro mne to bývalo zdrojem mnohých zábav.
Chodíval jsem po posteli a prstem jsem sváděl jeden malinký potůček do druhého, až splynuly dole u země v jeden proud. Podlaha se nám od vlhka nikdy nekazila, protože jsme měli ve světnici jen udusanou mazlavou hlínu, jaká bývá ve stodolách na mlatech, a místo suků z ní někdy vyčnívaly drobné kaménky. Proto jsem snadno mohl ve zvlhlé hlíně starou lžící udělati malé stružky, kterými jsem vodu se stěn sváděl do malého rybníčku. Tím rybníčkem ve světnici jsem se potom rád chlubíval před ostatními kloučky, a když jsem si k nám někdy pozval některého synka ze selského statku, aby tomu uvěřil, tu jsem na nich často vidíval, jak mi to závidí a jak se potom mrzutě loudají ke svým výstavným a suchým domovům.
Když mě potůčky omrzely, hrával jsem si s kopyty a botkami. Jak jsem už řekl, byl můj otec obuvník a v naší světnici se stále válelo plno dřevěných kopyt a obuvi, přinesené do správky. To byly moje první hračky. Pár botek, zapřažený za šněrovadla do zouváku, úplně mi nahradil dřevěné i živé koníky a s tím podivným spřežením jsem sjezdil celou světnici. Ale raději jsem zapřahával do zouváku ,kopyta, protože mi v dětské fantazii připadala životnější nežli botky nebo střevíce. A to proto; že se často při návštěvách strýců mluvilo o našich kopytech jako o věcech, které při různých příležitostech oživnou a potom jsou prý lidem, které neznají, mnohem nebezpečnější nežli vosy nebo sršně. Pantáta Mlejnek říkával, že kopyta jsou nejhorší, když se rojí nebo když jsou rozdrážděna, a v ten čas že je nejlépe se jim vyhnout na hodinu cesty. A vždy jsem s velkým uspokojením slýchával, že zdivočelá kopyta může ukrotit jen starý, zkušený mistr ševcovský, kterého kopyta dobře znají jako svého' ošetřovatele, hospodáře a dobrodince. A to byl náš tatínek. Proto jsem s kopyty zapřeženými do zouváku vždy zacházel šetrně, nikdy jsem je netloukl a spíše vlídnou domluvou jsem je hleděl pohnout k pohybu. Byl jsem tedy s našimi kopyty vždy v--,-přátelském poměru, a přece mě rodiče často varovali, abych k nim pod kamna nikdy nelezl v neděli. To prý proto, že i kopyta chtějí mít svůj nedělní klid; ale mně to říkali rodiče proto, abych si neušpinil nedělní šaty.
Pokud se pamatuji, měl jsem jako malé děcko tuze málo opravdových hraček: dřevěného koníka, malou plechovou lokomotivu, pestrého dřevěného ptáčka, který měl v ocase píšťaličku. Ale mne to nijak netrápilo. Jako každé dítě, tak i já jsem viděl v mnohém předmětu živé zvíře nebo člověka a podle toho jsem s takovou věcí zacházel: dřevěnému kopytu jsem předkládal k jídlu tr6vu nebo brambory jako odměnu, že muselo tahat zouvák s nákladem polínek nebo jiných věcí. Ale obratem byli ze zouváku zase kráva nebo kůň a zapřahal jsem je do kopyta, do krabice nebo převrácené stoličky. Se zouvákem bývalo však někdy těžké pořízení: nechtěl tahat, plašil se a kopal a svými dvěma výčnělky trkal do všeho, co se mu připletlo do cesty.
Také kopyta někdy zlobila. Nechtěla tahat nebo se plašila, ale většinou dělala dobrotu. Ale na naší půdě, nebo jak se u nás říkalo "na hůře", leželo v tmavém koutě ohromné kopyto, z kterého jsem měl opravdu strach. Jak jsem se později dověděl, dal si je otec udělat pro jakési masopustní představení a potom je na půdu uložil "pro strýčka Příhodu". Leželo tam v přítmí skloněné střechy na podestlaném seně a já jsem se ho v útlém věku bál více než kterého zlého psa! Nikdy jsem k němu nešel, a když jsem někdy vylezl na půdu krást sušené švestky, vždycky jsem je obcházel velikým obloukem a ustrašeně jsem se vždy ohlížel, zdali se snad neodvázalo. Těch pár sušených švestek věru ani nestálo za ten strach, a když maminka zjistila, že se jí ve spižírně (podlouhlé truhle na zásoby vařiva) švestky nějak podezřele sesýchají, uvázala jednoduše ono zlé kopyto k noze spižírny, a já jsem hned nechal švestky na pokoji.
Čím však jsem byl starší, tím menší jsem měl strach z pantáty-kopyta. Pomalu jsem k němu chodil blíž a blíž, až jednou jsem si dodal tolik odvahy, že jsem je i pohladil. Potom jsem si vedle něho lehl a zanedlouho, když už jsem si myslil, že mě kopyto již dobře zná, odvážil jsem se blízko něho krást švestky.
Vylezl jsem si na vysoký pytel s moukou a tamodtud jsem již snadno dosáhl na prkno, kde ležela mísa se sušenými švestkami. Ale hrábl jsem tam jen jednou a už jsem cítil, jak se pytel pode mnou hroutí a já padám dolů na slámu vedle spižírny, a potom už to šlo jako s červivým jablkem. Od spižírny jsem se skulil půdním otvorem na žebřík, a než byste řekli švec! - žuchl jsem sebou na hliněnou podlahu síňky jako pytel otrubů. Snad jsem přitom také ustrašeně vykřikl, hned potom se rozlétly dveře u světnice a polekaný otec mě vnášel v náručí do světnice. Tam mě složil .na zem a v rychlosti prohlédl všechny moje údy, aby zjistil, zdali jsem si nic nezlámal. A potom bystře skočil k verpánku (pracovní stolek obuvníků) pro nějakou "medicínu". Ale já jsem už dále na nějaké ošetření nečekal a vyrazil jsem ze světnice jako jelen - přes dvorek a dál přes celou dolejší náves a nezastavil jsem se tehdy až v druhé vesnici! A to by se býval měl potěh (obuvnický řemen) dobře, kdybych se byl jen o minutu omeškal!
A dlouho potom jsem ještě pevně věřil, že to zlé kopyto ten pytel s moukou podrazilo! Můj starší bratr se mi pro tu nehodu dlouho posmíval, až na posměváčka také došlo. Jednou šel na půdu pro trochu slámy a patrně si tam počínal nějak furiantsky. že to ztrouchnivělý strop nad chlévem nesnesl. a milý bratr se propadl stropem do chléva na naši starou Straku. Naštěstí to však pro oba dopadlo dobře a oba dva Frantík i Straka - to odnesli jen pořádným leknutím.
Jak jsem vám již pověděl. měli jsme ze síňky do chléva i do světnice jediný vchod. Ze dvorečka se vcházelo do malé síňky, z které vedly jedny dveře do světnice a druhé do chléva. kde jsme měli vždy tři kusy dobytka: starou krávu. jalůvku a telátko. Ostatní děti se mi ve škole i na pastvách vysmívaly. že bydlíme. jíme. spíme společně s kravami, protože viděly u našeho baráku jedním vchodem vcházet i vycházet lidi i dobytek. Ale já jsem si z toho docela nic nedělal. protože jsem měl naše kravičky rád (] posměváčky jsem odbýval vtipy na různé nedostatky jejich vlastních obydH; bývalo jich někde daleko víc nežli u nás.
Ale často se u nás přihodily věci, o kterých se rozpustilé děti naštěstí nedověděly. Někdy. když nebyl u nás nikdo doma. odvázala se stará Straka a vyšla si z chléva trochu na procházku. Když našla dveře na dvorek zavřené, otevřela si rohem polootevřené dveře do světnice a tam vždy nadělala plno škod: na okně okousala květiny, z hrnce na plotně vypila všechnu kávu, rozšlápla škopek. porazila ševcovský verpánek, a když ji ta zábava omrzela, lehla si pohodlně na zem doprostřed světnice a klidně přežvykovala.
Jindy se stalo, že odvázaná Straka zůstala stát v tmavé předsíňce, když k nám právě přicházel vážený pan starosta z vedlejší vesnice. Chtěl mít na pouť nové boty, a proto šel k nám, aby otec vzal na ně míru. V šeru tmavé předsíňky viděl sice jen pohnouti se něco strakatého, ale jako zdvořilý člověk přece slušně pozdravil a čekal, až se mu poděkuje, aby se potom zeptal, kde bydlí pan mistr švec. Ale místo zdvořilého poděkování dostal něčím chlupatým ránu přes obličej a hned nato byl rázným dloubnutím vystrčen na dvorek. Pan starosta byl ovšem takovým neočekávaným přivítáním velmi překvapen. Postál chvilku na dvorku a čekal, zdali někdo nevyjde ven, protože si netroufal podruhé vstoupit do síňky. A když nikdo nevycházel, tak se pan starosta dopálil a odešel a vícekráte jsme ho u nás neviděli. Tak otec přišel o dobrého zákazníka a dlouho to trvalo, než se vysvětlilo, kdo to vlastně pana starostu ze síňky vystrčil.
Často k nám přicházeli také podomní obchodníci, a tu nám vždy bývalo k smíchu, když se některý u nás ve světnici zeptal, zdali by snad také "naproti v sekničce" něco nekoupili. To jsem si v duchu hned představoval. jak naše Straka kupuje obrázky. malované hrnečky a látky na šaty pro sebe. pro jalůvku i pro telátko. A podomním obchodníkům bývalo vždy divné. že jim naši neodpovídají a že se tak nějak podivně usmívají, a jistě myslili. že my s "těmi naproti" asi nežijeme v dobré shodě.
Naše světnice byla můj první svět. V ní jsem se učil poznávat různé předměty, k čemu slouží a jak se jmenují. Nejdříve to byl plechový hrneček na kávu. rendlíček na kaši. malá stolička. a potom, když jsem začal lézt po zemi. objevil jsem kopyta. všelijakou obuv a nářadí. potřebné k obuvnickému řemeslu. Na verpánku bylo mnoho věcí vhodných ke hraní, ale s těmi jsem si hrál, jen když nebyl nikdo doma, protože otec nedovolil, abych se v tom nářadí přehraboval. Byla tam ozubená kolečka s držadlem, v kterých jsem viděl jakýsi trakářek, ale byla tam i šídla a knejp, o které jsem se také často citelně poranil.
Později, když k nám začali přicházet za mnou kamarádi, měli i oni neodolatelnou touhu přehrabovat se v těch roztodivných věcech jako zvědavé straky. Švitořili přitom jako vrabci a o každém předmětu dovedli hned povědět, k čemu by se tak nejlépe hodil. A skončilo to obyčejně tím, že některý z těch kloučků pojednou bolestně vyjekl a sypal s pláčem domu k mamince. Budto se řízl zrádným obuvnickým knejpem, nebo si vrazil do prstu ostré šídlo, ale to jej ani trochu neodradil.o a při nejbližší návštěvě se opět s velkou chutí hrabal v tatínkově nářadí A není to vždy ona nevychovaná zvědavost, která dítě nutí prohlížet neznámé věci, ale je to přirozená zvídavost. Dítě chce každou věc důkladně prozkoumat, zpřevracet a podle potřeby i rozebrat. Někdy je však takový předmět tak důkladně rozebrán, že ho už nikdo nedá více dohromady, ale dítě je spokojeno, protože jeho přirozená zvědavost a touha po poznání byla upokojena.
Dokud jsem se šoural po zemi, musela mi stačit naše těsná světnice, ale konečně přišla i pro mne ta slavná chvíle, kdy jsem již uměl tak dobře chodit, že jsem se mohl sám vydat na cestu do ostatního světa. Tak jsem poznal také náš dvoreček a chlívky, v kterých hlubokým basem chrochtal čuník a štěbetaly husy. Tam jsem poznal plno nových věcí ke hraní, ale i nebezpečných, před kterými. jsem byl varován: ostrou sekyrku a pilu, které se tam často povalovaly na hromadě polínek a rozštípaného dříví. Z polínek jsem stavěl studně, domečky, zahrádky, světnice i jiné objekty, na které skoro každé dítě připadne bez cizího návodu.
A ze dvorku bylo už jen pár kroků na naši malou, ale pro mne nad jiné útulnou zahrádku. V ní jsem se na"učil znát, že krásné a příjemně vonící květiny rostou ze země, a dodnes se pamatuji, jaký to byl pro mne příjemný požitek plouhati se hustou a vysokou trávou. Také rozkvetlé stromy se mi velmi líbily. Připadalo mi, jak by na té naší zahrádce byla pořád neděle a stromy měly na sobě čistou košilku; takovou běloučkou s krejzlíkem, do jaké mě maminka strojila každou neděli.
A ještě větší radost jsem měl z rybízových keřů, ,které rostly kolem plotu. Přišel jsem k nim poprvé, když už mezi listím visely rybízové hrozníčky, a ty se mi tak zalíbily, že si dodnes na ten vždy milý dojem vzpomenu, když někde uvidím rybízové plody.
A teď vám také musím povědět, co se mi jednou na té naší milé zahrádce přihodilo: Jednou jsem tam uviděl na rozkvetlé kopřivě hluchavce velikého čmeláka a hned jsem si umínil, že si jej chytím. Už tehdy jsem dobře věděl, že včely i čmeláci snášejí med do úlů i do země - a já med mlsal velmi rád.
Proto jsem si rychle opatřil z domova sáček od mouky a za malou chvilku již v něm zlostně bručel polapený čmelák. Sáček, převázaný motouzkem, jsem položil do trávy a sám jsem usedl na nízké okénko našeho baráků. A takto jsem nad vzácnou kořistí uvažoval : "Takový chudinka čmelák bydlí jen tak někde v mezi, prší mu do bytu a musí pořád nosit med pro ostatní čmeláčí lenochy. Jistě by radši bydlel sám v pěkné krabici s nalepeným malovaným obrázkem nežli někde v mokré díře! A já zrovna takovou hezkou krabici mám! Vpředu jen vyříznu otvor, aby čmelák mohl vyletovat pro med, a vzadu nechám to prkénko, které se dá snadno vytáhnout a zase zasunout, až budu chtít vybírat med. To se rozumí, že ho budu vybírat, až nebude čmelák doma, a také si vezmu každý den jen docela malý kousek, aby se nerozzlobil a neuletěl mi! A také ho z toho úlu hned ven nepustím, ale počkám, až si v něm trochu zvykne, jako se to dělá s koupeným holubem nebo slepicí!"
A tak jsem to také udělal. Připravil jsem čmelákovi tu krásnou krabici za úl, opatrně jsem ho vpustil ze sáčku do krabice a čekal jsem, až si v ní zvykne. Trvalo to jen- asi do druhého dne do rána, protože jsem se už nemohl dočkat sladkého medu. Otevřel jsem u otvoru malou záklopku a čmelák hned s bzukotem odletěl.
"Tak leť, starej, a hodně toho přines!" volal jsem za ním kamarádsky a potom jsem postavil krabici na cihlu mezi květiny, aby ji snadno našel.
A pak jsem si radostně poskočil - a myslím. že jsem se přitom také mlsně olízl! Ostatním kloučkům jsem se s čmelákem nepochlubil. A jen jsem se usmíval. když se některý chlubil. co má a co ještě bude mít. až bude o chlup větší. Ale druhého dne jsem se již nemohl dočkati. Hned ráno jsem běžel na zahrádku. abych se podíval. jak se čmelákovi daří a zdali už také přinesl trochu medu. Čekal jsem dychtivě. jak čmelák ihned s bzukotem vyletí. jakmile na krabici sáhnu. ale starý bručoun nevyletěl ani s bzukotem. ani potichu. "Nu dobrá." myslil jsem si shovívavě. "už tedy vyletěl zase sbírat med! Je on časnější ptáček než nějaký klouček!" Ale když jsem vytáhl prkénko a neviděl jsem ani špetku medu. velmi jsem se na líného čmeláka rozzlobil. "Tak ty tak. kůže líná?! Já ti připravím takové malované obydlí a ty kdoví kde lítáš!" Ale dál už jsem nehuboval. Napadlo mně. že můj čmelák jistě lítá po všech svých známých a chlubí se. jaký má nyní pěkný domeček. a to mi také lichotilo. protože já jsem si to všechno vymyslil!
Ale když jsem ani druhý den. ani třetí čmeláka z krabice nevyplašil a po medu tam také nebylo ani památky. počal jsem věřit. že se snad přece čmelákovi v malované krabici nelíbí a ze je raději v mokré díře. jen když je mezi svými kamarády. A měl jsem po radosti.
Kolem našeho dvorku vedla struha. v které až do parného léta tekla voda. Bývala často špinavá až, běda. ale pro mne byla zdrojem mnohých radostí a zábav. To bylo docela něco jiného a krásnějšího než potůčky svedené s mokrých zdí a také jsem té krásy užíval plnou měrou. Máchal jsem se ve struze i v šatičkách jako kachna a tam jsem se také pomalu seznamoval se sousedy stejně velkými. jako jsem. byl sám. Společným úsilím jsme stavěli první hráze k rybníkům a společně jsme prožívali vzrušení. když se hráz protrhla a "velká voda" se valila struhou do potoka.
Když jsem 1. září 1893 přišel se sestrou Marií do školy k zápisu. bylo mi divné. že mě pan učitel jmenuje Josefem Ladou. Býval jsem přece odjakživa Josefem Ševcovým - jinak mě nikdo nepojmenoval. Nejvýš o mně ve vedlejších obcích říkali. že jsem Mlejnečkův. Ladovi byli jenom na návsi. sedláci. Druhým Ladovům. u potoka. se přezdívalo Uhrovi. a nám se prostě říkalo jen: Ševcovi.
Ve škole se mi tuze nelíbilo. Bylo mi velmi proti mysli sedět nehybně několik hodin. Byl jsem zvyklý neustále rejdit a pořád něco kutit. a teď jsem musel sedět jako přilepený. Nebylo odvolání. Pan učitel nám to doložil hned první den až příliš názorně. ukázav nám pořádnou rákosku jako první a nejdůležitější učební pomůcku. Doma jsem byl často upozorňován na potěh. jenž ležel jako stočená zmije pod verpánkem. a ve škole hrozili zase rákoskou. Jedno lepší než druhé! Pan učitel nám také brzy dokázal, že to myslí doopravdy. Namydlil jednomu klukovi tak důkladně. že nemohl ani sedět. Když malé děti doma zlobívaly, říkali jim rodičové: "Počkej. až budeš chodit do školy! Tam to z tebe vyženou!" Znechucovali dětem .školu už předem. ale měli' celkem pravdu. Rákoskou se trestávalo často i dost malé provinění, na něž by stačila přísná domluva. Vždyť to jiný učitel také dokázal. Svým jímavým hlasem domluvil rozpustilci, kluk se zastyděl a už se choval slušně. Do školy jsem chodil tedy nerad a nevěřil jsem básničkám a článkům v čítankách a knížkách, že se děti.těší do školičky. Bývaly to tehdy spíše káznice, ne drahé, milé školy. Přesto jsem měl vždycky skoro samé jedničky a jen jednou také dvojku z mravů. Bylo nás tak postiženo víc - i několik děvčat - neboť novopečený pan učitel si umínil, že tou dvojkou rozpustilce navždy umírní. Učilo se mně lehce, ale nepořádný jsem býval až hrůza. Denní sešit sestával z několika ukoptěných listů, z učebnic létaly listy a často jsem si to i ono doma zapomněl. Pokud jde o čistotu, také jsem si na ni tuze nepotrpěl, což ostatně mezi druhými kluky nebylo žádnou výjimkou. Kapesník jsme neměli ani jeden, nosy se všeobecně utíraly o rukáv. Nikdy jsem se zvlášť pečlivě nemyl, ale jednou jsem si přece dal na mytí trochu záležet. A vida, nebyl jsem ve škole pochválen, naopak, pan učitel mě nazval čunětem, sotva mě zhlédl. Tázal se přísně, proč jsem se neumyl, a marné bylo moje ujišťování, že jsem se myl zvlášť důkladně. Uvěřil však tomu přece, když jsem se přiznal, že jsem si nabral vodu k mytí na plotně ze starého železňáku, v němž býval u nás odjakživa lógr.
Také s nohama jsme mívali svízel. Chodili jsme bosi blátem i prachem a pan učitel vyžadoval, abychom měli nohy čisté. U rukou jsme ten požadavek ještě jakžtakž chápali. Měli jsme je na lavici, byly vidět a brali jsme do nich sešity a knihy. Ale nohy, no, to jsme už pokládali za puntičkářství. Pan učitel toho, kdo měl nohy hodně špinavé, poslal s dvěma strážci k potoku, aby si je umyl. Jednou se tam taková trojice pustila do hraní špačka, a když se nevrátila ani za hodinu, poslal pro ni jiné dva školáky. Je známo, že špačka možno hrát i v pěti, a tak pan učitel marně očekával všech pět. Odpolední vyučování se poněkud zdrželo, než to všechno přísný pan učitel zmydlil na jednu hromadu.
Z předmětů jsem měl nejraději kreslení a potom přírodopis, zvláště když se přitom ukazovaly obrazy ptáků a zvířat. V první třídě jsme hned po příchodu uviděli v zasklené skříni známou šedohnědou zadní stranu stočeného obrazu a to už jsme se těšili, co to asi bude. Když jej potom pan učitel na tabuli rozvinul, proběhlo řadami žáků obdivné "jé!" a všichni jsme očima hltali tu krásu. Kůň, kráva, ovce, koza a jiná hovádka se tak vystřídala na tabuli a každé bylo pro nás, venkovské děti, velkým překvapením, třeba Jsme je vídaly stále kolem sebe. To však byla obyčejná živá zvířata, ale ve škole byly krásné, malované obrazy. Mně se zvláště líbil obraz kozy, na jehož pozadí byl namalován primitivní vodovod. Z dřevěné roury, zapuštěné do stráně, vytékal pramének čisté vody do dřevěného koryta. Takový vodovod jsem si hned také pořídil, když jsem pásl husy na paloučku, přes který tekl malý potůček.
Ve druhé třídě už pan učitel nedělal s obrazy takové tajnosti. Visely v řadě po celé zadní stěně učebny, což se mi tak zalíbilo, že jsem si doma namaloval také takovou řadu obrázků a přibil je na stěnu nad postelí u okna. Měl jsem z nich velkou radost, ale po krátkém čase obrazy tak provlhly od mokré stěny, že se mi na nich rozplihly barvy.
Podobnou zálibu jsem měl v mapách. Ve škole jsem si je stále prohlížel a doma si je také kreslil. Přilepil jsem na ně i dřevěné lištičky a pověsil je rovněž na stěnu - tentokrát však za kamna, kde bylo sušeji. A poněvadž se mi na školních mapách líbila jejich starobylost a ošumělost, ušpinil jsem úmyslně také mapky svoje. V té době jsem si také rád hrával s dětmi sousedů na ško'lu v naší kůlničce, kde jsem poskytoval svým žáčkům potěšení z pohledu na obrázky, které jsem k tomu účelu zvlášť namaloval a pověsil na dřevěná dvířka u chléva.
Měl jsem velký zájem i o to, jak se které zvíře jmenuje v cizí řeči, a tak jsem se naučil jménům téměř všech zvířat a ptáků, jež jsme měli zobrazeny, italsky. Této řeči učil mě totiž starý vysloužilec Franták. Názvy latinské byly vytištěny na zadní straně obrazu na žlutém štítku, a tak jsem zvěděl, že sus scrofa znamená česky vepř, což zase nevěděl ani starý Franták.
Čtení jsem nenáviděl. Číst jeden článek dvacetkrát za sebou bylo velkou trýzní i pro pilné žáky, a mnozí nevyspalí chlapci ke konci hodiny už klímali. Jen ty články, v nichž bylo aspoň jedno směšné slovíčko, se těšily troše obliby a žáci se přičtení usmívali, jako kdyby šlo o kdovíjakou psinu. A přece to byla třeba jenom věta: "I. jde vousáč se sekyrou na rameni"." Z toho bych chtěl dovodit, že by mělo býti i v čítankách trochu nevinného humoru.
Největším utrpením pro sukovité hlavy kluků bylo učení dlouhým článkům z čítanky zpaměti. Pedagogu, který to v osnově navrhoval, šlo patrně o to, aby si žáci cvičili paměť. Neuvážil však, kdy se tomu mají venkovské děti učit, když na ně už čeká práce, sotva přijdou ze školy, často až do tmy a časně ráno znovu. A tak mnohý žáček, jenž by se byl takovému článku učil třeba rád, při nejlepší vůli se mu naučit nemohl a dostával rákoskou na ruce nevinně.
Bývalo chybou některých učitelů, že předpovídali rozpustilým žákům, jak skončí jednou v kriminále nebo na šibenici. Tuze chybné, neboť takový kluk si potom řekne: "Co bych se učil, mám-Ii skončit na šibenici? A když to řekl pan učitel, tak to bude jistě pravda!" Podle mého názoru měl pan učitel říkat: "Jsi, kluku, teď uličník, ale bude z tebe děkan, okresní hejtman nebo aspoň starosta, tak se pilně uč!" Kluk by se byl určitě lépe učil.
Kreslení jsem měl rád, ale mnoho jsem se ve škole nenaučil. Stále jenom čáry vodorovné, čáry svislé, čáry šikmé. To bylo celé kreslení. A ještě jsem dostal jednou dvojku. Jen poslední můj učitel, Kavka, se nade mnou smiloval a dal mi kreslit vlysy s okřídlenými andělíčky. To jsem si jednou pořádně zakreslil za celou svoji školní docházku. Dnešní školáci se mají lépe. Kreslí ve škole krajiny, domky i květiny, dokonce i barvami. Kdepak my!
Nejprotivnější mi býval úkol dávat pozor na ostatní děti v nepřítomnosti pana učitele. Děvčata jsem z galantnosti zapsat nesměl, a zapsat kluky - no, to bych si byl po škole vypil - .všichni by se mne byli štítili. Ani do lupičské bandy by mě nevzali. Byl-Ii hluk, čmáral jsem vzadu na tabuli klikyháky, jako bych někoho zapisoval, a tvářil se přitom tuze přísně. Děvčata na mne za to vyplazovala jazyky a kluci mi hrozili zaťatými pěstmi. Před příchodem pana učitele jsem to všecko smazal, a to mi zase vrátilo ztracenou klukovskou čest. Pan učitel Kavka mi dal jednou pěkný notes, abych do něho zapisoval jména žáků, kterým určil písemné tresty, a též druh a rozsah trestů. Měl jsem tam i zapsat, zda trest správně a čitelně psaný předložili potrestaní ke kontrole, kdy se tak stalo - a čert ví co ještě! Notes byl pěkný a tak mě lákal ke kreslení, že jsem to zkusil aspoň na zadních stránkách. Kreseb tam pomalu odzadu dopředu - přibývalo a já se do toho tak zabral, že jsem zapomněl vymáhat jako exekutor od spolužáků tresty - a už byl notes plný panáků a zápis o vyřízených trestech ani jeden. Jednou si pan učitel vzpomněl. že udělá revizi. Měl jsem předložit zápisník. S tlukoucím srdcem jsem očekával, že mi pan učitel přinejmenším otluče zápisník o hlavu. On si jej však se zájmem prohlédl, zavřel do katedry, usmál sena mne a řekl, že je dobře.
A ještě jeden nepříjemný úkol mi kdysi svěřil. Ve středu odpoledne se ptal žáků, kdo půjde ve čtvrtek do Ondřejova nebo Mnichovic, že by tam potřeboval něco koupit. Měl jsem jíti právě ve čtvrtek do Mnichovic, a proto jsem se ochotně hlásil v bláhovém domnění, že pan učitel chce koupit nový troubel k dýmce nebo hlavičku. Jaké však bylo moje zklamání, když mi podal dvacetihaléř a žádal, abych koupil v Mnichovicích rákosku. Kluci propukli v řehot, pan učitel se usmíval potměšile; a já bych se byl dal nejraději do breku. S tímhle nešlo nijak švindlovat.Odmítnout jsem přece nesměl, rákosku jsem jen tak ztratit také nemohl a nekoupit ji?
Do Mnichovic jsem nikdy nechodil tuze rád a s takovým posláním teprv ne. Ještě jsem se těšil, že snad ten šestá k ztratím, ale on se držel jako klíště, jako by si umínil, že musí být vydán jenom ,za tu rákosku. Koupil jsem ji tedy u Tejnora za 4 krejcary a se smutným srdcem se vracel k domovu. A ejhle! Zázrak! Před samým koncem Mnichovic vystoupil z uličky na silnici výrostek, a vida mě s rákoskou, zašklebil se jako opice a rovnou ke mně. "Ta kovej rákos jsem si už dávno přál," houkl na mne, rákosku mi vytrhl a zmizel. Mně se velmi ulevilo. Rákosku jsem nenesl a lhát jsem už také nemusil. Když jsem však líčil příhodu panu učiteli, usmíval se podezřele, jako by si myslil: "Ty máš, kluku, za ušima!" A šest zbylých krejcarů mi nechal od cesty.
Rád jsem se probíral novinami a to mě přivedlo jednou na myšlenku, abych také vydával nějaký časopis. Byly to dva listy osmerkového formátu. Časopis měl pokaždé jiný název. Zlákaly mě vlastně jenom exotické názvy cizích novin, a tak se moje jednočíslové časopisy honosily hrdými jmény: Temps, Pesti Hirlap, a kdo už ví jakými ještě. Na první straně byla politická úvaha, k níž mě inspirovaly většinou projevy a úvahy sdílené u našeho verpánku. Byly smělé koncepce, ale já se nechlubil cizím peřím, a u některých zvlášť závažných myšlenek uvedl jsem poctivě pramen: "Povídal u nás starý Franták." Za úvodníkem byly místní zprávy. Které tetky se pohádaly, proč a co si řekly; komu se "běhala" kráva; že pršelo nebo bylo hezky. Zprávy zněly asi takto: "Anně Bartáčkové se zapálil palec u levé nohy. Dává si na něj mořskou cibul, aby se jí to nepodebralo. V příštím čísle našeho listu neopomeneme čtenáře zpravit, zdali se to podebralo." Nebo "Mirošovský Bareš si dal u nás podrazit boty" a tak dále.
V klukovských zprávách bylo oznámeno, kde se už zapalují třešně, kde žloutnou hrušky a kdo kde má na poli lusky. Tučně byla vypíchnuta zpráva, že byla uspořádána výprava na Turkováky a že byli zahnáni až daleko za kapličku; přitom byl zajat Kyselkův Franta a vymáchán důkladně v potoce. Dále tam byla zpráva o hře s mičudou mezi partou Frantíka Jedličky a Antonína Pokorného. Parta Frantíka Jedličky "si to držela na provaze", parta Antonína Pokorného "jenom na kaničce od cintáku". Místo nynějších zpráv sportovních bylo oznámení, že ze všech kluků dohodí kamenem nejdál Frantík Bubeník. A ještě noticka, že se na potoce prali psi: Telecův Manegr s Tondovým Furťákem. Vítězem byl Manegr, Furťák utíkal domů s natrženým uchem. Je samozřejmé, že tam byly i obrázky, černé i omalované. Znázorněny bitvy u Solferina, u Novary a jiné podle vylíčení očitých svědků, starého Frantáka, Novotného, Tandila a lensedelského Krčmáře. Nechyběla ani vyobrazení pestrých ptáků, kostelíků, vojáků, vesnic a měst, též jsem kreslil bud podle kalendáře, nebo podle své fantazie. A byl tam také inzerát, že Václav Nechvátal vymění káču za mičudu nebo píšťalu.
Všechna čísla ode mne ve škole koupil jistý přespolní chlapec, jehož jméno. mi už vymizelo z paměti, ale půjčoval je ke čtení ostatním klukům. - Tehdy dostávaly školní děti od dvanácti let úlevu, pokud jich bylo potřebí doma k výpomoci. Začínala prvního května a končila posledním říjnem. Také jsem ji dostal. Po druhé úlevě už jsem do školy nechodil.
Ten měsíc za to nestál a pak - svých osm let jsem už vychodil. ježto jsem začal chodit do školy před svým šestým rokem. Přišel jsem si do školy jenom ještě pro propouštěcí vysvědčení a pan řídící. podávaje mi je na školní chodbě. povídal s úsměvem: "Lepší jsem ti. Pepíku. už dát nemohl." Políbil jsem mu za to ruku, poděkoval a dal škole sbohem.
Alšovy kresby jsem uviděl poprvé, když mi bylo dvanáct let, a dodnes cítím ten velký dojem, který na mne učinily.
Bylo to brzy zjara. Vezl jsem na trakaři na pastvu malá žlutá housátka. Byla uložena v košíku a stará husa, starostlivě pokejhávajíc, klusala za mnou. Vezl jsem je na malý palouček, útulně vklíněný mezi dva pahorky, z nichž jeden byl na vršku porostlý řídkým borovým lesíkem. Když pískavý trakař vrzal kolem baráčku tetky Bubenice, tak nějak až za samou ves vystrčeného, vyběhla tetka ven a tak se tomu komickému transportu chechtala, že jsem měl opravdu strach, aby se na tom zápraží nerozsypala. Vida veselou náladu tetky Bubenice, využil jsem toho a požádal jsem ji, aby mi zapůjčila nějaký kalendář.
"To je škoda," povídá tetka, "zrovna žádnej nemáme doma, běhá to všechno po vsi. Ale počkej. kluku. mám tam ta kovej maličkej sešitek s panákama a říkankama. tak ti to pučím. když seš ta kovej husí táta!" Musil jsem chvíli čekat. než jej tetka bůhví odkud vyšťárala. Byl to slaboučký sešitek. obsahující asi deset národních písniček s Alšovými kresbami. Sotva jsem do něho mrkl. a už zase trakař kodrcal přes kameny. div moji křehoučcí svěřenci nevypustili svoji pápěrkovou dušičku. Zvědavost mě hnala do spěchu. abych užuž byl na paloučku.
Tam jsem rychle vysypal housátka do měkké travičky. stará husa dostala rozkaz. aby na ně dávala pozor. a už jsem seděl na velkém kameni - placáku. abych si důkladně prohlédl poklad tak nenadále nabytý. Nemíval jsem toho nikdy mnoho na prohlížení. Sem tam nějaký ušpiněný odrbaný kalendář. jehož ilustrace dramaticky nebo humorně líčily všelijaké životní příběhy. Ale žádný z těch obrázků mě nezaujal tou měrou. abych na něj po odložení kalendáře ještě myslil.
A nyní se mi dostaly do rukou obrázky. které opravdu chytily za srdce. Ne svou výtvarnou formou. té jsem tenkrát ani za mák nerozuměl. ale svým obsahem. Staly se mi naráz tak blízkými. jako by z nich ke mně promlouvali strýc nebo tetička.
Vždyť tenhle strýc je celý můj strýček Švihla. známá dobrá kopat a tato tetka bydlí zrovna vedle nás! Nic bych se nedivil. kdyby najednou obživla a z toho obrázku na mne promluvila:
"Heleď. Pepíku. nebyl jsi to ty ten kluk, co nám včera rozbil špačkem vokno?" Vůně pečených brambor zavanula ke mně z jiného obrázku a zrovna tak se naše Plavka pase, jako přibitá. U rybníka podzimní vítr rozčechrává ostřici. a ten lesíček vzadu? To je tamhle naproti ta borovinka! Zrovna tak tam stromy ke kraji řídnou, až stojí dva nebo tři o samotě! Zvadlou bramborovou nať a zetlelé listí cítím, jako by byl podzim, a ne jaro. které se tu kolem mne v podobě žlutých housátek batolí.
Také toho strýce, co zvrhl tu tetku ve starém špenzru z trakaře do lesního močálu. dobře znám; tamhle jede s trakařem k panskému lesu a má právě takovou krásnou dřevěnku, z které vylétávají obláčky modravého kouře. Je to starý Franták, hrdina od Novary, Piačenci a Pičikátabóny. kde pod Radeckým jako Vydišgréckylysar honil pymontské regimenty. Celá ta odysea jeho vojenského tažení se mi oživila. když jsem zhlédl další Alšův obrázek: "Huláni. huláni. malovaný děti!" A kdo si to na jiném obrázku zpívá: "Já se mám hůř než pes. musím hlídat ves!" Vždyť je to tentýž strýc. starý Franták. jenž se má opravdu někdy jako pes a přece si rád zazpívá: "A Bětulinko boubelatá. proč se mne vzdaluješ?" Je to on. starý dobrák. který mě nikdy nezažene domů. když se v letní noci potichu ze svého pelechu v přístodůlku vykradu a jen tak v košili s ním chodím po všech jeho "placech". kde si vážně nasadí k ústům roh a do tiché noci zahútá: "Hút. hút. hút!".
A podívejme se! Tady si usedla spokojeně ke stol.u naše tetička Švihlová! Je nedělní odpoledne. uvařila si kafíčko a teď tady sedí s brýlemi na špičce nosu nad starým kalendářem. V celém jejím obličeji je vidět. s jakou chutí si "říká" nějaký moc hezký "kousek". kde to nakonec všechno dobře dopadne.,Tak je to všechno jako živé!
A kam mám až jít. abych uviděl tuto typickou krajinu s kostelíkem uprostřed? Mně přece stačí jen se na svém oblíbeném kameni placáku obrátit ke své rodné vsi a vidím všechno pohromadě. co na těchhle obrázcích je sem tam po částech rozhozeno. Kostelíček s věží. to je náš starodávný kostelíček! Řada topolů za ním lemuje Čihákovu zahradu a stará lípa, jež stojí mezi kostelem a farou. má zrovna takovou košatou korunu jako na tomto Alšově obrázku. Větší statky se dvěma okénky ve štítě a se soškou uprostřed se kupí kolem kostela. za nímž v řadě stojí stodoly. právě tak označená ve štítech dírkovanými kříži. Dále od kostela stojí chalupy nejdál. sem tam natočené jsou dřevěné baráčky. stydlivě se krčící za stráňkou. A jen ta boží muka tam chybějí!
Ale ten řebříček kolem těch božích muk také dobře znám! Každé léto ho musím do zásoby natrhat pro svého kašlavého otce; ještě ze sněhu na mnoha místech ta léčivá bylinka vystrkuje svou uschlou hlavičku.
Do té doby se mi nikdy nestalo. abych si figurky na obrázcích oživoval osobami ze svého okolí. Byli to "panáci", a dost! Ale nad touto knížečkou se mi vybavovaly v mysli všechny ty vesnické figurky tak lehce a samozřejmě. že jsem byl z toho celý u vytržení a těch obrázků jsem se nemohl nabažit! A připojené písničky ještě ten dojem zvyšovaly.
To se rozumí. že jsem se potom pokoušel všecko to. co jsem viděl, napodobit! Stále mi v hlavě bzučely všelijaké popěvky o strýcích, tetkách, milování a verbování, které jsem si sám nemotorně skládal a ke kterým jsem potom smolil obrázky. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, že ty písničky pod Alšovými obrázky jsou písně národní, a domníval jsem se, že je Aleš složil sám. Také písmo jsem k nim kreslil tiskací. A vůbec jsem se snažil, aby se celá úprava sešitu, do kterého jsem obrázky kreslil, pokud možná nejvíce podobala sešitu, který mi zapůjčila teta Bubenice. A velice lituji, že jsem jej neuschoval. Při své nedbalosti a částečně také pro naprostý nedostatek úkrytu - chudobné zařízení naší jediné světnice sešit se leckde povaloval, až ho bylo použito jako poklopu na hrnek s rozškvařeným sádlem. A potom jej asi hodily ženské do plotny.
Rozvodněné vody zase opadly, rozbujnělý potok zkrotl na tiše bublající potůček a teplé sluníčko rychle vysušilo cesty i pěšiny. To se to pak vesele vykračovalo s botami přes rameno po tvrdých pěšinách mezi mladým. sytě zeleným obilím. Nade mnou zpíval skřivan, v stráních i lesích vítali jaro ostatní ptáčkové a ze skupin bělokorých břízek voněly první fialky. Jakmile na jaře slezl sníh, už jsme vyhledávali na výsluní vyhřátá místa, a tam jsme se nedočkavě zouvali, abychom po dlouhé zimní době zase jednou dosyta užili běhání naboso. V zemi sotva trochu vyschlé jsme hloubili důlky, hráli o fazole a vyhřívali se na sluníčku. Když vyschly větší plochy, náves nebo kopeček před Šobrovým stavením, hned se hemžily dětmi z celé vesnice. Hoši mrskali koupené i samodílné káči, napalovali mičudu, hráli koťata, špačka, kokeše a všecky možné jarní hry. Děvčata se točila dokola, skákala ve školce nebo si hrála na "Elišku pyšnou". Na vyschlých zahradách jsme sbírali pecky z loňských švestek a jako vzácnou pochoutku jsme z nich vybírali hořká jádra. S touhou jsme se dívali po holých kmenech stromů a hádali, za jak dlouho budou míti zase ovoce.
A sotva jsme trochu užili jarních her a radovánek, už nám také nastávaly první práce a povinnosti. Musil jsem chodit na trávu malým housátkům, a chodíval jsem na ni rád. Ta první jarní travička je tak svěže zelená a při trhání tak příjemně voní! První travička rostla nejdříve na vlhkých místech a kolem bublajícího potůčku, který se klikatě plazí mezi omechovatělými kameny, vrbovím, olšemi a křovinami. Na svých prvních jarních vycházkách jsem vždy dychtivě vyhledával první květy sasanek. A když jsem je našel, to už jsem pevně věřil rozjásanému skřivanu, že jaro doopravdy přišlo.
Jen housata trochu povyrostla, vozil jsem je v nůši na trakaři za ves na malý palouček, kterým se prodíral jiný malý potůček. Housátka se hned sama naučila škubat trávu a stále si mezi sebou něco štěbetala. Snad jim stará poradila, jak to mají dělat, protože jim dovedla povědět i jiné věci. Když krátce zaštěbetala jen slabiku "ha", tak to znamenalo výstrahu, objevilo se nějaké nebezpečí. Housátka zvedla hned hlavičky, a také já se někdy ohlédl, co kde je. Někdy to byla jen vrána, jindy pes, nebo třeba tetka s otepí suchého chrastí na ohnutých zádech. To mě však nikdy nevyrušilo z pilné práce. Ale jakmile spustila stará husa: "ratatata!", to jsem jí hned musil pohrozit prutem, aby si takové žerty nechala, protože to štěbetání znamenalo: "Housata, už nechte všeho a alou, k domovu!" A já měl na paloučku ještě tolik nedodělané práce. Musil jsem opravit vodovod z bezových trubek, abych mohl pohodlně zavodňovat malou zahrádečku, plnou žlutých květů pampelišek a blatouchů. Také malý mlýnek na potůčku potřeboval nutné opravy, abych jej měl v pořádku, než mladé osení doroste a dozraje k žatvě. Tolik práce jsem měl, a stará husa pořád jen domů a domů! Taková to byla máma!
Dlouho před posledním dubnem sháněli kluci kolomaz, smolu a stará ometená košťata. Připravovali se tak na důležitý roční obřad - pálení čarodějnic. V tu dobu si musily hospodyně dávat dobrý pozor, aby jim košťata nezmizela ze zápraží a dvorků. Ba i do síní a chlévů se pobertové odvážili. Hospodáři střežili zas namazané nápravy vozů a soudečky s kolomazí, neboť nerozumní kluci seškrábali kolomaz i s namazaných náprav a nic nedbali, že by se mohla náprava při jízdě zavařit. To se ví, byla to velmi nebezpečná práce, a odvážili se jí jenom největší hrdinové, neboť tehdy se odplaty inkasovaly ihned na místě. Pantáta odepjal řemen a za chvilku létaly z kalhot cucky. Ale nemít koště bývala ostuda. Smolu vyškrabávali kluci bud doma ze smolných štěpin, nebo z pařezů, či přímo v lese ze stromů. Ale běda, třikrát běda, když byl kluk zaskočen panským hajným a nezachránil se včas útěkem. Psí důtky štípaly mnohem více než nejtlustší řemen pantátův.
Když kluk v potu tváří sehnal košťata i smolu, nastávala práce s přípravou. Z koštěte se odstranila poslední obroučka, aby se mohlo co nejvíce roztáhnout, a tak pojmout nejvíce hořlavin. Do koštěte se pak cpalo vše, co dobře a dlouho hoří. Kousky smoly, pryskyřice a smolnaté třísky, slepené kolomazí. Někteří kluci polévali třísky i petrolejem. ale to nebylo dobré. Takové koště hořelo sice velkým plamenem, ale oheň netrval dlouho a brzo bylo po parádě. Ideálem kluků bylo míti malý soudek, v jakých hospodáři kupovali kolomaz. Kdo takový soudek ukořistil, směl jít v čele průvodu i před tím nejsilnějším klukem s koštětem. Takový soudek býval u nás vzácností, neboť naši hospodáři většinou kolomaz kupovali jenom v malých dřevěných krabicích, a kdo kupoval v soudcích, musil prázdné vrátit obchodníku. Jednou jsme šli s Frantíkem Jedličkovým ukrást takový soudek do Hubáčkova mlýna. Frantík, jda předtím z Mirošovic kolem mlýna, povšiml si. že se na zahradě povalují dva, a ihned si řekl, že jeden musí být jeho. Mne si vzal s sebou, abych se o zdařilé zakončení té výpravy přičinil - modlitbou. Klekl jsem si před mlýnem u potoka za vrbu a jal se vroucně modlit, zatímco se Frantík plížil k mlýnu. Čím více se blížil k plotu, tím rychleji jsem se modlil, a když Frantík už přelézal plot, drmolil jsem rozčilením páté přes deváté. A přestal jsem teprve tehdy, když už kluk se soudky přelezl plot zpátky. Statečný Frantík přinesl šťastně oba soudky a hned mi spravedlivě jeden podával. Byl to však ten horší, a já se hned ohradil: "Kdo se vroucně modlil, co?" Frantík se dopálil a div mi neotloukl soudek o hlavu: "A dostal bys nějaký soudek, kdyby ses tady modlil třeba tejden, co?" To jsem uznal a spokojil se tím horším.
Posledního dubna večer vytáhla ze vsi řada kluků s košťaty a soudky na dlouhých tyčích. U nás se pálívalo střídavě na třech stranách: "Na Kamenném díle", "Na Lunačkách" a "U Hlavačova" - vždycky tam, kde nebylo zaseto. Vpředu samozřejmě hrdě kráčeli soudkaři. Bývalo jich pramálo. Za nimi košťatáři a konec tvořila drobotina. Když jsme přitáhli na určené místo, bývalo už hodně šero a na některých okolních kopcích zářily ohně nedočkavců. Jeden z kluků zapálil koště sirkou a ostatní. si od něho připálili. Pole potopené ve tmě se rázem příšerně osvětlilo a plameny ozářily obličeje kluků, zdivočelé noční produkcí. Košťata se rozhořela plným plamenem a nastal divoký rej. To bylo zas výhodou košťatářů, že mohli provádět s košťaty divoké skoky a reje, kdežto soudkaři musili stát klidně na jednom místě, třeba stejně pyšně. Kdo takové pálení čarodějnic jednou pozoroval z dálky, jistě se mu zdálo, že světla poskakovala vedle sebe jako bludičky. To proto, že bujnější kluci vybíhali daleko do polí, mávajíce ohnivými košťaty, nebo je metali do výšky. Takové koště, letíc vzhůru, nehořelo, ale zato při pádu dolů vzplanulo jako ohňostroj. To všecko doprovázel křik a výskot mládeže i pochvalný pokřik zvědavců, než často se do toho vmísil i plačtivý jekot: to když někomu kápla z vyhozených košťat rozškvařená smůla na nos nebo za límec. Když mívali košťatáři košťata už tak ohořelá, že je nemohli držet v ruce, naházeli je na společný oheň, který nerozumně přeskakovali. A když oheň dohasínal, tu jej všichni s vykulenými zraky pozorovali, aby se hned dali na divoký úprk ke vsi, jakmile plamínek dohasne: to proto, že čarodějnice se po zhasnutí ohně zase vzmohou a mohou i někoho chytit. Velcí kolohnáti se snadno několika skoky dostanou dopředu v ječícím chumlu, deroucím se cestou necestou přes pole i meze ke vsi, ale chudák drobotina. Ta zůstala pozadu, kvičíc hrůzou i bolestmi, které utržila pádem s vysokých mezí nebo klopýtáním přes příkopy a strouhy. A často se dlouho do noci ozýval v polích zoufalý pláč zabloudivších děcek, dokud je matky nebo dospělejší sourozenci po hlase nenašli a domů neodvedli. Tato plačtivá zakončení byla příčinou, že jsme se konečně jednou shodli na nějakém rozumnějším zakončení. Zavrhli jsme čučení nad dokonávajícím ohněm a opouštěli jsme jej, když ještě plápolal, aby nám svítil na cestu. Frantík Jedličků přinesl s sebou trumpetu, já veliký plecháč, abychom první rozumnou zpáteční cestu důstojně oslavili. Po skončeném pálení čarodějnic uvázal jsem si plecháč na břicho, s Frantíkem jsme se postaviti v čelo seřazených kluků a dali se na pochod k domovu. Šlo se nám krásně. Frantík zanotoval: "Boleslav, Boleslav, překrásné město." Já jsem ho na plecháč doprovázel vařečkami a ostatní se dali do zpěvu. Ale dopálené čarodějnice se nám přece pomstily a nějakými intrikami způsobily, že náš spořádaný odchod se změnil v divoký úprk. Navedly k tomu strýce Strnada. Když jsme zpívali druhou sloku té vojenské písně, ozval se za námi při jejím zakončení.když tě vidím do vojanských šatů voblíkat!" hromový hlas: "Já vás, myslím, voblíknu!" A v záři ohně se zjevila dlouhá silueta strýcova s dlouhou latí v ruce. Dali jsme se na překotný útěk, neboť se Strnadem z návsi nebývaly žádné žerty. Pálili jsme vedle jeho zasetého pole a přes všechno varování starších kluků někteří "paliči" je pošlapali.
Od jara do léta jsem na svých cestách do okolních vesnic viděl, jak obilí kvapem rostlo, a než jsem se nadál, bylo vyšší než já a tak příjemně vonělo chlebem, když jsem do něho vlezl pro modrou chrpu, fialový koukol nebo červený vlčí mák. Křepelka na vedlejším poli chtěla za to na mně "pět peněz" a dole z louky pod strání volával na mne varovně chřástal. To už také dozrávaly ve stráních na lískách sladké oříšky a na polích lákaly sladké lusky a buclaté makovice a bývala už pořádná horka a my, děti, jsme se denně chodily koupat do hubáčkovského rybníka. Tam plavaly po vodě velké a silné dubové fošny a po těch jsme se my kluci často plavili na druhý konec - do Ameriky. Musili. jsme dávat bedlivý pozor, abychom při té dobrodružné plavbě nepadlí do rukou divokým pirátům, kteří do nás pálili těžkými kulem i z bláta. Sotva jsme jim šťastně unikli, už jsme očekávali nepřátelské uvítání od Indiánů. Byli na druhém břehu, pomalováni červenou hlínou a ověšeni dlouhým listím. Uvítali nás divokým pokřikem, máváním tomahavky a výhružnými posunky. Tak se bránili přílivu bledých tváří. Často ty boje musil ukončit pan otec Janovský, který to bral odepnutým řemenem. A dostal namydleno velký náčelník Buvolí oko, admirál Kryštof Kolumbus i prostý námořník. Zato jsme mlynáře nazývali ,,Velkým panem otcem Manitou". Bojovat na suchu bývalo tehdy nebezpečné, ale k bitvám na vodě jsme se teprv nesměli odvážit. Vždyť málokterý kluk uměl plavat, a to ještě jen tak po psovském způsobu. Je pravda, někteří hoši i tak přeplavali celý hubáčkovský rybník, ale trvalo jim to hrozně dlouho a hřmotu při tom nadělali, jako kdyby tam ploval slon, ne malý kluk. Voda vysoko stříkala, jak do ní bil všemi čtyřmi končetinami, a myslím, že z toho hluku, který takový plavec nadělal, jistě musilo býti nevolno i hubáčkovskému hastrmanu. Kdykoli bylo málo času, zaběhli jsme se vykoupat do malého náhonu v lukách nad vesnicí." Nehodil se svou skrovnou rozlohou k velkolepým bitkám, ale studenější voda a výplata od strýce Uhra také stačily k zchlazení bujné nálady. Nepozorní a rozpustilí klu.ci pošlapali trávu kolem náhonu, a tak se často stalo, že byli náhle překvapeni láteřícím Uhrem. Někdy jsme byli opravdu rádi, že jsme aspoň holé životy zachránili, a smutně jsme z protější stráně přihlíželi, jak rozzlobený strýc šmahem hází do vody všechny součásti našich oděvů, které jsme v tom nenadálém zmatku na břehu zanechali. A dalo nám vždycky mnoho práce a hledání, než jsme si všechno na potoce shledali. Pak jsme to nahoře na stráni na sluníčku sušili a přitom si věrně slibovali, co všechno strýci Uhrovi uděláme, až vyrosteme, a co všechno hned zítra naložíme jejich Tondovi a psu Žulíkovi. Za chvíli však jsme již o ničem nevěděli a druhý den jsme tam zase běželi všichni vykoupat se.
Cestou k náhonu i zpět k domovu jsme se rádi plouhali úzkými pěšinami mezi vysokou trávou. plnou krásných a příjemně vonících květin. Děvčata si z nich pletla věnečky na hlavy a my kluci zase vyhledávali duté stvoly pampelišek. abychom z nich urobili frkačky. Bublavý potok uprostřed lučiny lákal nás svými hlubokými tůněmi. v nichž se proháněly rybky a líně lezli vousatí raci. i písčitými mělčinami. kde voda musila přeskakovat hladké kameny. Když nás na těch toulkách přepadl někdy hlad. stačilo natrhat si kyselého šťovíku. Býval kyselejší než nejostřejší ocet a my se při té pochoutce šklebívali jako opice - ale to nevadilo, a někdy jsme šťovíku snědli celé otýpky. Br!
Kolem svátku sv. Antonína býval těm radostem konec. Na luka vytáhli sekáči a už před východem slunce ležela bujná tráva v dlouhých řadách. z nichž jsme si "do kytek" směli vybírat jen vonící kmín. Jak krásně se to běhalo kolem kup silně vonícího sena a jak bujně se skákalo přes menší kopky.A jak krásné bývaly letní- večery. Z luk vonělo seno, z Jedličkovy louže se rozléhalo vsí kuňkání žab a odněkud z chaloupek za potokem přilétaly k nám milé zvuky tahací harmoniky. Jinde zpívali sborem hoši a děvčata a do toho se mísil tlumený hovor strýců a tet, shromážděných na zápraží. U lávky se honily děti kolem veliké hromady smrkového chvojí, výskaly a dávaly si "baby" na dobrou noc. Za dětmi odešli spát i dospělí a vesnice pomalu tichla. Jen někde ještě bouchly dveře, zaštěkal pes a ze sna probuzená slepice poplašeně zapípala.
Nevím, proč jsem měl tak rád tiché měsíčné noci. Často v létě, byl-li měsíc v úplňku, sedával jsem celé hodiny na kameni před naším sklípkem a díval se na oblohu posetou hvězdami. Bledě žlutý měsíc s vybájenou podobou Davida mě tak přitahoval tajemnou krásou, že jsem si přával být ptákem, abych se mohl libovolně prohánět tím mořem dalekých světel. Byl bych tak snad vysedal vždy do rána.
V parném létě, když nám bývalo v dusné světnici velké horko, spávali jsme se starším bratrem v přístodůlku. To bylo něco pro mne! Bratr usnul tvrdě hned, jak si lehl, a nestaral se, kdy já šel spát. Když mě ze sna probudilo vytrubování našeho starého ponocného Franťáka, hned jsem zase vyskočil a třeba jen tak v košili za ním chodil celou vsí. Mnoho měsíčných nocí jsem tak prochodil s tím starým vojenským vysloužilcem a se smečkou psů, která ponocného každou noc provázela. Bývalo v tom vždy něco tajemně krásného, když jsme všichni došli k prastaré lípě u kostela, kde začalo první vytrubování. Tam se Franťák zastavil, nakročil pravou nohou, přiložil volský roh k ústům a už se nad spící vesničkou rozlehly dunivé zvuky: "Hút, hút, hút, hút..." Podivné, dělo se to jen v teplé letní noci, ale mně přitom běhával mráz po zádech. Chalupy.a statky, zalité světlem měsíčním, vrhaly černé stíny doprostřed návsi a tmavá okénka dumavě hleděla z bílých zdí. Bývalo mi vždy, jako bych se náhle octl v nějaké zakleté pohádkové vesnici, kterou chce ponocný probudit svým troubením k životu. Snad i ti psi, za námi v půlkruhu nehybně sedící, také cítili něco podobného, protože nikdy při vytrubování neštěkali ani se neprali. Když jsme obešli celou ves, usedl si ponocný na schody u školy, aby si trochu odpočinul, a já si to sypal k domovu. Kdyby mě býval přitom nějaký náhodný chodec potkal, jistě by se byl velmi podivil, že vidí v hluboké měsíčné noci běžet z návsi dolů kluka v košilce.
Nejraději jsem se toulal vsí za pozdních večerů s dvěma kamarády, kteří stejně jako já toužili po dobrodružství. Rozumí se, musili jsme býti přitom, velmi opatrní, aby nás někdo nepovažoval za zloděje a nepostřelil nás nebo něčím nepřerazil. S některými strýci nebývaly žerty. Ponocného jsme se nebáli, vždyť jen vytruboval hodiny a chodil stále . stejnou cestou. Musili jsme si však dáti pozor na četníka, jenž přicházel někdy do vsi "na patrolu". Toho nám však vždy ohlásili psi svým štěkotem.
Mezi dobrodružství náležely také výpravy na ovoce, jež končily někdy důkladnou proháňkou i výplatou. Ale dokud nebylo ovoce zralé, omezovali jsme se jen na škádlení občanů. Tak třeba jsme se s Vláďou Pokorným přikradli pod okna Vávrova statku, zabouchali na okno a utekli naproti do strouhy. Za chvilku se Vávra vyhrabal ze světnice do dvířek a rozhlížel se tmou. Neuviděv nikoho, zabručel nko o skotácích a šel domů. Sotva za ním zaklaply dveře, vylezli jsme ze strouhy a zabouchali znovu na okno. Tentokrát jsme sotva vlezli do strouhy, už byl Vávra opět ve dvířkách a podle klapotu jsme vytušili, že má s sebou hůl. Mlčel a patrně uvažoval, jak by na skotáky vyzrál. Potom zavřel dveře, ale kroků jsme neslyšeli. Vávra zůstal hned za dvířky, aby mohl rušitele dopadnout. A teď jsme se odhodlali k něčemu hodně odvážnému. Potichu jsme se opět přikradli k oknu, zase hlučně zabouřili, ale neutíkali - na to nebyl čas - jen jsme se rychle přikrčili k černé obrubě, již mají dole skoro všechna vesnická stavení. Ke všemu jsme se nesměli ani smát, když užaslý Vávra, nespatřiv živé duše a neuslyšev ani krůčku, vyrazil ze sebe ustrašeně: "Co to bylo? Šmarjájozef - že to bylo znamení! Budu muset zase brzy s procesím do Starý Boleslavě!"
Všechna moje prázdninová práce záležela v pasení našich krav a hus. Časně ráno jsem vyvedl tři kusy na obecní pastvinu a k deváté hodině přihnal napasené do chléva. V chlívku zatím už netrpělivě štěbetaly hladové husy, a sotva jsem uvázar krávy u žlabů, už bylo nutno pustit husy a hnát na pastvu. Dokud stálo obilí, pásl jsem je v našich bramborách a na travnaté cestě vedoucí k našemu poli. Bývalo mi zde samotnému někdy smutno, protože na parném slunci mě netěšilo ani číst, ani hrát si s kamením a dřívky. Ale sotva poslední vozy odvezly úrodu z polí, už za nimi vyháněli husy na strniště druzí pasáčkové, a potom bylo již veseleji. Hlavní a největší; zábavy nastaly, když i z luk odvezli poslední kopky otavy a krávy i kozy se mohly volně pustit všude beze strachu, že vlezou do škody. Potom teprve začalo rozdělávání ohňů a pečení bramborů největší naše radost vůbec.
Radostí i strastí pasáčků jsem užil dosyta. Od útlého dětství až do odchodu na učení. od časného jara až do pozdní zimy bývalo mou povinností napásti husy a krávy. Přede mnou pásal tři naše obvyklé kusy krávu. jalůvku a telátko - starší bratr František. a dosud se pamatuji. jakou jsem míval radost z kytiček jahod. jež mi z pastvy nosíval. Kytičky zastrkal si za pentli na klobouku a já snad měl větší potěšení z dojmu. jejž budila kombinace měkkých barev. teplé zeleně a červeně na tmavém klobouku. než z vlastního pochutnání. A když jsem potom sám honil krávy z pastvy. vždycky jsem litoval. že nemám ještě mladšího bratra nebo sestřičku. kterým bych též mohl nosit jahody za kloboukem. Ráno jsem vstával v pět hodin. abych napásl krávy. než půjdu do školy. a sotva jsem odpoledne přišel ze školy. už jsem zase spěchal na pastvu.
Tehdy bylo kolem naší obce dost travnatých strání, jejichž větší část měli najatu sedláci pro stádečka svých ovcí. Zbytek se pronajímal několika domkářům k pasení krav. Byla to dlouhá stráň na samém konci obecního katastru, v hlubokém údolí, jímž protékal potok a jedna strana byla porostlá lesy. Proto se tam říkalo "Na dolích".
Vzpomínám si, jak se mi vždycky těžce vstávalo, někdy jsem div neusnul cestou na pastvu. Vždyť jsem byl ještě dítě a potřeboval spánku jako soli. Ale vůní květin, slunečním teplem a svěžím ranním vzduchem brzy jsem se probral z únavy a těšil se z ptačího zpěvu. Čtyřikrát jsem překračoval tekoucí živou vodu - potůčky, pramenící v oněch lesnatých kopcích - potůčky, jež jsem miloval a dosud miluji. Na žádném krajinném obrázku nesmí voda chybět. Není snad přírodních krás bez vody. Při ranní pastvě nebylo možno si hrát pro množství rosy a pastva sama také dlouho netrvala. Jakmile se na kopci objevily děti z lensedel, musili jsme hnáti domů, abychom se také nasnídali a připravili do školy. Všechno jsme si nahradili odpoledne. To už čas nebyl tak přesně vymezený a neměli jsme obav, že pro nějakou zajímavou hru přijdeme pozdě do školy. V tom údolí jsme byli jako schováni, málokdy tudy někdo šel a mohli jsme zde dělat své divy.
Pásli jsme tam tři kluci a jeden starý soused, jenž byl velmi shovívavý. A ostatně často také nepásl. Proto námi někdy všichni čerti šili a tropili jsme věci, jež byly i životu nebezpečné. Hned po příchodu na pastviště jsme si protáhli údy, strnulé sezením ve škole. Postačilo několik kotrmelců, přeskakování potoka nebo rychlý běh. A potom byla porada, čím se budeme zabývati do západu slunce. Hojně zábavy nám skýtal potok. Vytahovali jsme z něho balvany a takto získanou prohlubeň jsme ještě zahradili. Hned jsme měli rybníček, vhodný v létě ke koupání, plavení dobytka, a zase to bylo moře, po němž se proháněly loďky, vyřezané z tlusté borové kůry a opatřené papírovou plachtou.
Ale u potoka jsme nemohli stále pást, bylo nutno využíti trávy po celém postranním pastvišti. Kam se zalíbilo kravkám, tam jsme musili za nimi. Na horních částech pastviny hráli jsme někdy "drápky" jako děvčata a hráli jsme je s větší dovedností než ona. To se ukázalo tehdy, když za některého kluka pásla jeho sestra. Děvčata vyvalovala údivem oči, jak umějí kluci hráti tuto čistě dívčí hru.
Rád jsem pásl, a přece milejší mi bylo, když mě ráno matka nebudila a já.se mohl aspoň jednou za čas dosyta vyspat. To bývalo ovšem jenom tehdy, když pršelo, jen se lilo. Od pastvy jsem nebyl osvobozen aniv neděli, a nejvíce jsem našim zazlíval, že jsem musil pást i o pouti a o posvícení, což byla tehdy pro mne křivda do nebe volající. Na podzim se pásávalo celý den, neboť se pozdě vyhánělo a brzy se musilo zase hnát domů. Na oběd jsme si brali s sebou kousek chleba, nebo jsme si upekli obvyklé pečenky. Podnikavější pasáčkové si často na pastvě uvařili i jiná jídla: polévky, škubánky, brambory, česnečku. Nejvíce se vyvářelo, jestliže pásla s sebou děvčata. Každý vzal z domova něco a věnoval společné tabuli: brambory, sůl, vejce, omastek, mouku. Děvčata upravovala jídla čistě, ale my kluci jsme jídla. přímo smolili. Pamatuji se, jak jsme si jednou chtěli pochutnat na jakémsi koláči - nebo co to vlastně mělo být v pekáči na másle. Při nedostatku nádobíčka jsme zadělali a hnětli na placatém kameni, a poněvadž jsme se při té namáhavé práci musili střídat, byl koláč umouněný až běda. To nám však ani trochu nevadilo a při pohledu na smažící se vdolek sbíhaly se nám sliny. Vdolek byl konečně upečen, spravedlivě rozdělen - ale běda! Neměl žádné chuti, třeba v něm bylo dosti másla a dvě vajíčka. Vrchní kuchař zapomněl těsto osolit. To nás tak rozzuřilo, že jsme mu společnou rukou pořádně nabančili a potom jsme ho ještě vymáchali v bahnité struze. Jak vid no, nebývalo radno dělat klukům kuchaře. - Vařit nebo péci brambory blízko lesa nebo u potoka obrostlého olšemi nebývalo umění. Hůře bylo v polích, kde rostlo jenom trnkové a šípkové křoví. To se otop těžko sháněl a nosiči dříví si věru za své od trní rozpíchané ruce zasloužili těch několik pečených bramborů. Jednou jsme pásli u hřbitova, kde nebylo ani trní, a tu napadlo nejstaršího kluka, Pepíka Štičku, abychom si opatřili palivo na hřbitově. Přelezli jsme zeď a sebrali v rohu hřbitova všechno, co tam hrobař odložil: zbytky věnců, nějaké odštěpky z prken a v tom jsme si upekli pečenky. Chutnaly nám dobře, ale pan farář se to nějak dověděl a bylo zle. Ve škole nám potom důkladně rákoskou nasolil na svatokrádežné ruce. Sancta simplicitas (svatá prostoto)!
Málokdy jsem pásl sám, protože mi bývalo smutno, ale jednou se mi to vyplatilo. Pásl jsem pod doubím, kde jsou vysoké meze, porostlé šípkem a trním. Bylo pozdě na podzim, všude plno spadlého listí a trnky se už mohly jíst. Rozhlížel jsem se, na které mezi rostou největší. Na jedné jsem spatřil pořádného ušáka. Zajíc seděl uprostřed, jako by se rozhlížel, kam se pustit. Po klukovském zvyku jsem na něho zamířil svoji pasáckou břinkovku a udělal: pác. Ale zajíc se ani nepohnul. "Von je asi hluchej," povídám -si a hodím po něm kamenem. Zajíc však i to ignoroval, a to mě dopálilo. Umínil jsem si, že si na něj dojdu a břinkovkou ho popoženu. Těsně před ním jsem zjistil k své chvilkové hrůze, že je v oku. Jeho vykulené oči na mne hleděly smutně, jako by se omlouval, že nemohl utéci, protože je uškrcený. Bylo mi ho líto, ale nechat jsem ho tam nemohl. Jaký bych byl kluk, vždyť bych byl jenom pro pošklebek. Co však dělat? Takového klacka jsem pod kabátem nemohl pronést, a proto jsem nejdříve hleděl zajíce nějak skrýt. Šel jsem od něho, jako by se nic nestalo, ale chvilkami jsem se vracel, házeje si listím, a šalebnou hru jsem opakoval tak dlouho, až jsem zajíce úplně zaházel. Navečer jsem přihnal domů o něco dříve a otci sdělil, co jsem našel. Otec mě poslal pro macíka s nůší. Toť se ví, že jsem pro něj zase nešel přímo, jako bych ho měl objednaného. Plížil jsem se podle meze a shraboval do nůše listí, dokud jsem nepřišel k zajochovi. Za šera jsem kořist šťastně donesl ke vsi a pronesl dvorem jedné chalupy. Byl jsem věru rád, když jsem byl už doma. Podobné věci mi drásaly nervy a strachu jsem měl také dost.
Pro ty podzimní ohníčky na pastvách měl jsem rád i podzim. Ze syté zeleně lesů zářilo červeně a žlutě zbarvené li!\tí stromů a na polích v zeleni jetelů a mladého osení žloutla hořčice. Vzduch byl prosycen příjemnou vůní kouře. Všude na polích se pilně pracovalo. Vybíraly se brambory, dobývaly řepy, silo nové obilí. Na rovných lukách hoši pálkou napalovali mičudu nebo hráli dudka. Děvčata si hrála na "Elišku pyšnou", "kolo mlýnské" a kousek dál "zajíček v své jamce seděl sám". V lesích si hráli hoši na myslivce, a když je to omrzelo, pustili se do divokých indiánských půtek. Tehdy se lesem ozýval válečný pokřik Mohykánů, Šošonů i jiných kmenů, které vykopaly válečnou sekyru, aby mohly přepadnout pokojné lovce prérie. Hurónský řev plašil lesní zvěř tak dlouho, až se odněkud přihnal rozkacený panský hajný s tlustou sukovicí a vyhnal z lesa rudé bojovníky i bledé tváře. A bývala pěkná podívaná, jak divoký lovec kožišin Kožená punčocha, náčelník krvelačných Šošonů Orlí srdce a stopař Humply Bili v jednom houfu svorně hledají nejkratší cestu z lesa ven. - To bývaly naše nejoblíbenější hry a někdy jsme se do nich tak zabrali, že jsme ani nepozorovali blížící se noc. Spoléhali jsme se, že naše Straky-, Plavky nebo Čoudy už samy dobře najdou cestu k domovu. Jednou se mi však takové spolehnutí nevyplatilo. Doloudal jsem se domů již za tmy, unaven celodenním pobíháním po lukách a lesích. To leknutí, když se matka na dvorečku zeptala: "A kde máš krávy, kluku miliónská?!" "Copak nejsou doma?" A kolena se pode mnou leknutím rozklepala. "Nejsou, a jiný už jsou dávno doma, lajdáku! Tak se teď pěkně zase obrať a syp je hledat, aby je tam - prokrýlepána - ještě někdo neukradl!" Pomyšlení, že bychom mou vinou přišli najednou o ty kusy dobytka, mi dodalo zase tolik síly, že jsem byl v malé chvilce na pastvisku. Ale tam po kravkách ani památky. Probíhal jsem okolními stráňkami a okraji přilehlých lesů. Prodíral se křovím i hustým smrčím a nic nedbal, že mě pichlavé jehličnaté větve tlukou přes ruce i do obličeje. Pro veliký strach jsem ani necítil tělesné bolesti. Ale byl to strach o naše krávy. Nebál jsem se ničeho jiného, třeba by mě jindy do těch míst tak pozdě večer nedostal nikdo ani za zlatku. Měsíc sice trochu svítil, ale stejně bylo v lese tma jak v pytli. Padal jsem přes kořeny, přes kameny, i do ok, nalíčených pytláky, jsem se dvakrát chytil. Tak jsem běhal po lesích asi dvě hodiny, až jsem naše milé kravky našel na mýtince. Bylo to místo opředeno všelijakými povídačkami o strašidlech, ale já na to tehdy docela nic nedal. Spustil jsem radostí do pláče a všecky tři krávy na šťastnou shledanou zobjímal. Pásly se na vřesu s takovou chutí, že jsem se od toho nemohl odtrhnout. A protože bych je byl tehdy neuhodil ani za nevím co, musil jsem je od vřesu namáhavě odstrkovat, až jsem je šťastně dostal na cestu k domovu.
Přišly první mrazy, přestalo se pást a přestaly i všechny podzimní zábavy. Ale my děti jsme se už zase těšily na zimu a na všecky radovánky, které zima přináší: klouzání, sáňkování, stavění sněhuláků a koulování. A než jsme se nadáli, zapadl celý kraj sněhem. Někdy jsme jím byly překvapeny ráno, když jsme při vstávání vyhlédly okénkem ven, ale jindy se počal sníh sypat pomalu mezi dnem, a tu jsme ho vítaly radostným zpěvem: "Chumelí se, chumelí, paní Zima jede!" Vítaly jsme zimu, zdroj nových radostí. Nedočkavci zkoušeli kdejakou zamrzlou loužičku, jestli je už led udrží, a každou zimu se vždy několik těch prvních průkopníků zimních sportů pořádně vykoupalo v ledové vodě.
Když led trochu zesílil, hemžilo se na Jedličkově louži dětí jako much. Přes celou délku louže bývala vždy klouzačka, po které nepřetržitě, jeden za druhým, kluci, děvčata, malé i větší děti se klouzali od rána do večera. Kolem obyčejných klouzačkářů jezdili pyšně želízkáři - jak se u náš říkalo bruslím - ale ty jejich brusle bývaly tak ubohé. Obyčejně to býval starý kuchyňský nůž, vražený do kousku dřeva, přivázaný k botě motouzem a řádně utažený dlouhým hřebíkem. Všichni kluci mívali vždy jen po jedné brusli, protože by se byl sotva někdo na dvou tenkých nožích udržel. Však také jízda na samodílné brusli vypadala. Když takový želízkář jel, pořád při tom dupal zadní nohou, a přece pyšně a zvysoka shlížel na tu chamraď, která se klouzala jen tak v botách a někdy i bosýma nohama! A když se některému želízkáři někdy povedlo, že ujel na své brusli aspoň dva metry, vždy se tak pyšně a domýšlivě nafoukl, že ostatní při té krasojízdě závistí až modrali. Jakmile nás omrzely klouzačky, vytáhli jsme sáňky a pak to s kopečků jen fičelo! Po uježděných klouzačkách s příkrých vršků jezdili "po boku" i někteří odvážliví kluci, nebo se několik dětí chytlo za sebou a dlouhý řetěz sjížděl potom za jásotu a výskotu s vršku dolů. Říkalo se tomu vlak a přední kluk "strojvůdce" či "mašinfír" býval z nás nejodvážnější.
K nezbytným zimním klukovským zábavám patřily i bitvy, při kterých se bojovalo sněhovými kulemi. Dobře uhnětené kule létaly ze strany na stranu jako krupobití, ale bojovníci se dovedli hbitě uhýbat. Avšak běda, když místo do kabátu vlétla kule do okna. Řinkot skla býval vždy znamením k okamžitému přerušení boje a obě válčící strany hleděly se spasit nejrychlejším útěkem, aby nemusily platit válečnou náhradu. Než se tetka nebo strýc s láteřením a koštětem vyhrabali z baráku, nebývalo po bojovnících už ani potuchy. Bitvy bývaly připravovány s velikou důkladností a využitím všech sil. Menší kluci a děvčata dělali za frontou kule a ty se na sáňkách dovážely bojovníkům, aby se nemusili zdržovat přípravou střeliva, a mohli tak vyvinouti prudší palbu. Ustupující vojsko stáhlo se zpět do pevných sněhových hradů.
Jako kluk jsem se účastníval plnou měrou všech těch společných zimních radovánek. Míval jsem rád kamarády, ale někdy jsem zatoužil býti na klouzačce zcela sám. Proto jsem se také jednou vykradl z domova za měsíčného večera a vrátil se na opuštěnou louži. Měsíc byl v úplňku a řádně mrzlo. Jezdil jsem tu po jedné brusli a měl radost, že mám tolik volného místa pro své krasobruslařské umění. Za chvilku tam přiběhl Bubeníkův pes Michálek, honil se za mnou a snažil se chytit mě za šos kabátu. A vždycky zlostně vyštěkl, když jsem se mu uhnul a on na hladkém ledu upadl. Jeho štěkot se tvrdě rozléhal v studeném zimním vzduchu a odrážel se ozvěnou o dlouhou řadu temných smrků, nehybně stojících na protější stráni. Nikde v chaloupkách již nesvítili a mně se zdálo, že jsem docela sám s Michálkem v opuštěné vesnici. A byl bych tam snad jezdil až do rána, kdyby mě byl starý Šticha nezahnal domů. Zlostný štěkot Michálkův ho probudil ze spaní, a snad myslil, že se mu dobývá zloděj na čuníka.
Také v zimě jsem chodil odvádět boty. Někdy to bývaly neradostné cesty hlubokými závějemi, po kluzkých pěšinách a rozbředlým sněhem. Zato když bylo krásně, poklouzal jsem se až do únavy na zamrzlých potocích, mezi vysokými olšemi, kde bývala krásná, přímo pohádková zákoutí. Vesničky bývaly celé zapadlé ve sněhu, a když jsem se při návratu k domovu obrátil, na některou se zadíval, byla sotva vidět v bílé krajině. Někde ve statcích už svítili, z komínů stoupal k obloze modrý kouř a občas projel vzduchem výskot dětí, štěkot psů a rány sekyrou do tvrdého dříví. Proto jsem se z takových cest vracíval až za tmy. Jen zpěv ptactva mi v zimě chyběl. Po cestách sice pobíhali rychlými krůčky skromní chocholouškové, ale i ti smutně tíkali nad tou svou bídou, že mi z toho bývalo teskno! Občas zakrákaly vrány, které bezradně poletovaly nad skoupou přírodou. Zato jsem byl radostí celý bez sebe, když jsem spatřil nad potůčkem překrásného ledňáčka. Jiskříval tu mezi vrbovými pruty, sněhem obalenými, jako velký drahokam. A než jsem se nadál, při kvapily vždy vánoce a s nimi nejkrásnější den v roce - Štědrý den! Netěšíval jsem se na něj pro nějaké dárky - nikdy jsem nic pod stromeček nedostával - ale těšil jsem se na vánoce pro tu obecnou krásnou náladu. Stromeček míval jsem jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem vždy z něho třeba větší radost než děti, které měly stromy až do stropu. Stával na stole, upevněn do starého železného moždíře, aby se nepřevalil. Kolem dokola visely s něho řetízky z barevných papírů, na větvích cukroví v řasnatých papírcích a červená panenská jablíčka se rděla've svěží zeleni. Na některých větvích byly různobarevné svíčky a nahoře svítila betlémská hvězda, vystřižená z pozlaceného papíru. Ani nedovedu říci, jakou radost jsem míval z toho skromně ozdobeného stromečku. Když bylo po večeři, která sestávala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů a sirupu a z "černého kuby" - vařené krupky se sušenými houbami - rozsvítil tatínek na stromečku svíčky. V tu dobu obyčejně již také obecní slouha vytruboval po vsi vánoční koledu. Začínal vždy stejně u baráků dole pod pastouškou, ale jakmile jsme my děti zaslechly první veselé zvuky trumpety, vyběhly jsme hned ven, abychom toho vytrubování dosyta užily od začátku až do konce. Od té chvíle, kdy se tichou vesničkou rozlétly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly teprve vánoce doopravdy. To slouhovo vytrubování bývalo nejkrásnější z celých vánočních svátků a všichni jsme se na ně těšili již dlouho před vánocemi. Někdy jsem chodil za slouhou od prvního baráku až k poslednímu statku na druhém konci vesnice. Ta koleda se mi vždy tolik líbila, že jsem se jí prostě nemohl nabažit. Za vytrubování dostával slouha všelijaké dárky, které jeho žena ukládala do velké nůše. Bývalo jich tolik, že musila několikrát odběhnout domů odložit.
Na svatého Štěpána, či jak se dříve říkávalo "na prostřední svátek", od časného rána pobíhali vsí od statku k statku drobní koledníci. Ze dvora zvučela' sborem koleda:
"Strunka, strunka, zelená se louka...