Již přes rok sleduje veřejnost dění v rodině Mauerových. Málokterá kausa má tolik pozornosti. Od začátku to byl kuriózní případ. Otázky trvale hrály přesilovku nad odpověďmi. Když před pár dny proběhl soud s prvními obviněnými, zdá se, že konečně se poměr otázek a odpovědí obrací, ale to neznamená, že máme či dokonce budeme mít odpověď na hlubší motivaci klíčových aktérů.
Od začátku bylo těžké se ke kauze vyjadřovat. Hlavní důvod, proč jsem se nebránil komentářům, byla naděje, že tato kauza zvýší citlivost veřejnosti vůči zneužívání dětí. Ale bohužel Kuřimská kausa je asi příliš extrémní na to, aby normální lidé cítili nějakou souvislost s vlastním životem: "Kuřim? To jsou zprávy ze světa Marťanů. To se nás netýká..."
Ano, tento závěr uděláme, i když kolem nás jsou případy jako zavražděný Jakub či Fritzl, protože za extrémní považujeme vše, co se neděje v naší rodině, sousedství či mezi známými. To je podobné jako s AIDS. Dokud to není nemoc někoho blízkého či známého, tak se chováme, jako by neexistovala. To je prostě nemoc Marťanů.
Možná je to právě ta vystupňovaná absurdita tohoto případu, proč se dnes obávám, že nebude mít prakticky žádný vliv na obecnou citlivost veřejnosti vůči násilí na dětech. Příkladem za všechny je tzv. sekundární viktimizace dětí. To je v podstatě medvědí služba, kterou úřady či novináři prokáží týraným dětem v dobré víře, že jim pomohou.
Touto je dnes chování FODu s otcem vůči zbytku rodiny Mauerových. Je třeba si všimnout, že děti jsou hermeticky izolovány od tety Gabriely a od prarodičů, se kterými byly dříve ve styku stejně jako s otcem. Proč? Prostě Dr. Vodičková přesvědčena, že tito museli o týrání vědět, i když vyšetřování ukázalo opak. Jenže se stejnou logikou by musel o týrání vědět i otec. Proti němu Vodičková nic nemá asi proto, že s ní spolupracuje a přistoupil na její podmínky. Při bližším zkoumání zjistíme, že se jedná o starou dobrou písničku, kterou tak dobře známe z rozvodů: "Ten kdo se může stýkat s dětmi je ten dobrý. Vina za vše leží na tom, komu soud odepřel styk s dětmi."
Jenže to je sekundární zneužití dětí tentokrát ze strany úřadů a organizací. Ty dětem implantují syndrom zavrženého rodiče a všech příbuzných z rodiny Mauerových. Děti ale byly minimálně osm let vychovávány v tomto prostředí. Minulost nejde odstřihnout ani zapomenout, proto je třeba z ní zachovat vše, co bylo funkční a dobré. Jde nám o sanaci vztahu dětí k Mauerovým, protože nejde vyzmizíkovat. Konec konců stačí si uvědomit, jaký dopad má na nás pár let partnerského soužití. Všichni víme, že na bývalého partnera se také nedá zapomenout. Proč ale u dětí najednou předpokládáme, že jim můžeme měnit rodiče jako ponožky? Tady vidíme, že citlivost veřejnosti na zneužívání dětí při bojích mezi rodiči se vůbec nezměnila.
Veřejnost sice citlivě reagovala na to, že Ondřej byl zobrazován v médiích nahý, ale nechávalo ji chladnou, že jistý deník tituloval Kláru Mauerovou výhradně souslovím "matka bestie". Na rozdíl od dospělé Bohdalové malé děti nijak zvlášť netraumatizuje jejich nahota. Malé děti tolik nerozlišují veřejné a soukromé chování. Naproti tomu v náhradní rodinné péči se snažíme o biologických rodičích vždy hovořit s úctou, aby nevzniklo přesvědčení: "Jsem zlé dítě zlých rodičů." Jak to, že veřejnost toto necítí ve vztahu k Ondřejovi? Tam přeci také není v pořádku, aby si vytvořil vědomí: "Jsem dítě bestie." Ani zde jsem nezaznamenal žádný posun v myšlení veřejnosti. Ta je naopak přesvědčená: "Klára je bestie, tak si to Ondřeji dobře zapamatuj, ať víš, čí jsi syn!"
Jestliže se neobjevila větší citlivost vůči zneužívání dětí při budování syndromu zavrženého rodiče, ani při budování podlomeného sebevědomí, není divu, že též nikdo nespojuje Kuřimskou kausu s ústavní péčí. Když jsme dělali výzkum po kojeneckých ústavech říkaly mi sestry: "Vidíte, my jsme vám to říkaly. Neměl jste si s těmi dětmi hrát. Ony teď budou víc brečet." Samozřejmě, protože touží po rodičovské figuře. Jenže neuvažovali byste jinak na místě sester. Už péče o dvojčata je na hranici lidských sil. Jedna taková sestra má ale na starosti minimálně šest (sic!) kojenců! Takže není divu, že je udržují v deprivované letargii, hlavně že jsou zticha.
Z kumbálu Mauerových se můžeme zbláznit, ale v kojeneckých ústavech už léta panují srovnatelné podmínky - děti se tam tupě, celé hodiny kolébají zprava doleva a vrhnou se na každého dospělého, který otevře dveře. Pověsí se vám na nohy, že ani nemůžete pořádně jít (tzv. desinhibovaná přítulnost). Když nesouhlasíme s Kuřímí, proč už dávno nemáme jedno ministerstvo pro všechny opuštěné děti? Proč se o ně chaoticky přetahují čtyři ministerstva (MZ, MŠMT, MPSV, MV)? Proč to neřešíme jako v Anglii levnější a především lepší profesionální pěstounskou péčí? Zkrátka než budeme kritizovat Kuřim, zameťme si napřed před vlastním prahem...
Vážený pane doktore,
Nyní zvažuji, zda na Vaše naprosto nepřípadná přirovnání
upozornit na specializovaném serveru určeném pro matky malých dětí, dosud jsem se
nerozhodla.
ve Vlachově Březí 24.06.08
Vážená pani doktorko,
děkuji za Váš email. Abych řekl pravdu, vážím si přímého jednání, proto se budu snažit Vám upřímně odpovědět.
Naprosto chápu, že je těžké se zorientovat v tekutých píscích Kuřimské kauzy, informace se mění každým dnem. Například nedávno mě někdo kritizoval, že jsem řekl v televizi, že Barbora je panna, i když to před tím již proběhlo tiskem. Prostě chaos na všech stranách. S tou naší otázkou je to podobné. Vy máte zřejmě ještě zastaralé informace či spíše domněnku, že Klára Mauerová byla též členem hnutí Grálu. Pokud vím, tak poslední stav vyšetřování je ten, že její chování tento náboženský rozměr nemělo. Tedy z rodiny Mauerových to byla pouze Kateřina Mauerová, která byla členkou této sekty.
Když toto víme, pochopíte dotaz novináře, který se mě ptal: "Jak je možné, aby v matce vymizel mateřský pud?" Moje odpověď byla: On nevymizel, on byl podmíněně vypnut. Protože kdybych přišel já a chyt jejího syna a strčil mu hlavu do lavoru, tak by mě zabila. Ona to dělala, protože byla řízena "doktorem". Takže se jedná o to, co máte v postscriptu - poslušnost autoritě - Milgramovy experimenty. Je třeba si uvědomit, že tento mechanismus je universální, stejně jako píše Furst a v mnoha případech užitečný. I my ho máme ve svém životě. Příkladem může být jakékoli vyšetření, nebo i ta Vojtova metoda.
Když jsem byl v Kindercentru v Mnichově na praxi u prof. Papouška asi tak tři dny, tak jsem se ho zeptal: "Pane profesore, proč ty děti tady někde poblíž furt tak zoufale pláčí?" Protože to nebyl obyčejný pláč, to byl řev, jak když je řežou. On mávl rukou a povídá: "To je Vojta..." Už tenkrát mě to překvapilo, jak je ta obranná reakce vypnutá. Později jsem se dokonce s Dr. Vojtou osobně setkal, ale to není důležitý. Pak když jsem pracoval s lidmi, co Vojtu s dětmi sami cvičí, viděl jsem to na vlastní oči. Oni to dítě kroutí. To pláče a prosí: "Tatínku, nee. Už stačí..." On na ně: "Ne, uvolni to..." atd. Jakmile docvičí, tak holku pustí a řeknou jí: "Tak pojď budeme stavět kostky." To je pro nezasvěceného naprosto absurdní pohled. Každý do není in tak si řekne: "Ten člověk musí být sadista..." Ale abych se přiznal my jsme s dcerou taky Vojtu cvičili v omezené míře a taky mi to nedělalo moc dobře na duši.
Když si dáte dohromady tento jev podmíněného vypnutí rodičovského pudu plus Milgramovy experimenty, tak dostáváte vysvětlení, ale samozřejmě ne omluvu, jak zřejmě fungovala mysl Kláry Mauerové, když ona sama nebyla vedena religiosním třeštěním. Nevím jestli znáte urofilii. To je nutkavá potřeba pít svou moč. Ti lidé samozřejmě tuto úchylku netutlají jako svou slabost, ale naopak často ji vychvalují jako "léčebnou metodu na pročištění organismu". Znám řadu lidí, kteří se takhle nechali zblbnout a pak na různých "školeních" pili svou vlastní moč. Takže ono je to vidět v mnoha jiných případech.
Ještě poznámku. Odlišujte právní (morální) a psychologický aspekt celého příběhu. To, že pochopíme mechanismy, které vysvětlují chování aktérů, třeba poslušnost autoritě u Kláry či bájivou lhavost u Barbory, tak to nic nemění na jejich trestné odpovědnosti a morálním imperativu kontrolovat čistotu své mysli.
Na závěr jen poznámku, jak tyto rozhovory vznikají. Já jsem byl u svého tchána v kovárně a odpoledne jsme nýtovali zábradlí. V té chvíli zazvoní telefon. Já odhodím rukavice, jdu před kovárnu a tam poskytnu rozhovor, který si pak přečtete. Ten se přepíše a já ho dostanu na email, shlédnu, opravím hrubé chyby a za půl hodiny odešlu, aby ho do čtyřech měli v redakci. Tam není čas ani na rozmyšlenou ani na nějaké hlubší strukturování koncepce toho rozhovoru. Ten vzniká za pochodu. Pozor takhle to funguje nejen v Právu, ale i v Lidovkách a jiných periodikách. To má za následek, že tam třeba nejsou vyslovené bludy, ale někdy je ta koncepce článku tak trochu ad hoc, která jako ve Vašem případě může někoho pomýlit.
Doufám, že toto objasnění Vás přesvědčilo, že osobně nemám nic proti Vojtově metodě, naopak považuji ji za velmi užitečnou.
s úctou
Jeroným Klimeš
Ve velmi diskutovaném experimentu Stanley Milgram dokázal, že se 75 % zkoumaných dalo v laboratorních podmínkách pseudovědeckou autoritou pohnout k tomu, aby v bezpodmínečné poslušnosti mučilo, ba dokonce zlikvidovalo zcela neznámého, nevinného člověka. Prostřednictvím inzerátu hledali Milgram a jeho spolupracovníci pokusné osoby, které by byly ochotny se za plat podílet na experimentu s výkonností paměti a schopností učení. Ze dvou pokusných osob byla jedna určena losem za učitele a druhá za žáka. Vedoucí pokusu jim vysvětlí, že se výzkum zabývá účinkem trestu na učení. Špatné odpovědi mají být potrestány elekrickým šokem.
Žák není skutečnou pokusnou osobou (při losování se podvádělo), nýbrž patří k týmu experimentu a hraje svou roli jako oběť. Nedostává žádné eletrické šoky a zcela věrohodně předstírá bolesti a utrpení.
Aby se zdůvodnilo udělování elektrických šoků, bylo pokusné osobě vysvětleno, že se má přezkoušet teorie, která vychází z toho, že se člověk jen tehdy něco přesně naučí, jestliže je potrestán pokaždé, když udělá chybu. Protože se o vlivu trestu na proces učení neuskutečnila ještě žádná vědecká zkoumání, má to tento experiment objasnit.
Po tomto vysvětlení, byl "žák" i "učitel" uveden do vedlejší místnosti. Tam byl žák připoután k aparatuře, která se podobala elektrickému křeslu. Vedoucí experimentátor vysvětlil, že pevné připoutání je nutné, aby se zabránilo příliš prudkým pohybům během elektrických šoků. Tím se měl vzbudit dojem, že žák se nemůže osvobodit.
Aby situace vypadala realisticky a pro pokusnou osobu důvěryhodně, byly na zápěstí žáka upevněny elektrody. Předtím bylo použito elektrodové masti, aby se zabránilo puchýřům a popáleninám. Pokusné osobě bylo sděleno, že jsou propojeny se šokovým generátorem ve vedlejší místnosti.
"Učitel" měl žákovi předčítat řadu slovních dvojic, a pak první pojem slovní dvojice opakovat společně se čtyřmi pojmy. Např. modrý - krabice, krásný - den, divoký - pták
Pak: modrý, nebe, inkoust, krabice, lampa.
Žák měl udávat, který ze čtyř uvedených pojmů patří k prvnímu pojmovému páru.
Při každé nesprávné odpovědi měla pokusná osoba udělit žákovi šok a přitom postoupit na šokovém generátoru vždy o jeden stupeň výš; kromě toho měla uvádět výšku napětí uděleného šoku, čím si stále uvědomovala rostoucí intenzitu šoku. K dosažení maximálního napětí 450 voltů vedlo 30 šokových stupňů.
Jestliže pokusná osoba váhala pokračovat v udělování šoků, pak byla požádána vedoucím experimentu, aby pokračovala. Pokud to nestačilo, argumentoval vedoucí, že experiment musí pokračovat. Kdyby pokusná osoba přesto odmítla, vysvětloval jí vedoucí pokusu přesvědčivě, že nemá žádnou jinou volbu a musí pokračovat.
Výsledky experimentu jsou jak překvapující, tak i pobuřující. Přes skutečnost, že mnoho pokusných osob prošlo zážitkem stresu, navzdory tomu, že mnohé z nich proti vedoucímu protestovaly, přece jen pozoruhodné procento z nich pokračovalo až k nejvyššímu stupni šoku na generátoru. Mnozí poslouchali vedoucího pokusu s lhostejností k tomu, jak úpěnlivě oběť naříká, jak bolestivé se šoky zdály, jak naléhavě oběť prosila, aby byla vysvobozena. (Tamtéž)
Milgramův experiment byl z mnoha stran kritizován a jeho výsledky zpochybňovány, protože nebyly považovány za pravdivé. Byl však prováděn jinými univerzitami v různých zemích; přitom se ukázalo, že úroveň poslušnosti byla stále vyšší, než tomu bylo u Milgramových pokusů. Tak např. počet "poslušných" pokusných osob byl v Mnichově kolem 85 %.
Milgram provedl svým experimentem průkopnickou práci a dalo se očekávat, že bude napadena jako nemorální, neospravedlnitelná nebo bezcenná, protože lidé před nežádoucím chováním rádi zavírají oči a dávají přednost tomu zkoumat paměť tím, že se nechají učit smyslu zbavená slova. (M. Erikson. In: St. Milgram 1988)
Nedůležitější poznatek z tohoto výzkumu je ten, že docela obyčejní lidé, kteří prostě jen plní své úkoly a nepociťují žádné osobní nepřátelství, mohou být podníceni k jednání v hrůzostrašném procesu ničení. A ještě hůře: i když jsou jim předváděny na vlastní oči otřesné důsledky jejich jednání, které si uvědomují, a když se jim pak řekne, že mají provádět činy, které jsou v ostrém protikladu s jejich základním morálním přesvědčením, pak jen málokteří disponují dostatečnou odolností, aby se postavili autoritě na účinný odpor. (St. Milgram 1988)
Milgram se pokouší analyzovat tuto ochotu k bezpodmínečné poslušnosti. Člověk nežije jako izolovaná bytost, nýbrž od počátku svých dějin se spojoval do skupin. Ty mu poskytovaly ochranu. Hierarchická struktura zajišťuje soudržnost skupiny a dává jí tak vnitřní stabilitu, a tím také lepší šanci na přežití.
Týrání s Vojtou, 23.06.2008
Ač nerada, musím se v dalším zamyšlení vrátit ke kuřimské kauze. V sobotu
21.6.2008 uveřejnil deník Právo krátký rozhovor s psychologem Jeronýmem Klimešem,
kde se dotazovaný vyjadřuje mj. ke vztahům mezi pachateli a oběťmi.
Cituji:
„Toto není případ klasického týrání tak, jak jsme na ně zvyklí. Od začátku se
tento případ chová atypicky. Když totiž žena zavírá dítě do kumbálu, tak mu tam
nedá hlídací kameru. Tedy na jedné straně matka děti vysloveně týrá, na druhé
straně má tendenci je chránit. V její hlavě totiž její jednání nebylo v rozporu s
mateřským pudem. Podobné je to například s Vojtovou rehabilitační metodou. To je
bolestivá metoda, ale rodiče ji musí aplikovat, pokud jejich dítě má chodit. Pokud
se něco takového děje v ideologickém rámci, člověk vnímá nářek dítěte jako
nutnost a přitom mateřský pud nemizí.“
„Klára Mauerová děti vychovávala dlouho a ony k ní mají vztah. Měly by mít možnost
se stýkat nejen s matkou, ale i ostatními nevinnými příbuznými, samozřejmě za předpokladu,
že už nebude docházet k týrání.“
První otázka, která mne nad textem napadla: žertuje pan psycholog o tomto mrazivém tématu?
Srovnávat aplikaci léčebné metody s bezprecedentním týráním, které vyplouvá u
soudu na povrch, je cynismus a zmatení hodnot nejhrubšího ražení.
Jak může psycholog srovnávat matky, které aplikují na doporučení odborných lékařů
a pod vedením erudovaných zdravotních sester Vojtovu metodu, s matkou, která své děti
týrá způsoby vlastními nacistickým dozorcům v koncentračních táborech? Podle mého
názoru motivace lidského jednání v obou případech nelze ani v těch nejblouznivějších
úvahách stavět naroveň.
Pokud mám správné informace o Vojtově metodě, probíhá věc asi tak: matka, která
pozoruje u svého dítěte opoždění rozvoje pohybových schopností, vyhledá příslušného
odborného lékaře a s dítětem cvičí, aby zapojila do činnosti svaly, které dítě
samo nezapojuje. Nemám vlastní zkušenost, ale dítěti je cvičení patrně nepříjemné,
tak jako netrénovanému člověku působí nezvyklý pohyb určitou námahu. Matka je
vedena vědomím, že pro své dítě dělá to nejlepší a pomáhá mu. Ovšem povšimněme
si prosím, že matka se neradí s blouznivým sektářem, ale vyhledá pomoc u odborníka.
Jeden ze zásadních rozdílů mezi vírou v jednoho a druhého, který možná p. Klimešovi
uniká, je ten, že sektář sám sebe prohlašuje obvykle za jediného a pravého, zatímco
odborný lékař může být nahrazen jiným odborníkem téže specializace a výsledná
doporučení budou patrně tatáž nebo velmi obdobná.
Kromě toho u široce rozšířené léčebné metody můžeme čerpat z dlouholetých
dobrých výsledků její aplikace, nevím ovšem, jakou rozumnou a přiměřenou úvahou
mohla Klára Mauerová dojít k závěru o blahodárnosti svého jednání vůči synům.
U Kláry Mauerové nejde jen o zcela zcestnou motivaci, absenci jakéhokoliv rozumného zdůvodnění
jejího chování, naprosto nepřiměřený způsob jednání, dalekosáhlé důsledky; v
tomto případě musí být v pozadí něco víc. Nejsem psycholog, ale domnívám se, že
matka, která se takto chová vůči svým dětem, musí vykazovat psychopatické rysy
osobnosti, ne-li sadistické sklony. Možná byla zmanipulována působením sekty, nicméně
stále jde o osobu, která je schopna chápat a ovládat své jednání. Angažovanost v
sektě a slepá víra v sadistické náboženské vůdce jí odpovědnosti ani trochu
nezbaví. Nakonec, povahu této obžalované a její motivace zajisté bude zjišťovat
soudem ustanovený znalec.
Musím konstatovat, že shora citované výroky p. Jeronýma Klimeše jsou dle mého názoru
bezbřeze urážející vůči zodpovědným a milujícím matkám, které v dobré víře
naslouchají lékařským doporučením a snaží se dělat pro své dítě to nejlepší,
byť za cenu určitého fyzického i psychického nepohodlí matky i dítěte.
Pokud jde o druhý citovaný názor p. Klimeše, ani tento nemohu sdílet. Z dostupných
zdrojů vyplývá tolik alarmujících informací, že pevně věřím, že pokud bude
K.M. uznána vinnou, příslušný soud využije svého práva daného zákonem o rodině
a matku dětí zbaví její rodičovské zodpovědnosti. Pro úplnost dodávám, že pokud
se rodič dopustí úmyslného trestného činu proti svému dítěti, má soud vždy
povinnost posoudit, zda řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti zahájit. A jen těžko
si dovedu představit pádnější důvody k takovému razantnímu zásahu do rodičovských
práv než to, co denně čteme v novinách o tomto tragickém případu.
Je mi líto, že tyto úvahy, podle mého názoru samozřejmé, jsem vůbec nucena na základě
citovaného článku rozvíjet. Nedělá mi to dobře na duši.