Jeroným Klimeš 2004
Po sochařovi Opočenském, o kterém se též v uměleckých kruzích dávno dobře vědělo, že má v oblibě mladé dívky, čelí podobnému obvinění sbormistr Bambini di Praga.
Případ sbormistra je však zajímavý i tím, že (pokud by se vina prokázala) by se podobal případům kněží, kteří zneužívají děti svých věřících. I zde dotyčný muž zneužívá výhod své pozice. Není netypické, že u společenských autorit a celebrit se vždy musí spojit několik postižených, než se začne s případem něco dělat, ale tou dobou je již zneužívání v plném proudu a počet obětí jde do desítek. Stačí si vzpomenout na umělohmotného Michaela Jacksona.
Zde dochází k psychologickému jevu, který je velice nebezpečný, totiž k tzv. distribuci viny. Psychologové vědí, že pocit viny má málo společného se skutečnou vinou, jak ji zná morálka či právo. Pocit viny je něco jako batoh, který s trochou demagogie můžeme hodit na záda komukoli bez ohledu na to, kde skutečná vina leží. Například i zde se mohou zneužívané děti (pokud se zneužívání prokáže) cítit vinny za to, že „kvůli nim“ bude sbor opovrhován. Kdyby byly zticha, tak se o tom nikdo nedozví a sbor bude stále na výsluní.
Vypadá to absurdně, ale rodiče postižených dětí opravdu musí řešit dilema: dítě zpívá v úspěšném a prestižním tělese, pokud to v tichosti vyřeším, tak proti sobě a svému dítěti neobrátím hněv ostatních rodičů. I věřící jen velice neradi připouštějí, že jejich kněz by mohl zneužívat děti. To nejde jen o zneužívání, jde i o skupinovou identitu utrpí pověst našeho sboru či církve.
Distribuce viny je velice destruktivní mechanismus, který bývá
neoddělitelně spojen se sexuálním zneužíváním. Když pomineme nebezpečí
pohlavních chorob, fyzického násilí a zastrašování, možnost otěhotnění, tak
zneužívané děti především trpí tím, že nemají dostatek ani fyzických, ani
psychických sil ubránit se agresorovi. Vzniká od začátku nerovný vztah, který
však děti systematicky deformuje. Ty mají velké obtíže později navazovat
stabilní vztahy, nebo pokud byl agresor stejného pohlaví, může se objevit
indukovaná homosexualita. Nejhorší případy představují chlapci zneužívaní svými
matkami.
Rozvedeni v patnácti
Proto si rozhodně myslím, že není dobré umožnit dětem mít sex v nižším věku než v patnácti letech. Řekněme to takto: dvouleté dítě je schopno udržet nůž, ale rozhodně mu nůž nedáme na hraní. Desetiletý kluk by k zbláznění rád řídil auto, ale též mu nedáme řidičák. Některé třináctileté děti by rády vyzkoušely, co je to sex, ale domnívám se, že rozhodně mají dost času. Představme si, že by je nějaký takový sbormistr či kněz pohlavně zneužil a pak tvrdil, že se jim to „jako fakt líbilo“, a navíc že v tomto věku již legálně mohou. Možná, že jsou fyzicky soulože schopni, rozhodně nejsou schopny se vůči takové autoritě účinně bránit.
Například po internetu koluje nahrávka dívky, která veřejně odhalila svého učitele, že s ní od prváku spal. Chtěla se mu tak pomstít a varovat jiné prvačky, kvůli kterým ji dotyčný učitel opustil. Takové obrany však byla schopna až ve čtvrtém ročníku. Na začátku v prváku zřejmě ani pořádně nevěděla, do čeho jde, a věřila slibům, že si ji vezme a podobně.
Na druhé straně, pokud dovolíme třináctiletým souložit, tak jim tímto dovolujeme i plodit děti, protože světe, div se - poslední vědecké výzkumy naznačují, že pohlavní styk a rozmnožování spolu asi nějak souvisí. Jestliže dovolíme dětem mít děti, tak jim musíme umožnit i manželství, které jde ruku v ruce s rozvodem. Takže ani se nenadějeme a můžeme mít i rozvedené patnácileté a možná i několikrát legálně zneužité. Máte již rozmyšleno, kdo by byl důstojným zetěm vaší třináctileté dcery? Kdybyste náhodou nevěděli, tak se třeba nabízí pan Kulínský.
Autor je psycholog