Dotaz pro Katolický týdeník
Vážená redakce,
Obracím se na vás o radu, vlastně nevím, co mám dělat ve své nastalé situaci: po 45 letech manželství jsem se musela nechat proti své vůli rozvést, protože můj 74letý muž jinak nedal. Dělal všechno proto, aby zničil fungující rodinu dospělými syny a vnoučaty. Dříve jsme o rozvodu nikdy neuvažovali – manžel byl dokonce pyšný, kolik let nám to spolu vydrželo. Pak potkal v Itálii na dovolené více než o dvacet let mladší ženu, zamiloval se do ní a s námi přestal komunikovat. Manžel podal žádost o rozvod – po čtyřech měsících soud vynesl rozsudek: nerozvádí se, je to jen stařecká nerozvážnost a pošetilost. Manžel jen lhal, vymýšlel si věci, které se nikdy nestaly a co špíny jsem se na sebe dozvěděla. Dodnes pátrám, kde se to v něm vzalo, vždy byl mírný, slušný a teď nejednou sprosťák a hrubián. K obhajobě jsem se skoro nedostala. Na radu oné přítelkyně z Itálie se manžel odstěhoval, aby tak docílil rozvodu i bez mého souhlasu. Rozvedli nás. Žádala jsem vyšetření manžela psychiatrem, ale přešlo se to “neslyšením”. Manžel totiž prodělal operaci rakoviny varlat a psychiatr mi potvrdil, že od operace trpí duševní poruchou a potřebuje léčení. On ale tvrdí, že je naprosto zdráv a léčbu potřebuji já.
S onou milenkou z Itálie se manžel po dovolené již nesešel, i když spolu dále komunikovali telefonicky a poštou. Slyšela jsem, že manželé mají mít přiměřeně stejné podmínky po rozvodu, ale u nás to neplatí. Já vyloženě živořím – nedostala jsem část společných úspor, stavebního spoření, prostě nic. Manžel vydělává poměrně hodně, ale neplatí ani výživné.
Prostě jsem na dně, stydím se za manžela, taky když musím někde říct “rozvedená” – i když já se cítím pořád vdaná a manžel bude mým manželem až do smrti, jak jsme si před Bohem před 46- ti lety slíbili. Proč se u soudu nepřihlíží na církevní sňatek, přece se uznává, ale váhu žádnou nemá. Stačí, aby jeden chtěl a ten druhý se musí podřídit?
Mám v duši veliký zmatek, představovala jsem si stáří jinak. Měla bych odpustit i nepřátelům, ale nejde to. Moc to bolí, nedokážu to, nevím, kde hledat spravedlnost, ani pomoc. Nevím, jak dál s tím žít.
ve Vašem příběhu je tolik psychologických jevů, že by se o tom dala napsat kniha. Zaměřím se proto jen na jeden detail či jedno doporučení. Rozvod a nevěry představují vztahovou patologii. Mezi nemocemi tělesnými a duševními existuje úzká paralela. Nemoci v somatickém lékařství nám berou a zabijí naše blízké a vztahové “nemoci” nám dělají nämlich to samé. Berou nám naše blízké a zabijí nám naše vztahy. Nejenom lidem ve vašem věku, ale i mnohem mladším, připomínám fakt - když odejde partner, je to jako kdyby zemřel.
Ještě jako studenti psychologie jsme o bývalých partnerech používali rčení: ”O mrtvých jen dobře.” I když nejste psycholožkou a možná nevíte, díky jakým mechanismům naší mysli, tato věta funguje, přesto Vám doporučuji, abyste se na svůj rozchod podívala tímto prizmatem. Rozvod zabil váš vztah k vašemu muži. Ten z Vašeho života odešel podobně, jako kdyby si ho vzala smrt či těžká nemoc. Rozlučte se s ním v duchu. V realitě mu můžete třeba udělat hrobeček na zahradě.
Reálný muž odešel, ale ve vaší hlavě zbyl ten, který reálný není, který je jen fantazijní. S nadsázkou říkám studentům, že existují jen dva způsoby, jak tohoto fantazijního partnera dostat z hlavy. Obě jsou ale v praxi nepoužitelné. Prohnat si kuli hlavou a Alzheimer. To jinými slovy znamená, že vy se svým fantazijním mužem budete žít až do smrti, ať chcete nebo ne. Pozor, ale to není ten, který touto dobou běhá někde po Itálii s milenkou, ale to je ten, kterého si nosíte ve svém srdci. Proto platí zásada: “O mrtvých jen dobře,” protože každý útok, každý záchvat vzteku či nenávisti už nemůže zasáhnout reálné lidi, ale je směřován proti těmto fantazijním obrazům, a tak neomylně zasahuje jen a jen naše srdce.
Je dobré si vyzkoušet na vlastním prožívání, že toto není jen taková květomluva dušezpytů, ale opravdu hodně primitivní mechanismus. Bez pochyby Vám chodí bývalý manžel hlavou. Zkuste tedy se rozčílit a být na něho hnusná a zkuste mu vynadat, jak jen dovedete. Pak se zastavte a pozorujte, co to udělá s vašimi city. Ano, možná tím nárůstem adrenalinu, dojde ke krátkodobé úlevě, ale hned vzápětí, jak bude opadat vzrušení a bude na vás padat únava, tak se budete propadat do stále horší a horší nálady. To je právě důsledek popsané zákonitosti. Ano, možná jste v právu, tak přesto váš hněv nedopadl na vašeho manžela, ale pouze zapadl ještě hlouběji do vašeho nitra. Navíc si takto pěstujete závislost na hádkách s fantazijním partnerem.
Z toho vyplývá jen jeden závěr. Neútočte po rozchodu na svého fantazijního manžela. Když se Vám zjeví v hlavě, tak ho vlídně a bez ironie pozdravte a dejte si dobrý pozor, abyste na něj neplivla ani trochu jedovatou slinu. Když Vám někdy ujedou nervy a budete na něj hnusná, tak se mu v duchu omluvte. To přeci není Váš reálný manžel, to je produkt vaší hlavy. Čím méněkrát se rozčílíte, tím méně soli si nasypete do vlastních ran, které zanechal rozvod, tím rychleji budou moci zeslábnout i vzpomínky na vše hnusné, čím jste prošla. Ony totiž odezní samy, ale vy si musíte dát pozor, abyste je nekrmila svou nenávistí a vztekem. Ony totiž žijí z těchto lidských emocí.
Neodbytné vzpomínky na manžela a na rozchod tím rychleji ztratí ten bolestný hrot, čím více budete schopna odlišit reálného manžela od toho obrazu, který si nosíte v hlavě, a čím méně budete na tohoto fantazijní manžela útočit. V každém případě se ale připravte na dlouhou cestu. Půl roku až rok bude trvat, než se dostanete jen z toho nejhoršího. Každopádně přeji hodně zdaru.
s úctou
JK