PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013
Motem letošního ročníku Národního týdne manželství, který připadá právě na tento týden, je: Manželství je umění. A právě o tom jsem si povídala s psychologem a partnerským poradcem Jeronýmem Klimešem.
Herec Danny DeVito ve filmu Válka Roseových pronesl: „Může člověk prožít celý dospělý život s jedním partnerem? Moji rodiče to dokázali a občas byli i šťastní.“ Je to reálné?
Ptáte se, jestli je reálné prožít celý život s jedním partnerem, nebo jestli lze být v manželství šťastný?
Na obojí...
Záleží, co si pod pojmem štěstí představujeme. Takové ty až hypománické pocity štěstí prožíváme jen v době akutní zamilovanosti? Ta ovšem trvá maximálně tři měsíce. Běžné prožívání tzv. štěstí si u normálního člověka můžeme znázornit pomocí grafu, kde přímka znamená nulu. Většina z nás se během života pohybuje mírně nad ní. Nic velikého, žádná euforie, ale ani žádná deprese. Když se mi něco povede, křivka malinko vyletí a zase spadne dolů. Udělám něco špatně, spadnu dolů a zase chvilku trvá, než se vrátím zpátky. Když přijde velká rána, dostaví se reaktivní deprese, z níž se dostáváme pomaleji. Dlouhé propady pod nulu jsou dané buď geneticky, nebo zlozvyky.
Průběh emocí mírně nad prožitkovou nulou. Pokud se nám něco nevyvede, naše nálada se propadne (červená šipka) a následuje obranná reakce, která je více nebo méně úspěšná.
U velkých životních ran je reakce emocí dlouhodobá, a proto se hovoří o reaktivní depresi či poruchách přizpůsobení. Dobrou zprávou v neštěstí je ale fakt, že když neděláme zbytečné chyby, reaktivní deprese zpravidla odezní do půl roku. Bohužel zde je hlavním lékem ne obranná reakce, ale především mírnost – trpělivě počkat, až to přejde.
Jakými zlozvyky?
Třeba když vás opustí partner a vy ho každý večer proklínáte. Tím si sice trochu ulevíte, ale vzápětí se zase propadnete do mínusu, protože proklínáte někoho, koho byste chtěla mít vedle sebe. To je zlozvyk, který vás sráží, a vy se pak chronicky držíte pod hladinou „vody“, pod prožitkovou nulou často i mnoho let.
Co se s tou křivkou děje s přibývajícím věkem? Ubývá euforie, přibývá propadů?
To záleží na tom, jak se svým životem naložíte. Spokojenost má totiž dvě komponenty, první je ryze emoční, druhá je identitní, což jsou výroky stylu: „Já jsem ten, který…“ Člověk vyhodnocuje spokojenost se životem, sám se sebou, jednak podle toho, jak se aktuálně cítí a jednak, jak je spokojený s tím, čeho dosáhl, co udělal. Tohle je důležitá komponenta, která s přibývajícím věkem sílí. Pokud včas přehodí výhybku z já, já, já, na oni, oni, oni, je schopen si s pohledem na vnoučata spokojeně říct: Čert vem bolavá záda. Je spokojený, protože se dožil třeba právě těch vnoučat.
Kdy je ten správný čas přepnout z já na oni?
Ve druhé půlce života. První polovina je já, já, já… kariéra, láska, hledání partnera. Druhá je – oni, oni, oni, soustředím se na potomky, žáky, mladší kolegy ap. Právě pro tu celkovou spokojenost je důležité, když dokážete přepnout z té „sobecké“ motivace já, já, já do té pro okolí - oni, oni, oni. Tím život získává cenu, protože přesedáte na jiné, čerstvé koně.
Celkem hodně lidí dnes žije single. Lze emoční složku spokojenosti nahradit tou identitní? Nemám partnera, nebo žiju v bezdětném manželství, ale jsem úspěšný v práci?
Omezeně se to dá nahradit, ale ne moc. To je třeba patrné na dnes nemalém procentu párů, kteří tak dlouho odkládali rodičovství, až ho definitivně odložili. Tím pádem nenasytili rodičovskou potřebu, která je v dnešní době jednou z nejvíc frustrovaných. Najednou si totiž uvědomí, že mají obrovskou potřebu být rodičem. Je dobré uvažovat o obou komponentách, aby byly přiměřeně vyvážené. U té emoční například hrozí vyhoření.
Kterou komponentu postihuje víc krize středního věku, emoční nebo identitní?
Ta je především identitní. Krizi středního věku můžeme ilustrovat na tomto papíru. Vezmu svůj předpokládaný život od narození do 90, přeložím ho napůl a ejhle, tady uprostřed je 40 až 45 let. První polovinu života mám za sebou a najednou otázka - co s druhou polovinou? Proto je to krize identity.
Neboli jdu buď špatným směrem, nebo jsem nedošla, kam jsem chtěla?
Obojí. Zajel jsem do jednosměrky, je to pořád to samé, nikam to nesměřuje, nedá se z toho vycouvat, můj život nemá smysl, moje práce nemá smysl, můj vztah nemá smysl… V tomto věku mění hodně lidí zaměstnání i partnera.
Kolem čtyřicítky žije většina lidí v letitých vztazích. Dostáváme se k druhé části mé první otázky. Lze prožít život s jedním partnerem a zůstat věrný?
Je to těžké, zejména pokud zmizí citový doprovod. Vezměte si situaci. Máte kolegu, sedíte v kanceláři naproti sobě, osm hodin denně, ráno se pozdravíte, v poledne spolu jdete na oběd atd. Najednou si večer lehnete do postele vedle svého partnera a přistihnete se, že myslíte na kolegu. Vůbec nemáte chuť bavit se s partnerem. Na kolegu myslíte na i při sexu s partnerem. Pak si začnete psát esemesky, kamarádské, později si popřejete dobrou noc a najednou cítíte něco, co jste už dvacet let necítili, hřejivou zamilovanost. A právě v tomhle okamžiku je nejvyšší čas to skončit. Racionálně, nejde to udělat citově, teď je čas to típnout. Jako alkoholik, když přijde do hospody a najednou vidí pivo, nenapije se, jen na něj kouká a sní, jak asi chutná. Tady někde leží hranice mezi ještě ovladatelným a už neovladatelným, kde už není cesty zpět.
Na druhou stranu je logické, že po mnoha letech v manželství sníte o kolegovi z kanceláře…
Ano, jednak vás ničím neprudí, ale co je podstatné, veškeré potřeby si plníte s ním. Tři hodiny pracujete, pak si hodinu si povídáte. A tu hodinu, kterou pro vás nemá partner, má kolega. A on má stejný problém. Manželku vidí půl hodiny denně. Takže podstatné je přesměrovat tyto své potřeby zpět na partnera. Když to uděláte, vyřešíte velký problém. Všechny potřeby – povídání, milování, partnerské, rodinné, volnočasové se nasměrují na jednoho partnera. To je to umění partnerského vztahu.
Lze se z toho dostat? Nevyměnit partnera, ale zkusit vyhaslý motor znovu nahodit?
To záleží, jak to potom vypadá. Je to jako u doktora, někdy vám zlomenou ruku vyléčí bez následků, jindy nějaké následky přetrvávají. Samozřejmě lépe opravovat, než záplatovat. Ale největší problém bývá iluze, že už to nemá cenu. Připomínám si paradoxní větu z Bible: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej. Ta má svou tajemnou logiku. Lidé mi v ordinaci často říkají: Já nechci zakopat svůj život, nechci se starat jen o rodinu a děti, já mám touhu dosáhnout něco víc. Jenže když se podíváte na jakýkoli životní projekt, ať je to výhra ve volejbale nebo rodičovství. Tak dosažení jednoho cíle znamená oplakat jiné cíle. Třeba já neobjíždím konference, nechodím po večírcích z jednoho prostého důvodu: starám se o rodinu. Přicházím o svůj život, abych ho našel. A právě lidi v polovině života si často řeknou, já nechci přijít o svůj život, začnou honit chiméry a právě kvůli tomu ho ztratí, protože zboří, co dosud postavili.
Tak co zbývá?
Stavíme projekty. Identita je o tom: „Já jsem ten, který… má spokojenou rodinu, napsal knihu o rozchodech atd.“, neboli každý z nás by měl mít projekt. Projekt nestaví ten, kdo si užívá libých pocitů. Protože něco stavět je často nepříjemná dřina. I když chceme samozřejmě obojí - projekt i libé pocity, jedno se musí ustoupit. Když se nebudu bát dřiny, abych vystavěl katedrálu, tak po mně ta katedrála zůstane. Vezměte si muže, který má pět dětí s pěti ženami, žádné s ním nevyrůstalo. A najednou zjistí, že celý život běhal za libými pocity, jenže tam jaksi chybí ta katedrála. A o to jde! Člověk musí ze svého života udělat vyvážený mix, aby byl přiměřeně citově spokojený, ale musí si dát pozor, aby nezapomněl na tu katedrálu, na svou identitu.
BOX
Národní týden manželství je mezinárodní kampaň na podporu manželství. Zakladateli byli manželé Richard a Maria Kaneovi z Velké Británie, kde se v roce 1997 konal první ročník. Od té doby se připojují stále nové státy, takže dnes se tento projekt ujal kromě dalších evropských států také v USA a v Austrálii. Do kampaně jsou zapojeny církve, politici, média, ve formě slev se připojují květinářství, restaurace, kavárny i kulturní instituce.