Logikové používají termín petitio principii - honička principů, když závěr, který se má dokázat, se již předpokládá jako intuitivně správná premisa. Stejnou logickou chybou zavání i termín "konstruktivní nevěra". Takto můžeme vymyslet stovky podobných líbivých termínů, například léčivá nevěra, blahodárná nevěra a podobným mechanismem se vymyslel i termín "dobrá smrt" (euthanasie).
Jenže před námi sedí klient v ordinaci a my potřebujeme určit, zda nevěra, do které se pustí, bude mít na jeho hlavní vztah pozitivní nebo negativní vliv. Při pohledu zpět, s odstupem třeba dvou let, můžeme zhodnotit dopad nevěry na fungování vztahu. Ano, v některých případech se dá říci, že nevěra měla konstruktivní dopad na fungování páru, nebo na rozvoj osobnosti některého z partnerů. Ale bohužel nemám po ruce přesvědčivá kritéria, podle kterých bych byl schopen s dostatečnou jistotou předpovědět tento pozitivní dopad nevěry dopředu, dříve než se odehraje.
Jenže k čemu je nám pak termín - dopadlo to dobře, ergo byla to konstruktivní nevěra; dopadlo to špatně, ergo byla destruktivní. To je přeci zmíněné petitio principii.
Možná je to tím, že jako psycholog vidím spíše ty případy, které dopadají špatně, ale co jsem viděl, tzv. projekty otevřeného partnerství fungovaly jen do té doby, dokud se jeden z partnerů nezamiloval a citově neodplul do nenávratna. Uvědomme si, že sama přítomnost těchto projektů v rétorice párů indikuje, že je cosi shnilého ve státě dánském.
Vždyť pro zamilované lidi je nemyslitelné, aby se o svého partnera dělili s někým jiným. Ne, že by to nešlo, nebo že by nutně museli zastávat morální zásady, které to vylučují, ale jednoduše proto, že když jsou zamilovaní, tak nestojí ani projekt otevřeného partnerství, ani o konstruktivní, natož o destruktivní nevěru.