PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013-06-21
www.klimes.us
Příběh o kytaře, plotu a střeše
Je tomu asi dvacet pět let, kdy k nám domů přišel jeden romský kluk si půjčit kytaru. Byl z jedné rodiny v sousedství. Měli k nám důvěru, protože si u nás mohli koupit vajíčka nebo půjčit kárku. Táta se sice vždy vztekal, když ji vrátili nějak poničenou, ale příště jim ji zase půjčil. Tomu klukovi bylo asi tak čtrnáct let. Byl konec léta, tak jsme si sedli na schody před naším barákem a chvíli si povídali.
Snažil jsem se mu vysvětlit funkci plotu - to je pro nás bílé snad nejdůležitější část "nábytku". Skoro tak důležitý jako střecha nad hlavou, protože dělí svět na dvě části - to je moje, to je tvoje. Vše, co prochází přes tuto čáru, se řídí složitými pravidly. Například půjčování věci. Stačí se podívat na naši sousedku, paní Zíkovou. Když si k nám půjde půjčit mouku, protože jí v sobotu odpoledne došla, tak samozřejmě jí rádi dáme. Jenže ona, nejen že ji vrátí v pondělí, ale ještě přinese půlku plechu buchet a čokoládu k tomu - jako poděkování. Nestane se, že budeme muset k sousedům běhat a připomínat: „Půjčili jste si mouku, měli byste ji vrátit.“ Tedy paní Zíková hodně zvažuje, jestli si od nás něco půjčí. Stejně jako my od nich.
Tyto pravidla jsou zase výsledkem dlouholetých ekonomických úvah. Říkal jsem mu něco ve smyslu, že ta kytara je starý krám, že její cena je tak 200 Kč, ale když ji rozbije, budu já si muset koupit novou. Ta už mě ale přijde na minimálně 1000 Kč. Jaká je vlastně cena té kytary? 200 nebo 1000 Kč? Například strýc si půjčil mé staré kolo Favorit, opřel ho u hospody a někdo mu ho ukradl. Avšak považoval za svou povinnost mi koupit nové, mnohem dražší než to, co mu ukradli. Nepsaná pravidla plotu tedy říkají: „Půjčuješ si starou kytaru za 200, ale tím se zavazuješ, že při její ztrátě či zničení vrátíš novou kytaru za 1000 Kč.“
Ptal jsem se toho kluka, zda je ochoten vzít na sebe závazek takové půjčky kytary. Je schopen mi přinést novou kytaru, když by se tato rozbila? Samozřejmě, že ne. Mám mu ji přesto půjčit? Tento rozhovor byl pro něho bez pochyby "blízkým setkáním třetího druhu". Koukal na mě trochu jako na Marťana. Podobné úvahy v životě neslyšel. Prostě byl zvyklý dělit lidi na ty, kteří jim něco půjčí či dají a ty kteří je vyženou. Nějaké ploty, úvahy o tom, kolik stojí kytara a jakými pravidly se v naší společnosti řídí půjčování mouky - to byla pro něj španělská vesnice. Nakonec si kytaru půjčil s tím, že se zaříkal, že s ní nic nestane, že ji vrátí v pořádku.
Bohužel stalo se, co se stát nemělo. On tu kytaru opravdu rozbil. Táta ji přinesl od nich někdy po prázdninách s ulomeným krkem. Avšak ten rozhovor měl jeden výsledek. Jeho hrdost a pocity viny vedly k tomu, že on osobně k nám přestal chodit si půjčovat věci, zatímco ostatní členové jeho rodiny v půjčování dál pokračovali. On převzal zvyky paní Zíkové - velice dobře si rozmyslí, než si příště něco půjčí. Mě osobně to celé mrzelo, protože jsem nechtěl, aby měl masivní pocity viny. Ta kytara byl opravdu starý krám. Nepůjčil bych mu ji, kdyby za něco stála.
Co mě však stála tato jeho zkušenost? Hodinu mého prázdninového času a jednu starou kytaru. Nevím, jestli je to hodně nebo málo, každopádně je na tomto příběhu vidět, jak neuvěřitelně pomalý je proces asimilace. Uvědomme si, že v procesu asimilace padesát let není žádná doba. Jestliže komunisté vysídlili tisíce Romů z jejich přirozených společenstev na Slovensku a přesídlili je do Čech, bude trvat minimálně tak dalších dvě stě let, než se tyto dvě civilizace trochu sblíží. Jsme na tuto dobu připraveni? Jsme ochotni si mezitím společně sednout na ty schody a povídat si o pravidlech plotu, půjčování či jiných tématech? Všimněte si, že tento příběh je starý 25 let. Od té doby se změnil svět – internet, mobily, mikrovlnky. Změnil se nějak rasismus v ČR?
Mezi mnou a Romy je navíc ohromná zeď. Mnohem větší, než byl plot u našeho baráku. Tou není rasismus, ale sociální rozdílnost. Žiji a pohybuji se v jiném světě. Víc mluvím s Řeky či Američany než s Romy. S těmi prakticky nepřijdu do styku, a pokud, tak víceméně jen profesně. Tuto zeď má dnes kolem sebe většina Čechů. Proto Romové nemohou čekat na nějakého Klimeše a musejí sami svým dětmi povídat o našem světě - jaké složité zákony mu vládnou, aby uměly vyjít s většinovou populací, protože to se ve škole nenaučí.
Plot a střecha – dva nejdůležitější kusy „nábytku“ majoritní společnosti, které sama ani neregistruje, ani neumí popsat pravidla, jimiž se řídí. Jenže ty o to samozřejměji žije: „Především si oplotím svůj majetek, pak si na něm postavím svůj úžasný dům, i kdybych se měl zadlužit na třicet let.“ Jestliže Romská menšina chce žít s bílými v nekonfliktně musí si uvědomovat a respektovat tyto ploty a čáry mezi lidmi, i když tam žádný hmatatelný plot není, protože plot je spojen s mnoha implicitními pravidly:
Bílí pokud možno nesdílí věci, ale každý má svoje. Je jasná čára – to je moje, to je tvoje, co je tvoje, do toho mi nic není, a naopak. Je slušnost na cizí věci nesahat a velmi respektovat soukromí.
Když si něco půjčím, musím to sám automaticky vrátit a ještě přidat něco návdavkem.
Pokud něco rozbiji, co patří druhému, považuji za povinnost mu to vynahradit – koupit stejné či lepší (kompenzace psychického utrpení).
Tedy plot není jen o mechanickém zabránění krádeži, ale především ve vymezení – komu co patří, na co tedy nemám sahat. Stejně tak i konfliktní zeď v Matiční ulici měla z pohledu bílých tuto funkci – ukázat Romům „toto je moje, to je tvoje“.
Dům je pro majoritu to nejcennější z materiálních věcí. Proto si bílí kupují domy nad své možnosti, zavazují se hypotékami až do důchodu. Majorita má nulové pochopení pro kočování. To si naivně představuje jako cestování. Nechápe, že kočování je jako pastva na louce – „Teď jsem tady. Až to tu vypasu, půjdu jinam, kde je tráva ještě vysoká.“ Bílí proto nemohou pochopit, jak mohou Romové vybydlet svůj barák, spálit krov a odcestovat hledat nové bydliště. Jestliže bílí dají Romům k dispozici byt či dům, tak mají pocit, že to byl nadprůměrný dar. Očekávají, že Romové s tím domem budou zacházet s posvátnou úctou a budou ho úzkostlivě zvelebovat. Pokud dům naopak chátrá, ztrácejí Romové v očích většiny jakoukoli úctu.
Třetí již méně respektovaná oblast hodnot majority je vzdělání a řádná výchova dětí. Výkonová orientace, vysokoškolské tituly, kariérní posty v zaměstnání. Občas i sociální úspěch – dostat se do médií, předvádět se s drahými auty a značkovým oblečením.
Jestliže Romové chtějí s majoritou vycházet, musí ctít alespoň první dvě pravidla – respektovat zákony viditelných i neviditelných plotů, sami si udržovat svůj funkční dům či byt a pokud možno mít řádně vychované a vzdělané děti.
Jak mít hodně peněz?
S pravidly plotu souvisí i schopnost vyjít s penězi. Kdo vyjde s penězi, nemusí si půjčovat. To mu vynáší respekt okolí. Tedy majorita považuje za samozřejmé, že každý (ne jen Rom) by měl žít tak, aby si nemusel od nikoho nic půjčovat, zejména ne od nich. Tedy každou půjčku si musí člověk dvakrát rozmyslet. Proto vyplácí se Romům zejména ve styku s většinovou populací si spočítat tuto rovnici:
Denně mohu utratit maximálně = (Měsíční příjmy – neokecatelné náklady (nájem, telefon ap.)) / 30
maximální denní útrata = (9000 – 3000) / 30 = 200 Kč na den
Tento výpočet nám říká, kolik maximálně můžeme utratit každý den, aniž bychom se dostali do mínusu před výplatou. Tedy pokud někdo vydělává za měsíc 9000 pak odečte 3000 za nájem, mobil a další neodkladné výdaje. Tak mu zbyde měsíčně na útratu 6000. Ty podělí 30 dny a dostane cca 200 Kč na den. Tomuto člověku by se měla třást ruka a svírat zadek, pokud musí nějaký den utratit více.
Pokud sami neumíme žít podle této rovnice – a po pravdě řečeno neumí to pořádně ani 50 % bílých – je dobré najít někoho důvěryhodného, kdo to umí a tomu svěřit své peníze, aby mi na stůl každý den vysázel 200 Kč na den a ne více.
Je dobré si uvědomit, že lidi se nedělí na bohaté a chudé, ale ty, kteří žijí nad své poměry, a ty, kteří respektují své limity.
Ti, kteří znají své finanční meze, poznáme zpravidla podle toho, že za každé situace mají dost peněz. Peníze přepočítávají na hodiny své práce, ne na požitky, které si za ně mohou koupit. Například tento mobil za 6000 Kč je moje měsíční výplata. Jsem ochoten pracovat celý říjen roku 2013 na to, abych si mohl koupit tento mobil? To je tak hnusná představa, že si velice často řeknou, že bez takového mobilu se velice rádi obejdou. Žijí tedy úsporně a skromně bez ohledu, kolik mají miliónů v majetku či v bance. Peníze mají, ale nedávají na odiv.
Ti, kteří neznají své meze, za každé situace mají málo peněz (přečerpaná konta). Peníze přepočítávají na to, co si za ně mohou koupit. (Jé mám 2000! Co bych si za to mohl koupit?) Žijí rozhazovačně opět bez ohledu na skutečnou finanční situaci. To samozřejmě obchodníci vědí, a tak jim brnkají na tuto strunu: „Neomezujte se, i vy máte právo na to si užít!“ Poznáme je podle řečí: „Žiji jenom jednou. Já na to taky mám.“ Proto jsou to právě chudí lidé, kteří mají sklon si kupovat nadmíru drahé věci, které vlastně nepotřebují. Přitom by jim stačilo mnohem méně (ne dotykový telefon za 6000 ale obyčejný z bazaru za 600 Kč).
Ti lidé, kteří vždy mají dost peněz, se vyznačují schopností odloženého uspokojení. Tedy sice se jim líbí nové tablety, ale nekoupí si je a čekají, až se jim rozbije ten počítač, který mají doma. To může trvat pravda několik let... Díky této schopnosti ale uspoří neuvěřitelné množství peněz, mnohem více, než je jen cena tabletu.
Aplikace pravidel plotu v běžném zaměstnání a na návštěvách
Rom může být na novém pracovišti zkoušený, zda se osvědčí. Například na lavici v novém zaměstnání leží 100 Kč. Ty tam neleží náhodou. Ostatní zaměstnanci testují, zda nová romská spolupracovnice krade. Tedy velká opatrnost je na místě. Nejlepší reakcí je vzít stovku a zamávat s ní ve vzduchu s dotazem: „Tady se na mě něco směje. Nechybí to někomu?“ Tím se dává romská kolegyně okolí najevo, že s nimi hraje hru na ploty.
Podobně přijde Rom na zastávku. V tom okamžiku si nějaká paní dá ruku na kabelu a chrání si ji. Při tom ale zahlédne, že i Rom si jejího gesta všiml. Pak není dobře dělat jako by nic, ale naopak to pojmenovat velmi klidně, bez ironie a s úsměvem: „Máte pravdu, paní, člověk si musí dávat pozor na své věci.“ Opět tímto gestem dal Rom paní najevo, že s ní hraje hru na ploty a zároveň z ní snímá pocity viny, že se chová rasisticky. (To znamená že z barvy jeho kůže usuzuje na jeho charakterové vlastnosti: „černý = zloděj“.)
Mezi pravidla plotu platí i zásada nebýt na obtíž. Tedy když bílí jdou na návštěvu, nechtějí vyjídat hostitelskou rodinu, proto vždy přinesou něco k pití, nějaký dárek pro děti. Podobně dobrý dojem na návštěvě či různých společenských akcích uděláme, když po obědě projevíme ochotu mýt či utírat nádobí, nebo alespoň odnášíme nádobí do kuchyně. Navíc v této situaci se člověk velice snadno dostane k jádru organizátorů celé akce a uslyší mnohé drby. Tedy obecně ochota nezištně pomoci získává body (např. s kočárkem v autobuse). Všechna tyto pravidla plotu vyjadřují životní postoj – nejsme tu na pastvině, náš svět není životní provizorium, tady chceme žít do smrti, tedy se hraje na trvalou udržitelnost, ne na kočovný životní styl...
I když tato pravidla mohou romské duši připadat cizí, je třeba je respektovat jako jazyk té druhé strany, se kterou se chce romská menšina domluvit. Alespoň u pracovních příležitostí.
Poctivost a spolehlivost - základní valuta Roma pro zaměstnavatele
Základní dvě hodnoty, které může každý Rom nabídnout zaměstnavateli – je poctivost (respektovaní pravidel plotu) a spolehlivost v čase a v domluvách. Tedy jednak nekrást a když řeknu, že přijdu zítra v 7:00, tak tam být v 6:55. Když řeknu, že přivezu kolečko dříví, tak tam musí stát na čas, nebo co nejdřív dávat avizo s omluvou, že to nestíhám. Tyto dvě zásady nevyžadují od nikoho vysokou školu. To je víc než být pracant a navíc to může nabídnout zaměstnavateli každý člověk. Každý Rom, který má tyto vlastnosti, si vydobude mezi bílými úctu a má šanci, že mu budou svěřovat lepší práci či ho pověří vedením jiných zaměstnanců.
Dodržování pravidel plotu je důvod, proč majorita více respektuje Vietnamce než Romy. Vietnamec uznává ploty. Má své udržované bydlení a nepůjčuje si peníze od druhých. Tedy mezi českou většinou a vietnamskou menšinou je tedy vztah více symbiotický či komensálský – žijí vedle sebe, i když spolu nemají nic moc společného. Na Romy se dívá většinová populace jako na parazity, protože nedodržují pravidla plotu.
Práce s konexemi
V nepřátelském rasistickém prostředí majoritní společnosti musí Rom spoléhat na konexe a známosti. Mnoho bílých není rasisticky vyhraněných (cca 25 %, tedy každý čtvrtý), ale všichni jsou nedůvěřiví vůči novému Romu, kterého potkají a neznají ho. Tedy Rom, který si dojde úcty u určité skupiny bílých, musí ji využívat k tomu, aby se dostal na ty pozice, kam by ho jinak nikdy nikdo nepustil.
Například dovolá se na inzerát a uslyší: „Samozřejmě, přijďte, je to ještě volné.“ Otevře dveře: „Jé, bohužel se to právě obsadilo.“ Tento druh diskriminace se dá funkčně obejít především konexemi: „Dobrý den, paní Nováková. Já se jmenuji Peter Horvath a přicházím na doporučení Dr. Dovínka.“ „Á, tak to jste vy. Ano, ano, pan doktor mi říkal. Posaďte se prosím. Nedáte si kávu?“ Důležité je přesvědčit a nezklamat pana Dovínka, protože jeho doporučení nemá jen cenu kafe, ale doslova cenu zlata, totiž mnohem lepšího platu. Ale je naprosto jisté, že Dr. Dovínek hraje hru na ploty, takže pokud s ním Rom chce vycházet, musí ji hrát taky, a to dlouhodobě a spolehlivě, protože dr. Dovínek se, stejně jak většina jiných, vyznačuje velkou mírou ostražitosti a dlouhodobou pamětí (jinak by nebyl Dr.).
Když Rom má někoho, jako je Dr. Dovínek – tedy konexe a protekce – tak se musí rozhodnout. Buď prohlásí Dr. Dovínka za dojnou krávu, nebo za hovězí na žír, na maso. Když krávu porazíme, tak jednorázově máme hodně masa, ale to za chvíli dojde, a pak nemáme nic. Když Dr. Dovínka dojíme, nese nám to celé roky třeba 5000 Kč každý měsíc na vyšším platě a jemu to navíc nevadí, nepovažuje to za krádež. To je 60000,- Kč každý rok víceméně zadarmo, za dobré jméno. Je však třeba hrát s Dr. Dovínkem hru na ploty, domy a spolehlivost. Proto na začátku musí stát rozhodnutí: Co s krávou? Dlouhodobě dojit, nebo nyní porazit? Tou dojnou krávou není ani tak samotný Dr. Dovínek, ale naše dobré jméno. Dobré jméno je zlatý důl. Například Bolek Polívka si pochvaloval: „Do padesáti maká člověk. Od padesáti maká jméno.“
Cesta konexí je typická pro každou odstrkovanou menšinu, tedy nejen pro Romy. Velice dobře ji umí židé a dobře si ji pamatují i křesťané z dob pronásledování za minulého režimu. Tato hra „já na bráchu, brácha na mě“ však předpokládá, že Rom nesmí hrát hru na toho, kdo bude nahoře. Tedy když je někdo nahoře, nesmí se stydět za ty Romy dole a povyšovat se nad ně, ale naopak musí jim v opatrných mezích pomáhat.
Co to znamená v opatrných mezích? Například Rom se nemůže přimlouvat u Dr. Dovínka za někoho, kdo nehraje hru na ploty. Tím by si podřízl pod sebou svou dojnou krávu. Proto hra na ploty znamená nenechat se vysávat od svých Romských kamarádů a příbuzných a držet si od nich zdravý odstup, aby mě nepotopili, když sami nebudou s okolím hrát hru na ploty. To je do značné míry i důvod, proč Rom, který se naučil vycházet s bílými, přestane vycházet blízkými Romy. Když si drží hranice s bílými, má sklon si je i držet od blízkých Romů, kde samozřejmě narazí.
Rasismus nejen ve škole
Jeden velice důležitý druh konexí jsou vždy spolužáci. V sociálních skupinách, jako je školní třída, se většinou utvoří tři podskupiny:
1) první vůdčí či elitní skupina
2) druhá, alternativní skupina těch, kteří se nemohou dostat do první skupiny
3) izolovaní outsideři.
Romové jsou většinovou společností odmítaní, tedy apriori budou tlačeni mezi outsidery. Každopádně, pokud jsou nekonfliktní a jsou vstřícní, tak se klidně mohou propracovat do té druhé alternativní skupiny, která je definovaná stejně „my jsme ti, které mezi sebou nechtějí primadony“. V této skupině bývají lidi, kteří nejsou tak snobští a do sebezahledění jako ti v první skupině, tedy i tu mohou být lidé, kteří v principu nejsou rasističtí. Jak bylo řečeno, těch je okolo 25 %, tedy ve třídě by se mohli najít tři čtyři spolužáci, kteří nebudou proti Romskému spolužákovi apriori odmítaví.
Když pak jde do hospody Rom sám – nemá si kam sednout. Všude je reserve. Když tam jde se spolužáky, tak najednou se reserve odsune stranou s tím, že je to až od 18.00, a on tam může s kluky v klidu posedět. To samé platí i na diskotékách. Podmínkou tohoto procesu jsou především dobré vztahy se spolužáky, což předpokládá především být nekonfliktní a stabilní v čase. To je větší valuta než být inteligentní.
Sociální vyloučení versus vlastní identita
Pro Romy je nejtěžší se vyrovnat se soustředěným sociálním odmítnutím majoritou: „My vás tu nechceme.“ To bohužel je a zdá se, že ještě pro několik generací Romů bude nepříjemné faktum, ze kterého je třeba vycházet. Pomalost sociálních změn jsme viděli konec konců již na úvodním příkladu. Romové by tedy měli mít vypracované návody, jak reagovat v typických situacích, a to jak pro sebe, tak pro své děti. Například když na ně někdo pořvává, že cikáni smrdí, když si k nim ani v přeplněném autobuse nikdo nechce sednout, když jejich dětem říkají ostatní, že nejsou Češi, když v hospodě mají chlapi hloupé řeči, když jim vyčítají, že jiní Romové berou neoprávněně sociální dávky atd.
Je třeba si být vědom jednoho faktu lidé jsou tím více rasističtí, čím méně se od kritizovaných Romů fakticky liší. Projevovaný rasismus je tedy možno používat jako určitý teploměr, který měří podobnost mezi rasistou a Romy, totiž nástroj, který jen měří míru rasistovy touhy odlišit se od Roma. Lidi, kteří jsou vůči Romům fakticky z jiného světa, nemají potřebu jim dokazovat, že jsou jiní, stejně jako nedokazujeme batoleti, že jsme silnější než ono. Platí obecné pravidlo, že čím jsou si dvě skupiny fakticky podobnější, tím větší má jedna skupina potřebu si dokázat, že je té druhé skupině nadřazená. V Brně se tak například traduje přísloví: „Nejhorší na služky je paní ze služky.“ To znamená ta, která si šlechtický titul koupila za peníze, ne které koluje modrá krev v žilách od narození.
Romové musí usilovat jak v politice, tak v práci se navázat na tu čtvrtinu většinové populace, která nemá sklony k rasismu. V populaci je 25 % lidí, kteří nejsou v principu rasisty, kteří jsou samozřejmě ostražití, ale v zásadě nemají s odlišnou rasou problém. Problém ale jistě budou mít s nedodržováním pravidel plotu a domu. Tedy každý Rom si musí ujasnit, jakou strategii bude s těmito lidmi sledovat – na dojnou krávu, nebo na poraženou krávu?
Rasismus okolí nebo chybění vlastní identity
Rasistická argumentace je většinou jednoduchá a primitivní, protože vychází z logiky – z rasových ukazatelů (barva kůže, fyziognomie) usuzuji na povahové vlastnosti (zloděj, hlupák, nepřítel). To je v nejlepším případě jen pomocná heuristika pro přibližné odhady v praxi, ale žádnou velkou logiku to nikdy nemá. Proto největší nepřítel Romů není rasismus okolí, ale chybění vlastní romské identity. Proto si připomeneme, jak se budovala identita jiných skupin.
Jazyk
Ve všech národnostních bojích je klíčový jazyk. U Židů v siónském hnutí, u Čechů vůči Němcům atd. Tedy češtinu by měl Rom samozřejmě dobře ovládat, ale romská identitě velmi napomůže, když Romové se budou vázat na svůj jazyk. Dnes Romštinou mluví jen 65 % romské populace bývalého ČSR.
Identifikační vzory a chtít zůstat Romem
Češi si vytvořili identifikační vzory z období První republiky. Ta ale trvala všeho všudy 20 let, tedy naprosto okrajová historická epizoda, ale přesto tatíček Masaryk je pupek identity novodobého Čecha. Proto i Romové musejí svým dětem vyprávět rodinné a národní příběhy a legendy, kde se budou objevovat nějaké identifikační vzory. Vyprávění předpokládá umět číst a vzdělávat se v této oblasti.
Identifikační vzory jsou cesta k nápodobě. Kdo má identifikační vzory nemá sklon z dané skupiny utéci. Tedy například Bedřich Smetana prakticky neuměl česky, ale chtěl být Čechem, proto psal české opery. Stejně tak Romové musejí chtít být a zůstat Romy, i když jimi třeba prakticky už nejsou - jako Bedřich Smetana byl též víc Němec než Čech.
Touha chtít být Romem však znamená jednak překonat svou sebenenávist a dále přiměřeně podporovat jiné, ubožejší z vlastních řad. Jinými slovy kočovný – pastevecký způsob uvažování – mohu uplatňovat vůči cizím, ale nikdy ne vůči vlastním. Pak se stává sebedestrukcí, podřezávání si větve pod sebou.
Síla Romů bude tím větší, čím více bude jeden Rom myslet na druhého. Mějme na paměti jednu asymetrii. Každý chce být králem, ale král je třeba jen jeden. Nikdo nechce být služebníkem či otrokem, ale otroků je třeba nejvíc, protože se musí udělat mnoho práce, která nikomu není příjemná, ale která je přesto potřebná. Tedy velkým není ten Rom, kterého se všichni bojí, který hrdě vládne celému rodinnému klanu, ale ten, který druhým pomáhá řešit jejich problémy.
Drogy versus vzdělání
I když vzdělání v tomto světě je cesta ke slušnému platu, přesto hlavním úkolem Romských rodin je udržet děti dál od drog a kriminality. Drogy opravdu jsou zákeřné. Čím je člověk větší chudák, čím měl horší dětství a v životě smůlu, tím větší má pravděpodobnost, že skončí na drogách, které jeho již tak nelehký osud dobijí. Držet tedy děti od drog je jedním z hlavních úkolů všech, tedy nejen romských rodin.
Vzdělání je nesmírně důležitá pro nalezení vlastní identity Romů. Bohužel všeobecná vzdělanost u většinové populace valem ubývá, tedy tím je pro Romy snazší se vyrovnat průměrnému bílému člověku. Stačí si přečíst jednu knihu o bitvě na Bílé hoře a v tom okamžiku jste v této oblasti vzdělanější více než 98 % bílé populace. Když neumím číst, tak se alespoň dívám na dokumentární filmy. To je takto jednoduché! Tedy Romové by měli napodobovat úspěšné ideologie, tzn. zejména židovsko-křesťanskou tradici, která je právě proto tak úspěšná, že to není tradice obrázků a soch, ale především ideologie písmenek, čtení a psaní. Tedy je třeba děti vést k tomu, aby více poslouchaly audio nahrávky a méně se dívaly na televizi či video. Více psaly na klávesnici počítače a méně klikaly na obrázky v tabletu. Více četly a pokud možno nehrály počítačové hry. Jednoduchý návod, jak být chytřejší než většina majority.
Jak překonávat rasismus v Čechách?
Rasismus byl před námi, bude i po nás. Nemůžeme si dělat iluzi, že zrovna my uděláme díru do světa. Ale díru do rasismu bychom měli udělat ve svém okolí, tzn. s těmi lidmi, které potkáváme. To v praxi znamená přihlásit se k odpovědnosti za ty interakce, do kterých sami vstupujeme, které můžeme ovlivnit.
S podobným problémem se od nepaměti perou lékaři. I ti vstupují do situací, které jsou prakticky beznadějné – nemocný pacient, možná umře, možná ne, sám lékař neví, jak dotyčného nejlépe léčit. Z tohoto důvodu si lékaři už pradávno, v antice formulovali zásadu: „Když nemohu pacientovi pomoci, tak ale udělám vše, co je v mých silách, abych mu neuškodil.“ Této zásadě se říká latinsky Primum non noceo a doslova to znamená především neškodím. Tedy lékař nemusí vyléčit, ale neměl by to být on, kdo pacienta pošle do hrobu. Tuto zásadu formuloval antické lékař Hippokrates, který je i autorem lékařské přísahy, kterou slibují lékaři v Karolínu.
Tedy když Rom potká bílého zaměstnavatele, tak samozřejmě ho nemusí léčit z rasismu či ho nějak napravovat. Záležet by si ale měl dát na to, aby dotyčný zaměstnavatel neodešel s interakce s ním horší, než jaký do ní vstoupil. Jinými slovy chovat se tak, aby protějšek s ním neudělal špatnou zkušenost. Stejná Hippokratova zásada platí i pro bílé ve vztahu k Romům, i ti by se měli chovat tak, aby Rom po interakci s nimi neodcházel horší, než jaký do ní vstoupil.
Shrnutí na závěr
Styk dvou kultur vždy s sebou nese srážky a nepochopení. Proto tím spíše je třeba znát očekávání druhé strany i v zaměstnání a při jeho hledání. Ta očekávání si druhá strana sama moc neuvědomuje, jen je žije, tedy tím spíš tato očekávání nebudou nikdy nahlas vyslovena. To se ve styku s bílou majoritou ve svrchované míře týká již zmíněných pravidel plotu.
Pokud potká Rom bílého, tak oba by se měli chovat tak, aby ten druhý nevyšel z této interakce horší, než jaký do ní vstoupil. Tedy ctít Hippokratovu zásadu Především neškodím.
Romové musejí spoléhat na konexe a osobní vztahy s těmi lidmi, u kterých si oni sami vybudovali dobré jméno. Lidí, kteří nemají problém s rasismem, je ve většinové populaci asi 25 %, tedy relativně dost (například ve srovnání s homosexuální menšinou), ale to ještě neznamená, že při prvním kontaktu nebudou nedůvěřiví a ostražití.
Respekt majority si Rom vybuduje především, když bude finančně nezávislý a bude pečovat o svůj dům a bude mít řádně vychované a vzdělané děti. To předpokládá mít vypracované návody pro běžné rasisticky zabarvené situace všedního dne.
Ve vztahu k budoucímu zaměstnavateli je nejcennější valutou poctivost, spolehlivost a předvídatelnost. Ostatní – inteligence, vzdělání ap. - je nadstavba. Naštěstí tyto vlastnosti neočekávají od nás nic víc než jen trochu chtít.