Pět příkladů těžko řešitelných konfliktů

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013-05-31

Obsah:

• Vnitřní konflikt s velkou nadváhou

• Koktejl lásky a nenávisti při rozchodech

• Nesmiřitelná nenávist při předčasném odkázání majetku dětem

• Manžel je gambler

• Rozvodový boj, aneb nejhůř se rozhodujeme, pokud musíme rozhodovat mezi špatným a ještě horším

Vnitřní konflikt s nadváhou

Con fligere znamená udeřit do sebe, souboj či zápas. Etymologie tohoto latinského slova vcelku věrně vystihuje i psychologický význam slova konflikt, což je srážka svou protichůdných sil či motivací. Je třeba zdůraznit, že obě tyto síly bývají člověku zcela vlastní, obě může prohlásit za zcela autenticky své. Například měl jsem kdysi klientku, která měla něco mezi 150 – 200 kilogramy. Samozřejmě přišla s problémem nadváhy. I u ní se jednalo o vnitřní konflikt dvou protichůdných motivací. Jedna jí říkala: „Chci zhubnout, abych si mohla najít partnera a založit rodinu.“ Druhá říkala pravý opak: „Nechci zhubnout, abych si dokázala, že jsem nezávislá na matce, která mě neustále péruje, že bych měla zhubnout.“

Srážka takových dvou protichůdných tendencí vede nevyhnutně k sebenenávisti. Protože když podvoluje té první, tak má na sebe vztek, že je hříčkou v rukou matky. Když naopak navzdory matce se přecpává, tak má na sebe vztek, že tloustne, a tak o ni nikdo nebude stát. V takových případech je právě třeba pracovat s vlastní roztříštěnou motivací a zároveň se sebenenávistí. Na takové případy jsou vhodně dvě techniky. Jednou je konejšivá samomluva, kdy dívka by měla sama k sobě vlídně promlouvat, asi jako by promlouvala na malou dvouletou holčičku, které se vzteká: „Víš, Jani, já vím, že tě to štve, že tě máma péruje jako blbečka. To by ti dělat neměla, přeci jenom jsi schopná si svoje věci rozhodovat sama. Rozhodni se tedy sama, jestli chceš se jít najíst do ledničky nebo se na to teď vykašleme.“ To samozřejmě nemusí zabránit tomu, že v daném konkrétním případě opět do té ledničky nedojde a něco nesní, ale každopádně to vkládá do jinak živelného procesu cizorodý prvek – totiž tuto sebepodpůrné chování: „Bez ohledu na mámu ti Jani přeji, abys měla takovou postavu, aby ses klukům líbila.“ To často bývají věty, které dotyčná žena zprvu vůbec není schopna vyslovit, protože ona sobě nic nepřeje, protože má na sebe vztek a sama sobě se hnusí. Tyto sebepodpůrné a konejšivé věty pak do zaběhaného soukolí její psychiky sypou písek a tím se její problémy pomalu začínají rozplétat.

Druhá technika, která též funguje u roztříštěné motivace, je kolotoč přání. Jana by si měla každé ráno vzít papír A4. Na ten si nadepsat tři sloupce – já, moje tělo, okolí. Do každého z těchto sloupců by měla napsat tak 20 až 30 přání, které si v tomto ohledu přeje:

Většinou lidé se zarazí po prvních dvou přání, protože říkají fráze: „přeji si dobro“ nebo „abych měla zdravé tělo“, ale právě cílem této techniky je rozproudit svou mysl v pozitivním myšlení, tedy provést jakýsi brainstorming pozitivních přání na zcela konkrétní a momentální úrovni. Tedy i negativní přání – přeji si, aby ta bába od vedle už konečně chcípla – se dají přeformulovat do řady pozitivních. Například aby ta paní od vedle byla spokojená a přestala mít potřebu slídit lidem v soukromých věcech.

Koktejl lásky a nenávisti

Jiná ukázka vnitřního konfliktu jsou partnerské rozchody. Když nějaký bezdomovec napadne mou ženu, tak všechna má agrese se nasměřuje na bezdomovce, a veškerá láska naopak na mou ženu. Mám dvě emoce na dva lidi – to je ideální situace. Ale když ta samá žena mi řekne: „Končíme, Jerome.“ Tak veškerá láska směřuje na ženu, stejně tak i veškerá moje agrese směřuje na ní, protože ona je zároveň to, co chci zachránit i to, co ohrožuje to, co mám na světě nejraději. Bohužel emoce jsou nemísitelné asi jako voda a olej. Můžeme je jakkoli dlouho protřepávat stejně nakonec se oddělí od sebe. Takže nakonec pocítím skotské střiky – dvě hodiny budu svou ženu milovat, dvě hodiny nenávidět, dvě hodiny uprošovat, ať se vrátí, a dvě hodiny posílat k čertu... I zde obě tyto motivace jsou autenticky moje, zcela spontánní a intuitivní, bohužel též zcela destruktivní – pro mě i pro můj vztah. Je to, jako kdybych záhon dvě hodiny zaléval, pak dvě hodiny zasypával Travexem či jiným herbicidem atd. a pak divil se, proč mi tam nic neroste, když „já se tááák snažím“.

Zde se dostáváme k podstatné vlastnosti vnitřních konfliktů – bývají neuvěřitelně sebedestruktivní, i když jejich prožívaným cílem je naopak zachránit sebe. Ožívá zde staré přísloví římských vojáků, které nacházíme parafrázované i v Bibli: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej.“ U vojáků to narážka na falangy, že při útěku z bojiště si voják odkryje záda a zezadu, nekryt štítem, je probodnut. Tedy jediná cesta je cesta vpřed. I u rozvodů vídáváme, že ti, kteří křečovitě se snaží svůj život zachránit a urvat, co mohou, nakonec svůj život prohrávají, protože dopadnou jako výše popsaný zahradník – z jejich života přes veškerou úpornou snahu zbyde holý úhor.

Doporučení je sice prosté, ale přesto těžké: Musíte si vybrat jednou ze dvou protichůdných tendencí a tu pak následovat. Pozor ale ne dvě hodiny, ale dva měsíce, a možná i dva roky... To v praxi znamená každé dvě hodiny se chovat nepřirozeně, tak jak to necítím a držet tu právě potlačovanou emoci na uzdě, aby i když ji palčivě cítím, tak aby se neprojevila na mém chování.

U rozchodu se přirozeně v čase střídá láska a vztek na bývalého partnera, které pak mají za následek, že dotyční se nemohou ani v klidu rozejít, ani obnovit vztah. Tento vnitřní konflikt se projevuje navenek chaotickým a sebedestruktivním chováním. Navzdory všem povrchním populárním doporučením je třeba lidem doporučit, aby se nechovali spontánně a intuitivně, jak to aktuálně cítí, ale naopak aby si dobře rozmysleli, jakou z těchto dvou sil hodlají potlačit. Pak je ale čeká „nekonečně“ dlouhá doba, kdy budou muset jednu ze dvou emocí co chvíli potlačovat. Když se rozhodnou vztah ukončit, pak budou bojovat se svou láskou, která se bude ve flashbackcích táhnout k bývalým partnerům ještě několik let. Když budou chtít vztah obnovit, pak budou válčit se svým vztekem, uraženým egem. Plus znamená, že člověk v daném okamžiku dělá to, co cítí. Minus znamená, že potlačuje přirozenou pociťovanou tendenci tak, aby se neprojevila na pozorovatelném chování.

Pokud nenastavíte hranice sami, nastaví je nesmiřitelná nenávist

Měli jsme v práci zajímavý případ. Přišli dost staří rodiče, v ruce exekuční příkaz. Za pár dnů jim vydraží barák. Teď se mohou jen modlit, aby jim nový majitel domu nezavíral vodu a nevypínal elektriku uprostřed zimy, nebo aby jim nedal likvidační nájem. Jak se to všechno semlelo?

Někdy ke konci 90. let darovali ten dům synovi. Jenže syn nejen, že neplnil, co slíbil, ale vztah s rodiči navíc hatila dost nesnesitelná snacha. Syn se začal "živit" porůznu podvody. Rodiče něco žehlili, ale vynalézavost dětí nezná mezí. Dnes mezi nimi panuje zaryté nepřátelství a mlčení. Posléze byl soud se synem pro další podvody, načež přišel již zmíněný exekuční příkaz na prodej domu a všech pozemků. Teď ještě dobíhá pár právních záškubů, které mi připomněly slova René Descarta z jeho Rozpravy o metodě: "vidíme, že hlavy, krátce po tom, co byly uťaty, ještě se pohybují a hryžou zemi, přestože již nejsou živy". I zde bohužel zbyl prostor jen na hryzání. Řekněme si na rovinu - dnes nijak vyjímečný příběh.

Takové příběhy nám připomínají pravidlo, že do 18 let chráníme děti, od 18 let chráníme rodiče, popř. pravidlo partnerských vztahů: Můžete míti rádi krokodýla, ale do postele si ho neberte.

Problém s krokodýlem - manžel je gambler

Jestliže máme takový problém s krokodýly, například manžel je gambler, pak je třeba si vrýt do hlavy příběh těchto rodičů. Kdyby sami byli tvrdí včas, nemusel na ně nyní být tvrdý osud a nemusela vztahy mezi nimi a synem řídit nenávist. I za falešnou soucitnost se platí ztrátou nejbližších. Jinými slovy i manželka gamblera musí buď udělat včas majetkoprávní vyrovnání – dřív než zjistí, že jde do dražby se vším, co kdy s manželem vybudovali, protože pak už bude manžela jen nenávidět a vztah nezadržitelně skončí rozvodem. Musí včas udělat doma scény tak, aby manžel buď přistoupil na přepsání majetku na ni, nebo aby se udělalo omezení způsobilosti v nakládaní s penězi. Většinou se to dělá ultimátem: „Jestli ještě uděláš další dluh větší než 10 000 Kč, tak okamžitě dávám na soud žádost o omezení způsobilosti v nakládání s penězi, nebo rozvod – vyber si sám. “

Pak žena se stává opatrovníkem muže v otázkách financí. Jí jde na účet jeho plat. Ona mu každý den na stůl vysází pět dvacetikorun a už se dále nestará, co on s nimi udělá. Muž, pokud je rozumný, tak je rád, že zmizí veškeré výtky a že prostě peníze nemůže prohrát, protože žádné nemá, je rád, že má rozumnou ženu, která se o jeho peníze postará, která udělá moudrá opatření dřív, než je za ně oba udělá nesmiřitelná nenávist.

Horší už to být nemůže...

Vryjte si do hlavy, že největší a nejzáludnější chyby při rozhodování děláme:

a) když se rozhodujeme mezi špatným a ještě horším

b) v situacích, kdy nejlepším rozhodnutím je nedělat nic

c) když opomineme udělat něco, co jsme udělat měli

Žena má doma nanicdílo. Leží na kanapi a nic nedělá. Žena si řekla: „Horší už to být nemůže...“ a rozvedla se. Najednou zjistila, že je odstřižená od kreditní karty a že když jde na poštu, tak nemůže nechat děti doma, protože chybí to nanicdílo, co by je pohlídalo alespoň tu půlhodinu. Navíc nanicdílo se jí jeví jako spokojené – žije si staromládenecký život a užívá si volnosti. Žena si řekne: „Měl by si uvědomit, že má děti. Když nepomáhá s výchovou, tak ať platí. Horší už to být nemůže.“ a zažádala o zvýšení výživného.“ Nanicdílo najednou začalo mít zájem o děti – když už na ně platí – tak je chce mít na víkendy. Děti přicházejí nadšené, leč zanedbané. Žena klade na muži na srdce, aby je alespoň oblékl. Když ležel na kanapi, tak ji jakž takž respektoval, aby byl klid. Najednou na ní kašle a okázale jí ignoruje. Žena řekne: „Za těchto podmínek mu ty děti nebudu dávat. Horší už to být nemůže.“ Začíná válka o děti. Starší kluci ji naprosto ignorují. Menší děti se začali pomočovat. Muž podal žádost o střídavou výchovu. Soudy nic neřeší: „Hádáte se? Tak vám rozřízneme děti napůl...“ Žena má opět pocit, že horší už to být nemůže... Co si myslíte vy?

V každém okamžiku rozhodování je žena z objektivních důvodů nespokojená, ale bohužel právě proto neporovnává své reálné možnosti (zelené šipky), ale aktuální situaci vůči snu, vůči ideálu (červené šipky). Proto vždy má pocit, že „horší už to být nemůže“. Následuje vždy krok k horšímu. Stejně jednal muž v následujícím vtipu nevtipu a díky tomu prošel čtyřmi nefunkčními manželstvími. Podobně v jednom výzkumu reagovaly i rozvedené ženy: „Kdybych já tehdy v prvním manželství věděla, co vím dnes, tak jsem se vůbec nemusela rozvádět.“

Tyto příklady ukazují, že pouhý fakt, že se necítíme dobře ještě zdaleka neznamená, že „přeci nebudeme sedět se založenýma rukama“, že je třeba něco udělat. To je třeba si vždy dobře rozmyslet, jestli v dané situací je nejlepším řešením akce či naopak nečinnost.

To, že do lodi teče a my musíme neustále pumpovat, je opravdu nepříjemné. Ano, puzení něco udělat je téměř k nevydržení. Je to ale důvod skočit rovnou do vody na rande vous se žraloky? To si musí každý přepočítat sám. Každopádně povinností nás psychologů je varovat – nejen sovy, ale i konflikty nejsou tím, čím se zdají být. Lidi je podceňují, chovají se autenticky, intuitivně a spontánně v situacích, kdy je naopak třeba vzít rozum do hrsti.