PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-01-17
Věkové ukotvení dospělých
Říká se, že každý dospělý je tak trochu dítětem, ale zapomíná se dodat, že tyto vnitřní děti dospělých jsou věkově dost rozdílné. Někdo je vnitřně tříletým dítětem, jiný puberťákem a podle toho danému dospělému vyhovuje práce s tou věkovou skupinou dětí, kde je sám ukotven. S touto věkovou skupinou nemá žádný komunikační problém, rychle navazuje kontakt a diví se, jak je možné, že někdo s takovými dětmi neumí zacházet - "Vždyť je to tak snadné!?" Věkové ukotvení tedy bývá hlavním předpokladem dotyčného ke komunikaci s dítětem podobného věku - prostě jsou stejně naladěni.
Naopak když se tito lidé mají učit komunikovat s dětmi jiného věku, je to již dovednost, kterou se musejí (při)učit, například otec, který měl v pubertě konflikty se svým otcem, se musí práci s puberťáky učit, neboť má sklon opakovat chyby svého otce.
Příklad - jak se pozná nejlepší pedagog
V jednom výchovném ústavu jsme dělali psychometrii, kdo je nejoblíbenější pedagog. Navzdory všem psychologům, speciálním pedagogům a etopedům vyhrál bývalý pomocník stáže VB, noční hlídač, protože to byl jediný z "pedagogického sboru", koho bavilo si s těmi uličníky v noci povídat. Daly se sehnat 2 000 000 Kč na hlídací kamerový systém, ale nenašel se pedagog, který by si s dětmi povídal od 19:00 do 21:00...
Podle věkového ukotvení si dospělí často volí zaměstnání: Někdo má nejraději kojence - najedeme ho v porodnici, jako profesionálního pěstouna ap. Většina lidí má nejraději předškolní děti, ale najdeme dospělé, kteří jsou ukotveni v mladším školním věku. Ty pak najdeme ve školách. Ti, kteří jsou ukotveni v pubertálním období, bývají vedoucí skautu, nebo učí na střední škole. Stejně tak je výhoda, když vysokoškolský profesor rád tráví čas povídáním se svými studenty.
Diskrepance ve věkovém ukotvení je zdrojem větších či menších problémů, které jsou však obtížně detekovatelné. Například žena má sklon regredovat do žvatlavé rádoby roztomilé tříleté holčičky a mužovi však, sám jsa ukotven na pubertální úrovni, se infantilní chování jeho ženy hnusí.
Příklad věkového ukotvení v partnerském poradenství
Měl jsem klientku, která se nemohla rozhodnout mezi dvěma partnery. Nechal jsem ji nakreslit projektivní partnerský test se zadáním: Nakreslete obraz, na kterém je Adam, Eva, strom, had a jablko.
Nakreslila mi rozvernou dětskou kresbu někam do mladšího školního věku či školky. Prošel jsem s ní projektivní identifikaci. Ona byla Eva, Adam byl její stávající partner. Dal jsem jí druhý úkol. Nakreslete mi podobný obrázek, kde ale Adam bude ten druhý perspektivní partner. Ona začala velmi pečlivě vykreslovat kresbu, která věkově odpovídala malůvkám dívek na gymnasiu. Ukázal jsem jí: "To je rozdíl mezi vašimi partnery - s jedním to bude dětsky hravé, v druhém to bude jaksi dospělácké. Vyberte si, co vám víc vyhovuje." Psycholog ukazuje závažíčka, převážit je ale může jen klient.
Rozdílné věkové ukotvení bývá zdrojem problémů i v náhradní rodinné péči (NRP). Většina žadatelů je nasměrována na předškolní věk. Jinak věkově ukotvené žadatele nacházíme jen mezi neplodnými páry, ale ti zase usilují jen kojence, například dlouhodobě neplodní vedoucí kroužku hasičů (školní věk) chtějí adoptovat kojence. Lidé vhodní na pěstounskou péči školních dětí, ale nemají o NRP zájem, najdeme je ve školách, zájmových kroužcích či skautu. Proto profesionální pěstounská péče by mohla zaměstnat i ty lidi, kteří jinak nemají o NRP zájem, protože jsou ukotveni ve výším věkovém období. (pěstounská péče na přechodnou dobu)
Příklad diskrepance věkového ukotvení v NRP
Jednou jsme ze složitých důvodů zkoušeli hostitelskou péči 12leté dívky u páru, kde žena byla zjevně nastavena na předškolní věk. Žena na dívku nastoupila s výčitkami, jak si má uklízet boty. Holka se zavřela na celý víkend do pokojíčku s počítačem. Žena očekávala, že s ní bude vařit a povídat si v kuchyni, jako by to dělala šestiletá holčička. Nestalo se. Tak nám ji žena vrátila se slovy, že ona nikomu služku dělat nehodlá. Naproti tomu její submisivní manžel by s dívkou bezproblémově vyšel a bylo mu líto, že hostitelskou péči žena zatípla.
Věkové ukotvení versus citová retardace
Věkové ukotvení je mentální věk, do kterého dospělý nejsnadněji regreduje, ale kterým již sám prošel, a dnes je na vyšším stupni citového vývoje, jenž odpovídá jeho biologickému věku. Naproti tomu citová retardace je jev, kdy dospělý člověk bez ohledu na dospělé IQ zůstává v citové oblasti na úrovni dítěte určitého věku. Protože se hůře odhaduje než retardace intelektu, citovou retardaci můžeme nahrubo odhadnout podle Freudovo vývojových fází - orální (<3 roky), anální (okolo 6 let), genitální (puberta). Orální ustrnutí se vyznačuje vysokou potřebou taktilních podnětů (ošahávací), krátkou citovou kapacitou (nevydrží bez partnera ani den), dětským egocentrismem, popř. infantilní závislostí a je typická pro tzv. rané poruchy (narcismus, hraniční porucha, závislá porucha, hysterie). Anální ustrnutí je typické vtipy na úrovni předškolních dětí - hovínka, prdy a čůránky. V postojové rovině neopustili tito lidé pravidla manipulace a hru na silnějšího, které vyplývají z teorie mysli. (Klimeš 2005, 3. kapitola). Genitální ustrnutí odpovídá pubertě a je typické posedlostí sexuální oblastí, vztahovým intrikánstvím a neustálým povídáním, někdy i metafyzickou intoxikací.
Věkové ukotvení je tedy dovednost zralého dospělého dočasně regredovat do toho kterého dětského věku. Citová retardace je naopak neschopnost dospělého opustit citovou úroveň odpovídající tomu kterému dětskému věku. Je zbytečné dodávat, že citová retardace je zcela nezávislá na inteligenci (IQ).
Komunikace s dětmi do školkového věku
Málokdo si uvědomuje, jak děti tohoto věku uvažují odlišně od dospělých. Ukázat si to můžeme na seznamování. Když se mají seznámit, tak na to mají předepsaný sociální skript:
a) přijdou čelně k sobě až do osobní zóny (60 - 120 cm).
b) podají si ruce a vysloví seznamovací fráze se svým jménem: "Dobrý den, já jsem nějaký Klimeš." "Těší mě, Nováková." To je samo o sobě stresující, a proto lidé rychle zapomenou jméno svého protějšku, pokud si je usilovně nesnaží zapamatovat.
c) Oddálí se a dále už na sebe nesahají. Další vstup do osobní či intimní zóny je nemožný až do případného navázání partnerského kontaktu či jiných speciálních případů (lékař, hra ap.).
To je vcelku přesně naopak, než jak to mají děti. Malé děti rozhodně nestojí o čelní setkání s novým dospělým, spíše naopak. Popišme si, co můžeme a nemůžeme dělat:
I) Děti pozorují dospělého z dálky, z boku, popřípadě zpoza maminčiny sukně. Rozhodně nestojí o žádnou komunikaci, ba dokonce ani o oční kontakt. Chtějí pozorovat a nebýt pozorovány. |
Nový dospělý (např. odcizený otec) může na ně kouknout a usmát se, ale neměl by se k nim přibližovat. Je lepší na ně nesahat, a pokud, tak jen krátkým dotykem, jednorázovým pohlazením. Už to dostává děti do stresu a zesiluje potřebu se přimknout k tomu, ke komu mají t. č. dyadickou vazbu. |
II) Děti vyhodnocují nebezpečnost nového dospělého podle reakcí již známých osob - pohledem na matku, starší sourozence ap. Je-li reakce okolí na nového příchozího vstřícná, tak dítě jej po čase začne testovat. |
Testovací chování může být pozitivní nebo zdegenerované. Pozitivní je, když dítě dospělému přinese ukázat hračku. Zdegenerované je, když ho dítě zezadu kopne nebo po něm hodí šišku. To je sice formálně nepřátelské gesto, ale v podstatě je to výzva k sociálnímu kontaktu, k navázání vztahu. Proto je třeba na toto chování reagovat principiálně vstřícně, i když občas přesahuje meze slušnosti. |
III) Pokud vyhodnotí dospělého jako přátelského tvora, jsou k němu přitahování zvědavostí. Tuto fázi pozná dospělý podle toho, že si dítě od něj vezme hračku. |
Například pokud je ve fázi "dej mi, co máš v ruce, a já si to přendám z ruky do ruky", začne od něho odebírat lžičky a ty vkládá do kelímku, nebo hází na zem. Dospělý musí zaujmout komplementární roli k dítěti - podává lžičky. |
Fáze III čili přijetí hračky ještě neznamená přesunutí dyadické vazby z matky na novou osobu. To jen znamená, že si dítě je ochotno hrát s dospělým v přítomnosti matky čili té osoby, ke které má t.č. dyadickou vazbu. Tedy to neznamená, že by bylo ochotné s novým dospělým odejít samo. To platí v neztečené míře pro odcizené rodiče, zejména otce. Ti trpí iluzí, že když oni mají dítě rádi a když jsou jeho biologickými rodiči, že dítě je bude automaticky považovat za blízkou osobu. To je omyl. Dítě vnímá rodičovství výlučně psychologicky - nemá žádné pojetí o spermiích, genech, volání krve ap. Prostě rodič je ten, ke kterému mám citovou vazbu.
Rozdílnost telefonování s dítětem a dospělým
Na Lince bezpečí je možné si ověřit, jak zcela jinak komunikují děti. Dospělý člověk se představí sociálním skriptem a nějak naváže sociální kontakt. Děti telefonují jinak. Velké procento telefonátů tvoří tzv. mlčochové. Dítě vytočí číslo Linky, mlčí a poslouchá. Dospělý na druhé straně musí laskavě mluvit. Dítěte vyhodnocuje a vyhodnocuje, pak se to v něm nějak zlomí a buď začne mluvit, nebo beze slova zavěsí. Jindy děti zavolají a mlčí. Operátor hovoří, hovoří a najednou uslyší: "Prd!" Po bujarém smíchu následuje zavěšení. To vše, ale ještě neznamená, že volající dítě nemá problém. Toto je zatím jen testovací chování, jehož účelem je navázat důvěru k neznámým dospělým na druhé konci drátu. Viděl jsem, jak problémoví kluci dokázali na Lince vytočit i vyškolené operátorky, které neuměly na obhroublé vtípky jejich anální fáze reagovat s potřebnou noblesou - "dáma to přejde" - a nějak s nimi navázat kontakt. Vážný rozhovor o skutečných problémech volajících dětí přichází až po tomto poměrně složitém navázání vztahu dítěte k Lince či některému z jejích pracovníků.
Dyadická vazba
Bez pochopení jevu, který označuje termín dyadická vazba, není možno pochopit psychiku dítěte. Dyadická vazba je jev, který průběžně vznikl se savci (přelom druhohor a třetihor), neboť ho vyžadoval fakt kojení. Mláďata musela být citově přitahována k matce a matka musela být přitahována ke svým dětem a minimálně strpět jejich fyzickou blízkost při kojení.
Dyadická vazba je tedy vazba 1:1 - jednoho dítěte na jednu matku, popř. chůvu. U lidí přetrvává až za třetí rok života. Nejintenzivnější je okolo druhého roku života. Její povahu dobře vysvětluje vojenské pravidlo: "Dítě neustále ví, kde je a co dělá jeho matka." Proto dítě nezná pojem soukromí či stud. V tomto ohledu nemá ještě vyvinuty hranice svého ega. Nejprve se vyvíjí pojem vlastnictví - "To je moje!", teprve pak, o dost později, se začíná rozvíjet touha po soukromí či stud. Vztah 1:n se vyvíjí až mezi třetím a čtvrtým rokem a značí vhodnost pro kolektivní zařízení, školku.
Příklad - absence studu či soukromí u dvouletých dětí
Jsem na návštěvě u známých a povídám si s otcem dvouleté holčičky. Ta sedí a pozoruje nás, aniž my jí věnujeme nějakou pozornost. Po čase se ozve: "Čurat". Její táta povídá: "OK, tak já tě dám vyčůrat..." Holčička řekne: "Ty ne. Ty!" a ukázala na mě, na cizího strejdu.
Zde vidíme, že jakmile malé dítě nás prohlásí za kamaráda, tak ani vůči zcela cizímu člověku se neobjevuje pocit studu či soukromí. Prostě ty děti nemají. Pouze vůči cizím lidem si udržují odstup, ale to je stejné jako vůči jakémukoli jinému nebezpečnému predátorovi.
Příklad - intenzita dyadické vazby a trauma separační reakce
Faktická závislost dětí na matce je největší po narození a postupně klesá s věkem. Paradoxně psychicky je ale dyadická vazba dítěte na matku nejsilnější okolo druhého roku, kdy dítě už dokáže obstojně chodit, a tak se dokáže matce snadno ztratit.
Z grafu je patrné, že následky přervání dyadické vazby (separační reakce) jsou na dvouletém dítěti pozorovatelné v průměru 9 dní - to je déle než týden, obvyklá doba u střídavé výchovy. Ani ve starším věku nejsou vyjímkou doba rekonvalescence z předání 3 - 4 dnů, kdy je dítě vcelku nepoužitelné (porůznu - snížený výkon ve škole, plačtivost, zvýšená závislost na matce, neschopnost usnout samo, pomočování, noční děsy ap.).
Následky vnitřní, nepozorovatelné na vnějším chování dítěte bývají mnohem delší a projeví se třeba na partnerském chování (patologická žárlivost je jen dospělý analog dětské separační reakce, viz první den ve školce), popřípadě na vztahu k rodičům (zkrácené dětství - dítě se odpoutá od rodičů v 14 letech, nebo naopak celoživotní závislost na rodiči - mamahotel).
Je třeba mít na mysli, že inteligence dvouletého dítěte je srovnatelná s inteligencí dospělého idiota (hluboká mentální retardace). Má-li proto dítě v tomto věku přežít, musí využívat inteligenci okolí - pohlédne na matku a z její citové reakce v obličeji vyčte, co si má myslet o odcizeném otci či jiném cizím člověku. K tomu dítěti slouží několik typicky dětských vlastností:
Dyadická vazba k některému z dospělých, většinou matce.
Zbytnělý strach (ustrašenost), který dítě neustále žene k matce (dyadická vazba).
Poddajnost dítě snadno ustupuje, udobřuje a dá se snadno "ukecat", lehce na sebe bere vinu.
Roztomilost - dospělým se dítě líbí a rozesmává je.
Poddajnost dětí do puberty je základ obnovování vztahu k odcizeným rodičům. U malých dětí se odcizení rychle vytváří (týdny, měsíce) ale stejně rychle se obnovuje. Naproti tomu u pubertálních dětí (12 a výše) může vzniknout hluboké odcizení (zavržení rodiče), které může trvat dekády, i do smrti dítěte.
Příklad jak dlouho může trvat odcizení rodičů a dětí
Jeden starý pastor (85 let) mi vyprávěl, jak nedávno stál s opuchlýma nohama v kroxech nad hrobem svého otce, kam se naposledy nechal přivést autem. Tam položil svému již mnoho let mrtvému otci otázku: "Kolik tvých soudců, táto, ještě žije?" Ve smyslu, kolik lidí tě ještě proklíná za to, co jsi udělal mě a mojí mámě před 75 lety? Zjistil, že je to jen on a jeho bratr, kterého již 15 let neviděl. Tak svému otci - sám byvše nad svým hrobem - odpustil. Na rovinu, kolik lidí umře, aniž k takovému smíření vůbec za jejich života dojde?
Nemám k ruce přesná čísla, ale na jedné konferenci se říkalo, že prý v dospělosti se svým biologickým otcem vůbec nebaví jedna třetina synů! Je-li tomu plus mínus tak, což by hrubý odhad spíš potvrzoval, pak toto pozadí obecné populace nastavuje jasné limity sociální práce: Nemůžeme si dělat naděje, že se nám podaří smířit rodiče a děti ani u třetiny našich klientů na OSPOD, protože klienti, se kterými pracujeme, nepředstavují nahodilý výběr z populace, ale naopak ten více patologický vzorek populace.
Ovlivnitelnost versus stabilita názorů dětí do puberty a zjišťování jejich názoru
Dětí od nejmenšího věku mají jasný a "nevývratný" názor, který ovšem trvá dvě minuty:
Sousedka: "Ahoj Erlanku!"
Erlanek (tři roky): "Já se s tebou nebavím."
Máma: "Ty se s paní sousedkou nebavíš?"
Erlanek: "Ne."
Máma: "Ale paní sousedka má pro tebe perník."
Erlanek: "Ahap!" otočil se na podpatku a cupital za sousedkou.
Soudci se dělí do dvou skupin: Ti natvrdlejší si pozvou malé dítě do soudní síně, tam ho dají do ohrádky a deptají ho otázkami za podrážděného poštěkávání právních zástupců obou stran. Za osvíceného soudce patří ten, který si vezme dítě mimo soudní síň, sundá talár a ve hře zjišťuje jeho názor. Ano, ten zjistí poměrně snadno. Bývá to jasný a nevývratný názor předškolního dítěte. Má to jeden háček - je to to asi tak přesná informace, jako když řeknu, že právě teď je venku 7,5 °C. To je též obstojně přesný výrok, ale čtenář ví jediné: Téměř jistě to neplatí v době, kdy čte tyto řádky. Z toho hlubokého omylu se též odvozuje kvalita výroků opatrovnických soudů.
Chceme-li znát názor dítěte předškolního věku, je třeba ho sledovat po několik měsíců tak, aby bylo možno eliminovat vliv dyadické vazby. Jinými slovy, když si s dítětem hraje celé odpoledne otec, tak dítě bude říkat, že chce být s otcem, chce s ním i usínat a od něho chce číst pohádku. Když se dítěti intenzivně věnuje čtyři hodiny před psychologickým vyšetřením matka, pak samozřejmě jasné a nevývratné výroky dítěte půjdou v její prospěch. Toto zneužívání dyadické vazby rodiče plošně využívají, aniž by na to kdo nějak výrazně reagoval.
Přesto trvalé názory dětí v tomto věku již existují, ale nedají spolehlivě zjistit během dvouhodinového vyšetření. Je třeba pozorovat, jak se dítě chová při předávání od matky k otci, a po alespoň dni odloučení při předání od otce k matce. Pokud v tomto chování vidíme po tři měsíce relativní stabilitu a výraznou asymetrii, pak je ve výchově jednoho z rodičů problém. Například dítě vždy od matky běží k otci, ale po víkendu od otce se nikdy nechce vrátit k matce. Často za to může výchovná neobratnost jedno z rodičů, zejména otců, či úzkostnost a neustálé vyčítání matek ap.
Problém je, že důvody, které jsou důležité pro dítě, nejsou pádnými důvody pro soud. Tedy nakonec to stejně dopadne tak, že i když se nakrásně podaří zjistit dlouhodobý názor dítěte, tak ten je v praxi stejně soudem ignorován, protože není v souladu s lidskými právy či jiným, od praxe odtrženým právním konstruktem.
Příklad - opakované "zjišťování" názoru dítěte
Soud neustále dokola posílá 10letého kluka na vyšetření do nejrůznějších zařízení, protože ten opakovaně říká, že nechce chodit k mámě. Když jsem se s ním bavil, tak mi řekl, že po nepředstavitelně konfliktních předání si ho matka s babičkou posadí před sebe do obýváku a neustále do něj hustí, jaký je otec "bezcharakterní kriminálník". On to nechce slyšet a zacpává si uši. Pak uteče, zavře se na záchod, kde prý sedí zamčený čtyři hodiny. Tento trvalý názor dítěte se ovšem soudu nelíbil, tak kluka neustále posílal do jiných a jiných zařízení, aby z někoho už konečně vyždímal onen kýžený, právnicky líbivý výrok, který je v souladu s lidskými právy všech zúčastněných stran: "Miluji dílem rovným a nerozdílným oba své úžasné rodiče a pobytem u nich s rozkoší realizuji své nezcizitelné lidské právo na styk s nimi." Tomuto chování soudu se říká sekundární, systémová viktimizace dítěte.
Závěr
Moje věkové ukotvení je školkový věk, proto mi připadají tyto principy zcela jednoduché a samozřejmé. Jenže v praxi mě neustále překvapuje, jak velká část populace má problémy vžít se do mentality a uvažování předškolních dětí a intuitivně chápat jejich "nelogické" myšlenkové postupy. Nahrubo odhaduji, že okolo 70 % lidí zcela intuitivně uvažuje psychologicky, 30 % je psychologicky natvrdlá. Protože je to evolučně zřejmě právě se prosazující, ještě nedovyvinutá dovednost, jedná se o extrémně nestabilní oblast, kde jen složitě nachází konsenzus. Proto se i praxe a názory jednotlivých sociálních pracovnic, soudů i samotných psychologů tak dramaticky liší, což například v technických oborech nemá obdoby. Všichni se shodnou na tom, jak vypadají zfušařené dlaždičky v koupelně, ale o zfušařeném předání dítěte mezi rodiči či znaleckém posudku se vedou nekonečné debaty, kdy všichni mají pocit neskutečna, že jsou v Jiříkově vidění. Zkrátka čtyři milióny let evoluce člověka je příliš krátká doba na stabilizaci lidského druhu. Na rozdíl od žraloků, kteří jsou zde od prvohor, prochází lidský druh bouřlivým vývojem, který je ovšem z perspektivy jednotlivého člověka je obtížně uchopitelný.
Zkratky
NRP náhradní rodinná péče
OSPOD orgán sociálně právní ochrany dítěte, sociálka