Komunikační dovednosti očima muže

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

1. Fantazijní příprava a reálná komunikace

Evoluční psychologové změřili, že člověk v přirozených podmínkách lovců sběračů tráví komunikací 4 hodiny. To je i přirozený etalon, podle kterého bychom měli odhadovat přirozené potřeby lidí. Jestliže pečovatel je díky své profesi nucen komunikovat 8 hodin s lidmi, pak tato doba je dvakrát tak delší, než jak je dotyčný evolučně nastaven. Zákonitě dochází k vyhoření a odporu vůči komunikaci s pacienty. Naopak jestli babička, o kterou se ten samý pečovatel stará, celý den nepromluví s nikým ani slovo, pak ta má deficit cca 4 hodin komunikace denně, který jí pečovatel sám nemůže nahradit. Tento rozdíl není schopen sociální systém kompenzovat jinak, než že se vrátí k přirozeným evolučním modelům, kdy prarodiče tuto potřebu komunikace kompenzovali stejnou potřebou komunikace stran dětí a vnuků. Sociální systém by tedy měl umožňovat propojování dětské a seniorské generace.

Z evolučního etalonu 4 hodiny komunikace denně vyplývá i to, že většina interakcí s druhými lidmi se odehrává ve fantasii (12 hodin bdělého času). Reálná komunikace s živými lidmi je jen zlomek celkové komunikace. Fantazijní komunikace má mnoho zvláštností, které jsem podrobněji popsal ve své knize Partneři a rozchody.

2 Skutečná otázka

Pro pečovatele je důležité vědět, že fantazijní postavy násobí reálné zážitky. Tedy představme si, že pánovi s roztroušenou sklerosou pečovatel položí otázku: "Víte, je zajímavé, že v období pohody neustále máte tyto silácké řeči o euthanasii, ale v okamžiku, kdy jaksi příjde na věc, zastaví se vám peristaltika a vy máte zácpu, tak naopak začnete mít ze smrti panickou hrůzu a začnete podezírat doktory, že se vám dostatečně nevěnují. Docela by mě zajímalo, o co tady vlastně jde?"

Tato otázka je složitá, protože konfrontuje dva protichůdné sklony dotyčného. Pečovatel si musí uvědomit, že on tuto otázku fyzicky řekl jen jednou, ale jeho fantazijní postava (zjednodušeně vzpomínka v pánově mysli) bude pokládat tuto otázku opakovaně třeba i tisíckrát po dobu několika týdnů. Pán se pak bude nucen zabývat tím, co tato otázka znamenala. Díky ní se může dostat dále, na stará kolena dospět, najít vztah k vlastnímu životu ap. I když se pečovatelé někdy bojí hovořit se svými klienty na takto hluboká témata, přesto možnost doprovázet klienty přes tato období osobnostního růstu je velmi přínosné pro všechny pomáhající profese, neboť i nás to čeká.

I pro pečovatele je těžké tuto otázku takto věcně položit, a to zejména, pokud se jedná o rodinného příslušníka. Rodinní příslušníci totiž za dlouhá léta soužití bývají podráždění na neurotické projevy svých blízkých, jelikož jsou do těchto patologických vzorců sami zapleteni. Mnohem spíše od nich slyšíme pseudootázky, tedy spíše výtky: "To musíš pořád ty doktory tak jebat? Nenadával si před týdnem na to, že nechtějí legalizovat euthanasii? Tak teď máš, co jsi chtěl!"

Tento způsob mluvy totiž nepomáhá dotyčnému překonat rozpory ve vlastní osobnosti. Nejednalo se totiž o skutečnou otázku. Pečovatele nezajímá odpověď, ale chce ovládnout nějaké nevhodné chování klienta. Díky tomu nejen, že se odpověď nedozví, ale takto položené výtky chování klienta nezvládnou. Tedy pečovatel by si měl dát záležet, aby otázky jeho byly skutečné otázky, aby z nich klient cítil, že s pečovatelem opravdu cloumá zvědavost a hledání pravdy.

Skutečná otázka je i projevem zájmu o daného člověka a zbavuje ho pocitu zbytečnosti. Možná není zbytečné dodat, že opravdovými experty na skutečné otázky jsou děti. Jejich otázky jsou naivní, ale přesto jsou to skutečné otázky, za kterými stojí opravdová touha slyšet pravdu. Proto kontakt s děti může být skutečnou duševní oporou pro starší lidi, kteří jinak vyžadují velkou péči dospělých.

3 Pohlavně ekvivalentní výroky

Mezi muži a ženami jsou měřitelné rozdíly. Když například holčička a chlapeček jsou vystaveny stejnému traumatizujícímu prostředí, tak jejich reakce budou rozdílné, pohlavně specifické. Kluk bude agresivnější, impulzivnější, bude mít sklony k sexuálním deviacím a perverzím. Naproti tomu dívka bude spíše unikat do denního snění, růžové knihovny, bude nepořádná ve věcech a v oblasti sexu bude mít sklony k promiskuitě.

Tyto rozdíly mají i praktický dopad na vyjadřování potřeb. Například způsob, jak obě pohlaví vyjadřují pocity samoty. Muži budou mluvit o potřebě sexu a jejich projev bude mít klony k vulgarismům, oplzlostem, sexuálního obtěžování (plácání pečovatelky po zadku) ap. Naproti tomu ženy budou spíše hovořit o citech (potřebě hlubokého duševního porozumění) a o tělu - zvýšená péče o vzhled, pozorování vrásek, celulitidy ap.

Jedna a ta samá potřeba je každým pohlavím popisována jinou rétorikou. Jestliže se tedy potká frustrovaná žena se stejně frustrovaným mužem, pak oba mluví tak, že si často nerozumějí (viz seznamovací inzeráty). Pro pečovatele to znamená překládat si výroky druhého pohlaví do svého jazyka, například trapné sexuální narážky starého klienta vlastně znamenají: "Jé, to jsem rád, že jste zase přišla." Tuto prostou větu, však nemusí být schopen otevřeně říci díky zdegenerované komunikaci.

4 Zdegenerovaná komunikace a manipulace

Vztahy nemocných a starých lidí jsou poznamenány mnohou patologií - sebenenávistí, narušenými vztahy k rodině, k bývalým partnerům, pocity nenaplněného života, frustrovanou potřebou kontaktu s dětmi či obecně samotou ap. Zřetelně si uvědomují, že potřebují od okolí více, než mu mohou nabídnout. Z toho vyplývá pocit zbytečnosti, pocit, že jsou na obtíž ap. Tento fakt se pokouší skrývat tím, že předstírají falešnou hrdost, neohrozitelnost, silácké řeči. Tyto a podobné mechanismy mají pak za následek, že lidé říkají sdělení, která systematicky znamenají doslovně opak toho, co je pravda. Termín zdegenerovaná komunikace používáme tedy v těch případech, kdy doslovný význam slov vyjadřuje pravý opak pravdy, nebo vážně překrucuje či posouvá úmysl hovořícího.

Příklad - pozorujeme reakci na náš dotaz: "Jak se máte?"

Prožitek, pravda (ilokuce): "Ano, není mi dobře, ale mám strach, že bych mohl být na obtíž. To by bylo ještě horší, než když je mi jen blbě."

Řečené (lokuce) i posluchačem pochopené (perlokuce): "Ne, v pohodě, nic mi není. Přeci jsem chlap."

Jak vidíme i zde, zdegenerovaná komunikace bývá často následkem kombinace dvou protichůdných zásad či sklonů. V předchozím případě zásada "chlap všechno vydrží a kluci nebrečí" jde proti přirozené potřebě se svěřit či volat o pomoc. Bohužel posluchač-pečovatel slyší jen výsledek tohoto střetu hodnot, který může být hrubě nesprávný nebo těžko pochopitelný.

U manipulátorů, kteří vedou boj na silné a slabé, jsou tyto zásady navíc zřetelně nezdravé: Silnější se nikdy neomlouvá, nedává najevo bolest či potřeby, nevyjadřuje pozitivní a vstřícné emoce, nikdy nedává víc než druhý, nikdy není na nikom závislý atd. Manipulátoři pak vyjadřují své potřeby pomocí rozkazů, požadavků, výčitek, domáhají se svých domnělých práv ap. Jejich požadavky však vyvolávají v případných pečovatelích agresi a pocit zneužití, neboť dobře pociťují, že je manipulátor vtahuje do boje na silnějšího. Manipulátor sice volá svým nezdravým způsobem o pomoc a uspokojení svých potřeb, ale pečovatel však doslova slyší urážky, ponižování, ironizovaní, poučování ap.

Protože je proti přirozenosti manipulátora pocítit vděk a obdiv, naopak přirozená je závist a pocit nároku, pečovatel si jen těžko uvědomí, že před ním leží člověk, který objektivně potřebuje pomoci. To je obzvláště těžké, pokud tento manipulátor je rodič či jiný blízký příbuzný. V dětech dlouho do dospělosti přetrvává pocit, že rodiče jsou všemocní a nezranitelní, i když už dávno je tomu naopak. Dospělé děti mívají třeba už dvacet let nad svými rodiči faktickou převahu, i když si ji jen stěží uvědomují.

5 Komunikace těžké choroby

Jedna z přirozených manipulativních zásad zní: "Silnější nikdy nedá najevo svou slabost. Slabost či nemoc je prostě trestuhodná." Tato zásada má své částečné opodstatnění při dvoření či při pracovním interview, kdy se na první schůzce nechlubíme svými slabostmi. Jakmile však je člověk vážně nemocný, tak tato zásada je velmi nezdravá, protože nutí nemocného žít dva světy. Navenek dělat, jako že je všechno v pořádku, a sám se vyrovnávat s následky či průvodními příznaky choroby. Hrát dvojí svět je mnohonásobně náročnější, než na rovinu každému říci pravdu.

Při závažných chorobách, jako je rakovina, tedy doporučení zní říkat věci otevřeně - asi s takovými zábranami, jako kdyby to byla chřipka. Výhodou je i to, že druhá strana prochází přibližně stejně rychle známými fázemi vyrovnání se s těžkou ztrátou (E. Kübler-Ross):

Zdroj: upraveno podle E. Kübler-Ross

Tabulka 1: Fáze smíření se s těžkou ztrátou

Jakmile dochází k posunům v těchto fázích, například dědeček je ještě ve fázi specifických obran (3), zatímco rodina se již smířila s tím, že brzo umře (5), tak se může u rodiny objevovat obhajování euthanasie, pocit, že se "to celé zbytečně protahuje", možná již vystěhovali jeho pokoj, aby jej předělali na dětský pokojíček atd. Existuje i opačný posun. Dítě se již smířilo se svou smrtí (5), ale drásá jej pohled na zoufalou matku (3), která jej s pláčem objímá a zapřísahá ho: "Ty mi nesmíš umřít! Slib mi, že neumřeš." Taková matka pak díky nerovnoměrnému posunu strhává dítě do předchozích fází.

Stejně tak je třeba si uvědomit, že hovory o euthanasii a sebevraždě bývají překompenzací strachů ze smrti - strach z vlastní smrti překonám tím, že se sám zabiji. Podobně i ve fázi reaktivní deprese (4) pacienti často hovoří o tom, že si přejí zemřít, ale je třeba mít na paměti, že je to fáze přechodná, pouhá reakce na fakt nemoci. Ta konec konců může trvat mnohem déle než samotná deprese. Po jejím odeznění nastupuje poměrně dlouhá klidná fáze (5), kdy dotyčný může žít vcelku spokojený život a vyřešit si mnoho dluhů z minulosti.

Bohužel déle trvající žádosti o euthanasii jsou příznakem špatné péče o pacienta, selhávání rodinného či sociálního zázemí, které mu dává najevo, že jeho další existence je zbytečná. Fyzická bolest a pocit faktické závislosti totiž děsí spíše okolí pacienta a zdravé lidi než samotné pacienty. Bolest je totiž vždy možno tišit dostatečně silnými léky. Samotná faktická závislost bez další patologie pacientům nevadí, protože jsme ji všichni přirozeně zažívali jako děti. Samozřejmě však vadí, pokud je předkládána jako ponížení, nutnost doprošovat se, pocit přebytečnosti. Též chroničtí manipulátoři ji hůře snášejí, protože ji provází pocit prohry a ztráty kontroly nad okolím.

Otázky:

Podle výzkumů evolučních psychologů má člověk přirozenou potřebu komunikovat několik hodin denně. Je frustrován, pokud je okolnostmi nucen komunikovat výrazně více nebo výrazně méně. Na kolik hodin se tato konstanta odhaduje?

2

4 - správná odpověď

6

8

10

Reaktivní deprese, na rozdíl od organické či endogenní, vzniká jako reakce na vnější tragickou událost. Díky tomu je její trvání omezené a reaktivní deprese sama odeznívá do několika měsíců? Do kolika?

2

4

6 - správná odpověď

8

10

Po rozhovoru s právníkem se vrátila žena domů a zjistila, že mezi tím její muž spáchal sebevraždu. Do týdne žena poslala právníkovi smuteční oznámení s přiloženým dopisem, kde jej obviňuje ze smrti jejího manžela, kterou samozřejmě nemohl ovlivnit. Jaká fáze vyrovnání s těžkou ztrátou vysvětluje toto nelogické chování ženy?

Akutní šok

Nespecifické obrany - správná odpověď

Specifické obrany

Reaktivní deprese

Změna identity

2. Kontakty - o autorech

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. studoval hydrogeologii na PřFUK a psychologii na FFUK a Universitě Texas. Rodinné a manželské terapii se věnoval v rámci náhradní rodinné péče při práci s zájemci o adopce a pěstounskou péči. Komunikaci se věnoval v rámci psychologie reklamy při práci s oční kamerou. Dnes vyučuje psychologii na FFUK pro zahraniční studenty a působí jako poradce veřejného ochránce práv (ombudsmana) v Brně.

Literatura

Klimeš Jeroným: Partneři a rozchody. Portál, Praha, 2005