"Šel bych se projít do lesa, ale nějak se mi nechce." Takto mi vyznělo prohlášení lékařů z kojeneckých ústavů. Sice prý Náhradní rodinnou péči podporují, ale nesouhlasí s tím, aby se ústavy nejdřív neuváženě rušily, a pak se vytvářel nový systém. O co ale skutečně jde...
V první řadě nejde o rušení, ale o převedení kojeneckých ústavů pod ministerstvo sociálních věcí. Dosud totiž je pod ministerstvem zdravotniství. Jako zdravotnické zařízení mají kojenecké ústavy mnohem více peněz dětské domovy. Takže ve skutečnosti je to velmi draze placený sociální ústav. To je, jako kdybychom na rentgenu ubytovali bezdomovce jen proto, že pan doktor má díky tomu lepší plat a méně práce.
Ve všech kojeneckých ústavech je většina dětí naprosto normální, z lékařského pohledu zdravé děti. Když vyžadují speciální lékařskou péči, tak je stejně odvezou do specializované dětské nemocnice jako dítě každého normálního rodiče. Ano, v každém kojeneckém ústavu je asi pět děti, kteří trvale leží a potřebují neustálou péči. Ale co těch 90 % ostatních, zcela zdravých?
Zatímco čtete tento článek, tak tyto stojí uprostřed místnosti a kývají se ze stranu na stranu. To je totiž častá reakce dětí na citovou deprivaci. Kývaním si dráždí statokinetické ústrojí v uchu a uměle si takto nahrazují lásku rodičů, která jim chybí. Proč v tak "kvalitních" zařízeních, jako jsou kojenecké ústavy, se děti kývají ze strany na stranu? Proč jim lékaři nedají tu péči, co potřebují?
Odpověď je prostá. Ano, kojenecký ústav, pokud má 60 dětí, tak má i 60 zaměstnanců. Jenže ti se střídají na směny. Na jednu aktuálně sloužící sestru pak připadá šest děti a k tomu jim údržbař udržbuje, účení účtuje, ředitelka řediteluje a samozřejmě i protestuje...
Lekaži lžou, když říkají, že nový systém není vymyšlen. Na Slovesku jej s úspěchem zrealizovali. Prostě vzali z ústavů sestřičku, dali jí konečně pořádný plat a ta se stará o dvě děti doma. Vzali kuchařku také ji přeškolili na pěstounskou péči. Mámu totiž umí dělat stejně dobře jako kuchařku. Když tedy vezmeme 60 zaměstnanců a každému dáme jedno až dvě děti, tak je všechny udáme, jen na paní ředitelku kojeneckého ústavu nezbyde křeslo. A to je ten problém. To je to neuvážené rušení kojeneckých ústavů. Neuvážili jsme, co s paní ředitelkou! Kdo si ji vezme, když má před důchodem? Je sice lékařka, ale přeci na stará kolena nebude dělat atestaci z chirurgie! Noční služby? Jsme se snad zbláznili... Není to kruté zrušit kojenecký ústav a nevědět, co s paní ředitelkou, když ona dává dětem tak úžasnou lékařskou péči, až se tyto rozkývají ze strany na stranu?!
Realita je tedy jednoduchá. Děti potřebují "ústavy optimální velikosti", tzn. táta, máma, dva tři sourozenci. To pravda nejsou kojenecké ústavy. A když doma občas míváme nějakého toho ředitele zeměkoule, tak ředitelé zeměkoulí za tuto odpovědnou a přínosnou práci naštěstí nejsou placeni z našich daní...
PS. Vyšlo v MFDnes ve trochu zkrácené verzi.
Dobrý den, reaguji na článek psychologa Klimeše ze dne 4. 10. 2011 s výše uvedeným nadpisem.
Už je to dost dávno, kdy jsem se skutečně zasmál nad článkem o dětské problematice. Velmi mne pobavila část věty ,,co s paní ředitelkou, když ona dává dětem tak úžasnou péči, až se všecky rozkývají?! ,,Bohužel je to tragikomicky přesné a výstižné! Já a moje manželka jsme před dvěmy lety adoptovali klučinu, kterému v té době byl rok a půl. Po dobu asi dvou až tří měsíců se každý večer klučina uspával tím, že se KÝVAL. A nechtěl se chovat. A byly mu nepříjemné i naše doteky atd. Nyní je vše v pořádku...
Kapr Miroslav