Nevíme, kdo jsme a to je největší prokletí moderní generace
Jeroným Klimeš - pro mnoho lidí ještě stále relativně neznámé jméno. Ne však pro lidi pohybující se v oblasti vztahů. Ti velmi dobře vědí, že dr. Klimeš je český psycholog a odborník na partnerské vztahy. Poté, co jsem měla tu čest pořídit s ním rozhovor, je mi jasné, že záběr pana doktora je mnohem širší.
V teplém letním odpoledni se šourám ulicí a hledám pátý dům napravo a při tom se snažím si představit, jak bude rozhovor vypadat. V té chvíli nemám ještě ani ponětí, jak příjemně strávený čas to bude.
Sedím u zahradního stolku, než si pan doktor Klimeš přinese netbook, knížky a zápisník. Jeho děti Erlánek a Juditka si mě stihnou ochočit a po dobu rozhovoru pobíhají vždy tak nějak blízko nás. Pan doktor při hovoru živě gestikuluje, píše si poznámky a probírané téma obohacuje kresbou různých grafů a dalšími zajímavými poznatky. Čas od času mu přetrhne myšlenku hluk nedaleko projíždějícího vlaku, ale jinak je atmosféra uvolněná...
O tom, že budu kněz jsem uvažoval asi do třiadvaceti. Myslím si, že tohle povolání vyžaduje, aby měl člověk lidi rád. Být knězem znamená pomáhat lidem, protože tak se potkáváte s Bohem. Toto původní nasměrování mi myslím hodně pomohlo v každém případě.
Křesťanství beru jako klíč, ne k těm příjemným a dobrým situacím, ale k těm špatným a nesnadným, protože v těch většinou člověk zmatkuje a neví, jak se chovat.
Nesnažím se psát vědecké publikace, i když mám silné puzení rozumět světu a tomu, jak funguje. Za hlavní považuju umění - předat poznané lidem tak, aby jim to k něčemu bylo. Dnes žijeme v 21. století a ne v 19. - věda téměř nikoho nezajímá.
Bavilo by mě psát vědecké články, ale hrozně mě frustruje, když jsem viděl, že jsem jediný v celé České republice, koho to zajímá, a že existují jen asi čtyři další lidi, kteří tomu rozumějí. Viz třeba
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/okkody/index.htm
Mám-li to tedy shrnout - nemám rozpor mezi vírou a psychologií. Jako psycholog vnímám náboženství jako soubor kompenzačních strategií, tedy alespoň, co se těch praktických zásad týče...
Kompenzační strategie člověka brzdí v těch situacích, kdy jsou jeho přirozené sklony nezdravé či nebezpečné.
Podívejte se na incident pana presidenta s propiskou. V době, kdy putovala do jeho kapsy, podléhal iluzi, že zisky převáží na ztrátami. V tom okamžiku vůbec nebral do úvahy, že je president republiky, že riskuje nejen svou dobrou pověst. Takovým iluzím podléháme občas všichni, proto potřebujeme kompenzační strategie, které podobné iluze vyvažují. Tou může být přikázání Desatera: NEPOKRADEŠ! Kdyby si ho pan prezident vypálil do hlavy jako tabu, byl by očkován proti pokušení vzít si "krásnou propisku". Ne že by pokušení nepociťoval, ale tuto touhu by něco kompenzovalo.
Potřeba kompenzovat přirozené touhy je ale vcelku běžná. Člověk se evolučně vyvinul v dobách, kdy bylo málo cukru, tuků a bílkovin. Proto když něco dobrého uvidí, cosi ho pudí, aby to hnedka snědl. Čím sladší to je, tím lépe. A díky tomu tento váš ledový čaj brnká na potřebu, která je stará miliony let. Ale my žijeme v době, kdy kolem sebe máme cukru a bílkovin tolik, až to není hezké. Takže nastavení našich potřeb je dnes - lidově řečeno - mimo mísu.
Moderní svět rovná se vystřelení na Mars. Člověk se rázem ocitl v naprosto nepřirozených podmínkách a tím spíš roste nutnost tyto tendence kompenzovat. Musíme se brzdit. Nemůžu jíst tolik cukru, kolik chci. To je sice hezké, že bych se cpal od rána do večera, ale nemohu. To platí i v partnerských vztazích. Stačí se podívat na přirozené potřeby a to, jaké sklony náboženství kompenzuje.
Každý vztah končí buď rozchodem, nebo smrtí
Měl jsem tu kdysi jednu klientku, která měla těžké dětství. Trpěla zažranou sebenenávistí a vznikla u ní přirozená obranná reakce - zabezpečit se tak, aby se jí už nikdy nic nestalo. Samozřejmě je to hloupost. Život nejde si zařídit tak, aby se nám už nikdy nic nestalo. Ale tomu, kdo projde něčím takovým, začnou touhy, aby se mu v životě už nic nestalo, přemrštěně bujet. Má tedy sklony k vyhýbavé osobnosti a "zbytňuje mu ego", to znamená přístup stylem "já, já, já". Celé to má sice za cíl ochránit člověka, ale v praxi se ukáže opačný efekt. Uvrhne ho to do ještě větších problémů. Postupné překonání tohoto reaktivního egocentrismu je mimo jiné hezky popsáno v knize Obsluhoval jsem anglického krále.
Každé velké náboženství, nejen křesťanství, učí lidi se poprat s náročnými obdobími. Těm se nemůžeme vždy vyhnout a tehdy je třeba do nich odvážně vstoupit, nějak je zpracovat a možná i vyhrát. Opačný postup je asi tak logický, jako když se vyhybáme zubaři kvůli strachu z bolesti. Pak je ta bolest paradoxně tím větší, čím více jsme se jí snažili vyhnout. Když mám partnerské problémy a utíkám před nimi, je to stejné. To je tisícekrát se opakující motiv. Člověk se nesmí bát vstoupit do náročné situace jenom kvůli tomu, že to bude bolet. Ano, bude toho bolet ještě hodně v našem životě.
Každý vztah končí jak? No, buďto rozchodem, nebo smrtí. Žádná jiná možnost není. I život končí smrtí. A na tohle musí být člověk připravený a jít s nějakou filozofií, náboženskou nebo jinou, která mu pomůže tahle náročná období překonat. Vyhybavé osobnosti končívají neslavně.
V náročných situacích ovšem často bloudíme a nevíme, co máme dělat. V takových chvílích je velice užitečná Hippokratova zásada "primum non nocere" - především neškodit. Člověk by měl jít světem a když se ohlédne za sebe, měl by si říct: No, možná jsem při tom bloudění moc nepomohl, ale hlavně jsem neuškodil.
Vaše generace? Vám je dvacet, předpokládám.
Sedmnáct??? To jsem snad ještě nebyl ani na živu. Sedmnáct - to byl konec gymnasia... Chápejte, když mně bylo sedmnáct...
Ne, ono to nevadí. Vlastně spíš patnáct, protože vy dospíváte později....
No jakto. Když jsem byl velký jako Juditka, tak jsem uměl zpívat trojjazyčně...
Doma jsem žil domácí život, pak jsem žil církevní život. To bylo sice podobné, ale pak tady byli bolševici, takže já musel umět žvanit o Auroře i o Ježíškovi. To mě nutilo už jako dítě se naprosto separátně pohybovat ve dvou světech. Byl jsem trénovaný v tom, co mám, co můžu a co nesmím říct. Jak mám vypovídat před policií, kdyby mě, nebo tátu zatkli. Když jsem byl na vysoké škole, ve dvaceti, byl jsem si na beton jistý, že skončím v kriminále. Díky tomu, že jsem chtěl být knězem, byl jsem sledovaný STBákama už od gymnázia. Po letech mi vyprávěl třídní, jak se na mě vyptávali. Na půdě ilegálně držený cyklostyl (starý kopírovací stroj). V tomhle jsem žil odmala. Byl to takřka partyzánský život. Kdyby chtěli, mohli mě zavřít nebo vyhodit ze školy kvůli článkům v samizdatu. Byly podepsané Jeroným Klimeš, Vlachovo Březí - aby nemuseli STBáci dlouho bloudit. Jediný moje štěstí bylo, že byla pěrestrojka a komunismus se chýlil ke konci. Byl jsem přesvědčený, že po geologii budu pracovat jako hlídač v Národním muzeu. Po vzoru filozofa Jiřího Fuchse. Díky revoluci šla moje dráha úplně jiným směrem a v tomhle smyslu jsme skutečně dospívali trošku dřív, protože ten strach byl všude a byl ohromný.
Například koukám do mikroskopu na nějaký šutr v polarizovaném světle, třeba na erlán a počítám nerosty - amfiboly, epidoty. Přijde ke mě profesor a povídá: "Pane kolego." "Ano?" "Pane kolego, o vás já vím všechno." A šel dál. Abych rekl pravdu, nějak jsem pak nebyl schopen se na ten šutr dál soustředit...
Přichází paní Klimešová s kočárkem a malou Žofinkou, takže kromě Erlánka máme dalšího společníka.
Víte, proč tenhleten pohyb děti uspává? (houpe Žofinku v kočárku)
Ne, vůbec ne. Tohle je evolučně naprogramované. Protože my jsme nošenci, to jsou zvířata, která svá mláďata nosí, nejsme hnízděnci, abychom nechávali mláďata v hnízdě a vyráželi na lov. A to mládě je zvyklé, že ho matka ještě dva roky po porodu nosí. A jakmile se máma dá do pohybu, nemůže se mu věnovat. Tedy tohle houpání je imitace chůze, pánevních pohybů při chůzi, ne dělohy. Když máma to dítě nosí, dítě usíná. Jakmile se zastaví, říká tím: "zastavila jsem se, můžu se ti věnovat." Dítě se probudí a řve.
Děti, které tohle nepochopily, nebo přesněji neměly v genech, tak mají někde hrobeček. Nedožily se ani šesti let, natož reprodukčního věku. Je to evolučně vypěstovaný mechanismus, který při chůzi rodiče děti uspává.
Stejně tak my, sedíme a žvaníme. Tohle už není svět lovců a sběračů. Tohle je nehybný svět. Neustále v dnešním světě vidíme tendence, které jsou nám k ničemu, nebo nám dokonce škodí. A to je potřeba kompenzovat. Proto vymýšlíme kočárky a umělé houpání...
Spoustě mladých lidí dnes chybí identita. Sveřepou motivaci dělá sveřepá frustrace. Největší průšvih dnešní mladé generace je, že vlastně mají ten svět hodně bezproblémový, nemají motivaci. Ta sekvence je následující: pořádná frustrace - pořádná motivace a z toho se vyvine i pořádná identita. Když bojujete proti čemukoliv, třeba proti rasové diskriminaci, tak to vám dává identitu: Jsem bojovník proti diskriminaci. Dnešní děti ztrácejí na tohle odpověď. Tak co vlastně jsem? Jsem ten, kterej vypil hektolitry kafe? Jsem ten, kterej viděl dva tisíce filmů?
Příjemné zážitky nebudují identitu. Identitu vytváří bohužel překonávání negativních zážitků. Protože když cítíte a překonáte něco negativního, získáte tím identitu. Když vylezete z bahna, můžete hrdě mlátit do stolu: "Já jsem, ten, kterej vylezl z bahna." Ale z požitků se identita nevybuduje.
Ta sekvence: "pořádná frustrace = pořádná motivace = pořádná identita" je největší prokletí moderní generace, protože ona má všechno a neví, proč je tady. Jakmile jsou všechny potřeby uspokojeny, tak ty lidi začínají nejvíc trpět vztahově a existenčně - rozvody, rozchody a s nimi jde ztráta smysluplnosti. Když jsem si kdysi tyto souvislosti uvědomil, řekl jsem si: "No, potěš nás pán Bůh!"
Jestli je něco klamavého, tak to jsou vztahy
Jak to myslíte?
No, víte, co je to iluze? Věc vypadá úplně jinak z téhle strany než z druhé. Něco jako piano Shigeo Fukudy:
http://www.youtube.com/watch?v=Yj3iqMxiaD0
Rozchod je většinou iluze, protože před začátkem vypadá úplně jinak, než po rozchodu. Lidé často říkají "No předtím, to s ním bylo strašný, ale po rozvodu to bylo ještě horší, protože začala válka o děti."
Ptala jste se mě na náboženskou interpretaci. Náboženství říká, že sňatek je nerozlučitelný, to se obvykle chápe deontologicky ve smyslu: Neměli by jste se rozvádět! Já jako psycholog zjišťuji jinou hrůzu - empirickou: Ono je opravdu nerozlučitelné - ono opravdu nejde rozvést! To hezké, co měli společné sice zmizí, ale to zlé si spolu nesou celá léta. Běžně se rodiče přetahují o dítě od jeho 3 let do 18ti, ale ani potom nejsou schopni toho druhého vyhnat z hlavy či v horších případech ani ze srdce.
Bude to hodně složité, protože dnešní děti z rozvedených rodin budou mít v sobě určitou dávku sobeckosti: "Když sem byl malej, tak nikdo na moje potřeby nehleděl, tak si to teď v dospělosti vynahradím." Pro takové lidi bude těžký vychovávat děti, protože my jsme dnes hodně zaměření na materiálno, staráme se o to, aby děti byly dobře materiálně zajištěné a nic jim v tomhle ohledu nechybělo, ale dnes už jen málo rodičů do svých dětí kromě peněz investuje taky čas a city, aby nestrádaly po emoční stránce. Na jednu stranu jsme už dnes schopní vypiplat dítě ze zkumavky nebo z inkubátoru, chováme ho a přikládáme ho po porodu k prsíčku, aby nemělo ani to nejmenší trauma, a pak se jeho rodiče rozvedou, tahají se o ně u soudu a ono celý život lítá s kufříkem pod fanglí střídavé výchovy. Sebrat dítěti domov je pro ně rána sekerou do hlavy!
Kluci jsou takřka vždy divočejší než děvčata. Pokud chceme kluky dostat do nějakého přijatelného tvaru, je s nimi mnohem víc práce. Občas je to i naopak, ale to nic nemění na tom, že kluky je náročnější formovat. Musí se víc "drilovat". Vadí mi, když někdo říká, že s oběma pohlavími je to stejné. Není. Pohlaví jsou odlišná jednak biologicky a taky ve výchově. Myslím, že jakmile je začneme dávat do jedné roviny, že děláme chybu, která se nám opravdu vymstí. Odlišná výchova a odlišný přístup ke každému pohlaví je nutný, abychom dosáhli stejného výsledku.
Když se muži připomíná, že se má k ženě a rodině chovat, jako se Kristus choval k církvi, musí se to číst křesťansky. To znamená, že Kristus dal za církev svůj život. Kromě toho, Kristus říkal, že nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Někdy připomínám mužům, že musejí ženě dělat Jeana, sluhu.
No, někdy ne moc dobře. Dneska mi jedna klientka vyprávěla, že jak připomínala muži, že Klimeš říkal, že by měl dělat doma "Jeana" alespoň vůči dětem, tak vzal talíř a rozmlátil ho o zeď. Takže někdy jsem zdrojem dost nepříjemných debat. Jenže tento muž měl zásadu, že dětem hodí vždy hračku za gauč tak, aby ji půlhodiny hledaly a neotravovaly ho. Vůbec by byl rád, kdyby ti fakani vůbec neexistovaly. Takže to s ním bylo dost složité.
Nerovný přístup ještě neznamená diskriminační přístup. Já jsem zastánce zásady nerovného přístupu - nedá se k oběma pohlavím chovat stejně, protože ženy i muži jsou jiní, což ovšem neznamená, že se k sobě budeme chovat jako prasata, právě naopak.
Předpokládám, že chceme, aby se muž choval odpovědně ke své ženě či snoubence a neříkal: "No, tak máš buben, no a co? Tak si poraď! Seš přeci silná žena!" Abych dostal muži do hlavy tu prosociálnost a empatii, kterou mají ženy v hlavě vcelku automaticky, musím ho drilovat dvacetkrát tolik. Toho nedosáhneme tím, že přestaneme rozdílně vychovávat. Naopak! Musíme rozdílně vychovávat, protože jinak toto muži v své hlavě nemají. Ve věcném světě jsou muži schopnější - montovat dráty, tranzistory - ano, to jim jde. Ale jak příjde svět dětí a partnerských vztahů, to jsou muži často jak hrom do police. Prostě, jak zaznělo v samotářích - muži a ženy jsou dva živočišné druhy.
napsala Vendula Voborníková