PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004
Paní Rowlingové by se mělo poděkovat, že se angažuje ve prospěch těch, kterým nedokážeme pomoci sami. Je vidět, že jí sláva a peníze nezamlžily mozek a že přesto dokáže pomoci těm, kteří jsou bez peněz a všemi zapomenutí.
Za poslední rok často objíždím různé ústavy po celé České Republice a musím říci, že problém není v tom, že by zaměstnanci ústavů neměli dobrou vůli a snahu, ale prostě v tom, že ústavní výchova je zkrátka moc drahá a nefunkční. Například ve většině ústavů zjistíte, že v něm panuje přesilovka zaměstnanců nad svěřenci. Například v ústavu je hlášeno 18 dětí, z toho 6 jich je na útěku, 5 jich je podmínečně propuštěno a 7 jich je fyzicky přítomno. O těchto sedm se stará devítičlenný tým a ředitel vám do očí vážně tvrdí, že devět dospělých a v pedagogice vzdělaných profesionálů není schopno zvládnout 7 dětí bez použití monitorovacích kamer či zmíněných klecí. Kdyby si každý z těch zaměstnanců vzal dvě děti s sebou domů, a obden by si je vyměnili, to by v tom musel být čert, aby to nezvládli.
Problém ústavů je v tom, že jsou nevýhnutně třeba pouze pro velmi malý počet dětí - ty které vyžadují soustavný celodenní dohled. Ale většinu dětí je možno lépe zvládnout tím, že je rozstrkáme do rodin. Pro mně bylo zajímavé zjištění, když jsem viděl, že jedna a ta samá žena se jinak chová ke svým dětem a jiný výchovný a komunikační styl má se svěřenci ústavu. Například triviální ukázka. Svým dětem říká jménem, ale v ústavu řve na svěřence: "Hej, Novák, dones ty ubrusy." Samozřejmě, že si tento detail ani neuvědomuje, je to instinktivní chování vůči někomu, ke komu si ještě nevytvořila mateřský cit. Pak se nedivme tomu, že taková žena bude v ústavu propagovat klece, i když doma by ji to ani nenapadlo.
Ústavy jsou molochy, kde je sice 60 zaměstnanců na 60 kojenců, ale z tohoto počtu se o děti stará jen pár - ostatní jsou topiči, kuchařky, uklízečky, sekretářky, účetní, ředitel, ostraha, opraváři, externí specialisté atd. Nakonec připadá jedna sestra na 15 batolat a střídají se po směnách. 15 děti nejde tak jako tak najednou zvládnout, proto si sestry sesednou do kuchyňky na kávičku. Na praktikující studenty pak pokřikují: "Nehrajte si s nimi, oni pak budou více brečet." Toto však není kritika té sestry. Toto je kritika systému. Ono se to totiž ústavně moc jinak vyřešit nedá.
Je triviálně známým faktem, že dítě v ústavu nás stojí 250000 za rok. Dítě v pěstounské péči jen 60000 a pěstouni nevyžadují ani klece, ani monitorovací kamery. Stačí jim auto, aby mohli vzít děti na výlet a ke koupališti. Nebylo by tedy lepší, kdybychom dali pěstounům raději 150000 za dítě a zlepšili jejich monitorování a vzdělávání? Jistě bylo, ale to by nesměly sedět žáby na prameni. Kdo jsou těmi žabami?
Žáby na prameni
Žáby na prameni jsou ministerstva, která slyší jen, když se ozve zahraničí. Jmenovitě například na Ministerstvu školství je skalním zastáncem ústavní výchovy Dr. Jiří Pilař. Toho drží ministryně Buzková, která jinak na tuto otázku nemá vlastní názor. Ministerstvo tak zcela vážně uvažuje o vybudování dalších dětských domovů, které se opět zcela zákonitě objeví stejné problémy, které kritizuje paní Rowlingová. Dobrá vůle jednotlivců či zaměstnanců nestačí, je třeba systémově podpořit náhradní rodinnou výchovu. To je úkolem Parlamentu. Ten však má jiné starosti. Místo, aby řešil situaci v ústavní výchovy a náhradní rodinné péči, tak vydává zákony o tom, kdo se zasloužil o stát, a jak se má hovořit v televizi. Ale adopce nás trápí celá léta. Navíc poslední novela zákona přidala soudní procedury, díky kterým dětem trvá ještě déle než se dostanou z ústavů do rodin. Rozum pak zůstává stát, když se na pěstouny se hledí jako na hamižné, kteří chtějí na přijatých dětech jen rýžovat. Hlavními penězotoky jsou přece ústavy.
Duševně postižení a psi
Je velkým problémem, že nemoc, stáří a mentální retardace budou vždy stigmatizující a budeme se jich tak trochu štítit. Ale proto jsme homo sapiens, tj. doslova lidé moudří, abychom dokázali oprostit od této štítivosti. Je to otázka dobré vůle. Není vzácnou vyjímkou, že rodina strčí mentálně zaostalé dítě do ústavu a místo něho si domů pořídí psa. Rozdíl ale není v IQ, protože až na hluboké případy idiocie jsou všichni tzv. mentálně retardovaní (debil, imbecil) mnohonásobně inteligentnější než psi. Ten rozdíl je ve vztahu: Psa máme rádi, ale ne vlastní mentálně zaostalé dítě, protože to spouští bolestné pocity rodičovského selhání. Já nechci kritizovat zoufalé rodiče, ale spíš povzbudit normální čtenáře, že mohou být mnohem moudřejší, pokud budou chtít. Protože jejich hlas a rozhodnost potřebujeme, pokud chceme vytáhnout děti z klecí a ústavů a najít jim náhradní rodiny. Buďte prosím jako paní Rowlingová.