Když se smůla lepí na paty...

Klára Antošová

Nedávno mi volala kamarádka. Podle pohřebního tónu jejího hlasu bylo jasné, že se stalo něco hrozného. Tipovala jsem to nejdřív na obvyklou hádku s jejím nesnesitelným šéfem, ale bylo to horší. Rozešel se s ní partner. Přesněji řečeno další partner. V posledních dvou letech v pořadí třetí budoucí manžel a potenciální otec jejích dětí. "Proč mám zrovna já takovou smůlu na chlapy?!," rozbrečela se do telefonu, aby mi vzápětí vynadala za mou (přiznávám že chabou) utěšovací frázi, že podle matematické pravděpodobnosti MUSÍ přece na světě mezi těmi milardami chlapů existovat aspoň jeden, s kterým bude šťastná... Po chvíli jejího monologu, kdy mi vysvětlila, že nemá čas (narážka na jejích 36 let) ani energii (narážka na její dosavadní nevydařené vztahy) hledat toho Pravého mezi miliardami těch nepravých, že skončí sama, bez chlapa, bez dětí, bez psa a zemře v zapomenutí, na mě také skočila deprese (chudák holka, tohle si teda nezaslouží!). Bylo zajímavé, že deprese pak plynule přešla i na mého manžela, který seděl celou dobu vedle mně. Ne že by byl tak útlocitný, ale došlo mu, že opět nastává období předlouhých telefonních hovorů s kamarádkou, mých neplánovaných večerních odchodů ("Pochop, nemůže být chudák sama!") a minimálně několika společných víkendových programů ("Přece ji nenecháme v tomhle stavu sedět doma..."), během nichž bude od rána do večera poslouchat debaty o tom, proč se některým ženám lepí smůla na paty...

Není asi přehnané napsat, že po celém světě řeší podobný problém další tisíce žen ve věku filmové Bridget Jones. Ostatně moje výše zmiňovaná kamarádka není jediná v mém okolí, která stále marně čeká, až jí konečně Někdo vstoupí do života. Když si všechny mé známé a přítelkyně toužící po partnerském vztahu promítnu před očima, upřímně nerozumím, proč jsou samy. Nejsou ošklivé, hloupé, neskrývají žádnou psychickou vadu ani netrpí utkvělou představou, že si je před domem jednou vyzvedne princ na bílém koni s příslibem věčné lásky a plné truhly dukátů. Jestli za to, že nemohou najít partnera, může skutečně nedostatek "normálních" nezadaných chlapů či třeba jistá věkem daná opatrnost, pohodlnost a podvědomá neochota pustit někoho do svého života, těžko soudit. Svým způsobem je na vině i to, že jsme generace, která nad vztahy až moc hloubá, rozebírá je zleva zprava a nadbytek teorie, promyšleného přešlapování, různých hypotéz či analýz pak může být v praxi na škodu. Specielně u vztahů se možná občas vyplácí nic moc neřešit a nechat volně plynout. Jisté je, že vztahy se všemi svými problémy a nuancemi jsou jedním z nejčastěji omílaných témat dnešní doby. Stále dokola slyšíme a čteme o krizi partnerských vztahů, o přežitosti manželství, o fenoménu singles, o problematice sexu... Sama jsem jako novinářka psala o vztazích bezpočet článků, jako žena jsem tomuto tématu věnovala při povídání s kamarádkami jistě už hodiny svého života. Není divu, že vztahy jako takové se staly i výnosným obchodním artiklem. Ordinace u partnerských terapeutů jsou stále plné, knihy na toto téma stále žádané, lifestylové časopisy se bez "vztahových" témat neobejdou, otevírají se kursy radící nezadaným, jak na věc, konají se přednášky řešící lásku či nelásku horem dolem.

Vyžeňte pana Božského z hlavy

Vztahy jsou hlavním tématem i na pražské Akademii svádění, kterou před rokem a půl založila Klára Kratochvílová. "Vycházela jsem z toho, že generace dnešních třiceti až čtyřicetiletých lidí stále dokola řeší partnerské vztahy. Ať už jsou to problémy v soužití nebo třeba to, jak a kde najít partnera," vysvětluje. Nejčastějšími klientkami Akademie svádění jsou podle Kláry ženy mezi 30 - 45 lety, svobodné i rozvedené, často úspěšné ve své profesi, které si už prošly obdobím romantických lásek, mají své zkušenosti a chtějí se dobrat toho, proč se jim nedaří s někým žít nebo proč nejsou schopny začít další vztah. "Snažíme se jim kromě jiného vysvětlit zásadu, že při seznamování s mužem musí zapomenout na strach z případného odmítnutí. Nikdo na světě jim nezaručí, jestli z toho setkání vznikne vztah, nebo ne. Ale jestli to nezkusí, nepřijdou na to, jak to dopadne. A když to nevyjde - no a co? Proč to brát tak vážně?," říká Klára. Podle jejích zkušeností má řada žen problém navazovat vztahy např. z toho důvodu, že jsou "zamilovány" do své představy: "Mají v hlavě svého pana Božského a tím pádem nedají šanci jiným mužům. Místo aby se otevřely něčemu novému, co jim život přinese, trvají na svých snech a spousta zajímavých mužů je tak třeba míjí..." Klára popisuje příhodu z jedné seznamovací akce pořádané Akademií, kdy jí nespokojená klientka vynadala, že na akci není dostatek mužů dle jejích představ: "Vadilo jí, že se neobjevil ani jeden muž, který by před ní zacinkal klíčky od svého domu. Prý si svůj byt nezařizuje a čeká, až se nastěhuje k partnerovi. nedivila bych se, kdyby tahle žena čekala na svého "prince" dodnes," podotýká Klára. V kursech pořádaných Akademií se setkává i s ženami, které mají problémy najít partnera paradoxně třeba i proto, že jsou až příliš krásné, nebo až příliš úspěšné a muži si na ně zkrátka netroufají. A svou daň si vybírá i doba, která sice umožňuje ženám dělat kariéru, být ekonomicky nezávislé, ale zároveň nemálo nahrává životu "single": "Spousta žen tráví v práci celý den, pak si jdou zacvičit nebo zaběhat, pustí si doma film a jdou spát. Na seznamování nemají čas ani energii, nehledě na to, že s postupujícím časem si zvyknou na svůj klid a na výběr případného partnera jsou čím dále náročnější."

Zapomeňte na preventivní opatření!

Odborník na partnerské vztahy, PhDr. Jeroným Klimeš, nevnímá fakt, že se některým ženám ve vztazích "lepí smůla na paty", jako velkou vědu: "Když se někomu nedaří ve vztahu, musí nejdřív projít historii svých lásek a přijít na to, v čem je problém. Ve strachu z dalšího zklamání? Ve výběru partnera? Když se v jejich životě několikrát za sebou objevuje stejný typ muže, musí být přece zřejmé, kde je chyba..." Na rozdíl od lidí, kteří mají psychické poruchy, existuje řada normálních lidí, kteří ve vztazích obrazně řečeno jen "zabloudili". Těm je určeno psychologické poradenství, protože ti jsou schopni se danými radami řídit, a tak najít cestu z toho temného lesa, kde se často ne svou vinou ocitli.

Složitější to mají ti, kteří prožili dětství v rodině, kdy táta byl v celé dny v garáži, máma v kuchyni a jako rodina spolu poprvé vyrazili, až když mělo dítě promoci. To je samozřejmě špatný vklad do života. Na druhé straně to, jak jsme emočně naprogramovaní z dětství, je sice důležité, ale ne tak zásadní, jak se vždy předpokládalo.

"Psychologové nedávno objevili "Ameriku"! Přišli na to, že kromě emočního vývoje v dětství nás v partnerství výrazně ovlivňují i nedávná zranění na duši způsobená nevydařeným vztahem," vysvětluje Jeroným Klimeš. Na každý vztah, který končí debaklem, se můžeme sice optimisticky dívat jako na přínosnou životní zkušenost ve smyslu: Co tě nezabije, to tě posílí. Na druhé straně je dobré si uvědomovat, že čím více zklamání ve vztazích máme za sebou, tím větší budeme mít tendence vytvářet různé obranné valy, aby se krach neopakoval. "Pokud žena zažije nějaká zklamání, už se jí nechce riskovat, že si spálí čumák, to je třeba radši sama. Nebo si na případného partnera vytvoří z "preventivních" důvodů tak přehnané nároky, že takového prostě nenajde. Pokud vztah přece jen naváže, nechává si otevřená zadní vrátka, aby si náhodou nezadala. Do vztahu proto moc neinvestuje, takže to nemá dlouhého trvání. A celkem logicky přichází další krach," vysvětluje doktor Klimeš. Jak z toho začarovaného kruhu ven? Existuje jediná cesta: Zapomenout na taktizování a na "preventivní" opatření. Překonat strach z případného neúspěchu a do nového vztahu investovat stejně energie, jako do toho prvního. Například je třeba vědět, kdy se sestěhovat do jednoho společného bytu. Vztahy, kde oba bydlí odděleně ve svých bytech, nemají dlouhého trvání. A možná je také dobré si v téhle souvislosti občas připomenout jedno staré pravidlo, že kdo moc dlouho a příliš pečlivě vybírá, tak třeba také přebere a nakonec nemusí mít nic.

Koho raději nebrat?

Řada žen, které se marně snaží navázat a případně udržet trvalejší vztah, chybuje podle Jeronýma Klimeše už na samém začátku: při samotném výběru. Každý z nás si vybírá partnera podle určitých vzorů z dětství, ale má to své limity. A to jak u těch záporných vzorů, tak kupodivu i u těch kladných. Těžkou situaci mívají dívky milovaných tatínků, tzv. velkých otců. Když dokonalý táta udělá díru do světa, pak všichni potenciální partneři dcery mu nesahají ani po kotníky.

Ještě hůře na tom je dcera hochštapléra a podvodníka, protože ta se podívá na podobného slizouna a povídá si: "Jé, ten je hezký..." Ženy inspirované těmi zápornými vzory patří do kategorie věčných naivek, které věří, že se partner kvůli nim změní. Že přestane pít, honit ženské, že konečně začne pracovat... Pak za mnou přijdou a diví se: "Pane doktore, vy si myslíte, že se lidi nemohou změnit?" A já vysvětluju: "Zkuste jít do ZOO a přemluvit vlka samotáře, aby se dal na kolektivní vegetarianství. Když budete úspěšná, pak bych si troufl i na převychovávání partnerů..."

Nedivte se, když pes kouše

Obecně vzato existuje několik typů mužů, po jejichž boku by asi žádná žena velké štěstí nenašla. Žádné terno by rozhodně nebyl manipulátor, který by chtěl se svou partnerkou v životě posouvat jak s figurkou na šachovnici. Dobře by se také nežilo s mužem, který nezakrytě hlásá, že podle jeho zásad má mít každý správný chlap milenku a nebo který tvrdí, že Paroubek je borec, když vyměnil svou ženu za mladší. Takový partner věrnost považuje za přežitý nesmysl a programově by každé partnerce zahýbal. Stejně tak není dobré sázet třeba na muže, který opakuje, že rodinu nechce, že se nechce vázat apod. Jeroným Klimeš to shrnuje: "Pokud muž má tyto řeči i po dvou letech vztahu, je lepší se s ním rovnou rozejít. Žena by neměla navazovat vztah s mužem, který má od začátku jiné, pro ni nepřijatelné životní hodnoty. Je to jako z té pohádky, z níž plyne poučení, že zajíc se nikdy nesmí kamarádit se zmijí, protože ta ho jednou zkrátka uštkne!" Co se týče výběru partnera, patří sem ještě jedna důležitá zásada: Nikdy nepřebírat muže jiným ženám. "Tady nejde o žádnou karmu: Co nechceš činit sobě, nečiň jiným. Vše, co učiníš jinému, se ti jednou vrátí - to jsou bláboly! Tohleto je prostě špatný výběr. Když si vyberu psa, který kouše, tak se nemohu divit, když opravdu kouše. Když mám chlapa, na kterého platí taktika: dostaň ho do postele a půjde za tebou, tak stejnou taktikou ho brzy zatáhne do postele jiná, protože na to on slyší," vysvětluje Klimeš.

Čím více vztahů, tím menší úspěšnost

Přestože se doktor Klimeš rozhodně nestaví do role žádného puritána, upozorňuje na chybu, kterou může žena případný vztah definitivně zazdít dříve, než vůbec mohl začít: "Spousta žen se seznámí s mužem a skončí s ním v posteli ještě dříve, než se oba stačí rozkoukat. Taková epizoda má obvykle začátek i konec ve stejný večer, ale ta žena se pak z toho vzpamatovává třeba několik dalších měsíců. Pak ji to přejde, udělá totéž a zase ji to na čas rozhodí. Zbytečně tak marní čas kvůli naprosto bezvýznamným vztahům na jednu noc...," varuje doktor Klimeš. Dodává přitom, že větší počet partnerů neznamená pro ženu větší šance, že zakotví v trvalém vztahu. "Paradoxně totiž platí, že čím více máme vztahů, tím menší je pravděpodobnost, že budeme jednou schopni založit rodinu." Klára Kratochvílová z Akademie svádění zase upozorňuje, že vztah v jeho samotném počátku může zlikvidovat i přehnaná snaha některých žen. "Jistě, žena může dát muži najevo, že by o něj stála. Ale pak už by měla nechat další aktivitu na něm. Jestli mu bude volat, psát zprávy, uhánět ho, servírovat se jak na zlatém podnose, tak ho jen otráví, znudí nebo vyděsí. Nedávno jsem podobný problém řešila s jednou klientkou. V práci byla zvyklá řídit firmu a dělalo jí problém, že by měla nechat na muži, s kterým se seznámila, aby se jí sám ozval. Poradila jsem jí, ať na pár dní odjede, vypne telefon a nedá o sobě vědět. Ať kolem sebe vytvoří dojem lehkého tajemství a nedostupnosti. Když o ni dotyčný muž bude mít zájem, ozve se jí. Za týden se jí ozval, a pokud vím, jsou stále spolu," vypráví Klára.

Štěstí nechodí ruku v ruce s partnerem

Nicméně ani ze zdánlivě šťastně začínajících vztahů nelze dělat žádné závěry. U vztahů máme snad jedinou jistotu: vždy jdeme do riskantního podniku s nejistým koncem. "Každá žena by si měla předem ujasnit, jestli jí to případné riziko stojí za to. Jestli je schopna ve zdraví přežít případné další zklamání. Zkrátka kolik a co přesně je ochotna kvůli dotyčnému muži riskovat," radí Jeroným Klimeš. Platí, že pokud člověk není schopen akceptovat ve vztahu možnou ztrátu, nemá šanci žádný vztah založit.