Jak z patové situace na katedře psychologie?

Mgr. Jeroným KLIMEŠ

Poznámka: Napsat, publikovat a podepsat se pod tento článek čtyři měsíce před státnicemi, to svědčí o mnohém, co bych nerad komentoval. Zkrátka podle ftipu: Nemysli!!! Když myslíš, tak nemluv!! Když mluvíš, tak nepiš! Když myslíš, mluvíš a píšeš, tak se prosím tě nepodepisuj. No a když jsi se i podepsal? No tak se NEDIV!!!!!

Hojná účast na předvánoční schůzi katedry 15.12.95 opět ilustrovala, že fungování katedry není lhostejné ani studentům, ani profesorům. Mezi některými zúčastněnými jsem nicméně pociťoval napětí. Je zřejmé, že mnohý by byl rád, kdyby zrovna ten druhý na katedře nebyl, ať oprávněně nebo jen díky osobním antipatiím. Ale jak zjistit, kde končí skutečná neschopnost a kde začíná 'diadická zášť'?

Poučení si můžeme vzít z oblasti psychologii trochu odlehlé, totiž z ekonomie. Po válce propuklo velké nadšení pro myšlenky britského ekonoma J. M. Keynese, který obhajoval zásahy státu do fungování ekonomiky, aby se zamezilo nekontrolovatelnému kolísání mezi obdobími recese a expanse. Některé experimenty v 50. a 60. letech však ukázaly, že zásahy státu do ekonomiky mají spíše negativní vliv, situaci tedy spíše rozkolísají než stabilizují. Vysvětlení je zřejmé, jednotlivec na trhu či malá skupina odborníků na ministerstvech jen ztěží může předvídat budoucí vývoj a volit nejlepší opatření. Z dnešního pohledu je nejlepší stát, který stanoví přesná pravidla, která platí pro všechny a která jsou tedy objektivní a nestranná, a proti kolísání produktivity zabuduje tzv. vestavěné stabilizátory. (Například nárůstu inflace se můžeme bránit progresivním zdaněním.)

Jsem přesvědčen, že i fungování katedry by velmi pomohlo, kdyby se podařilo najít nějaká objektivní nestranná, snad až neosobní pravidla - vestavěné stabilizátory, které by automaticky vylučovaly neschopné a přijímaly schopné. Zní to jako pohádka, ale jakékoliv jiné posuzování vede k neobjektivitě: Jednotlivý student nemůže objektivně poznat, je-li ten který profesor dobrý nebo ne. Přesto se kvalita učitelů odráží v preferencích všech studentů. Podobně vedoucí katedry těžko může vyloučit kamaráda, se kterým studoval(a), strávil(a) předlouhé roky na katedře, někdo byl dobrý, ale zestárl, jiný má problémy v rodině atd. Každý má nějaké plus nějaké minus, kdo posoudí, co převažuje. To není v silách jednotlivce. Lidský faktor zde selhává na obou stranách.

Doc. Srnec na schůzi zmínil názor, že university představují jakýsi trh na vzdělání: Studenti jsou zákazníci, profesoři prodávající. Platí stát (tj. daňoví poplatníci, alias rodiče) a studenti přispívají školným. K trhu však patří konkurence, mlat, na kterém se odliší zrno od plevy. Konkurenční prostředí začíná možností volby: Student musí mít možnost volby nejen mezi obory a školami (Mohu studovat psychologii nebo jadernou fyziku, v Brně nebo v Praze.), ale především uvnitř jednoho oboru (Obecnou psychologii mohu studovat u toho či onoho).

Pro poznání skutečné kvality vyučujícího je nejlepší volba ze tří a více možností. Takový ideál je samozřejmě na psychologii neuskutečnitelný. Jsou-li počty zapsaných studentů k jednotlivým učitelům v poměru: 10:10:2 nebo 19:2:1, je zcela zřejmé, kdo má daný předmět učit.

V psychologii a jiných malých oborech se musíme spokojit s volbou ze dvou vyučujících. Mělo by tedy platit pravidlo, že pokud poměr mezi dvěmi vyučujícími klesne pod 1/4 po dobu dvou let, ztrátový vyučující by měl být automaticky nahrazen. Tato zásada je sice nefunkční v případě, že poměr se pohybuje okolo poloviny (Oba vyučující mohou být stejně dobří nebo stejně špatní.), ale umožňuje odfiltrovat nejhorší a nejméně oblíbené profesory. (Výrazně neoblíbený profesor je jistě špatný pedagog a šíří nechuť k vlastnímu oboru.)

Především intelektově i morálně špatní studenti mají sklon si vybírat profesory s malými nároky, kterými mohou být ti, kteří se chtějí na fakultě udržet za každou cenu. Tomu se dá zabránit například tím, že hlavní podstatná část zkoušky bude výkonová, písemná: test vědomostí a dovedností, na kterém se shodnou oba vyučující. K ústní zkoušce u vyučujícího, ke kterému je zapsán, může student jít teprve po splnění písemné části. Ústní zkouška může přitom výslednou známku ovlivnit jen o jeden stupeň nahoru či dolů. Ústní zkouška, kde se přihlíží ke kreativitě, samostatnému myšlení ap., by měla pouze doplnit a zohlednit známku získanou ve výkonovém a znalostním testu. Tím dosáhneme toho, že volba vyučujícího nebude motivovaná zkouškou, ale kvalitou přednášek.

Tento návrh by byl jistě nepopulární jak mezi studenty, tak mezi vyučujícími, protože na obou stranách znamená větší přípravu. Zaručuje však větší objektivitu. Jsou mezi námi studenti, kteří podle mého názoru nemají na vysoké škole co dělat. U některých je napodiv, že vůbec prošli přijímacím řízením, u některých propukla psychická choroba ap. Takové studenty je třeba z fakulty vyloučit, protože vysoká škola není zaopatřovací ústav. Psychologové - vyučující však se svojí empatií často na to nemají srdce. Takto koncipovaná zkouška by toto umožnila.

Představme si smyšlený příklad. Každému, kdo byl přítomen na schůzi katedry neuniklo, že Dr. Míka a Doc. Srnec se nemají příliš rádi, proto je postavme do situace, že by oba učili stejný předmět a každý by chtěl do písemné části zkoušky dát to, co sám považuje za důležité. To by však muselo být dostupné studentům v písemné formě. Musela by se konečně napsat skripta nebo jiný text, který by si studenti mohli získat třebas na Internetu. Každý z vyučujících by musel studentům odpřednášet i to, co chce mít v písemné části zkoušky ten druhý, aby i jeho studenti prošli písemnou zkouškou. Tak by rostl odborný záběr přednášek a nároky na studenta, což je jenom dobře.

Student, který si musí jednoho vyučujícího zvolit, zvažuje všechny odborné i lidské vlastnosti obou. Zapíše-li se k jednomu, není tím řečeno, že druhý vyučující je úplný budižkničemu, ale že první je pro daného studenta o něco lepší. Teorie velkých čísel ukáže, kdo je pro všechny studenty po dobu dvou let lepší pedagog a odborník. Ten, kdo nezíská ani 1/4 studentů, nebude moci minimálně příští dva roky daný obor přednášet a katedra bude muset sehnat nového vyučujícího. (například schopní asistenti, absolventi, lidi z praxe ap.) Pro všechny to znamená více snahy a práce.

Dále nevidím důvod, proč by se všemi vyučujícími neměla dělat smlouva na dobu určitou, řekněme maximálně na tři roky (Málokterý grant trvá déle.). To vede k větší fluiditě vyučujících a tím většímu kontaktu s lidmi z praxe. Dobrý odborníci a pedagogové přece nemusí mít z konkurzů strach. Platy vysokoškolských profesorů jsou takové, že se vždycky dobře (ne-li lépe) uživí jinak.

Shrňme navrhované do bodů, které by byly jakýmsi 'vestavěným stabilizátorem', jenž zaručuje větší objektivitu při přijímání a vylučování studentů i profesorů.

Každý povinný předmět musí paralelně přednášet minimálně dva vyučující.

Každý student je povinen se po uplynutí 1/3 semestru zapsat k jednomu vyučujícímu, u kterého chce složit zkoušku a navštěvovat zbytek semestru.

Profesoři jsou finančně hodnoceni podle počtu zapsaných studentů.

Student si může podat písemnou žádost o změnu zkoušejícího, které by se mělo vyhovět, pokud dotyčný nežádá o změnu zkoušejících příliš často.

Pokud poměr zapsaných studentů klesne pod 1/4 po dobu 4 semestrů v neprospěch jednoho z vyučujících. Musí být tento vyučující nahrazen jiným a nesmí daný obor vyučovat následující dva roky.

Zkouška ze všech předmětu, u kterých to jde, se musí skládat z výkonové písemné a ústní části.

Na obsahu písemné části zkoušky se musí shodnout všichni vyučující a správné odpovědi musí být jednoznačně stanoveny. Musí existovat dostupná literatura, kde tyto odpovědi mohou studenti nalézt.

K ústní zkoušce může student přistoupit až po absolvování písemné. Přičemž tato zkouška může ovlivnit výslednou známku pouze o jeden stupeň nahoru či dolu. Při ústní zkoušce může vyučující zkoušet i to, co sice není v dostupné literatuře, ale co během semestru přednášel.

S každým vyučujícím se uzavírá smlouva na dobu určitou a to maximálně na 3 roky.

Poznámky: Je zřejmé, že například bod 4 neznamená, že pokud nejsou splněny podmínky je vyučující neodvolatelný. (Z implikace A®B samozřejmě nevyplývá neA®neB.) Vedoucí katedry může kdykoliv odvolat vyučujícího z přiměřeného důvodu.

Závěr: Předkládám tento návrh k úvaze psychologické a studentské obci a snažím se o to, aby cílem našeho hledání byly obecné principy, na kterých by bylo možno založit fungování katedry. Osobně nemám žádný zájem ukazovat na toho či onoho studenta či profesora a říkat mu: "Ty tu nemáš co dělat.". Leží mi však na srdci to, aby česká psychologie odborně vzrůstala, což nepůjde jinak, než zvyšováním nároků na vyučující i studenty.

Počet normovaných stran: 9,8

 

Jak z patové situace na katedře psychologie?

Poučení si můžeme vzít z oblasti psychologii trochu odlehlé, totiž z ekonomie. Po válce propuklo velké nadšení pro myšlenky britského ekonoma J. M. Keynese, který obhajoval zásahy státu do fungování ekonomiky, aby se zamezilo nekontrolovatelnému kolísání mezi obdobími recese a expanse. Některé experimenty v 50. a 60. letech však ukázaly, že zásahy státu do ekonomiky mají spíše negativní vliv, situaci tedy spíše rozkolísají než stabilizují. Vysvětlení je zřejmé, jednotlivec na trhu či málá skupina odborníků na ministerstvech jen ztěží může předvídat budoucí vývoj a volit nejlepší opatření. Z dnešního pohledu je nejlepší stát, který stanoví přesná pravidla, která platí pro všechny a která jsou tedy objektivní a nestranná, a proti kolísání produktivity zabuduje tzv. vestavěné stabilizátory. (Například nárůstu inflace se můžeme bránit progresivním zdaněním.)

Jsem přesvědčen, že i fungování katedry by velmi pomohlo, kdyby se podařilo najít nějaká objektivní nestranná, snad až neosobní pravidla - vestavěné stabilizátory, které by automaticky vylučovaly neschopné a přijímaly schopné. Zní to jako pohádka, ale jakékoliv jiné posuzování vede k neobjektivitě: Jednotlivý student nemůže objektivně poznat, je-li tenkterý profesor dobrý nebo ne. Přesto se kvalita učitelů odráží v preferencích všech studentů. Podobně vedoucí katedry těžko může vyloučit kamaráda, se kterým studoval(a), strávil(a) předlouhé roky na katedře, někdo byl dobrý, ale zestárl, jiný má problémy v rodině atd. Každý má nějaké plus nějaké minus, kdo posoudí, co převažuje. To není v silách jednotlivce. Lidský faktor zde selhává na obou stranách.

Doc. Srnec na předvánoční schůzi katedry zmínil názor, že university představují jakýsi trh na vzdělání: Studenti jsou zákazníci, profesoři prodávající. Platí stát (tj. daňoví poplatníci, alias rodiče) a studenti přispívají školným. K trhu však patří konkurence, mlat, na kterém se odliší zrno od plevy. Konkurenční prostředí začíná možností volby: Student musí mít možnost volby nejen mezi obory a školami (Mohu studovat psychologii nebo jadernou fyziku, v Brně nebo v Praze.), ale především uvnitř jednoho oboru (Obecnou psychologii mohu studovat u toho či onoho).

Pro poznání skutečné kvality vyučujícího je nejlepší volba ze tří a více možností. Takový ideál je samozřejmě na psychologii neuskutečnitelný. Jsou-li počty zapsaných studentů k jednotlivým učitelům v poměru: 10:10:2 nebo 19:2:1, je zcela zřejmé, kdo má daný předmět učit.

V psychologii a jiných malých oborech se musíme spokojit s volbou ze dvou vyučujících. Mělo by tedy platit pravidlo, že pokud poměr mezi dvěmi vyučujícími klesne pod 1/4 po dobu dvou let, ztrátový vyučující by měl být automaticky nahrazen. Tato zásada je sice nefunkční v případě, že poměr se pohybuje okolo poloviny (Oba vyučující mohou být stejně dobří nebo stejně špatní.), ale umožňuje odfiltrovat nejhorší a nejméně oblíbené profesory. (Výrazně neoblíbený profesor je jistě špatný pedagog a šíří nechuť k vlastnímu oboru.)

Především intelektově i morálně špatní studenti mají sklon si vybírat profesory s malými nároky, kterými mohou být ti, kteří se chtějí na fakultě udržet za každou cenu. Tomu se dá zabránit například tím, že hlavní podstatná část zkoušky bude výkonová, písemná: test vědomostí a dovedností, na kterém se shodnou oba vyučující. K ústní zkoušce u vyučujícího, ke kterému je zapsán, může student jít teprve po splnění písemné části. Ústní zkouška může přitom výslednou známku ovlivnit jen o jeden stupeň nahoru či dolů. Ústní zkouška, kde se přihlíží ke kreativitě, samostatnému myšlení ap., by měla pouze doplnit a zohlednit známku získanou ve výkonovém a znalostním testu. Tím dosáhneme toho, že volba vyučujícího nebude motivovaná zkouškou, ale kvalitou přednášek.

Tento návrh by byl jistě nepopulární jak mezi studenty, tak mezi vyučujícími, protože na obou stranách znamená větší přípravu. Zaručuje však větší objektivitu. Jsou mezi námi studenti, kteří podle mého názoru nemají na vysoké škole co dělat. U některých je napodiv, že vůbec prošli přijímacím řízením, u některých propukla psychická choroba ap. Takové studenty je třeba z fakulty vyloučit, protože vysoká škola není zaopatřovací ústav. Psychologové - vyučující však se svojí empatií často na to nemají srdce. Takto koncipovaná zkouška by toto umožnila.

Představme si smyšlený příklad. Každému, kdo byl přítomen na předvánoční schůzi katedry neuniklo, že Dr. Míka a Doc. Srnec se nemají příliš rádi, proto je postavme do situace, že by oba učili stejný předmět a každý by chtěl do písemné části zkoušky dát to, co sám považuje za důležité. To by však muselo být dostupné studentům v písemné formě. Musela by se konečně napsat skripta nebo jiný text, který by si studenti mohli získat třebas na Internetu. Každý z vyučujících by musel studentům odpřednášet i to, co chce mít v písemné části zkoušky ten druhý, aby i jeho studenti prošli písemnou zkouškou. Tak by rostl odborný zaběr přednášek a nároky na studenta, což je jenom dobře.

Student, který si musí jednoho vyučujícího zvolit, zvažuje všechny odborné i lidské vlastnosti obou. Zapíše-li se k jednomu, není tím řečeno, že druhý vyučující je úplný budižkničemu, ale že první je pro daného studenta o něco lepší. Teorie velkých čísel ukáže, kdo je pro všechny studenty po dobu dvou let lepší pedagog a odborník. Ten, kdo nezíská ani 1/4 studentů, nebude moci minimálně příští dva roky daný obor přednášet a katedra bude muset sehnat nového vyučujího. (například schopní asistenti, absolventi, lidi z praxe ap.) Pro všechny to znamená více snahy a práce.

Dále nevidím důvod, proč by se se všemi vyučujícími neměla dělat smlouva na dobu určitou, řekněme maximálně na tři roky (Málokterý grant trvá déle.). To vede k větší fluiditě vyučujících a tím většímu kontaktu s lidmi z praxe. Dobrý odborníci a pedagogové přece nemusí mít z konkurzů strach. Platy vysokoškolských profesorů jsou takové, že se vždycky dobře (ne-li lépe) uživí jinak.

Shrňme navrhované do bodů, které by byly jakýmsi 'vestavěným stabilizátorem', jenž zaručuje větší objektivitu při přijímání a vylučování studentů i profesorů.

Každý povinný předmět musí paralelně přednášet minimálně dva vyučující.

Každý student je povinen se po uplynutí 1/3 semestru zapsat k jednomu vyučujícímu, u kterého chce složit zkoušku a navštěvovat zbytek semestru.

Vyučující povinných předmětů jsou finančně hodnoceni podle počtu zapsaných studentů.

Student si může podat písemnou žádost o změnu zkoušejícího, které by se mělo vyhovět, pokud dotyčný nežádá o změnu zkoušejících příliš často.

Pokud poměr zapsaných studentů klesne pod 1/4 po dobu 4 semestrů v neprospěch jednoho z vyučujících. Musí být tento vyučující nahrazen jiným a nesmí daný obor vyučovat následující dva roky.

Zkouška ze všech předmětu, u kterých to jde, se musí skládat z výkonové písemné a ústní části.

Na obsahu písemné části zkoušky se musí shodnout všichni vyučující a správné odpovědi musí být jednoznačně stanoveny. Musí existovat dostupná literatura, kde tyto odpovědi mohou studenti nalézt.

K ústní zkoušce může student přistoupit až po absolvování písemné. Přičemž tato zkouška může ovlivnit výslednou známku pouze o jeden stupeň nahoru či dolu. Při ústní zkoušce může vyučující zkoušet i to, co sice není v dostupné literatuře, ale co během semestru přednášel.

S každým vyučujícím se uzavírá smlouva na dobu určitou a to maximálně na 3 roky.

Poznámky: Je zřejmé, že například bod 4 neznamená, že pokud nejsou splněny podmínky je vyučující neodvolatelný. (Z implikace A®B samozřejmě nevyplývá neA®neB.) Vedoucí katedry může kdykoliv odvolat vyučujícího z přiměřeného důvodu.

Závěr: Předkládám tento návrh k úvaze psychologické a studentské obci a snažím se o to, aby cílem našeho hledání byly obecné principy, na kterých by bylo možno založit fungování katedry. Osobně nemám žádný zájem ukazovat na toho či onoho studenta či profesora a říkat mu: "Ty tu nemáš co dělat.". Leží mi však na srdci to, aby česká psychologie odborně vzrůstala, což nepůjde jinak, než zvyšováním nároků na vyučující i studenty.

Počet normovaných stran: 9,8

K ohlasům na článek 'Jak z patové situace na katedře psychologie'

Když se zamýšlím nad ohlasy k mému článku vidím, že byla hloupost uvádět v něm jakákoliv jména, proto se Dr. Míkovi i Doc. Srncovi omlouvám, že jsem se jich nemile dotkl. Mým cílem rozhodně nebylo rozdmychávat osobní vášně. Po pravdě řečeno čekal jsem jiný druh ohlasů, proto se zdá, že jsem se asi prve špatně vyjádřil, nebo málo zdůraznil, co považuji za hlavní myšlenku mého příspěvku.

Mám pocit, že mezi studenty a vyučujícími tečou řeky emocí a osobních vášní, které neustále mlží náš společný cíl: Zvýšit kvalitu studentů i vyučujících. Je zřejmé, že žádné osobní útoky tuto věc nevyřeší, proto jsem navrhoval společně hledat nějaká neosobní, nezaujatá pravidla, která by k tomuto cíli vedla.

Těch několik bodů, které jsem posledně předložil, děsí i mně. Jedna známá, když jsme o nich mluvili, mi řekla: "Jsem ráda, že už končím." Pokud by měla být součástí každé zkoušky písemná část, kterou nelze 'ukecat', pak je to bič na studenty. Pokud by však musely být otázky a odpovědi předem známé a musela existovat dostupná literatura, která problematiku rozebírá, pak by to byl bič i na vyučující - museli by ji totiž mnohdy napsat.

Je každému zřejmé, že takové závazky nikdo na sebe dobrovolně nepřijme, pokud nebude chtít, pokud nebude přesvědčený o jejich správnosti a plný nadšení pro věc samu. Nadšení je možná příliš silné slovo, protože nadšení se nedá naočkovat. Stačí, že bude ochotný k oběti v zájmu věci. Doufám, že většina lidí takových je. Co tedy stojí v cestě? Podle mého názoru především to, že na fakultě panuje nálada, jako by studenti byli proti vyučujícím a naopak. A jakýkoli návrh nebo opatření se bere jako útok na druhou stranu.

Například jedním z navrhovaných bodů bylo, aby vyučující měli smlouvy na dobu určitou (cca 3 roky). To nebyla žádná kritika katedry!!! To bylo jen a jen konstatování toho, co má být standardem. Řekl jsem-li, že ke každé zkoušce by musely být dostupné otázky, odpovědi, které budou součástí písemné zkoušky, a všechna potřebná literatura. To není kritika toho, že to teď není. To je pouze výzva k tomu, abychom společně ustanovili standard, že vyučující bude moci napříště přednášet jen, když splní tento požadavek.

Důležité je to, že to není požadavek zvyšující nároky jen na vyučující, ale stejnou měrou zvyšuje nároky i na studenty, proto by měl být přijatelný pro obě strany. Není ani osobní, ani zaujatý, proto ani není naschválem z jedné strany.

Navrhuji se bavit o konkrétních požadavcích, které stejnou měrou zavazují vyučující i studenty, a znova opakuji, že nevolám po kritice, ale spolupráci.