Předmluva ke knize Steve Biddulph - Výchova dětí Měly by děti mladší tří let navštěvovat jesle?
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-05-20
Veřejnost se postupně štěpí do dvou táborů - na zaryté příznivce kolektivní výchovy a na jejich zaryté odpůrce. Při rozhovorech se stoupenci obou táborů však zjistíme, že to hlavní, co v této debatě chybí, je pochopení vývojové psychologie. Ve vývoji dítěte je několik výrazných mezníků, ale laická veřejnost zná víceméně jen pubertu a budiž - trochu má povědomí o školní zralosti. Jenže když se před školou zeptáte rodičů prvňáků, k jakým změnám dochází mezi šestým a sedmým rokem, tak většina lidí neví a jen se chlubí tím, že jejich dítko už umí všechna písmenka. Jenže to na následnou školní úspěšnost či neúspěšnost má pramalý vliv. Stejně tak když napovíme a řekneme, že kromě puberty a školní zralosti existují ještě dva výrazné vývojové mezníky, tak většina rodičů nebude ani tušit, kde je hledat, natož aby věděla, co se v nich odehrává. Jeden je v půl roce dítěte a druhý je někdy mezi třetím a čtvrtým rokem.
Pro diskurz o školkách je třeba znát výrazné změny myšlení a prožívání dítěte mezi třetím a čtvrtým rokem. Prakticky všechny děti jsou vhodné na kolektivní zařízení po čtvrtém roku života a část z nich už ve třech. Naproti tomu nenajdeme dítě vhodné na kolektivní zařízení ve dvou letech. Dítě ve dvou letech je možno zabezpečit chůvou či prarodičem, ale není možno je vychovávat ve skupině stejně starých dětí. Kdo není schopen vyjmenovat rozdíly v myšlení dětí ve dvou versus ve čtyřech letech by se neměl pouštět do ohnivých diskuzí, jestli jesle ano či ne. Protože když Matějček říkal, že "domov důchodců je trest dětí rodičům za jesle" tak právě vycházel z rozdílu myšlení dětí dvou- a čtyřletých. Když jsem sám s těmi dětmi začal ve školce pracovat, tak mě udivilo, jak je to byl nápadný rozdíl. Jako rodiči mi to až tak nápadné nepřišlo, protože ty změny jsou hodně pozvolné a člověk zapomíná, jak jeho ratolest vypadala před rokem.
Dále by rodiče měli rozumět reakci dítěte na osiření, tzn. umět se při výchově vyhnout tzv. separační reakci. Uvědomme si, že při své inteligenci batole vnímá odloučení od matky jako regulérní osiření. Nikdo mu nevysvětlí, že se matka za dvě hodiny vrátí. Vždyť termín "odpoledne" začínají chápat děti tak v předškolním věku, jak by ho mohlo chápat batole?! Osmihodinová pracovní doba je, zejména při monotonní pracovní náplni, nezdravě dlouhá i pro dospělé, natož pro děti. Když dáváme dítě do školky, tak by to nemělo být déle než na čtyři hodiny denně (20 hodin týdně).
Především citlivost na osiření není lineární, tedy že by po narození byla nejsilnější a pak plynule klesala s věkem. Naopak při narození je poměrně malá, pak dramaticky naroste po půl roce a maximální zranitelnost dítěte odloučením je ve dvou letech. Teprve potom nelineárně klesá. To znamená, že rodiče by měli být nejvíce opatrní, když mají dvouleté dítě. V tomto věku je nejjednodušší zmrzačit dítěte necitelným odloučením. V dospělosti se traumata ze školky často ozývají v podobně patologické žárlivosti, kdy si dospělí vůči partnerovi přehrávají ty úzkostné stavy, které ve školce zažívali jako děti vůči matce.
Citlivost dítěte na odloučení od rodiče je možno dokumentovat různě. Zde jsou pozorování z nemocnice, jak dlouho trvalo dětem daného věku, než na nich přestaly být pozorovatelné známky hospitalismu. Každé kolečko je jedno dítě. Největší rozptyl je okolo dvou tří let (od tří do 15 dnů), tzn. rodiče musejí být obzvlášť opatrní, protože se nedá předem říci, zda nástup do školky v tomto věku bude pro dítě traumatem nebo přínosem. Od čtyřech let výše je patrné, že školku budou dobře snášet prakticky všechny děti.
Výchovné cíle rodičů se musejí s věkem dítěte měnit. Ano, u vysokoškoláka je výchovným cílem vzdělání a soupeřivá výkonnost, ale u dětí do školního věku je cílem především citová stabilita (bazální jistota). Dítě by mělo mít pocit, že tento svět je příjemné a bezpečné místo k žití. To se rodičům nepodaří, když každé ráno v pracovním týdnu dítě zažije osiření ve školce. Nejvíce ohrožené jsou děti těch rodičů, kteří sami mají pocit, že se sami na tom světě příliš šťastně necítí.
Mnoho matek předčasně tlačí děti do jeslí z prostého důvodu - neumí žít v jiném sociálním prostředí než v zaměstnání. Ano, není pro každého jednoduché naučit se žít v místní komunitě a navázat přátelské vztahy s lidmi, kteří žijí ve vašem sousedství. Mnoho rodičů zápasí se svými vlastními sociálními fobiemi. Ale to je jedna dovednost, kterou byste měli své děti naučit. Když sami nevěříte tomu, že svět kolem vás je bezpečné místo pro žití, jak to chcete naučit vaše dítě? V jeslích se to rozhodně nenaučí. Naopak, jen tak předáte peška sociální fobie do další generace.
Co se týká školky je třeba věnovat pozornost především prvnímu dni a týdnu dítěte ve školce. Tříleté děti jsou s vhodností do školky na hraně. Proto právě citlivý začátek rozhoduje, jestli proto toto dítě bude nástup do školky traumatem nebo obohacujícím zážitkem. Citlivý nástup školky může urychlit vhodnost pro školku i o půl roku, tzn. se ve školce se bude prospívat již tříletý kluk, který by jinak byl vhodný na školku až v 3,5 letech. Protože už řadu let pozoruji zbytečné chyby, které rodiče stále dokola dělají první den ve školce, sepsal jsem poučení pro ně do článku (http://skolka.klimes.us).
Rodičovství není počítačová hra, kterou můžeme zresetovat a začít nanovo. To je rozdíl od zaměstnání, kde můžeme rozjet oslnivou kariéru i za dva roky. Průměrně schopný člověk může za život vyzkoušet mnoho úspěšných zaměstnání, ale rodičem bude jen jednou, protože to je projekt na 25 let. Víc bychom si proto měli dát záležet, aby nám vyšlo rodičovství než kariéra. Být doma s dětmi do školního věku trvá přibližně jako jedno delší zaměstnání (do 10 let). Takových zaměstnání jistě zažijete vícero. Rodičovství můžete mít maximálně jedno a bez žádného repete. Je trochu nelogické, že v době, kdy se de facto ruší důchody, se lidé strachují o svou kariéru. Přitom naopak raketově narůstá procento populace, která se bláhově nechala připravit o rodičovství...