21.6.2004 | 17:21 | svátek má Alois
Lidovky Centrum.cz | RSS | TEXT/PDA

Jak funguje reality show


Proč mají televizní reality show takový úspěch? A co zažívají jejich účastníci?


Co je to reality show? Její definice není ujednocená, ale většina vymezení se shoduje v tom, že se jedná o nehrané reakce reálných lidí (tj. zpravidla neherců) v autentických životních situacích.

Reality show se dají rozdělit do tří typů: 1) Vysílání, které monitoruje denní život celebrit či i obyčejných lidí. Známý tímto zveřejňováním soukromí je například Ozzy Osbourne. 2) Skryté kamery, které zachycují lidi v různých "veselých" situacích. 3) Tzv. reality game show, které zachycují soutěžící v průběhu několika dní až týdnů a v nichž se vítězí na základě popularity u publika. Tento druh reality show je tedy určitým druhem mediálního soutěžení, a těm se budeme věnovat nejvíce.
Televizní soutěže byly populární již v 50. letech a od začátku byly spojeny s podvody. V 70. letech Chuck Barries začal zveřejňovat informace ze soukromí soutěžících, aby se s nimi diváci mohli více identifikovat. Za první skutečnou reality show se považuje dvanáctidílná série od PBS s názvem Americká rodina. Od té doby ovšem teorie a praxe reality show velmi pokročila. U náročnějších her, jako je Velký bratr či Trosečník (Survivor) například nechybí psycholog, který nejen vybírá a vylučuje psychicky labilní jedince, ale je účastníkům k dispozici po skončení soutěže, aby předcházel případným psychickým problémům, popřípadě je mírnil.

Síla lidského pohledu a pozornosti

Andy Warhol kdysi prohlásil: "V budoucnu bude každý slavný patnáct minut." a v tomto přesvědčení se také rozhodl umožnit komukoliv patnáctiminutové vystoupení v televizi. Dotyčný mohl dělat cokoliv: hovořit, dělat šašky, zpívat či jen tak koukat. Zkrátka měl patnáct minut, během nichž mu věnoval pozornost takříkajíc celý svět. Ano, pozornost a lidský pohled. To je sladká odměna, jíž se malé děti dovolávají křikem a která neztrácí svou přitažlivost ani v dospělosti. Z antiky je známý příběh Hérostrata, který z touhy po slávě v roce 365 př. Kr. zapálil Artemidin chrám, a tím dal jméno psychické poruše: herostratismus. Hérostratovu touhu, myšlenku Andy Warhola a společnou psychologickou potřebu pohledu a pozornosti rozvádí i reality TV show.
Pohled a pozornost druhých mohou být na druhé straně projevem agrese a znakem hrozícího nebezpečí: nedoporučuje se například dlouze hledět dravcům do očí, protože to spouští jejich agresivní chování. I my lidé uhýbáme zrakem při dlouhých pohledech a psychologie zaznamenává naši potřebu "mít výhled, ale nebýt viděn", s níž právě reality show pracují: umožňují totiž televizním divákům klidně si prohlížet účastníky klání v detailu, mít je jako na dlani, a při tom být ve větším klidu, než když sedí v dopravním prostředku a prohlíží si tváře a reakce spolucestujících. Ale to zdaleka nejsou všechny potřeby, které reality show uspokojují.
Podle evoluční psychologie jsme jen vykonavateli archaických mechanismů, které jsou staré miliony let. Reality show tedy mohou být natolik úspěšné, nakolik se jim podaří tyto mechanismy využít ve svůj prospěch. Pohled a pozornost jsou jedněmi z nich, ale ukažme si i další. Říká se, že moderní technologie zkracují vzdálenosti. To je však pravda jen zčásti. Je totiž třeba říci, že o co se zkrátily vzdálenosti mezi televizním studiem a divákem, o to se prodloužily vzdálenosti mezi lidmi a narostlo jejich psychické i fyzické osamění. Reality show je ideálním hromosvodem pro tyto frustrované potřeby kontaktu s druhými, je to něco mezi zápasem gladiátorů a posezením se sousedem. Přináší totiž divákům reálné lidi ne herce, ne fikci scenáristy, ale skutečné reakce lidí z ulice, lidí, jako jsme my sami. Všechny tváře jsou nové, neokoukané, všechny jejich reakce budou svým způsobem překvapující. Formát soutěží umožňuje divákovi se s někým ztotožnit, opět být členem jakési prehistorické tlupy, která buď zvítězí, nebo zahyne. Reality show tak aktivuje černobílé vidění světa, stejně jako je tomu u sportovního klání. Jeden účastník je svatý, vše se mu odpouští a jsme pro něj schopni udělat cokoliv. Ti ostatní jsou personifikací veškerého zla. Někdo se rád přidává na stranu silnějšího, jiný na stranu slabšího.

Obrana proti manipulaci

Vlna úspěšné reality show dokáže vyburcovat celý národ. Jako v obdobích před válkami klesá počet těch, kteří jsou nevyhranění. Národ se rozděluje na zaryté příznivce a stejně zaryté odpůrce reality show, a ta na oplátku obě tyto skupiny formuje. U odpůrců objevuje to, co se označuje za antimanipulativní postoje. Právě proto od nich slyšíme věty na adresu příznivců: "To musí být úplní blbci, copak nevidí, jak je manipulují? Jak na nich rejžují?" Tito antimanipulativní odpůrci sice ze zásady nekoupí žádné CD a nepošlou žádné SMS, ale přesto jsou sociálním tlakem ovlivněni už tím, jak rozvažují, jak se snaží pochopit "nerozum" svých bližních. Vstřebávají náladu a mnohé myšlenky reality show, aniž jsou si toho vědomi. Tito zarytí odpůrci se pak snadněji stanou kořistí jiné davové mánie, při níž ovšem budou na druhé straně barikády a ani jim to nepřijde.
Skutečně neovlivněné skupiny jsou pouze dvě: Ti, kteří o hře nic nevědí, a ti, kterým reality show nic neříká, nudí se u ní a nemají žádné puzení ji sledovat ani kritizovat. Je těžké říci, kde leží pravda. Velice záleží na vnitřních pohnutkách - příznivců, odpůrců, ale i pořadatelů. Avšak jedno je jisté. Stejně jako u jakékoli reklamní manipulace, tedy i v případě reklamního tlaku reality show, platí, že nejlepší obranou vůči manipulacím vždy byl, je a bude zdravý rozum.
Pro člověka, který neprošel takovou zkušeností, je těžké si představit, co prožívají účinkující. Podobnou zkušenost mohou mít účastníci zážitkových kursů, ale přece jenom hic reflektorů, upřené oči kamer, televizní tým pobíhajících důležitých lidí je něco, co vyvolává vzrušení i bez představy statisíců televizních diváků. Takové vzrušení může jednoho stimulovat k maximálnímu výkonu, mozek druhého naopak zavelí k útlumu. Je třeba si uvědomit, že doba účinkování je nabitá událostmi. Mysl dotyčného je zahlcena novými dojmy, je pod tlakem aktivit, tedy nemá čas na zpracovávání a bilancování dojmů. Vše se děje příliš rychle, než aby to stačilo vytvořit pevnou identitu. Období účinkování je série drobných úspěchů, která překonává hranice všedních dnů. Tím se vybudí fantazie, která vykreslí vzdušné zámky o tom, jak bude dotyčný slavný, jak je okouzlující, jak nebude mít už žádné problémy a tak podobně. Tyto fantazie jsou mimořádně opojné a provázejí je slastné emoce. Ale emoce mají podobnou funkci jako cukřík pro cirkusového koně za dobrý výkon, tedy jsou evolučně naprogramované, aby odměnily úspěch, ale pak rychle odezněly.
S vyčerpáním a se zákonitými neúspěchy se účastníci propadají do deprese, prázdna, ale to už v televizi neuvidíme. V soukromí často doléhají na účastníky obavy ze života, které vždycky před druhými skrývali. Končící reality show je může ještě vyburcovat k sérii obranných manévrů, které mají za úkol prodloužit tyto opojné okamžiky, ale chyba lávky. Stejně nakonec přijde procitnutí do reality a už není žádná show. Silnější osobnosti si dokáží od pocitů slávy udržet odstup. Jim se pak pomalu začnou otevírat vrátka do showbusinessu, kde by většina z nich ráda na trvalo usadila. Mají-li se takoví účastníci reality show v showbusinessu udržet, musí si udržet odstup od svých fantazií a rychle se zapojit do produkčních týmů. Najít kompromis mezi svými schopnostmi na jedné straně a schopností spolupráce na druhé straně. Řada vynikajících umělců zapadla, protože byla příliš samorostlá a originální a nebyla schopna pracovat v týmu. Na druhé straně se v televizních týmech uchytí celé zástupy umělecky neschopných jedinců, kteří vynikají pouze svou devótností. Jsou schopní udělat cokoliv, jen aby se udrželi na obrazovkách, protože jsou si velmi dobře vědomi, že nic jiného neumí.

Diagnóza účastníků

Na začátku stojí vždy fantazie o úspěchu, které jsou mnohonásobně opakované, a právě toto opakování je nabíjí silou. Jakmile se tyto fantazie začnou uskutečňovat, dostaví se popsané slastné emoce. Rychlý sled událostí brání dotyčnému nejen bilancovat aktuální prožitky, ale především vracet se k minulým traumatům. Tedy jako by všechna stará trápení a starosti naráz vymizely. Avšak úleva od minulosti je jen dočasná, i když v této fázi mají dotyční pocit, že bude trvat věčně. Příprava a účinkování vyvolává stres, který redukuje paměť, jež je pak útržková a ostrůvková. Jako by stres pěchoval do paměti nové a nové zážitky, které se jen ukládají, ale nezpracovávají. Zpracovávat se začnou až po té, co zátěž pomine. Průvodním jevem budou pocity prázdna, u někoho až deprese, kdy se budou ještě měsíce a někdy i roky znova a znova ve vlnách přehrávat události ze show.
Uúčastníků, kteří mají sklony k sebenenávisti, se budou přehrávat spíše okamžiky selhání. U zdravých jedinců to bude směs všech možných detailů, které se občas vynoří v nečekaných souvislostech. Díky této zkušenosti může vzniknout i pocit "změněnosti" po návratu do všedního dne. U někoho se může rozvinout až derealizační syndrom - pocit, jako by věci a lidé okolo nich byli za jakousi záclonou, která je od nich odděluje, nebo depersonalizační syndrom, kdy má dotyčný pocit, že to snad ani není on, kdo jedná, že je spíš nějaký automat. Reality show tedy nejsou jen prostorem lesku a slávy: může se za nimi skrývat i hodně bolesti a lidského utrpení.

***

Vlna úspěšné reality show dokáže vyburcovat celý národ. Jako v obdobích před válkami klesá počet těch, kteří jsou nevyhranění.





Lidové noviny, 19. 06. 2004, Jeroným Klimeš; PSYCHOLOG